Naposledy se Světového poháru v boulderingu zúčastnil v roce 2019 v Moskvě. Tehdy Štěpán Stráník obsadil 103. místo. V posledních letech se na závodech stále objevuje, vyměnil ale startovní číslo za vrtačku. Kromě častého stavění boulderů na závodech ho můžeš potkat třeba na brněnském Hangáru, kde je dvorním stavěčem.

Letos v červnu se vrátil zpátky mezi závodníky a během víkendového Svěťáku na Letné se umístil na 77. místě, osm příček pod svým bratrem Martinem Stráníkem. Štěpán si dal za cíl „nebýt poslední“, což se mu také povedlo. Na závodech zazářil Adam Ondra – určitě tě neminul jeho výkon, kdy se s elegancí a lví silou postaral o druhé místo. Nejlepší Češka, Míša Smetanová, mezi holkami obsadila 39. příčku. Přečti si krátký rozhovor o atmosféře závodů a taky pohledu závodníka-stavěče v jedné osobě.

Štěpáne, jak jsi spokojený se svým výkonem?
Jsem docela spokojený – nejlépe se dala lézt čtyřka a pětka. (Nejde o stupnici UIAA, pozn. red.) V pátém boulderu jsem třikrát spadnul z topu, ale potrápilo to i silnější kluky. Kvalifikaci jsem si maximálně užil, je to svátek lézt s těmi nejlepšími na světě.

Na Svěťák byly přihlášeny stovky lezců. Jak se ti povedlo zalézt si ve stejné chvíli na stage se svým bráchou?
Nevím, jestli jsme si s bráchou někdy takhle v minulosti zalezli na stejné stage během Světového poháru. Viděl jsem ho a vnímal, že leze vedle. Bylo to hezký. Jinak jsem byl ale ponořen do lezení. Na každém závodě se maximálně koncentruji na sebe.

Jako stavěč máš oproti ostatním závodníkům výhodu, že bouldery dokážeš lépe přečíst. Je to pravda?
To je asi pravda, ale pomáhá mi to zejména na českých pohárech, kde jsou bouldery pro mě lezitelné. Na světové úrovni jsou závodníci daleko lepší a bouldery dokážou přečíst skoro všichni.

Co ti přijde nejtěžší na tom postavit bouldery pro SP tak, aby byly extrémně těžké, ale zároveň ještě šly lézt a rozřadily závodníky?
Nejtěžší mi přijde mít na to stavění výkonnost. Je to pro stavěče dost stresující práce, zdaleka ne všichni dosahují úrovně těch nejlepších závodníků světa. Vlastně jediný, kdo má odhad na ty nejtěžší bouldery na světě, je Tsukuru Hori, bývalý špičkový reprezentant z Japonska. Ten drží krok s nejlepšími. Manu Hassler zase dokáže vymyslet nový pohyb nebo sekvenci pohybů, kterou závodníci třeba ani netrénují, a v tom je nachytá. I když mají ve finále všichni obhlídku, krok je třeba tak složitý, že na něho ani nepřijdou. Stavění je spíše o schopnosti najít svůj lezecký potenciál a využít ho na maximum. Jinými slovy stavět typy kroků, které ti nejvíce sedí a kde dokážeš i odhadnout klasifikaci. Mně třeba moc nejdou kolmice, takže kdybych stavěl kolmici, tak bude moc lehká a vylezou ji všichni. Spoustu svých boulderů dokážu vylézt třeba na dvě části, ale spoustu kroků bych neudělal ani jednotlivě, zejména skoky a ty koordinace v kolmici.

Co říkáš na výkon Adama a jeho univerzálnost, kterou zase předvedl?
Adam je špičkový závodník, druhé místo je úžasný úspěch. Udělal našemu sportu skvělou reklamu a jsem velice šťastný, že se mu tak zadařilo a že měl i potřebné štěstí k postupu mezi jednotlivými koly.

Jak jsi celkově vnímal tyhle závody v Praze oproti jiným, na kterých jsi kdy byl? Co bylo jiné?
Jsem v reprezentaci zase po třech letech. Praha byla můj sen. Přál jsem si tady ukončit reprezentační kariéru a to se mi splnilo. Druhý cíl byl nebýt poslední a vybojovat nějaké zóny. Určitě bych vypíchl obří posun závodníků ve výkonnosti, kdy i ve druhé části výsledků najdeme vynikající lezce a samotná účast na SP už něco vážně znamená. Vynikající byla celková atmosféra závodů s velkým počtem diváků.