„200 slov“

Stop splínům! Do Alp s Kerouacem v cizích autech

20. 11. 2019, Anna Růžičková

Sluncem seškvařené prázdné plechovky od coly se choulí ve škarpě u silnice. V ústech máš chuť prachu a hlavou ti zní píseň všech tuláků světa. Ta o tichu horských jezer, cinkání kravských zvonců a svobodě. Sebereš vyplašenou odvahu a prvně zvedneš palec.

Od přečtení Kerouacova On The Road sním o stopování jako o královské cestovatelské disciplíně. Dobrodruh, zbavený tíhy jistot, může vychutnávat všechny krásné nepředloženosti, které mu cesta přinese. Protože není-li plán, nehrozí selhání. Mé cestovatelské výpady v posledních letech směřovaly hlavně do Asie, kde je stopování často vnímané jako běžný a někdy jediný možný způsob dopravy. Mě ale čím dál víc lákalo zkusit si stopovat jen tak, bezdůvodně, na domácí půdě. V Evropě protkané hustou sítí spolehlivých autobusových linek, v Evropě s oblohou pokreslenou dráhami letadel levných nízkonákladovek. Při absenci nutnosti se ze stopu stává výzva.

Je nedělní odpoledne a já stojím spolu s kamarádem Mártym na krajnici u oprýskaných garáží za jedním severočeským městem. Plán je prostý – dojet stopem do hor. Vysněnou destinací je rakouský Hochschwab (brdské hřebeny to jistí). Márty je sice ostřílený silniční vlk, ale já jsem „eurostopař-zelenáč“. Navíc zlatá éra stopu dávno minula – vidět u silnice poutníka se zdviženým palcem je dnes spíš vzácný jev. A tak nevíme, jestli pro nás večer nechystá potupnou cestu veřejnou dopravou zpátky domů. Jak velké je naše překvapení, když nám téměř okamžitě staví sympatická rodina s ubreptaným ročním klučinou. Auto se zdá být beznadějně přecpané, nicméně to zřetelně není překážkou. Posádka pohotově přeskládá celý obsah vozu a my si to vzápětí pohodlně a ve vynikající společnosti valíme na jih.

Později, když stojíme na bídném místě u výpadovky směr Brno, naše nálada klesá. Tak tady nám fakt nikdo nezastaví, i kdyby chtěl. Praha stopařům nepřeje, vymanit se z jejího sevření není snadné. Spleť zdí, podjezdů, nadjezdů, mostů, zákazů, plotů a svodidel je past. Nemožné se ale stává skutečností – dvě statečné mladé slečny nic nedbají hustého provozu a téměř nulového místa k zastavení a navzdory všemu nás vysvobodí.

A pak se to děje znovu a znovu. Pokaždé nás někdo sveze zase o kousek blíž cíli. Mladý nadějný stromolezec, vášnivý špekáčkový hráč na kytaru nebo chlapík v kostkované košili a jeho pes, kteří nás vysadí po 50 metrech, když zjistí, že odbočují z naší trasy. Všichni do jednoho jsou báječní a nejméně polovina z nich si kvůli nám zajede, jen abychom my, velevážení páni stopaři, měli lepší místo pro další stop. Ovšem ten nejsladší zážitek si pro nás stopařský pánbůh teprve chystá. A to doslova – příběh totiž končí luxusní kávou s horou domácí šlehačky a zmrzliny u ledovcového jezera.

OBSERVATOŘ POD KOPCEM

Günther, amatérský astronom, a šibalská Angelika jsou postarší rakouští manželé. Stopneme je následující den ráno, což se posléze ukáže být naším majstrštykem. Triumfem, který bude navždy zářit na piedestalu nesmrtelné slávy a hřát naši stopařskou hrdost. Nejen že jde o dva neobyčejně prima lidi, ale k naší značné radosti navíc bydlí přímo v podhůří Hochschwabského hřebene a radí, kde bude nejlepší začít náš výstup. Vesmír holt bláznivými náhodami nešetří. Tuto přímou linku Veselí nad Lužnicí – Mariazell, s koupací přestávkou u jezera a občerstvením již zahrnutém v balíčku služeb, vřele doporučuji každému. Tedy každému, kdo umí plavat a netrpí intolerancí laktózy! Bonboniéra tajně podstrčená pod branku jejich zahrady (jediný domek v Mariazell s observatoří) sotva může dostatečně vyjádřit naše díky.

Vrchol Hochschwabu (2 277 m n. m.) zlézáme o tři dny později. Toulání se po stezkách v područí rozeklaných štítů jeho sousedů, ve společnosti kamzíků, kozorožců a sportovně založených rakouských seniorů, je skvělá záležitost. Ještě lepší je ale zjištění, že dobří lidé nevymřeli.

Taková představa světa se mi líbí. Místa kde žijí lidé, kteří neváhají obětovat své pohodlí a naloží si do auta dvě cizí, lehce opotřebovaná individua s velkými batohy na zádech. Čert vem cestu zpátky, kdy jsme málem umřeli vedrem po dvouhodinovém marném stopování na E55 – tou naším směrem tekl nepřetržitý proud aut a ani jedno nezastavilo…

Každý jeden člověk, u kterého zvítězí zvědavost nad strachem a vřelost nad zaběhnutým stereotypem, dělá svět lepší. Stopování je lékem na splín a deziluzi pro každého, kdo občas pochybuje o existenci dobrých konců.

Lístek na autobus sice řeší problém, jak své tělo přesunout k cíli, hřejivý pocit na duši si za něj ale nekoupíš.

Ráno na vrcholku Hochschwabu (f: Jan Milkín, www.janmilkin.cz)

I malé články dají dohromady velkou práci. Podpoř nás třeba kalendářem.