„200 slov“

Odhodit šátek a do pusy cigáro. Outdoor v Tunisku už není trestná činnost

19. 11. 2019, Anče Hanuš Kuchařová

Očekávání jsem měla nulová, neb ještě deset dní před odjezdem jsem myslela, že jedeme do Řecka. Nevěděla jsem zhola nic, když jsem nastupovala na trajekt v italském městě Civitavecchia. Za těch 30 hodin na moři jsem se snažila hlavně psychicky připravit na arabskou kulturu, v čemž mi pomáhali všudypřítomní halasící a mlaskající mouřeníni. Jenže Tunisko není Maroko nebo Jordánsko. Z nějakého záhadného důvodu pro ně bílý člověk neznamená automaticky chodící peněženku. Tunisani dotáhli tu revoluci v roce 2011 až k demokracii. Zažívají od té doby sice krizi, ale zároveň něco jako naše devadesátky. A v outdooru tuplem. Ten byl před revolucí 20 let zakázaný. Kdo se opovážil do hor, byl považován za teroristu.

Kdo se dříve opovážil do hor, byl považován za teroristu. (f: Anče Hanuš Kuchařová)

Naše parta francouzko-bulharsko-kandsko-zélandsko-českých lajnerů napla v Zaghouanu pět highline, 40–240 m dlouhých, ale potenciál je tam na dalších dvacet. Složení osm děvčat a dva kluci budilo u místní komunity takové pozdvižení, že si nás prakticky nepřetržitě točili.

Představ si, že bys celý život nesměl do hor. Lézt, ani na procházku. A najednou bum a můžeš, bum a festival. Jó! Atmosféra byla neskutečná. Outdoor je v Tunisku furt trochu underground. Po suti mezi pichlavými keříky ťapkaly celé rodiny včetně tuniských oplácaných mamin v pantoflíčkách a dlouhých hábitech. Padesátníci v polobotkách s protáhlou špičkou z umělé krokodýlí kůže. Mladé ženy, jež odhodily šátky a vmáčkly do koutku úst cigarety na znamení emancipace. A večer v kině se tleskalo i v průběhu filmu, když byla nějaká vydařená scéna. Každý řečník obdržel ovaci ve stoje a na podpis holky, co vylezla 7 summits (nejvyšší vrcholy kontinentů, pozn. red.), stáli lidé frontu až ven.

Po cestě do skal (f: Anče Hanuš Kuchařová)

Zaghouan má i pár lezeckých sektorů. 200metrové stěny, ohromné převisy s nateklými krápníky a potenciál pro tvoření cest jako nikde. Kdo by chtěl, ráda předám kontakt na místňáky – ti jsou k vrtání schopní vyřídit povolení. A až tam pojedeš, přivez jim tam svůj starší lezecký matroš. Moc tam toho nemají a je to pro ně pekelně drahé. Druhou stranou mince je, že pro nás je v Tunisku pekelně levno.

Já se tam brzy vrátím!

Krápníky, kam se podíváš. (f: archiv AHK)



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu