„200 slov“
Hory papírů. Jak vypadá život lezce po přestěhování do Rakouska?
21. 12. 2018, Eva Trnková Janatová
Krásně! Celé dny jenom lezeš a neslezeš z hor a ze skály.
Jo, dobrý, a teď ta realita…
Jsme tu už dva týdny. „Zítra před osmou sedáme do auta,“ píše mi jeden večer manžel a já se nadšeně začínám těšit do hor. „Jedeme na úřady,“ vrací mě zpátky na zem.
Od té doby, co jsme imigranti v Rakousku, mám pocit, že neřešíme nic jiného než papírování. Pro volnomyšlenkáře jako jsem já, je to jako peklo s nadstavbou. Pojištění sebe, bytu, pronájem, smlouvy, podepsat, další papíry na úřady… Prostě nelezecká realita.
Bydlíme u obrovského jezera. To zní jako sen, ne? A jak to vypadá ve skutečnosti? Klagenfurtské jezero je opředeno mýty. Ne, počkat, Klagenfurtské jezero je mýtus! Možná, kdybychom potkali nějakého opravdu starého obyvatele Klagenfurtu, byl by nám sdělil asi tohle: „Ano, můj děd říkával, že tu to jezero opravdu někde je. A že ta mlha pochází z něj.“ (…) Zkrátka jsme tu týden a ještě jsme ho neviděli. Začínám si myslet, že název Klagenfurt vznikl nějak takhle: Klagen‑Furt‑Mlha.
.
.
Naštěstí už jsme byli bouldrovat. Při zastávce v Linzi jsme měli od manželova nového zaměstnavatele zaplacené ubytování ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Velký nezvyk. Abychom to vydýchali, hledáme v okolí nějakou lezeckou stěnu nebo boulder. Máme štěstí, asi 200 metrů od nás přes silnici je krásná venkovní i vnitřní stěna i s bouldrovkou.
Scéna jako z filmu – venku prší a my právě přijeli. „Miláčku, uděláme si romantický večer.“ Házíme tašku do pokoje, bereme lezky a z cestovního se nepřevlékáme – stejně budeme smrdět. Vedeme se za ruce a s sebou hrdě neseme lezečky. Krásná blondýnka na recepci kouká trochu udiveně.
Dočasně bydlíme na starých kolejích a hledáme naše budoucí bydlení na jihu Rakouska, v srdci Korutan. Nabídky pronájmů nejsou špatné a my vybíráme hlavní kandidáty. „A co tenhle?“ „Jo, pěkný, ale nevím, je to docela daleko od práce. Počkej! Je mezi stěnou a bouldrovkou, honem tam napiš!“
V době, kdy všichni více méně prožívají Vánoce, my konečně vyrážíme obhlédnout přilehlé hory pěkně zblízka. Říkáme si, že na běžky to ještě nebude a máme vyhlédlou hezkou hřebenovku. V průběhu cesty hore zjišťujeme, že sněhu není málo a začíná sněžit, skoro až solidní vánice. Smutně to otáčíme dolů, přeci jenom jsme si narychlo nevzali žádné vybavení a nevíme, co nás čeká nahoře. Nakonec to stíháme akorát – převléknout a honem na obhlídku dalšího bytu. Krásné horské štíty máme ještě před očima a jedeme zpět ke své jediné vánoční výzdobě – dobré skotské whisky.