„200 slov“

Třetí den je kritický, ale co naděláš. Zápisky z Islandu

20. 04. 2018, Pepa Horák

Spolupracovník eMontany Pepa Horák (tady jedna fotka, kde mu to podle jeho slov sluší, pozn. red.) vyrazil v březnu za prašanem na Island. Vybíráme pasáž z jeho cestovního deníku.

Nebylo tam zhola nic, jen pár farem a nesmírné ticho. Tábor jsme rozbili v údolí pár kilometrů od Dalvíku. To městečko si nepředstavuj kdovíjaké, má asi tak 300 obyvatel, benzínku, samoobsluhu a kostel.

První dny jsem si připadal jako v pohádce, počasí jak malované, hory okolo, kam člověk ukázal prstem, tak se vydal, a když už se nedalo stoupat dál, tak si přepnul na „ski mód“ a svištěl dolů až se mu prášilo za patkama…
.

V tuhle chvíli ti dojde, že vlek je fakt blbá a hlučná věc (f: Pepa Horák)

Ty malý tečky, co vypadají jako bordel na monitoru, jsou náš tábor. (f: Pepa Horák)

.
Jak se říká, třetí den je kritický, a tak jsem si díky své šikovnosti a síle urval páčku na přepínání mezi chozením a sjezdem. Beztak jsme další den chtěli do Akureyri, což je tak velký město, že tam mají i semafory, tak se tam podívám po servisech. Maličko mě rozhodilo, když mi řekli, že nic neopravují, ale můžou mi prodat nové vázání, zhruba za stejnou cenu, za kterou seženeš na černém trhu ledvinu. Orgány jsem tady rozprodávat nechtěl, takže jsem se smířil s tím, že buď zvládnu chodit na pevném vázání, nebo se budu bořit po pás ve sněhu, s lyžema na batohu.
.

Jak se staví sen (f: Pepa Horák)

.
Dál jsme vyrazili směrem k sopce, která na sobě má přes 40 kuloárů a já si chtěl aspoň jeden z nich sjet. Co čert nechtěl, a týpek v dodávce za náma nedobrzdil – k sopce jsme nedojeli. Ve chvíli, kdy jsme odbočovali, tak se rozhodl, že nás předjede s takovou vervou, až nám zapasoval naše levé přední kolo daleko hlouběji do motoru, než bylo zdrávo. Zčista jasna jsme se ocili v pustině, daleko od civilizace, ještě dál od našich stanů, a s nepojízdným autem.

V takové chvíli je člověk docela rád, že se mu nic nestalo, nad těmi plechy mávne rukou a docela ho potěší, když si vzpomene, že má vlastně pojistku. Teď se starej pojišťovno, jsem v háji, na míle od čehokoli a chci zúročit svůj vklad do tebe.

PRO ZMRZLÉ NEPŘIJEDEME

Teď mi dovol abych se trochu rozepsal, protože se to někomu může v budoucnu hodit: Prakticky neexistuje cestovní pojištění, které by zohledňovalo auta z půjčovny a sakramentsky se vyplatí se podívat na podmínky zápůjčky, jinak budeš stát na mrazu a z jednoho telefonu uslišíš, že doprava náhradního auta by vyšla na 1,3 eur za kilometr, v našem případě ho musí dovézt cca 500 km. Z druhého telefonu ti bude slečna z pojišťovny vysvětlovat, že pokud se nikomu nic nestalo, tak nemají důvod vás zachraňovat… Skrze zaťaté zuby procedíš, že je právě -15 stupňů, blíží se noc a že jí zavoláte za tři hodiny, až budete mít omrzliny – pak snad ten důvod nastane.

Vedle nás byl kromě nějaké vesnické dílny také zavřený supermarket. Zašel jsem za něj okouknout popelnice a vůbec nechápu ten zlozvyk, že když místní už vyhazují tolik skvělého jídla, tak ho musí zamykat. To ještě dokreslilo momentální mizérii. Nakonec nezbylo než zavolat taxík do města.

Když jsme další den sehnali nové auto a smířili se s tím, že lowcost výlet asi nebude až tak low, tak se nad námi ostrůvku a zemi asi trochu zželelo a vedle nové dávky prašanu nám byla naservíroval překrásnou polární záři. Nevím jak ty, ale já pokaždé, když vidím takhle tancovat oblohu, tak se směju od ucha k uchu a je mi jedno, že mrzne jak blázen a prostě se toho nemůžu nabažit. Pozdější večerní pozorování západu slunce z pozice v leže ve vroucím termálu mi také zvedlo náladu.

Život je vlastně hrozně fajn (f: Pepa Horák)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu