fbpx Dva roky na cestě kolem světa - minirozhovor - eMontana

„200 slov“

Dva roky na cestě kolem světa - minirozhovor

21. 05. 2015, Jakub Freiwald

Renáta Géciová je nenápadná holka z Prahy, která převážně stopem objela velkou část světa. Původně chtěla vyjet na půl roku. Teď už jsou to ale roky dva a jí se vůbec nechce domů. Jaký je život na cestě? A co to s člověkem udělá?

Kde všude jsi byla?
Za dva roky jsem stihla navštívit Ukrajinu, Rumunsko, Moldávii, Turecko, Gruzii, Arménii, Náhorní Karabach, Irán, Nový Zéland, Austrálii, Vanuatu, Šalamounovy Ostrovy, Indonésii, Brunej, Nepál, Malajsii, Singapur, Barmu, Laos, Thajsko, Argentinu, Chile a Bolívii. Zbývá Peru a Ekvádor. Jestli se tam dostanu, netuším. Už v Bolívii jsem musela uplatit úředníky na hranici, aby mě tam s provizorním pasem vůbec pustili.

Kde se zrodila myšlenka na tak dlouho odjet?
Chtěla jsem si prostě dát oddych. 15 let práce, konec desetiletého vztahu. Přemýšlela jsem, co mi v životě chybí, co bych chtěla, a proč nechci být tlačená společností někam, kam nechci jen proto, že to všichni očekávají a že je to normální. Pořád mi něco chybělo, a protože ráda cestuji, tak jsem si chtěla prostě odpočinout. Že budu na cestě tak dlouho, jsem sama netušila, ale je hrozně těžké přestat. Jednou jsem měla sen, že jsem se týden před odletem z Thajska do Argentiny vzbudila doma, a to byl fakt horor.

Jakým stylem cestuješ?
Začala jsem stopem a stanováním, děsně mě to baví. Člověk není vázaný na autobusy nebo hotely. Dělá si prostě co chce. V zemích jako Gruzie, Arménie nebo Írán jsou lidé tak pohostinní, že jsem většinu času strávila s jejich rodinami u nich doma. Jedli jsme tradiční jídla dobře se bavili. Zřídka využívám vlaky nebo autobusy. V Bolívii, Peru a Ekvádoru mi asi kvůli bezpečnosti nic jiného nezbyde.

Jaký byl tvůj nejlepší a nejhorší zážitek?
Zážitků mám hrozně moc, je těžké říct, který byl nejlepší a který nejhorší. Spousta jich byla úsměvných. Nejhorší zkušenost byla určitě, když mě okradli. V tu chvíli jsem se o sebe poprvé začala bát. Naštěstí jen tak na dva týdny a pak zase převážila krása krajiny, hory, lidé, jídlo… Ukradli mi i pas a to celé cestování dost zkomplikovalo. V Gruzii jsem se zase i s celou krosnou vykoupala při brodění ledovcové řeky, na turecké dálnici jsem 150 kilometrů řídila kamion, protože řidič byl moc unavený, taky jsem třeba dojila krávu… Hodně zajímavé byly i rozhovory s lidmi v Náhorním Karabachu, kteří zažili válku. Nebo když jsem pomáhala v Chile lidem postiženým povodněmi.

Změní taková cesta člověka?
Záleží asi v jakém věku se člověk na cestu vydá, co od ní očekává, jaké má životní zkušenosti… Po osobní stránce mě asi moc nezměnila. Samozřejmě mi hodně otevřela obzory. Co se mi dřív zdálo jako sen, je realita. Člověk začne vnímat spoustu věcí jinak, je víc otevřený a nápomocný…

V srpnu se Renáta plánuje nedobrovolně vrátit zpátky do Čech. Až se tu trochu aklimatizuje, můžeš se těšit na hlubší rozhovor z celé cesty.

V Argentině (f: Maria Eugenia de la Vega)

I malé články dají dohromady velkou práci. Podpoř nás třeba kalendářem.