„200 slov“

Divoká a romantická Sardinie. Pět dní lezeckých orgií

08. 06. 2018, Klára Janoušková

Na severu Itálie, v okolí mé základny v Ispře, už několik týdnů v kuse prší. Máme strach, že tomu tak bude i dalších 5 dní, kdy máme volno. Následuje hluboká analýza a rozhodování, kterou variantu směrem na jih zvolíme. S mým veteránem, Oktávkou z roku 2000, s nájezdem přes 300 000 km, která již není v nejlepším stavu, se nám nechce podnikat dlouhou cestu. I přesto, že letenky do Španelska jsou za hubičku, letecký výlet také vylučujeme. Přiznáváme si, že už jsme toho letos nalétali po světě víc než dost a touha aspoň trochu snížit naši uhlíkovou stopu je větší. Vlaky sice zbožňuju, ale to auto s sebou na přespání by se stejně hodilo. Nakonec jsme to vymysleli. Pojedeme někam lodí. Třeba trajektem na Sardinii.

Jaké jsou prázdniny na ostrově, kde olivový olej chutná jako u nás tanková Plzeň, kde koncentrace lezeckých oblastí je taková, že každý den můžeš lézt v jiné, kde vyzkoušíš všechny typy lezení, kde můžeš jednotlivé pokusy ve stěně prokládat koupáním na písečné pláži, kde se nachází nejtěžší vícedélka na světě? Ve zkratce: Jsou to lezecko-gastronomické orgie.

Lezení nebo koupání v moři. Vybere si každý (f: Michal “Kuža” Kužela)

Bude to jeden z mých prvních čistě lezeckých výletů delších než víkend. Máme pouze pět dní a tak odhodlaně prohlašuji, že budeme lézt každý den. Míša jakožto zkušenější protestuje, že rest-day minimálně třetí den bude nutný. No nic, uvidíme. Sardinie je docela velký ostrov a tak se rozhodujeme navštívit pouze centrální část východního pobřeží, která je nejdivočejší, nejromantičtější, s nejhezčími plážemi a podle lezeckého průvodce se tu nachází nejvíc oblastí. Mnohem víc než budeme schopni za těch 5 dnů navštívit. Co na tom, že je to v závěru spíš nevýhoda, když se každé ráno dohadujeme, kde budeme lézt.

Den první – Cala Fuili
Po noci strávené na trajektu se vydáváme vstříc novému dobrodružství. Mám ráda lezení v převisech po velkých chytech. Nemůžu se dočkat a mazaně vybírám plážovou oblast Cala Fuili poblíž turistického městečka Cala Gonone. Cala Fuili je známá právě lezením v jeskyních, které lemují přilehlé pobřeží. Už po příjezdu zjišťujeme, že poslední dva týdny propršely, a že jeskyně jsou proteklé vodou. Bude trvat nejméně dva týdny než chyty vyschnou. Můj sen o týdenní užívačce na madlech v převisu se rozplývá. Míša se naopak raduje a na rozlezení racionálně vybírá troj délku v kaňonu, který se táhne z pláže dál do vnitrozemí. Cesta za 6b+, 5c a 6a vskutku ve verdonském stylu, technicky po kapičkách. Možná jednou dojdu i k názoru, že krása lezení není jen v bolavých rukách z převisů.

Při procházce kaňonem ještě obhlížíme aktuálně podmáčený sektor Pederiva. Vysoký žluto-černý amfitéart vytváří spektakulární prostředí. Tohle je můj sen – silové lezení po krápnících neboli tuffech. Vybírám si tu aspoň cestu na příště – Capucetto Rosso za 7a+. Míša kroutí hlavou a moje vyšinutí nechápe. Než se rozhodnu zkusit si ji i po mokrých chytech, radši mě láká zpátky na pláž na koupání. Třeba mu jednou vysvětlím, že krása je v převisech.

Krása leží v převisech (f: Michal “Kuža” Kužela)

Den druhý – Buchi Arta
Rozlezení jsme, tak co tu máme dál? Necháme se zlákat radou kamaráda z Ticina a vydáváme se na dobrodružnou cestu autem. 20 minut z Cala Gonone po malé cestě podél pobřeží vysoko nad mořem, kde by se dvě auta určitě nevyhla. Oblast Buchi Arta nás mile překvapuje velkým výběrem cest od 6a do 7a. Dlouhé fyzicky náročné cesty po malých ostrých chytech a s pěknými odlezy. Žádné větší polety se naštěstí nekonají a nejvíc potěší na první pokus přelezená cesta Expo 6c+, 35m. Ego roste do nebeských výšek.

Den třetí – Villaggio Gallico (Baunei)
Po úspěchu z předchozího dne vsázíme na doporučení stejného kamaráda. Přejíždíme do 50km vzdáleného městečka Baunei a do oblasti Villaggio Gallico. Čeká na nás další úžasné místo nedaleko zátoky Pedra Longa. Předchozí dva dny jsme se namlsali lehkou klasou a je třeba trochu si srazit hřebínek. Rovnou ve třetí cestě za 6b+/6c trávím hodinu a půl a nejsem schopná ani poskládat všechny kroky. Malinkaté chyty, technické kroky, kolmá až mírně převislá stěna.

Restday nepřipadá v úvahu (f: Michal “Kuža” Kužela)

 

Den čtvrtý – Súrtana (Supramonte)
Prsty bolí jak čert. Restday? Tak to ne, vždyť už nám zbývají jenom dva dny. Míša prosazuje vícedélku. Už od příjezdu nadšeně mluví o Valle di Gorropu a cestě Hotel Supramonte. Bohužel se jedná o nejtěžší vícedelku na světě – 400m za 8b. Docházíme k závěru, že tohle asi dneska nedáme. Vybíráme si aspoň cestu v její blízkosti, ve vedlejším údolí Súrtana. Cestu High Five o pěti lehkých délkách si užíváme a plánujeme lezení ve Valle di Gorropu na příště. Hlavně posbírat morál na odlezy a mít převahu, tak nějak to myslím říkají kluci na písku.

Den pátý – Grotta Biddiricotai
Odjet ze Sardinie bez lezení v jeskyni? Pět dní bez deště, tak tomu dáváme ještě šanci. Sen splněn. Madlovačka ve stropě za 7a+.

Konečně v jeskyni! (f: Michal “Kuža” Kužela)

 

Lezecko-gastronomické orgie na Sardinii (f: Michal “Kuža” Kužela)

I malé články dají dohromady velkou práci. Podpoř nás samolepkou.