„200 slov“

Báječná léta s Rybou – vzpomínky na horoškolu, kde nebylo radno padat

29. 05. 2018, Blanka Pechačová

Když dnešní děti učíme na stěně lezeckým dovednostem, kolikrát se mi vrací vzpomínky na mé vlastní lezecké začátky. Sama nejsem žádným lezeckým kmetem, přesto jsem jednomu takovému před téměř patnácti lety prošla pod rukama. Několikrát jsme se tehdy s partou dalších začínajících horolezců sešli na horoškole Josky Rybičky, která se konala na radvanecké hájence v Údolí samoty.

Byla to nejhezčí léta mého života. Sice jsem tehdy nikdy cesty na písku netahala, ale za klukama jsem lezla (myšleno nahoru na skálu) bez jakékoli průpravy i sedmičky! S Rybou jsme jezdili lézt na kolech nejen do blízkého sloupského skalního města, ale i na skalky do Sosnové u České Lípy, na tzv. střelnici u Svojkova, někdy jsme šlapali až do Roklice u Zahrádek, či na česko-německý Falkenstein. Když bylo horko, tak se jelo klimatizovanými auty do Tisé, Ostrova, Labáku a na opačnou stranu, na Havrana a Obrvégry u Horního Sedla. Po mé první zkušenosti s týdenním pobytem na Joskově horoškole jsem další roky trávila na hájence mnohem více času. Lezení s Rybou zkrátka nebylo nikdy dost!

Ryba nás mimo jiné učil spoustu uzlů. Dokonce jsme se cvičně navazovali na kšandičky nebo slaňovali na Dülfera. Sami jsme se po prvních dnech výcviku jistili z věží a slaňovali bez jakéhokoli podpůrného jištění – prostě jsem dostala do ruky osmu, založila lano a Ryba řekl „Drž lano pod osmou a jeď!“ Dodneška si pamatuji moje první slanění asi patnáctimetrové skály za hájenkou. Nejdřív jsem se ani nechtěla přehoupnout přes skalní hranu, ale jakmile jsem svištěla dolů, už jsem věděla, že chci jet znovu. Dnes s dětmi na kroužku lezení na umělce slaňujeme s jistícím lanem. Když potom pokročilejší děti bereme na jaře na skály, prozíravě na ně aplikuji Rybovu metodu „Drž lano a jeď“. A jak to funguje!
.

„Držím lano, ale nepadej!“ Joska Rybička (f: Blanka Pechačová)

.
Stejně si myslím, že je v dnešní době o ústa nechat svěřené dítě slaňovat zpočátku bez dojištění. Manuální zručnost některých dětí se totiž limitně blíží nule (mnozí dokáží vázat srovnanou dvojitou osmičku i půl hodiny). Občas jsou děti dokonce schopné pustit při jištění ruku pod kýblem. S Rybou jsme však tehdy ještě slaňovali a jistili osmou. Pády na písku neměly být zkrátka na pořadu dne. Jen jednou během horoškoly vypadl kamarád, Jéňa Dokulil, z nějaké šestkové spáry ve Sloupu. Za chvíli před námi stál pomlácený s kotníky od krve a třesoucími se údy. Jeho pád zachytila jediná smyce ve spáře, a pokud vím, nikdo ji už pak nevyndal. Tehdy snad zatrnulo i Rybovi. Podobných kiksů se v té době událo povícero, nicméně na nich nebylo nic pozoruhodného – k začátkům lezení tohle všechno jaksi patřilo. Stejně jako pravidelné „doplňování morálu“ v místní putyce…

V hospodě v Radvanci nám po náročném lezeckém dni hospodský Míra naléval jednu tequillu za druhou. Joska se z toho mohl vždycky pominout, když další den zjistil, že mu tam chlastají „děti“. Bál se, aby neměl průšvih. Přitom nejlepší školitel v pití byl on sám, když jsme s ním večer u ohně popíjeli a poslouchali jeho příhody z Himalájí. Mimochodem na hájenku jezdila děcka z okolí i z dáli, většinou Rybovi známí, respektive děti těch známých. Snad jsme se i párkrát ve skalách potkali s Hudym. Ovšem já ve svých šestnácti letech, lezením prakticky nepolíbená, ještě ani nevěděla, co je lezecká komunita a ani, co znamená zlézt Gašerbrum. Mezi děcky Rybových známých jsem byla spíše výjimkou. Můj pobyt na hájence totiž původně zinscenovala máma – potkala se s ním před více jak dvaceti lety v rámci své novinářské profese.

V Údolí samoty jsem se tenkrát seznámila se skupinou vrstevníků, o jejichž dnešní existenci mám jen mlhavé tušení. Někteří z nich pocházeli z České Lípy, Nového Boru, Liberce a Jablonce – dnes taková Tínka Ilenčíková nebo Štěpánka Šedková mají za sebou skvělé lezecké výstupy! Na hájenku jezdili i kluci z Jihlavy či Babic nad Svitavou. Asi nejvíce mi však v paměti utkvěl jeden kluk z Ádru, Tomáš „Brťák“ Brt, kterému jsme s ohledem na jeho tehdejší vzezření a zálibu v kouření říkali Vinetou. Dle internetových indicií tenhle skvělý lezec přestal po předčasné smrti tatínka žít bohémským životem a začal se věnovat józe. Lezla s námi i Rybova dcera Kristýna. Ovšem přes deset let jsem nikoho z nich neviděla. Někteří absolventi Joskovy horoškoly zůstali u lezení, po jiných se slehla zem.
.

Bombič „Brťák“ v roce 2006 (f: Blanka Pechačová)

.
Na všechny lidi z hájenky a všechno, co nás Ryba v lezení učil, moc ráda vzpomínám. Dnes se v duchu úcty ke skalám a ke druhým lezcům snažím na našich kroužcích lezení vést děti k vlastní zodpovědnosti. I díky Rybovi vím, že nezáleží na tom, jestli někdo leze trojky nebo sedmičky, důležité je, aby si lezci vzájemně pomáhali, podporovali se a dokázali sdílet své zkušenosti. Myslím, že každý máme podobný román za sebou. A je to tak osobní, že o některé věci, i kdyby člověk sebevíc chtěl, se nelze podělit. Pocity na skalní věži a v kolektivu lidí, co spolu sdílejí nejen lezecký matroš a konce lan, máme každý své, textem a slovy nesdílitelné.
.

Na laně jsme se nenudili. (f: Blanka Pechačová)

I malé články dají dohromady velkou práci. Podpoř nás samolepkou.