„Čím mažete?“ ptají se nás pořád dokola. Kamarád vytahuje z klokaní kapsy flašku rumu a nechává kolovat: „Jasně, že na dřevo patří jedině Skare.“

Na startu Jizerské padesátky, legendárního závodu v klasické technice stojí tisíce nažhavených běžců, kteří se chystají podat svůj životní výkon. Tento ročník Memoriálu expedice Peru 70 je výjimečný. Brzy totiž uplyne padesát let od neštěstí na úpatí Huascaránu.

Epická scéna začíná. Hřmot hudby a hlasy lidí okolo vyvolává podivné pocity nejednomu plachému tvorovi. S partou kamarádů horolezců zahajujeme tuto masovku s úsměvem na tváři a v čistém stylu. Stříďákem do kopce i z kopce brousíme stopy, až se za náma práší. Držíme tempo po druhý kilometr, kde si vybavení ze sedmdesátých let žádá zvláštní péči. Technika je vesměs tradiční a problémy se nevyhnou ani ostříleným lyžníkům.

Je to trochu morálovka, takže navozujeme příjemné pocity našemu vybavení postupným přimazávání stoupacího vosku. Víme, že následující kilometry budou bitka. Střetáváme se na Kneipě, kde chlapci doplňují mazadlo. Popravdě je to rum a vidina párků, které udržují morálku v celém družstvu. Začíná boj za použití veškeré techniky. Onsight nám kazí zlomená bambuska, kterou nahrazuje hliník. Nevzdáváme se a jdeme si za svým cílem.

Zlomovým bodem je občerstvovačka na Smědavě. Díky přilepenému kelímku na skluznici málem padá jeden člen hubou přímo na zem. Rozhrnujeme tato mračna červeného odpadu a míříme směrem na Čihadla. Během stoupání se ukáže, kdo na to má. Stopa postupně mizí pod lyžemi šmatlajících lyžníků a na třicátém pátém kilometru už bojuje každý sám se sebou. Lyže „Visu Extra“ ukazují svoje kvality a zahajujeme předjížděcí manévry.

Poslední vrchol je za námi a sjíždíme do nížin. Nepříjemný pocit v tříslech se stupňuje – stejně jako sílící vítr. Závodníci padají ve sjezdech k zemi jako hrušky a je cítit, že jsme na chvostu startovního pole. Čísla souputníků, kteří nás předjeli, jsou už hrubě přes čtyři tisíce. Dostáváme strach, že párků nebude dostatek.

„Už nemám žádné náhradní boty,“ hlásí vrchní nosič Borek. Všechny rezervy jsou vyčerpány. Naštěstí dorážíme k poslednímu záchytnému bodu. Občerstvovačka Hřebínek skýtá vysněné párky a dostatek dobré nálady pro závěrečné kilometry. Týmového ducha utvrzujeme během jízdy společnou rozpravou na témata kvality dobového vybavení. Rázem kilometry začnou ubíhat a u cedule „KILOMETR DO CÍLE“ jásáme. Čeká nás závěrečný sprint cílovou rovinkou a na setiny stejně projíždíme pospolu slavobránou.

Pohyb znamená život a touto akcí vzpomínáme na horolezce a další tisíce obětí, které zahynuli po zemětřesení na úpatí milovaných hor. Mějte se tam, kamarádi, pěkně a hlavně nezapomeňte na heslo: „Kdo maže, ten jede.“ Skol.