„200 slov“

„Tohle byl můj poslední závod, už nikdy víc!“ Noc tuleních pásů

03. 02. 2020, Klára Skuhravá

Aby bylo hned ze startu jasno, závody nesnáším. Vůbec nechápu, proč bych se měla s kýmkoli porovnávat. Jenže když máš doma závodníka, je to všechno trochu jinak. Michal (Krysta, rozhovor s ním jsme dělali tady, pozn. red.) mi to umí říct hezky: „Čekal jsem to horší,“ zní jeho největší pochvala na jakýkoli sport (běhání, plavání, lezení, lyžování…), který spolu zkusíme.

Na skialpech jsem stála asi devětkrát v životě. Koupit si rovnou závodní lyže nebyl tak docela plán. Jenže co naděláš, když jsou ty prkýnka zrovna nejlevnější volbou…

Do krkonošských lesů vyrazilo 500 lidí: 250 dvojic, muži, ženy a mixy. (f: Jakub Cejpek)

Procházka nad Pecí

Noci tuleních pásů jsem nevěděla nic. Michal mi závody v Peci pod Sněžkou představil celkem jasně: „Je to jenom taková procházka. Hezky si to spolu užijeme. Bude se ti to líbit.“

Jediný můj trénink spočíval v tom, že jsem od Nového roku přestala pít alkohol a začala pravidelně běhat s naším psem Matym. Do diáře jsem si 18. 1. 2020 poznamenala jako „PEKLO NOC“ a tajně doufala, že nám do toho „něco“ vleze. Nevlezlo. Naopak jsme na úplně vyprodaný závod nakonec sehnali i startovné.

500 lidí, 250 dvojic, muži, ženy a mixy. Už jen představa toho, že si před všemi těmi závodníky budu muset obout ty předražený přeskáče a nejlehčí skialpy na trhu, mi v rámci mé fyzičky a technické neznalosti skialpování přišlo šíleně trapný.

I z kopce jsem pomalejší a moje ego instruktorky lyžování dostává zabrat. (f: Jakub Cejpek)

Den D

Na start přicházíme ve tři čtvrtě na pět. Legíny, tričko, softshellka, helma, čelovka, batoh a mobil. Nesměju se. Vlastně ani nemluvím. Přemýšlím nad tím, co si tady mám jako užívat. Sundávám péřovou bundu. Tři, dva, jedna… běžíme.

Tak jo, dobře… běžím asi tak dvě minuty, pak přestávám dýchat. Nemůžu se dodechnout. Přijde mi, že mě moje helma úplně škrtí. V rychlém tempu, kdy nás předchází asi tak milion závodníků, přicházíme ke sjezdovce. Před námi je první kopec a já sotva dýchám. Nahoru se nedívám. Mlčím. Šetřím síly. Dýchám, jak nejvíc můžu. Obratným hmatem sundávám z batohu lyže. Levá, pravá. KLIK – KLIK.

Dostávám karabinu a šňůru. Tentokrát mě nebude táhnout Maty, ale Michal. Poslední cvak a vyrážíme vzhůru. Vyflusávám hleny, které se mi zachytávají na bradě a na pravé ruce. Moje myšlenky se točí okolo jediného slova: „Přežít“. Všechno ostatní mi je úplně jedno.

Tohle je určitě můj poslední závod. (f: Jakub Cejpek)

Předjíždíme závodníka za závodnicí a svět kolem se temní. Nemůžu. Zvedám hlavu a přede mnou vidím vyhlídkovou věž – naše otočné místo. Srdce mi zaplesá. Zrychlujeme. Brzdíme. Sundáváme pásy. Michal udělá dva škuby a může vyrazit. Já potřebuji na každou lyži škubnout dvakrát. KLIK – KLIK a následuje vytoužený sjezd. Lano necháváme našponované – i z kopce jsem pomalejší… Moje ego instruktorky lyžování dostává zabrat.

Noční krajina, větříček a sjezd mi dělají dobře. Jenže pak je tu další kopec. Lepíme pásy. KLIK – KLIK, karabina s lanem a jedeme vzhůru. Zpomaluji. K dalšímu otočnému bodu přijíždím ve stavu, kdy si přeji jediné: Ať už to peklo skončí! Nemůžu. Michal mi nabízí vodu a odporný přeslazený gel, který mám chuť okamžitě vyblít.

První pád přichází společně s první křečí do lýtka. Sjíždíme po sjezdovce a před námi je závěrečný kopec. Už nemám sílu vzdorovat. K poslednímu otočnému bodu přicházím s křečí v lýtku, chodidle, levém vnitřním stehně a už hodinu bez rukavic. Odřené prsty ze dvou pádů nevnímám. Michal mi sundává pásy a dává jasný povel: „Jeď!“. A tak jedu. Zaklekávám do vajíčka a svištím dolů, do cíle.

Klára a Michal: 1 hodina 39 minut a nějaké ty sekundy navíc. 11. v mixech

„Už nikdy víc,“ říkám si usoplená a v křečích v cíli, zcela neschopná alespoň sundat lyže. Od prvního místa nás dělí závratná půlhodina. „To není tolik,“ říká mi Tomáš, extrémní triatlonista, který minulý rok společně s Michalem skončil v závodě na druhém místě. „Do první pětky by vám stačilo jen zlepšit depa,“ dodává a mrká na Michala, který souhlasně kývá. Koukám se z jednoho na druhého a nevěřím svým uším. „On to opravdu nikdo nechápe… Tohle byl můj poslední závod, ever!“

Jenže pak mi to v hlavě začíná šrotovat: „Deset minut na první pětku v mixech, jo?“


Právě slavíme pět let redakční jízdy! Podpoř nás trikem do 15. 6.