Jako každý rok nastává Ondrovi etapa šmejdění, prodírání se nepoznanými kouty lesa, brázdění lesních svahů a hledání volného směru. Směru, který by se stal jeho projektem, který bude odolávat. A nebude odolávat dny nebo týdny, ale měsíce nebo třeba roky (?). Touha po napětí vzrostla při vzpomínce na projekt předchozí – „Leviatan“ IXc jizerských. Ten měl být tím projektem, co odolává a člověka takzvaně nepouští. Netrvalo to ale ani dvě návštěvy a na Martinské stěně se z projektu stala cesta…

„Tak takhle ne! To chce něco, co jen tak nevylezu!“

Situace v březnu 2020 přispěla k hledání projektu v našich končinách. „Ideální by bylo, kdyby to bylo někde s dobrým dojezdem, aby se dalo jet zkoušet třeba i v létě po práci.“

S vyhlídkou na budoucí vytoužené pokusy v nějakém projektu jednou takhle potkal Ondřej v lese pana Fojta. Byli to staří známí. Na mohutnou žulovou skálu zvanou Fojt už se Ondřej podepsal, když v červenci 2016 vylezl „Brutální Chiquitu“ za IX jizerských (psali jsme na eMontaně, pozn. red.), nejtěžší cestu Jizerek bez fixního jištění.

Jak to bývá, objedeš celý svět a to, co hledáš, najdeš doma. To se stalo i v tomto případě. Za rohem od „Chiquity“ našel onen žulový skvost (duben 2020). Odvážný směr ­téměř hladký i na zdejší Jizerskou hrubost. Oblá a ohromující. Femme fatale mezi hranami, která si nezaslouží svázat jakýmkoli jištěním. S respektem vzhlížel ke každému kroku v cestě… „Půjde to vůbec vylízt bez háku?! Je to to pravé?“ Uvnitř mu běžela změť otázek, které vyvolala fascinace letem bez křídel.

NÁVŠTĚVA 1 – HRANA S DIAMANTY
První setkání proběhlo čtvrtého dubna. Zima, jinovatka, zmrzlé křupající bukové listí pod nohama a sluníčko, které se konci paprsků sotva dostává přes hustý porost smrků. Je ticho. V hlavě mi běhají myšlenky – teplota je dobrá, takže by mohla být dobrá podmínka, padání z vršku bude hrozné, ale Ondra padat umí. Do kopce přidává na tempu. Podle toho poznám, že už se blížíme k cíli. Pomalu zvedám svou hlavu, když se mi z úst žene vzduch rychleji než vodopád. Vydechnu a v tom ji vidím. Stojí tam, je vysoká a chladná. Stojí přímo před ní. Ohromen úhlem oblé hrany očima hledá malé jizerské diamanty, které schová prsty, za které zabere, na které se postaví. Změť představovaných kroků a ladění způsobí krátký ošal. To je ono: „Absolutní mrda!“ (Ošal = absolutní soustředěnost a pohlcení existujícím nebo potencionálním lezeckým projektem/cestou, pozn. aut.)

NÁVŠTĚVA 2 – CO SI PŘÁT?
Jsme na místě. Ondra rozehřívá prsty a přitom stále mihotá očima po skále. Začíná příprava a lezecký úklid, čištění dolezu. Při tom si drmolí. Je jako malej. Nadšení a soustředění roztomile osekává jeho věty v hesla: „Hm, hmm, … jo! Je tady hrubo… Tohle už nepustim…“ Dáváme cigáro. „Tak já jdu na to…!“ Kývnu hlavou a jdu ho chytat. Celkem snadno si vyšlapuje cestičku až do místa, kdy se ozve: „V prdeli…“ Skáče dolů. Je třeba ještě více čistit. Křišťály, které si očistil v domnění, že za ně poleze, mu nepřišly naproti. Tak…! Očistit, vydechnout a hned další pokus. Ondra leze do místa cesty, kde je třeba se překlopit, přilepit na druhou část hrany a chytit při vzlinu křišťálový „šém“ týhle cesty. Ale netrefuje se a zase padá. Je to rána! Pokaždé si říkám, že já takhle dopadnout, zlomím si obě nohy! Přichází ještě pár pokusů o dosažení bodu zlomu. Daří se mu dorazit k němu a chytit ho, ale s výkřikem: „To neudržim, votvírá mě to!“ se pouští. Síla odchází někam dál. „Budu to muset vymyslet jinak, dorazit tam ve větším klidu, možná úplně jinak…“ Nakonec se ukazuje, že podmínka není úplně dobrá. Vyrazili jsme ve špatnou denní dobu. Tak snad příště! Člověk neví, co si přát – aby to příště padlo, nebo ne? Kdyby se podařilo, pak by to ale nesplnilo touhu po dlouhodobém projektu?

NÁVŠTĚVA 3 – HRRR DO TOHO!
Konstelace dobrá, teplota příznivá. Je odpoledne a Slunce už se dívá na Fojta skrz prsty smrkových větví. Motivace vládne rychlosti příprav k lezení, takže ani nestihnu dokouřit cigaretu a Ondra je už na značkách. Připraven s očima plnýma plamínků. „Je to ďábel!“ Zahazuju nedopalek a přiskakuju krýt mu záda. Dravě se chopí hrany a jako Dracula závodní rychlostí leze do místa, kde sahá po „šému“. Nedokáže ale dorazit ani o krok dál! „Já to prostě neudělám!“ Dá ještě další dva, tři pokusy. „Ty vole, já už nevím, jak jsem to dělal!?“ Gravitace má dnes navrch. Říkám si, že je Ondra dneska nějakej „hrrr“. Možná si myslel, že bude stačit překonat místo, kam se dostal minule. Možná že bude stačit, když jen pospojuje to, co už má vylezené s tím, co si dál vymyslel… Dává delší pauzu. Je mi z toho na nic. Vidím, že dnes to bude o jasně naplánovaném konci. Něco tomu chybí a každý pád, každý útěk z hrany rozbíjí snivou představu o tom, že dneska to padne. „Tak já dám ještě jeden pokus!“ Nastartuju optimismus a bojovné pokřiky. Dává si záležet na každém pohybu. Leze pomalu. Doleze do problémového místa, pouští se, skáče dolů. Rána! „Kašlu na to, fakt že jo!“ Po cestě k autu se snažíme vyhodnotit situaci a dostat se ze splínu. Bude to fakt těžké. Kladu otázky.

„A jak tak asi těžký to je, k čemu bys to přirovnal?“
„Těžko říct, je to úplně jiný, než to, co jsem do teď lezl.“
„A co ta Chiquita? To je taky dost těžký ne?“
„To jo, ale úplně jinak – do Chiquity máš možnost dát nějaký frendy… Tohle je vysokej technickej boulder.“
„A máš nějakej odhad, jak to může bejt těžký? Aspoň cca? Třeba devítka?“

Probudilo se ve mně dítě vyprávějící o své první jízdě na autíčkách. Teorie „coby kdyby“ nás zabaví až k autu. Příště to bude určitě lepší. Někdy to prostě nevyjde…

NÁVŠTĚVA 4 – rrrrrrrrrRHHHhhhH!
Týden po neúspěšném pokusu přicházíme opět do fojtových končin. Žádné očekávání, smířená s absolvováním dalšího snažení jsem se rozhlížela po lese, po skalách, stromech, mechu a jehličí. Slunce už dávalo sbohem svými zlatými hodinkami. Svět se zpomalil. I Ondra se pomalu připravuje na svůj dnešní první pokus. Vstupuje do hrany klidně a v pohodlí svých zkušených měkkých kroků. Stává se ještěrkou, která vyklání tělo ze své osy a sebejistě se svíjí kolem hrany. Teď! S otevřenou pusou sleduju, jak chytá „šém“. Zdá se mi, jako by se jeho tělo odklánělo od stěny. Jakoby ho gravitace za triko stahovala. Ozve se: „rrrrrrrrrRHHHhhhh!“ Stále šém drží! Rovnou za něj stoupá výš a výš. Přidrží se hrany. Kozáček, kterého provádí jeho nohy, se koná ve slow-mo tempu s rozvahou na Everest úrovni. Je připraven. Poslední dynamický krok. Lesem se rozléhá: „Póóójď!“. Zdá se to jako věčnost. Nedýchám, nemrkám, nepolykám. Pěst svírám, jako bych měla v ruce jistící lano. Chytá vršek: „Drrrrrrrrrrž!“ Přidává i druhou ruku. V hlavách nám běží stereo „Hlavně to teď neposrat“ Zvedá nohu, dává patu, chytá další chyty… Je nahoře!

Vylezeno. Záplava štěstí, úleva, smích a dítě, které bylo poprvé na pouti, je zpět. Změť Ondrových pocitů a prožitků z cesty se valí jako uragán. Je to ale uragán, který neublíží. Nepřestává drmolit štěstím. Jsem pyšná a prožívám to, jako kdybych lezla já. Vzniká cesta „Equilibrium“ obtížnosti Xb jizerských. (Jako boulder to podle Plagáta bude něco mezi 7C a 8A+, pozn. red.)