„Tak­že jste vylez­li, co jste naplá­no­va­li, jo? Já byla na Mont Blan­cu v sedm­nác­ti, to se člo­věk doce­la zadý­chá. A neza­po­meň pro­sím ukli­dit to slo­že­ný prádlo, až se vrá­tíš. A zalít tráv­ník.”

– máma    .     .    .

Prádlo je ukli­ze­no, tráv­ník se zele­ná, tak se koneč­ně mohu vrh­nout na krát­ký zápis jed­no­ho poda­ře­né­ho výle­tu do Alp. Poku­sím se odha­lit podiv­nou sho­du okol­nos­tí, kte­rá nás s Hon­zí­kem dopo­led­ne 18. 7. 2017 doved­la (dosti zadý­cha­né) na vrchol Mont Blan­cu jed­nou z nej­krás­něj­ších cest, kte­ré tam vedou. Vzhle­dem k tomu, že znač­nou část mé dušev­ní kapa­ci­ty nyní pohl­cu­je roze­psa­ná diplo­mo­vá prá­ce, zdr­žím se pře­hna­né tvo­ři­vos­ti a nao­pak se při popi­su naše­ho výstu­pu při­mknu k jis­to­tě, kte­rou člo­věk nachá­zí pou­ze v stro­hém aka­de­mic­kém sty­lu, sys­te­ma­tic­ky čle­ní­cím text do kapi­tol a pod­ka­pi­tol. Nuže:

Kapi­to­la prv­ní: plá­no­vá­ní

„Rád bych zku­sil to Divi­ne Pro­vi­den­ce, nechceš se při­dat?” píše mi Hon­zík na začát­ku břez­na a já mu píšu že jo, a že bych mohl v polo­vi­ně čer­ven­ce a on píše, že je to ok, a tak se domlou­vá­me, že bychom teda jako vyra­zi­li 15. čer­ven­ce, pro­to­že to on má pau­zu mezi sta­vě­nim svěťá­ků. Když 15. čer­ven­ce sku­teč­ně sto­jí­me na spod­ní sta­ni­ci lanov­ky v Cour­ma­ye­ru, bato­hy nadi­tý všim potřeb­nym na čty­ři dny ve stě­ně, s dobrou před­po­vě­dí a ple­chov­ko­ou coly v ruce, musim se nevě­říc­ně podr­bat na hel­mě… Sku­teč­ně se tohle děje? Vysrk­nem zbyt­ky coly z ple­chov­ky, nastou­pí­me do rotu­jí­cí gondo­ly, kde Hon­zík pro­vě­ří pev­nost svých bicep­sů a plas­to­vé­ho pout­ka pro pasa­žé­ry jed­no­ruč­ním shy­bem v plné pol­ní a pak už se veli­kou rych­los­tí řítí­me k Poin­te Hel­bron­ner (3 462 m), kde naše ces­ta začí­ná.

Kapi­to­la dru­há: nástup

Prv­ní noc plá­nu­je­me strá­vit na biva­cu Fourche (3 684 m), což je pod­le všech zdro­jů poměr­ně nóbl zaří­ze­ní, nachá­ze­jí­cí se na are­tě Bre­n­va. Při pře­cho­du přes ledo­vec je již z něko­li­ka kilo­me­t­rů vidět stu­ha lezec­kých dvo­jic, kte­rá se ke stej­né­mu cíli vine ledo­vým sva­hem are­ty, což dává našim kro­kům nebý­va­lou rych­lost. Před dosa­že­ním biva­ku úspěš­ně před­bí­há­me brit­skou dvo­ji­ci, kte­rá mís­to sprin­tu začne před závě­reč­ným stou­pá­ním s ost­rov­ním kli­dem popí­jet čaj a poslé­ze i ital­ský pár, kte­rý po zasa­že­ní jed­no­ho z dvo­ji­ce kame­nem ustu­pu­je zpět do údo­lí. V biva­ku si tak zajis­tí­me dosta­tek mís­ta na poho­dl­nou noc, dělá­me čaj na ráno a já pod­po­ru­ji akli­ma­ti­za­ci tablet­kou ibal­gi­nu.

Budí­ček zvo­ní ve tři ráno a po čtvr­té nóbl úto­čiš­tě opouš­tí­me. Dvě sla­ně­ní nás dostá­va­jí na ledo­vec po kte­rém již s ledo­vým kli­dem pocho­du­jí dvě brit­ské bater­ky, kte­ré zjev­ně také míří ke Grand Pilier d’Angle. V jejich sto­pách klič­ku­je­me mezi trh­li­na­mi a za svět­la dochá­zí­me na Col Moo­re. Tu nará­ží­me na odpu­di­vě vypa­da­jí­cí sla­ně­ní a dva nešťast­né Bri­ty, kte­ří po špat­ně zvo­le­ném sestu­pu sně­ho-suťo­vým sva­hem ztra­ti­li svůj ledo­vý klid a s přá­ním vše­ho dob­ré­ho se obra­cí nazpět. My volí­me sla­ně­ní (tupý hrot obho­ze­ný zpuchře­lou smyč­kou), dva­krát musím vyproš­ťo­vat zasek­lé lano, ale nako­nec se dosta­ne­me dolů na ledo­vec a přes něko­lik spad­lých lavin pře­hopsá­me pod stě­nu. Kon­ku­ren­ce setře­se­na, Grand Pilier d’Angle bude něko­lik dal­ších dnů pat­řit jenom nám.

Kapi­to­la tře­tí: výstup

Kolem osmé ráno úspěš­ně pře­kro­čí­me ber­gshrund (odtr­ho­vou trh­li­nu, pozn. red.) a po 15 met­rech dolé­zá­me na poli­ci, kde mění­me mač­ky za lezeč­ky a dál pokra­ču­je­me zhru­ba 400 met­rů po láma­vé ská­le, bez topa, s obtíž­nos­tí délek od 5 do 6b. Po tře­tí hodi­ně odpo­led­ne k naše­mu pře­kva­pe­ní dolé­zá­me na správ­nou poli­ci, kde roz­bi­jí­me tábor, cosi sní­me a já trá­vím násle­du­jí­cích dva­náct hodin mls­ným poku­o­vá­ním na Hon­zí­kův nadi­tý péřák. Pří­chod slun­ce se ohla­šu­je něko­li­ka kame­ný­mi lavi­na­mi ve východ­ní stě­ně Mont Blan­cu, koneč­ně pře­hlu­šu­jí­cí­mi slast­né chrá­pá­ní, kte­ré oněch dva­náct hodin poslou­chám z dru­hé stra­ny poli­ce. Nad námi se roz­vě­cí 300 met­rů kom­pakt­ní oran­žo­vé ská­ly, kte­rá před­sta­vu­je to nej­lep­ší leze­ní na Gran­de Pilier d’Angle. Pár kole­ček salá­mu, gumo­vý med­ví­dek a jde se na věc. Roze­hří­vá­me se v komí­nu za 6b a pak se jde na tvrd­ší leze­ní. 7a, 6b, 7b, 7b+… Na štan­dech se stří­dá­me, a tak prv­ní dvě těž­ké dél­ky za 7a a 7b při­pa­da­jí na Hon­zí­ka, kte­rý je s pře­hle­dem hla­ví­ho sta­vě­če IFSC čis­tě pře­lé­zá. Vel­ký nápis IFSC Offi­cial, sví­tí­cí z jeho nafa­so­va­né ves­ty, dodá­vá celé­mu výko­nu punc samo­zřej­mos­ti. Já se pod dél­kou za 7b+ již tak samo­zřej­mě necí­tím; z pře­vi­su kape voda a tahá­ní dvou bato­hů spo­lu s nad­moř­skou výš­kou si vybra­lo daň na bez­tak pro­střed­ních lezec­kých schop­nos­tech, kte­rý­mi oplý­vám. Po pár kro­cích se nicmé­ně cítím poměr­ně dob­ře, udě­lám něko­lik dlou­hých temp skrz mok­ré chy­ty, a když zaklá­dám fri­en­dy na štan­do­va­cí poli­ci, spí­še než eufo­rii cítím údiv, že to teda vyšlo. Po něko­li­ka dal­ších dél­kách za 6b-7a+ se dosta­ne­me do uklo­ně­né­ho a láma­vé­ho teré­nu, kde kon­čí leh­ko­my­sl­né leze­ní a opět začí­ná alpi­nis­mus. Lezeč­ky putu­jí na dno bato­hů a 8 dlou­hých délek přes sníh a kame­ní nás kolem sed­mé hodi­ny dostá­vá na sně­ho­vou are­tu Pau­te­rey. Po té to má být 500 sviž­ných met­rů na vrchol, ale sníh je nave­čer roz­mě­k­lý, tak volí­me dru­hý bivak, roz­klá­da­jí­cí se na rozkoš­né poli­ci, o kte­ré jsme se dozvě­dě­li od brit­ské dvo­ji­ce. Vskut­ku skvost­ný dárek na roz­lou­če­nou od těch­to dvou brexi­tu­jí­cích džen­tl­me­nů.

Do závě­reč­né eta­py ces­ty nastu­pu­je­me kolem páté ráno; 500 výš­ko­vých met­rů ve fir­no­vém sva­hu nabí­zí stej­nou dáv­ku rados­ti a boles­ti, decha­be­rou­cích výhle­dů i decha­be­rou­cí nad­moř­ské výš­ky. Když už lýt­ka začí­na­jí bít na poplach, pře­ku­lí­me se přes posled­ní pře­věj a najed­nou jsme v jiném svě­tě. Je to svět oblých tva­rů, kra­ji­na takřka ladov­ská a pře­ko­ná­ní posled­ních výš­ko­vých met­rů na vrchol Mont Blan­cu při­po­mí­ná spí­še zim­ní pro­cház­ku než drs­ný alpi­nis­mus.

Kapi­to­la čtvr­tá: sestup

Pokud jste této chví­le postrá­da­li při popi­su výstu­pu dra­ma, kte­ré z oby­čej­né­ho vyprá­vě­ní dělá pří­běh, na sestu­pu se i ten­to pohár napl­nil. Zatím­co jsme vese­le klusa­li dolů na lanov­ku ces­tou Tro­is Monts, naše těla zača­la plí­ži­vě nahlo­dá­vat dehyd­ra­ta­ce, způ­so­be­ná malou bom­bič­kou v mém jet­bo­i­lu a nedo­stat­kem roz­ta­ve­né­ho sně­hu. V sed­le pod Mont Mau­dit se klus postup­ně změ­nil v krok, a než jsme sestou­pi­li z Mont Blanc du Tacul do Vallée Blanche, byli jsme vysu­še­něj­ší než hově­zí jer­ky, kte­ré během výstu­pu děla­ly nej­so­lid­něj­ší část naše­ho pro­vi­an­tu. Závě­reč­ný sto­me­t­ro­vý výstup vyšla­pa­nou ces­tou na Aigu­ille du Midi nám zabral asi tolik, co osm délek mixo­vé­ho leze­ní pře­de­šlé­ho dne a 50 met­rů od ledo­vé­ho prů­le­zu na lanov­ku jsem popr­vé za celé čty­ři dny uva­žo­val, že bych si měl mož­ná zavo­lat heli­kop­té­ru. Posled­ní zby­tek síly na závě­reč­ný výšvih jsem nabral až poté, co mě za vese­lé­ho štěbe­tá­ní pře­de­šlo lano­vé druž­stvo důchod­ců věko­vé kate­go­rie mých pra­ro­di­čů, což jen doklá­dá, že hlav­ním cha­rak­te­ro­vým rysem horo­lez­ců je pře­va­ha ješit­nos­ti nad pudem sebezá­cho­vy. Jis­té je, že po dosa­že­ní lanov­ky jsme stě­ží vypa­da­li jako bor­ci, kte­ří prá­vě vylez­li jed­nu z nej­ob­tíž­něj­ších cest v masi­vu Mont Blan­cu. Na sta­ni­ci lanov­ky jsme si dali sva­tou tro­ji­ci Orangina+Powerade+Coca-cola a až po této mod­lit­bě jsme si zača­li uží­vat úspě­chu, kte­rý pat­řil – jako vždy v horách – jen tro­chu nám a hod­ně poča­sí, štěs­tí a snad i něja­ké vyš­ší pro­zře­tel­nos­ti.

A víš vlast­ně, co zna­me­ná Divi­ne Pro­vi­den­ce?

Hon­za a Jáchym (vpra­vo) na vrchol­ku Mont Blan­cu. (f: fran­couz­ský turis­ta)