Ve Skaláku se nachází majestátní věž jménem Dračí zub – dominanta Dračích skal, která zřejmě dala celé oblasti i jméno. Na tuto věž vede „Tajná cesta“. Název mysteriózní a poetický, lákající k vylezení. Cesta vznikla už téměř před sto lety, autory jsou páni Josef Baudys, Václav Náhlovský a Karel Čabelka, oklasifikována jest číslicí III. Varování jsme dostali a rozhodli se ho ignorovat.

Naše družstvo sestává z mé přítelkyně Míši, dobrého kamaráda Matouše a mé maličkosti. Matouš tahá bez potíží úvodní širočinu a dobírá zbytek družstva na předskalíčko. Zatím nic neobvyklého. Dál máme prý prolézt do vnitřního komína a velmi úzkým komínem se vydat na vrchol.

A tady to začíná doopravdy: V jeskyni hledíme marně vzhůru. Všude tma a rozměr přinejlepším širočinový. Máme málo fantazie na myšlenku, že se tudy dá nějak procpat nahoru. Už nyní je zřejmé, že tohle nebude jen tak. Jediná šance, jak se dostat výš, je udělat pár temp zužujícím se komínem a vlézt do jakési vertikální skuliny. Co dál je nám díky tmě záhadou.

Vyloženě to neláká, ale navazuji se s myšlenkou, že je to přeci za tři a třeba bude výš lépe. Ani omylem! V díře jsem napasován nějak nezvykle horizontálně, při nádechu se mi zrna skály zakusují do těla a pátrání po dalším postupu mi poněkud znepříjemňuje nemožnost otočit hlavou – vejde se mi sem totiž jen bokem. Svírá se mi žaludek, ale nějak pokračuji. Čím výš, tím hůř – zdá se, že se bude bojovat o milimetry.

Nakonec nelze jinak: Nějak se mi podaří sundat si v té škvíře mezi masami písku sedák. Navazuji ho metr pod sebe na lano, které jsem si přivázal na kotník a soukám se dál. Cestou potkávám zánovní lezečku. Odřené uši už jsem řešit přestal. Mám obavy, že zalezu do místa, kde se nepůjde nadechnout, strašně nepříjemným způsobem tady zahynu a vyhniju jako kaz v zubu. Jak příhodný je název téhle skály. Nostalgicky vzpomínám na cesty, ve kterých jsem se bál, že spadnu.

Alespoň zabloudit se dá těžko a tak se nyní, opět zcela horizontálně, vynořuji v jakémsi výklenku, ze kterého údajný „komín“ pokračuje nahoru již podél stěny. Denní světlo! Připadám si jako krtek, co se vyhrabal z podzemí. Nebo jako dítě, když se rodí. Je tu dokonce kruh. Nevím, jestli mám radost nebo strach, nejspíš obojí a spoustu dalšího. Třeba touhu si strašně nafackovat. Zvažuji, co dál.

Obléknout si sedák někde 20 metrů nad zemí není sranda, ale nakonec se zadaří. Když pak o pět metrů výše bojuji s vlastním hrudníkem, který je prostě širší než ten komín, jsem rád, že případný výlet nebude podlaha. Hodiny pod vrcholem nemám už sílu ani chuť provazovat a nahoře se ze všech sil snažím nepozvracet.

Žiju! Já žiju a tohle už nikdy v životě nemusím lézt!

Míšu, která jde po mně, jsem takhle řvát ještě neslyšel, a to jsme spolu prožili už leccos. Kluci na vedlejší Dračí věži vypadají z těch zvuků dost vyděšeně. Míša nakonec rezignuje a nějak se jí podaří vrátit se na předskalí, kde čeká na vysvobození. Matouš se zřejmě baví úplně stejně jako já, včetně legrace s úvazkem. Cesta ho kromě nervů připravila i o oblíbené lezecké tričko. Podáváme si ruce a přísaháme si, že už budeme lézt jen šestky a výš. Zbývá zachránit Míšu. Slaňák je naštěstí vhodně umístěn, takže je to oproti výstupu hračka.

Cestu bych doporučil všem speleologům pro trénink, masochistům pro radost a klaustrofobikům jakožto léčbu šokem.

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

Takhle dopadlo Matoušovo triko (f: Jakub Vondra)