Věnováno všem strážným andělům na nebi i na zemi.

„Ahoj Žmolko, vypadáš nějak zmoženě.“
„Ahoj Úprku, no to taky jsem. Já nespal už tři dny. Ten můj si pořád někde běhá po horách, leze, jezdí na skialpech a já jsem z toho už úplně na prášky.“
„To si nesmíš tak brát,“ pravil soucitně Úprk.
„A jak dlouho už máš na starosti toho člověka?“
„No, už to bude sedm let, myslím,“ odpověděl pomalu Žmolka a tušil, co bude následovat. Tu radu totiž slyšel za posledních pár let několikrát. A nemýlil se.
„Tak se nech přeřadit. Vezmi, abych tak řekl, „pod křídlo“ někoho jiného,“ usmál se Úprk a šibalsky zvedl obočí v přesvědčení, že tahle důvtipná slovní hříčka se mu vážně povedla.

Žmolka se neusmál. A bystřejší pozorovatel by ve výrazu jeho tváře mohl číst tuto ironickou poznámku: „No jo, jsme strážní andělé… no jo… máme křídla… hrozně vtipný.“ Úprk viděl pouze kolegův protažený obličej a oči na pouhou vteřinku mírně protočené nahoru.

„Ale já nechci někoho jiného, Úprku. Sám dobře víš, jak je náročné převzít si nového člověka. Nejlepší jsou novorozenci, ale ti jsou přidělovaný těm služebně nejstarším a ještě k tomu trošku protekčně. A ti se o ně starají přesně jen do té doby, než začnou chodit,“ posteskl si Žmolka na zkostnatělý systém, který převažoval ve většině poboček Sdružení Strážných Andělů (SSA).

„Ale Žmolko, nikdo tě nenutí, aby sis pokaždé, když si přebíráš nového ochraňovaného, přečetl celou jeho knihu života a ještě knihy životů jeho rodičů a sourozenců, případně dokonce prarodičů, a podrobně zkoumal každý záchranný let či jiný akt, uskutečněný členem SSA, ať už vedl nebo nevedl k zachování života daného subjektu. Podle pracovního kodexu SSA máš prostě začít dohlížet na nového člověka a v rámci svých možností pomáhat prodlužovat linku jeho života,“ shrnul Úprk neúmyslně hlavní rozdíly týkající se toho, jak přistupoval ke své práci on a jak Žmolka.

„Vím, co říká kodex. A prostudovat si do co největších podrobností knihu života daného svěřence a jeho nejbližších příbuzných je právě to, co je v mých možnostech. Jedině z těch řádků minulých, z těch zásahů, které SSA již v jejich životech provedlo, se mohu pokusit odhadnout, kdy bude mé pomoci nejvíce zapotřebí, aby se jejich kniha života mohla psát dál,“ Žmolka se nadechl a pokračoval méně patetickým tónem. „Já vím, že SSA si myslí, že bychom měli měnit svěřence každých pět let, ne-li častěji, ale já tomu nevěřím. Že prý když zůstáváme s jedním, tak ztrácíme ostražitost! Snad se můžeme začít nudit nebo co!“ odfrkl si pohrdlivě. „Ale co já jsem nedávno zažil a vykonal, jasně dokazuje, že tenhle systém uvažování má svoje obří trhliny!“ rozvášnil se Žmolka.

„O politice ani o systému bych se radši nebavil. Řekni, co se ti stalo,“ vybídl ho Úprk.
„Vzal jsem si dovolenou,“ prohlásil Žmolka dramatickým tónem, který v sobě nesl úvod, zápletku i závěr, a na chvilku se odmlčel, aby celistvost jeho sdělení mohla dopadnout na Úprka.
„No a co? To je normální,“ prohlásil Úprk, který neměl kapacitu na to pochopit, že na něj právě dopadlo něco imaginárního.
„Na čtrnáct dní,“ pokračoval Žmolka, když pochopil, že Úprk není zatížen schopností číst mezi řádky. „Byl jsem už tak unavený, že jsem se nedokázal ani soustředit. Tou dobou měl jet do Tater. Ale to není jen tak! Ty věčné dohady a nejistoty o tom, jestli pojede, jestli bude dobrý počasí nebo nebude, a že se rozhodne na poslední chvíli. To bylo pořád pojedu, nepojedu, nevím, uvidíme… Seděl jsem u jeho knihy života, četl a čekal. Ale zároveň jsem měl už v systému zaevidovanou dovolenou. Nakonec jsem vsadil na to, že bude počasí blbý, a že nikam nepojede. Předal jsem ho pod ochranu Zet-Es-Áčku (zástupný strážný anděl, pozn. aut.),“ nasadil Žmolka ironický tón, „a zahájil dovolenou.“

„A kam jsi jel?“ zeptal se Úprk.
„To přece není důležitý. Já ti tady vysvětluju, proč je ten náš systém měnit ochraňovaného každých pár let prostě špatně!“ zaúpěl Žmolka.
„Jasný, ok,“ vžil se Úprk opět do role posluchače.
„Jenže Zet-Es-Áčka nemají nikdy moc času, aby se seznámili se životem daného subjektu, a tenhle navíc nevěděl vůbec nic o lezcích a horolezcích. Třeba to, že je musíš hlídat téměř pořád, protože nevíš, kdy je napadne vstát v jednu ráno a někam vyrazit. Nebo že když se rozhodne lézt cestu od Špeka v Klokočí místo od Tůmy na Suškách, tak že máš okamžitě vyrazit a hlídat.“
„Kdo je Špek a Tůma?“ zeptal se Úprk.
„No právě,“ zakoulel očima Žmolka a pokračoval. „No nic, takže jsem byl na dovolené a říkal si, že do těch Tater určitě nepojede.“
„Hmm,“ ozval se účastně Úprk a zoufale se snažil v hlavě najít informaci, co to jsou ty Tatry, a proč by tam někdo neměl jezdit.

„Asi po týdnu,“ pokračoval Žmolka, „mi to nedalo a podíval jsem se, jaké je v Tatrách počasí. Já vím, že na dovolené máme důrazně nařízeno nepracovat, ale tohle mi prostě nedalo. Sem tam mráček, jinak docela slunečno. Tu noc jsem se převaloval v posteli a nemohl spát. Vzpomněl jsem si na událost ze životů jeho rodičů. Blesk, velká tragédie na Větrníku 6. 7. 1969. Tam to naši tenkrát dost nezvládli.“

Úprk sledoval Žmolkovo vyprávění, pociťoval jistá nejasná místa a potlačil touhu zeptat se, co je to Větrník.

„Vyskočil jsem z postele a běžel do knihovny,“ pokračoval Žmolka.
„Tys trávil dovolenou u sebe v bytě?“ tuhle poznámku už Úprk zadržet nemohl. Vyklouzla mu z pusy, jako vyklouzne ruka ze zaledněné spáry. Když viděl Žmolkův úsečný pohled, špitl jen: „Promiň,“ a zadíval se do mraků pod sebou.

„Našel jsem si knihy životů jeho rodičů, zjistil data jejich narození a začal počítat. Numerologie, astrologie a tak. Dále jsem vzal datum početí svého svěřence, datum jeho narození a data následujících tří dní, kdy měl nejspíše být ještě v Tatrách. Neměl jsem k dispozici jeho knihu života, protože tu má po dobu dovolené k nahlédnutí pouze Zet-Es-Áčko, a pro případy zarytého workoholismu je i knihovní kopie zavřená v trezoru.“  Žmolka se mírně naparoval hrdostí nad svým důvtipem a schopností dedukce.


ZÁSAH DO SUBJEKTU

„A nezkusil jsi kontaktovat Zet-Es-Áčko? Třeba by ti řekl, jestli je subjekt skutečně v těch… ehm… Tatrách?“ Úprk byl zase pyšný na to, že si zapamatoval ten zvláštní název.
„Víš, jak to s nima je. Ti slepě dodržují pravidla! Nic by mi neřekl a ještě by mě nahlásil na oddělení Duševních chorob v důsledku přepracování. Tam by mě zavřeli minimálně na tři měsíce. Jenže mě moje výpočty neklamaly! A navíc jsem věděl, že můj člověk byl v Tatrách počat. Nemohl jsem se mýlit! Zbývalo mu několik minut života. Naštěstí jsem věděl, že měl naplánováno jít na Téryho chatu do Malé Studené doliny, takže jsem ho nemusel hledat po celých Tatrách.“

„Takže jsi letěl doslova na vteřiny přesně?“ chtěl se ujistit Úprk.
„Jo. A ze scény, kterou jsem viděl, mi bylo hned jasné, co mu hrozí. Modré nebe už bylo na mnoha místech zatažené, můj svěřenec byl usazený na vrcholu Ľadového štítu a dobíral svou parťačku. Oba byli mokří, jak se brodili rozbředlým sněhem, na který celé dopoledne svítilo Slunce. Zahřmělo. Parťačka byla naštěstí rychlá a když dorazila k Davidovi…“

„Neměl bys svému subjektu říkat jménem. Víš, že si k nim nemáme tvořit citové vazby,“ přerušil Žmolku Úprk.
„Já vím, ale nebaví mě pořád říkat subjekt nebo můj člověk. Ale dobře, tedy subjekt dal své parťačce hlt čaje a řekl, že musí mazat rychle pryč. Byli pár metrů od kovového vrcholového soklu. Zahřmělo podruhé. Začali scházet po hřebeni, žena šla první. Jejího strážného anděla jsem tam nikde nezahlédl. Ona byla už pár výškových metrů dole a s mým subjektem byli navázáni lanem. Vizuální kontakt už s ním ale neměla. Ve vzduchu byla spousta elektřiny a já viděl, jak si ochraňovaný sedá na sníh a sune se po něm s cepínama v rukou.

Foukl jsem tak silně, jak jsem dokázal, směrem na sever na Čiernou Javorovou dolinu a přesně v tu chvíli z nebe vyšlehl blesk a práskl do vrcholu Ľadového štítu. Subjekt se asi pět vteřin nehýbal, ale pak se mátožně postavil na nohy. Chvíli civěl na lana, načež se nejistě rozešel směrem podél nich, až uviděl svou parťačku. Drobný bratříček, odštěpek od hlavního blesku, ho trefil do hlavy. Kdybych nefoukl, nepřežil by. Tím bouřka skončila. Nebyl už žádný další blesk ani hrom, nefoukalo ani nesněžilo. Oba se dostali zpátky na Téryho chatu. Subjekt s půlhodinovým výpadkem paměti a jeho parťačka s mírným traumatem. A Zet-Es-Áčko si v klidu pil kafe a civěl na obláčky,“ zakončil Žmolka své dramatické vyprávění a dodal ještě: „Kdybych dodržoval pravidla ohledně dovolené nebo vyměňování subjektu každých pár let, byl by tento člověk už vyřazen z naší evidence.“

„Teda Žmolko, dobrej výkon! A tys tam teda letěl na základě toho svýho výpočtu?“ ujišťoval se Úprk.
„Ano, jistě, jak jinak,“ naparoval se Žmolka.
„A máš ho u sebe?“
„Jo, tady je,“ podal Žmolka papír se složitým výpočtem Úprkovi, který se do něj hloubavě zahleděl. Po chvíli opatrně řekl: „Hele, víš o tom, že máš v tomhle řádku chybu? Koukej, tady jsi to měl dělit a ne násobit.“
„Co ty o tom asi tak víš,“ odfrkl Žmolka.

Úprk už měl dost jeho povýšeného chování, ale jelikož byl mírné, nekonfliktní povahy, pravil jenom: „Hele, já jsem trochu emočně plochej a společensky neohrabanej, ale matika, astrologie a numerologie jsou moje domény. Učil jsem to i na univerzitě, než jsem se stal strážným andělem na plný úvazek.“ Žmolka se podíval ještě jednou na svůj výpočet a zbledl. „Máš pravdu. A kdybych to tady dělil, vyšel by mi datum, který byl už v tu chvíli dva dny minulým,“ vysoukal ze sebe zaraženě Žmolka.

Úprk vzal užaslého kolegu kolem ramen a s klidným nadhledem řekl: „Tak se zdá, že jsi jasně prokázal, že i strážný anděl někdy potřebuje pěknou dávku štěstí.“

Poznámka autorky: Některé události se staly, některé se možná staly, a ty ostatní se určitě nestaly. Ověř si to třeba výpočtem.

____________________________

Tento článek vyhrál naší letní soutěž „To bylo o fous“. Vybrané texty budeme postupně publikovat tady. Titulek je redakční.