„Takže jste vylezli, co jste naplánovali, jo? Já byla na Mont Blancu v sedmnácti, to se člověk docela zadýchá. A nezapomeň prosím uklidit to složený prádlo, až se vrátíš. A zalít trávník.”

– máma    .     .    .

Prádlo je uklizeno, trávník se zelená, tak se konečně mohu vrhnout na krátký zápis jednoho podařeného výletu do Alp. Pokusím se odhalit podivnou shodu okolností, která nás s Honzíkem dopoledne 18. 7. 2017 dovedla (dosti zadýchané) na vrchol Mont Blancu jednou z nejkrásnějších cest, které tam vedou. Vzhledem k tomu, že značnou část mé duševní kapacity nyní pohlcuje rozepsaná diplomová práce, zdržím se přehnané tvořivosti a naopak se při popisu našeho výstupu přimknu k jistotě, kterou člověk nachází pouze v strohém akademickém stylu, systematicky členícím text do kapitol a podkapitol. Nuže:

Kapitola první: plánování

„Rád bych zkusil to Divine Providence, nechceš se přidat?” píše mi Honzík na začátku března a já mu píšu že jo, a že bych mohl v polovině července a on píše, že je to ok, a tak se domlouváme, že bychom teda jako vyrazili 15. července, protože to on má pauzu mezi stavěnim svěťáků. Když 15. července skutečně stojíme na spodní stanici lanovky v Courmayeru, batohy naditý všim potřebnym na čtyři dny ve stěně, s dobrou předpovědí a plechovkoou coly v ruce, musim se nevěřícně podrbat na helmě… Skutečně se tohle děje? Vysrknem zbytky coly z plechovky, nastoupíme do rotující gondoly, kde Honzík prověří pevnost svých bicepsů a plastového poutka pro pasažéry jednoručním shybem v plné polní a pak už se velikou rychlostí řítíme k Pointe Helbronner (3 462 m), kde naše cesta začíná.

Kapitola druhá: nástup

První noc plánujeme strávit na bivacu Fourche (3 684 m), což je podle všech zdrojů poměrně nóbl zařízení, nacházející se na aretě Brenva. Při přechodu přes ledovec je již z několika kilometrů vidět stuha lezeckých dvojic, která se ke stejnému cíli vine ledovým svahem arety, což dává našim krokům nebývalou rychlost. Před dosažením bivaku úspěšně předbíháme britskou dvojici, která místo sprintu začne před závěrečným stoupáním s ostrovním klidem popíjet čaj a posléze i italský pár, který po zasažení jednoho z dvojice kamenem ustupuje zpět do údolí. V bivaku si tak zajistíme dostatek místa na pohodlnou noc, děláme čaj na ráno a já podporuji aklimatizaci tabletkou ibalginu.

Budíček zvoní ve tři ráno a po čtvrté nóbl útočiště opouštíme. Dvě slanění nás dostávají na ledovec po kterém již s ledovým klidem pochodují dvě britské baterky, které zjevně také míří ke Grand Pilier d’Angle. V jejich stopách kličkujeme mezi trhlinami a za světla docházíme na Col Moore. Tu narážíme na odpudivě vypadající slanění a dva nešťastné Brity, kteří po špatně zvoleném sestupu sněho-suťovým svahem ztratili svůj ledový klid a s přáním všeho dobrého se obrací nazpět. My volíme slanění (tupý hrot obhozený zpuchřelou smyčkou), dvakrát musím vyprošťovat zaseklé lano, ale nakonec se dostaneme dolů na ledovec a přes několik spadlých lavin přehopsáme pod stěnu. Konkurence setřesena, Grand Pilier d’Angle bude několik dalších dnů patřit jenom nám.

Kapitola třetí: výstup

Kolem osmé ráno úspěšně překročíme bergshrund (odtrhovou trhlinu, pozn. red.) a po 15 metrech dolézáme na polici, kde měníme mačky za lezečky a dál pokračujeme zhruba 400 metrů po lámavé skále, bez topa, s obtížností délek od 5 do 6b. Po třetí hodině odpoledne k našemu překvapení dolézáme na správnou polici, kde rozbijíme tábor, cosi sníme a já trávím následujících dvanáct hodin mlsným pokuováním na Honzíkův naditý péřák. Příchod slunce se ohlašuje několika kamenými lavinami ve východní stěně Mont Blancu, konečně přehlušujícími slastné chrápání, které oněch dvanáct hodin poslouchám z druhé strany police. Nad námi se rozvěcí 300 metrů kompaktní oranžové skály, která představuje to nejlepší lezení na Grande Pilier d’Angle. Pár koleček salámu, gumový medvídek a jde se na věc. Rozehříváme se v komínu za 6b a pak se jde na tvrdší lezení. 7a, 6b, 7b, 7b+… Na štandech se střídáme, a tak první dvě těžké délky za 7a a 7b připadají na Honzíka, který je s přehledem hlavího stavěče IFSC čistě přelézá. Velký nápis IFSC Official, svítící z jeho nafasované vesty, dodává celému výkonu punc samozřejmosti. Já se pod délkou za 7b+ již tak samozřejmě necítím; z převisu kape voda a tahání dvou batohů spolu s nadmořskou výškou si vybralo daň na beztak prostředních lezeckých schopnostech, kterými oplývám. Po pár krocích se nicméně cítím poměrně dobře, udělám několik dlouhých temp skrz mokré chyty, a když zakládám friendy na štandovací polici, spíše než euforii cítím údiv, že to teda vyšlo. Po několika dalších délkách za 6b-7a+ se dostaneme do ukloněného a lámavého terénu, kde končí lehkomyslné lezení a opět začíná alpinismus. Lezečky putují na dno batohů a 8 dlouhých délek přes sníh a kamení nás kolem sedmé hodiny dostává na sněhovou aretu Pauterey. Po té to má být 500 svižných metrů na vrchol, ale sníh je navečer rozměklý, tak volíme druhý bivak, rozkládající se na rozkošné polici, o které jsme se dozvěděli od britské dvojice. Vskutku skvostný dárek na rozloučenou od těchto dvou brexitujících džentlmenů.

Do závěrečné etapy cesty nastupujeme kolem páté ráno; 500 výškových metrů ve firnovém svahu nabízí stejnou dávku radosti a bolesti, dechaberoucích výhledů i dechaberoucí nadmořské výšky. Když už lýtka začínají bít na poplach, překulíme se přes poslední převěj a najednou jsme v jiném světě. Je to svět oblých tvarů, krajina takřka ladovská a překonání posledních výškových metrů na vrchol Mont Blancu připomíná spíše zimní procházku než drsný alpinismus.

Kapitola čtvrtá: sestup

Pokud jste této chvíle postrádali při popisu výstupu drama, které z obyčejného vyprávění dělá příběh, na sestupu se i tento pohár naplnil. Zatímco jsme vesele klusali dolů na lanovku cestou Trois Monts, naše těla začala plíživě nahlodávat dehydratace, způsobená malou bombičkou v mém jetboilu a nedostatkem roztaveného sněhu. V sedle pod Mont Maudit se klus postupně změnil v krok, a než jsme sestoupili z Mont Blanc du Tacul do Vallée Blanche, byli jsme vysušenější než hovězí jerky, které během výstupu dělaly nejsolidnější část našeho proviantu. Závěrečný stometrový výstup vyšlapanou cestou na Aiguille du Midi nám zabral asi tolik, co osm délek mixového lezení předešlého dne a 50 metrů od ledového průlezu na lanovku jsem poprvé za celé čtyři dny uvažoval, že bych si měl možná zavolat helikoptéru. Poslední zbytek síly na závěrečný výšvih jsem nabral až poté, co mě za veselého štěbetání předešlo lanové družstvo důchodců věkové kategorie mých prarodičů, což jen dokládá, že hlavním charakterovým rysem horolezců je převaha ješitnosti nad pudem sebezáchovy. Jisté je, že po dosažení lanovky jsme stěží vypadali jako borci, kteří právě vylezli jednu z nejobtížnějších cest v masivu Mont Blancu. Na stanici lanovky jsme si dali svatou trojici Orangina+Powerade+Coca-cola a až po této modlitbě jsme si začali užívat úspěchu, který patřil – jako vždy v horách – jen trochu nám a hodně počasí, štěstí a snad i nějaké vyšší prozřetelnosti.

A víš vlastně, co znamená Divine Providence?

Honza a Jáchym (vpravo) na vrcholku Mont Blancu. (f: francouzský turista)