„Musí tě zaujmout už od země – nějakým způsobem tě osloví a ty akceptuješ výzvu,“ popisuje slovinský lezec Jure Piršič, podle čeho se rozhoduje, které cestě se bude věnovat. Leze 21 let, za skalami cestuje kolem světa a společně se svým parťákem Marko Šturmem budují menší projekt „Line Hunters“. Jure Piršič – jeden z „lovců lajn“ se objevil v Labáku, kam se vrátil už potřetí. Jednou tu strávil pět týdnů vkuse.

Vracíš se často na nějaká místa, nebo tě víc baví objevovat nová?
Když je to místo velké a dobré, rád se vracím. Oblasti často nedokážu prozkoumat jen během jedné návštěvy. Líbí se mi také proces zrání cest a otevírání nových. U některých jsem třeba v roce 2000 jen stál a představoval si, že je lezu. Na samotný pokus to bylo tehdy příliš. Pak jsem se vrátil třeba po patnácti letech a už jsem tu skálu viděl jinak – pozitivně. Tenhle proces jsem se během svého lezení naučil respektovat. Dělím tedy cesty na tři kategorie: ty, co zkouším, ty, co vylezu a ty, ve kterých si sebe jen představuji… Pokud si ani nedokážeš představit, že je lezeš, je podle mě zbytečné je vůbec zkoušet. Alespoň tak to funguje pro mě.

Máš příklad nějaké cesty, kterou jsi dříve považoval za něco, kde vůbec nemáš šanci, a později ji vylezl?
Ano. Fyzicky nejtěžší cesty mám ve své domovské oblasti (Osp a okolí, pozn. red.) – jsou to 50metrové převislé střechy například se 120 kroky. Před rokem 2000 jsem je hákoval – tloukl skoby a ovazoval krápníky smyčkami… Jinak to ani nešlo, ještě tam nebyly nýty. V roce 2007 přišel silný lezec Klemen Bečan a všechny tyhle staré hákovačky navrtal a přelezl volně.

Z jakého volného přelezu u sebe doma máš největší radost?
„Monster of Osp“ (8c, pozn. red.). Je to vytrvalostní cesta převisem, která měří 35 metrů a dal jsem do ní asi 35 pokusů. Žádný krok sice není těžší než 8a, ale dohromady je to velmi kruté. I Klemen Bečan byl tehdy na svůj přelez docela hrdý.
.

Jure v cestě „Pikova dama“ 8b, Mišja Peč (f: Suzana Uršič)

.
Kdybychom se bavili o cestách kolem světa – třeba v Americe, na které jsi nejprve neměl, a po čase tě pustily…
V Americe ani moc ne. Spíš tady v Labáku. (směje se) Když jsme tu byli poprvé v roce 2011, koukali jsme na hranu „Nervotoč“ (IXb) na Poseidona. Jenom jsme koukali. O pár let později jsem ji vylezl – je to asi 40metrová tupá hrana a musíš tu lézt velmi technicky. Nebál jsem se, ale napoprvé jsem na to ještě neměl techniku.

Nějaké další cesty, které tě tu chytly?
„Návrat krále“ (Xa) a „Poslední relikvie“ (Xb) na Trůn, „Údolní hrana“ (IXc) na Jeptišku – ta mi nepřišla moc lehká.

Co máš rád na lezení v Labáku?
Mám rád různorodost lezení – když si můžeš vybrat stěny, hrany, sklopence, lišty, spáry…

V Labáku není moc spár. Jakou jsi tu lezl?
Třeba „Big Wall“ (VIIIc, video eMontany, pozn. red.). Ano, ten se také leze spíš po chytech kolem – není to jako spára v Indian Creeku. (směje se)
.

Line Hunters v Indian Creeku (f: Suzana Uršič)

.
Máš na „Big Wall“ nějaké vzpomínky?
Na „Big Wall“ ani moc ne. Nejvíc náročná se mi zdála jedna cesta na Barokní stěnu – název si nepamatuji (zřejmě vzdušnější „Concerto Grosso“ pozn. red.). Nevím proč, ale zdálo se mi to strašidelné. V Labáku to tak často mám – jeden den se cítím v pohodě, všechno se daří… Další den se pak bojím a jakékoliv cesta se mi zdá strašně těžká. Záleží to také na kvalitě skály a na Barokní stěně jsem vážně nebyl ve své kůži. První hák byl asi ve 20 metrech a mně se pod něj nepodařilo založit žádnou smyčku…

Jak sis tedy užil sólování?
Když jsem navázaný na lano, cítím se lépe. Pro mě to není „sólování“ ale jenom „čekání“.

Takže kdybys to celé lezl bez cvakání ale s lanem, nebylo by to sólování?
Jasně, když máš u sebe lano, je to úplně jiný pocit – je to jenom „čekání“. (směje se)

Jureho „lov lajn“ kolem světa můžeš sledovat na instagramu Line Hunters.

Jure v oblíbené rozlezovce „Pánská jízda“ VIIIa, Pravý břeh (f: Suzana Uršič)