Jou, fellas. Kdy­ko­liv je potře­ba se vytrh­nout ze zaběh­nu­té­ho ste­re­o­ty­pu, je dob­ré se pod­dat flow a nechat se kams strh­nout. Před lety jsme se tak s ino­strán­ci shod­li na slo­vě defa­mi­li­a­ri­zati­on, tedy zjed­no­du­še­ně – ozvlášt­ně­ní. Kaž­dý kdo zažil, byť jen tře­ba eye­con­tact, ví moc dob­ře, jak rych­le se lze dostat ze zaži­té bub­li­ny.

Po mno­ha týd­nech věno­va­ných pre­glaj­ce na všech mož­ných boul­drov­kách v oko­lí 300 km, jsem se roz­ho­dl pro změ­nu. Jak mate­ri­á­lu, tak smě­ru pohy­bu. Nako­nec jsem nemu­sel nad ničím moc hlou­bat, jako neji­de­ál­něj­ší se pod­bí­dl ridge­ing („hře­be­no­vá­ní“, pře­klad redak­ce). Je svým způ­so­bem oblí­be­ný pře­de­vším na horách, nož na dru­hou stra­nu popí­rá logi­ku věci. Pro roz­bi­tí stre­o­ty­pu tedy ide­ál!

Výho­dou ridge­in­gu je mož­nost neu­stá­lé­ho nad­hle­du. V pod­sta­tě vždy jsi o něco výš než vše v oko­lí, směr je také jed­no­znač­ný a dost blbě se na úzkém hře­be­ni ztra­tíš. Ridge­ing má však i dru­hou strán­ku. Čas­to se stá­vá, že dru­ho­le­zec musí zdo­lá­vat nejiš­tě­né tra­ver­zy a ješ­tě k tomu smě­rem dia­go­nál­ně dolů, nebo dokon­ce slé­zat věže, kte­ré měl prvo­le­zec na topro­pe. Jiš­tě­ním je čas­to pou­ze důvě­ra ve zvlád­nu­tí balan­cu a to, že ti jíž­ní stra­na hře­be­ne nabí­zí suchou a vyhřá­tou ská­lu, ješ­tě nezna­me­ná, že se v té sever­ní nebu­deš paso­vat se sně­hem.

V ide­ál­ním pří­pa­dě se ti tak nabí­zí mož­nost pro­po­je­ní s dig­gin­gem („rubač­stvím“, pře­klad redak­ce). Je-li sever­ní stra­na hře­be­ne zafou­ká­na sice namrz­lým, ale zato syp­kým sně­hem, můžeš se napl­no pod­dat pro­pa­dá­vá­ní sně­hem, pro­sí­vá­ním zby­lé­ho pra­chu nebo jen tak napros­tou nejis­to­tou pla­vá­ní v navá­té mase, kdy netu­šíš sekun­dy, jež tě odpo­rou­čí do doli­ny.

Dle exper­tů na dig­ging, má táto dis­ci­plí­na pět + jeden teo­re­tic­ký level. Mno­ho horo­lez­ců, jak si vět­ši­na nedig­ge­rů říká, zná mož­ná prv­ní dva, kdy se méně, či více daná oso­ba pro­pa­dá sně­hem. Dal­ší leve­ly však již vyža­du­jí i jis­tou men­tál­ní vyzrá­lost jedin­ce. Né snad pro­to, že to je nebez­peč­né (od urči­té­ho sklo­nu svahu/stěny to holt je), ale pro­to, kolik úsi­lí musí jedi­nec vyvi­nout pro posun. Při čtyř­ko­vém leve­lu obvykle sta­čí i obdob­ný počet kro­ků k posu­nu – nut­no však podotknout, že smě­rem dolů (!). Ve smě­ru vzhů­ru počet kro­ků na jeden vpřed expo­nen­ci­ál­ně vzrůs­tá. Tato zdán­li­vá regre­se, však vede po pár hodi­nách k napros­té­mu sto­ic­ké­mu kli­du nebo také totál­ní­mu rozbití/rozpolcení cha­rak­te­ru osob­nos­ti.

Vzhle­dem k tomu, že jsme s par­ťá­kem (nejme­no­vat!) již před tou­to dovo­le­nou přep­li do módu no excuses (pro méně zdat­né – něco ve smys­lu nevy­chlou­bá­ní se hypo­chon­dric­ký­mi vlast­nost­mi dotče­né­ho jedin­ce a tudíž znač­né­mu otu­pe­ní ega), při­stou­pi­li jsme (vět­ši­nou) dob­ro­vol­ně na danou hru.

V ZÓNĚ NADHLEDU

Něko­mu se může zdát ridge­ing nud­ný, ale zpes­t­říš-li si jej občas­ným boul­de­rin­gem (ple­zí­ro­vé leze­ní o pár těž­ších kro­cích) ide­ál­ně ve výš­ce od 100 met­rů nad zemí a pokud mož­no bez dal­ších závaz­ků jako je lano (celou taš­ka­ři­ce lze zpes­t­řit mač­ka­mi pro zdo­lá­vá­ní raj­ba­sů), můžeš se do sta­vu sto­ic­ké­ho klidu/rozpolcení osob­nos­ti dostat i bez zku­še­nos­ti z dig­gin­gu.

Haj­laj­tem naše­ho exkur­zu pak byl jis­tý kopec (hlav­ně nejme­no­vat!), kde jsme po nece­lých 30 hodi­nách spán­kem pře­ru­šo­vá­ne­ho ridge­in­gu byli podro­be­ní život­ní zkouš­ce kaž­dé­ho tru­e­scho­ol dig­ge­ra. Navá­tá sně­ho­va čepi­ce, ne nepo­dob­ná těm v Puta-goňi, nám dala mož­nost si nejen vyzkou­šet, jak se skrz ní kope tunel (áno, i jes­kyňá­ři si při­jdou na své!), ale také se při­ro­ze­ně nau­čit levi­to­vat. Jak to můj par­ťák (pro­bůh, nejme­no­vat!) doká­zal, netu­ším, já se oddal komí­no­vé tech­ni­ce a pomo­cí lehce zmrz­lé a postup­ně se dro­lí­cí hra­ny tune­lu jsem roz­po­rem dovzlí­nal vzhů­ru. Sto­ic­ké­ho kli­du jsem dosá­hl až poté, co jsem zjis­til, že jsme oba celou dobu nemoh­li být jiš­tě­ni.

A ačko­liv i dal­ší dny při­nes­ly spous­tu zají­ma­vých zku­še­nos­tí, zasta­vil bych se u posled­ní důle­ži­té věci, kte­rá je pro dig­ge­ry nezbyt­ná. Zákla­dem stra­vy je totiž pořád­ná flá­ko­ta love­čá­ku. Nejen pro­to, že v tuhém mra­zu pořád­ně zmrz­ne, ale hlav­ně pro­to, že o to víc tíží na dně bato­hu. Newage dig­ge­ři sice tvr­dí, že lze tuto dis­ci­plí­nu dělat i bez něj, ale to je napros­to nepři­ja­tel­né! Jak tvr­dil jeden moud­rý brat (naštěs­tí si jmé­no nepa­ma­tu­ji) – ve svě­tě kom­po­nen­tů není ekvi­va­len­tů – love­čák tedy nelze nahra­dit! A přes­to­že jsem se ho během těch něko­li­ka dní na hra­ně ani nedo­tknul, nedo­ká­zal bych si bez něj onen výlet před­sta­vit.

Ridge­ing. Pro posun musí jedi­nec vyvi­nout mno­ho úsi­lí. (f: Stan­da Mitáč)