Slunce se opírá do jihovýchodních svahů.
Čistí stěny od sněhu. Zůstává holá skála. Pravá, levá. Vítá tě ztichlá, osamocená dolina. Takhle po snídani tady ještě nikdo není. Jsi za to rád. Později tu bude téměř přecpáno. Odbočíš z prošlapané dálnice. Jsi rád, že nemusíš čekat na parťáka. A jsi ještě radši, že se neženeš kvůli tomu druhému. Vítá tě stín. Mírný vánek. Pozoruješ tisíc a jedno sto uskupení vody. Každý metr jiný. Jsou stovky druhů ledu. Rozčepýřené nebo zplihlé štosy drnů. Desítky firnů. Galerie sněhů. Ticho. Přemýšlíš nad blbostmi. Těšíš se, až v sedle nakoukneš přes hranu. Výhled nezklamal.

Zóna.

Zde neplatí lidská práva a povinnosti. Jsi. Začínáš lézt. Pěkná, vyhřátá skála. Mačky skřípou. Nic v hlavě. Intuice. Často zastavuješ. Posloucháš. Nic. Nebe nad tebou. Slunce. Skála. Sníh. Jsi v nebi. Téměř neuhýbáš bokem. Držíš se hřebene. Je to hra. Propasti kolem tebe. Žádný strach. Ale slézání je velmi, velmi opatrné. Už není jen nic. Radost. Nezavazí ti žádné lano. Konec linky. Dál a dál bys neměl. Nedoléčené tělo se silně ohlašuje. Dolů. Sever překvapil. Ledový firn. Hroty ve hře. Trocha poprašku. Úbytek koncentrace. Pár kroků a led. Mačka sjíždí. Prodloužené pařáty fungují automaticky. Ještě hřebínek. Skoro pěšinka. Slunce.

Ráj.

Tatranský hřeben v zimě (f: homo cristalus Ondra Vacek)