Jsou dvě ráno. Nemůžu spát, ačkoli poslední noc jsem proseděla skříplá v letadle z LA. Těžko říct, jestli je to jet lag nebo jen štěstí, kterým přetékám.

Jsem slacklinerka a na výlet do Států jsem odjížděla s jednoduchým plánem: „Chci zkusit velké lajny.“ V té době to znamenalo cca 100 metrů. Žádnou tak dlouhou nemám v kuse přejitou ani teď po návratu. Ale můj plán se vymknul kontrole. Co se tam stalo, rozbouřilo klidné vody mého života a zažehlo plamenomety v mých očích.

Tři týdny v Utahu stačily na to, abych zažila nový vesmír. Od prvních krůčků na 200metrové highlině, při kterých jsem málem omdlela (jako fakt, při chůzi mi zčernalo periferní vidění, začalo mi pískat v uších a rozbrněly mě rty) až po to, že jsem s pády přešla 469metrové monstrum. A to hned několikrát. Protože jsem se naprosto zamilovala do lajn, kde je člověk strašně sám zavěšen v prostoru. Kde zažije hlubokou klidnou vibraci pronikající prostorem, hmotou i časem. Stačí se potopit do nitra pod hladinu myšlenek. A smířit se s tím, že když visíš vyčerpaná uprostřed půl kilometrové lajny s 30metrovým průvěsem, nejjednodušší cesta pryč je to prostě dojít. Nepomůže ti ani kladka, ani kamarádi.

A vím, že tohle je asi jen začátek. Prahnu po další velké lajně od chvíle, kdy jsem na té v Moabu udělala poslení krok.

Anče na Castleton-Rectory highline (493 m), f: Veronika Čukanová