TŘI ROKY V CHILE

Mar­ti­na Klou­bo­vá vystu­do­va­la fyzic­kou geo­gra­fii. Milu­je pozná­vá­ní (nejen neros­tů a mete­o­ri­tů) a létá­ní. Mož­ná prá­vě tou­ha po pozná­ní a roz­le­tu při­spě­ly k tomu, že se sama vyda­la na dru­hý konec svě­ta. I když to zna­me­na­lo na dlou­ho opus­tit aero­klub Hod­ko­vi­ce a všech­no, co do té doby zna­la a měla ráda.

Do Již­ní Ame­ri­ky – na kon­ti­nent plný „geo­gra­fic­kých extré­mů, ende­mi­tů, oso­bi­té kul­tu­ry a všu­dypří­tom­né his­to­rie původ­ních oby­va­tel“ (jak jej sama popi­su­je) – odle­tě­la začát­kem roku 2018. Zakot­vi­la v Chi­le, kte­ré se sta­lo na tři roky jejím dru­hým domo­vem.

OTEVŘENÁ UČEBNICE GEOGRAFIE

Kde vzni­kl nápad, pře­stě­ho­vat se do Chi­le?
Dlou­ho před­tím jsem si přá­la poznat Již­ní Ame­ri­ku. Vědě­la jsem ale, že zde chci strá­vit víc času, mít mož­nost pro­zkou­mat vše, co mě zají­má, učit se od míst­ních. Po roč­ním Eras­mu ve Špa­něl­sku jsem cíti­la, že mám dve­ře ote­vře­né, ale­spoň co se jazy­ka týče (ačko­liv zrov­na chil­ská špa­něl­šti­na je dost své­rázná). Vědě­la jsem o mož­nos­ti jet na rok pra­co­vat do Chi­le (Wor­king Holi­day, pozn. aut.), ale mys­lím, že i tak by Chi­le bylo mou vol­bou mezi ostat­ní­mi země­mi Již­ní Ame­ri­ky. Po stát­ni­cích jsem se tam tedy na rok vypra­vi­la s tím, že jsem nevě­dě­la, co bude potom. Nemě­la jsem žád­ný kon­krét­ní plán, jen obje­vo­vat, pozná­vat a učit se. A při­tom samo­zřej­mě pra­co­vat.

Jak je to vůbec s byro­kra­cií? Co jsi muse­la udě­lat, když ses tam roz­hod­la zůstat?
Prv­ní rok byl v poho­dě, to jsem měla vízum z Chil­ské amba­sády v Pra­ze. I když regis­tro­vat ho po pří­le­tu do San­ti­a­ga na cizi­nec­ké poli­cii také neby­lo jed­no­du­ché – sou­čás­tí bylo čekat od šes­ti ráno ve fron­tě, kte­rá zahý­ba­la za dal­ší dva rohy celé­ho blo­ku. V posled­ních letech totiž v Chi­le (a to nejen v San­ti­a­gu) neu­vě­ři­tel­ně naros­tl počet imi­gran­tů z ostat­ních zemí Latin­ské Ame­ri­ky, kde pro ně byla poli­tic­ká nebo eko­no­mic­ká situ­a­ce nesne­si­tel­ná. Pře­de­vším je to Vene­zu­e­la, Peru, Hai­ti, Kolum­bie a Bolí­vie. Chil­ské úřa­dy pak nestí­ha­jí vyři­zo­vat žádosti o víza v při­ja­tel­né době. Žádosti se podá­va­jí jen přes inter­net a je to kom­pli­ko­va­né, musí se čekat něko­lik měsí­ců na jejich vyří­ze­ní. Před pan­de­mií se ale dalo vyces­to­vat a zase vrá­tit, a tak se aspoň moh­lo obno­vit turis­tic­ké vízum. Pozná­va­la jsem tak mezi­tím Argen­ti­nu a Bolí­vii.

Napa­dá tě něco, co máš v Chi­le, a nám to v Čes­ku chy­bí?
Neřek­la bych, že Čes­ku chy­bí něco, co má Chi­le. Jsme vyspě­lej­ší země a všech­no to, co nemá­me a já bych mít chtě­la, je dáno jen geo­gra­fic­ky. Roz­hod­ně však vím, že mi to bude chy­bět, až se vrá­tím. Vždy se ptám sama sebe, jak se můžu někdy jen tak vrá­tit a klid­ně žít, když jsem pozna­la tenhle kraj. Chi­le je pro mě jako ote­vře­ná učeb­ni­ce fyzic­ké geo­gra­fie, kte­rou jsem stu­do­va­la. Vše, co jsme se uči­li, jsem najed­nou moh­la pozná­vat bez­pro­střed­ně. Pozná­vat oprav­do­vé bohat­ství Země. Čin­né sop­ky, vyso­ké hory, ledov­ce, vul­ka­nic­ké ost­ro­vy, poušť. Cítit výš­ku v horách, cítit, jak je Země živá, zaží­vat něko­lik zemětře­se­ní za rok (a roz­hod­ně je nepod­ce­ňu­ji). Je zají­ma­vé zvy­kat si na to, že zima není jen v zimě, že spo­lu se sně­hem a ledem může být vyhle­dá­na po celý rok, stej­ně jako tep­lo a slu­neč­ní svit.

Vzhle­dem ke geo­gra­fii Chi­le jako by exis­to­va­ly jen svě­to­vé stra­ny sever a jih, ty zbý­va­jí­cí pak nejsou západ a východ, ale oce­án a Cor­dille­ra. Učím se tu žít s vel­ký­mi pavou­ky, ti nej­vět­ší nejsou pro člo­vě­ka jedo­va­tí, nebez­peč­né jsou v Chi­le jen dva dru­hy. Před­tím bych tře­ba neřek­la, že někdy vez­mu do ruky taran­tu­li, a že mi bude dokon­ce při­pa­dat roz­to­mi­lá. Bude mi chy­bět kaž­do­den­ní pohled na Andy, jejich pří­tom­nost. A zví­řát­ka, kte­rá si na mě za posled­ní rok zvyk­la a bylo nám spo­lu dob­ře. (smě­je se) Kro­mě toho mi samo­zřej­mě budou chy­bět mí nej­bliž­ší přá­te­lé, chil­ská kuchy­ně a záro­veň bude zvlášt­ní pře­stat po tako­vé době mlu­vit kaž­dý den špa­něl­sky. S tím se ale musí vypo­řá­dat kaž­dý, kdo žil del­ší dobu pryč.

KOMU PATŘÍ HVĚZDY?

Co nao­pak chy­bí tobě v Chi­le?
Chy­bí mi, že všech­nu tu divo­kou krá­su nemo­hu sto­pro­cent­ně vyjá­d­řit a pře­dat dál. Mé rodi­ně napří­klad. (smě­je se) Jinak mi tu chy­bí růz­né jis­to­ty, kte­ré jsou v Čes­ku sko­ro samo­zřej­mos­tí. Když jsem dora­zi­la do Chi­le, říka­la jsem si, že je to vyspě­lá, moder­ní země. Spous­ta věcí zde ale nefun­gu­je a tepr­ve se pra­cu­je na tom, co se už v minu­lých dese­ti­le­tích v Čes­ku, potaž­mo Čes­ko­slo­ven­sku, poda­ři­lo vybu­do­vat. Zdra­vot­nic­tví, škol­ství, sil­ni­ce, veřej­ná dopra­va, vodo­hos­po­dář­ství či důcho­do­vý sys­tém, to jsou kaž­do­den­ní téma­ta, kte­rá se v Chi­le roze­bí­ra­jí a kte­rá jsou pří­či­nou mno­hých demon­stra­cí. Mimo jiné je to pro­to, že tyto veřej­né služ­by jsou čas­to posky­to­vá­ny sou­kro­mý­mi sub­jek­ty, a jsou tak mno­hem draž­ší.

Vadí mi, že se tu roz­pro­dá­vá teri­to­ri­um zahra­nič­ním vlast­ní­kům, vět­ši­nou kvů­li těž­bě. A pak se na tato mís­ta nemů­že nebo se musí žádat povo­le­ní, pla­tit za vstup atd. Pří­kla­dem je vul­kán Tolhu­a­ca v regi­o­nu La Arau­ca­nía na jihu Chi­le. Vlast­ní­kem asi tří km², včet­ně této sop­ky, je němec­ká rodi­na, kte­rá tam už něja­ký čas žije. Jí se pla­tí také za pří­stup k sop­ce. Při­pa­dá mi napros­to absurd­ní, že je někdo jejím maji­te­lem. Ta sop­ka tu byla dlou­ho před­tím, než se vůbec druh Homo sapi­ens obje­vil v tom­to kra­ji. Je to jako pří­běh byz­ny­s­me­na, kte­ré­ho navští­vil Malý princ:

Byz­ny­s­men se pro­hlá­sil vlast­ní­kem hvězd, měl je napsa­né na papí­ře a ulo­že­né v šuplí­ku.

„A co s těmi hvězda­mi děláš?“
„Co s nimi dělám? Nic. Pat­ří mi.“
„A co ti to pomů­že, že máš hvězdy?“
„Jsem pak boha­tý.“
„Jak nám mohou pat­řit hvězdy?“
„A komu pat­ří?“
„To nevím. Niko­mu.“
„Tak tedy pat­ří mně, neboť já jsem na ně mys­lel prv­ní.“
„Ale ty nejsi hvězdám uži­teč­ný…“

V Malém prin­ci nad tím krou­tí­me hla­vou, ale v reál­ném svě­tě je tohle při­ja­tel­né?

Je těž­ké se v Chi­le uži­vit? Co děláš?
Během stu­dií jsem si vždyc­ky přá­la mít někdy aspoň chví­li bri­gá­du v kavár­ně, ale nako­nec se ke mně pokaž­dé dosta­lo něco jiné­ho. Říka­la jsem si, že s mým typem víza bych moh­la tako­vou prá­ci bez pro­blé­mů v Chi­le najít. Když jsem při­le­tě­la, pra­co­va­la jsem půl roku v San­ti­a­gu v kavár­ně a v restau­ra­ci jed­no­ho kul­tur­ní­ho cen­t­ra. Zní to poklid­ně, ale bylo to cel­kem vyčer­pá­va­jí­cí, zvlášť za pěk­né­ho poča­sí a růz­ných akcí, kte­ré se tam pořá­da­ly. Měli jsme hned ved­le zahra­du a sad, kam si od nás lidé nosi­li pik­ni­ko­vou deku, bylo to hez­ké pro­stře­dí a moh­la jsem se účast­nit ver­ni­sá­ží. Pozna­la jsem tam spous­tu zají­ma­vých lidí, bavi­lo mě, když si se mnou chtě­li poví­dat a když k nám cho­di­li na kafe i pro­to, že už se na něm postup­ně zača­ly obje­vo­vat hez­ké obráz­ky. (smě­je se) Spous­ta z nich cho­di­la pra­vi­del­ně a vědě­li jsme navzá­jem mno­ho o našich živo­tech, dali mi kon­takt na něko­ho, kdo mi mohl pora­dit s tím, co jsem zrov­na potře­bo­va­la. Jed­na paní mě napří­klad pozva­la k sobě domů na ven­kov, když jsem měla vol­no.

Zaměst­nan­ci kul­tur­ní­ho cen­t­ra byli také skvě­lí. Měsíc po tom, co jsem zača­la pra­co­vat, jsem měla naro­ze­ni­ny a všich­ni mi při­šli najed­nou popřát, ačko­liv jsem někte­ré z nich ani osob­ně nezna­la, to mě doja­lo. A také že na moje přá­ní umís­ti­li ved­le kavár­ny nádo­by na tří­dě­ný odpad (což bohu­žel v Chi­le zatím není tak auto­ma­tic­ké jako u nás). Při­pa­dá mi, že teh­dy jsem žila plno­hod­not­ný život se sko­ro mini­mál­ním pla­tem, pro­to­že kaž­dý měsíc mi ješ­tě zbý­va­lo na něja­ké men­ší vyba­ve­ní do hor i na růz­né akce s kama­rá­dy.

K otáz­ce, zda je těž­ké se tu uži­vit, musím říct, že momen­tál­ně ano, i když já pořád ješ­tě pří­jem mám a byd­le­ní také řešit nemu­sím. K pro­blé­mům se zís­ká­ním víza kvů­li vel­ké­mu počtu imi­gran­tů se při­da­ly zmi­ňo­va­né, čas­to agre­siv­ní soci­ál­ní nepo­ko­je a o aktu­ál­ní pan­de­mii už ani nemlu­vím. V Chi­le byla kvů­li ní zave­de­na spous­ta ome­ze­ní pohy­bu po zemi, pohy­bu po měs­tě, poli­cej­ní a vojen­ské kon­t­ro­ly, něko­li­krát se vyhlá­si­la úpl­ná karan­té­na ve vět­ši­ně vel­kých měst, zákaz noč­ní­ho vychá­ze­ní pla­tí už od břez­na 2020. Ve výsled­ku to roz­hod­ně nejsou pří­z­ni­vé pod­mín­ky k hle­dá­ní prá­ce.

ZAKONZERVOVANÁ SVĚDECTVÍ MINULOSTI

Kde v Chi­le jsi za zatím žila?
Na začát­ku jsem si řek­la, že po půl roce v San­ti­a­gu se pře­su­nu do jiné čás­ti Chi­le. Půl roku uply­nu­lo a teh­dy jsem se roz­hod­la pro Val­di­vii. Val­di­via se nachá­zí 850 km na jih od San­ti­a­ga, je zná­má jako jed­no z nejdeš­ti­věj­ších měst Chi­le a jako měs­to, kde bylo v roce 1960 dosud nej­sil­něj­ší zazna­me­na­né zemětře­se­ní. Tam jsem spo­lu­pra­co­va­la na dvou pro­jek­tech na Uni­ver­si­dad Aus­tral. Jeden se týkal hyd­ro­lo­gic­ké simu­la­ce vzni­ku nápla­vo­vé­ho kuže­lu, dru­hý návr­hu a mon­tá­že dato­vých záznam­ní­ků pro měře­ní mete­o­ro­lo­gic­kých prv­ků v teré­nu. K těm­to záznam­ní­kům jsme vyu­ží­va­li plat­for­mu Ardui­no, uči­la jsem se tak pra­co­vat s elek­tro­ni­kou a měla jsem vel­kou radost, když se po dvou týd­nech v teré­nu mé záznam­ní­ky vrá­ti­ly s úspěš­ně namě­ře­ný­mi daty. Náš malý tým byl moc fajn, líbi­lo se mi, že jsem své zna­los­ti moh­la vyu­žít k rea­li­za­ci něče­ho uži­teč­né­ho a záro­veň se spous­tu nové­ho nau­či­la. Také je super, když může člo­věk něco vyro­bit nebo opra­vit sám, je tak mno­hem svo­bod­něj­ší.

Když jsem po roce v Chi­le opus­ti­la Val­di­vii, letě­la jsem na víc než tři týd­ny do Čes­ka. S návra­tem do Chi­le jsem plá­no­va­la hle­dat prá­ci týka­jí­cí se mého obo­ru v San­ti­a­gu. V hlav­ním měs­tě jsem měla pořád ješ­tě vět­ši­nu přá­tel, leze­ní a vyso­ké hory, kte­ré mi ve Val­di­vii chy­bě­ly. Vzhle­dem ke kom­pli­ko­va­né­mu zís­ká­vá­ní víza a něko­li­ka nešťast­ným okol­nos­tem z toho nako­nec sešlo a já se pře­su­nu­la na sever Chi­le, do poušt­ní­ho měs­teč­ka San Pedro de Ata­ca­ma, s vidi­nou pozná­ní toli­ka krás­ných sopek. Teh­dy ako­rát pro­puk­ly soci­ál­ní nepo­ko­je po celé zemi, nej­ví­ce v San­ti­a­gu. V San Ped­ru jsem se zača­la věno­vat stu­diu mete­o­ri­tů a prá­ci s nimi a u toho jsem už zůsta­la. I když posled­ní rok jsem se pře­su­nu­la do labo­ra­to­ře v Coquim­bu, kde jsem doteď. Nau­či­la jsem se brou­sit mine­rá­ly, což bylo vždy mým přá­ním.

Člo­věk si poměr­ně snad­no doká­že před­sta­vit, jaké je leze­ní po tam­ních horách. Výlet do Ata­ca­my, jed­no­ho z nej­suš­ších míst naší pla­ne­ty, je pro mě tro­chu tajem­stvím. Co se tam dá tře­ba pod­nik­nout?
Nevím, proč se tak čas­to pou­ží­vá spo­je­ní „holá poušť“. Sta­čí jen vší­mat si detai­lů a člo­věk si uvě­do­mí, že je plná pokla­dů, zka­me­ně­lin a krás­ných mine­rá­lů. Hori­zont je smě­rem k horám lemo­ván šes­ti­ti­sí­co­vý­mi sop­ka­mi. Kaž­dý život, kte­rý se v pouš­ti obje­ví, jako by byl cen­něj­ší a kaž­dá rost­lin­ka, myš­ka nebo sto­py pumy s mlá­dě­tem jsou malým zázra­kem. A nao­pak, člo­věk, kte­rý se v pouš­ti obje­ví, roz­hod­ně není ano­nym­ním. Nemá kam se scho­vat a je tou arid­ní kra­ji­nou pozo­ro­ván. Vyza­řu­je z ní klid a rela­tiv­ní věč­nost, pro­to­že dává pocit, že je neměn­ná, že je z ní cítit stá­ří Země. V noci pak, když nefou­ká vítr, panu­je abso­lut­ní ticho a nebe je plné hvězd. Dají se najít něko­lik set let opuš­tě­né ces­tič­ky Chan­gů, dnes už vymi­ze­lé civi­li­za­ce, kte­rá žila na pobře­ží, ale vydá­va­la se do vyš­ších poloh pouš­tě hle­dat mine­rá­ly uži­teč­né k výro­bě nástro­jů.

Extrém­ní sucho, cha­rak­te­ris­tic­ké pro tuto část pouš­tě Ata­ca­ma, kon­zer­vu­je všech­na svě­dec­tví minu­los­ti, ať už to jsou zmi­ze­lí odpůr­ci Pino­che­to­va reži­mu, zanik­lá tábo­řiš­tě posta­ve­ná při těž­bě led­ku nebo mete­o­ri­ty dopad­lé i před něko­li­ka sty tisí­ci lety. Ty v sobě nesou cen­né vědec­ké infor­ma­ce o počát­cích Slu­neč­ní sou­sta­vy, ale i o ostat­ních těle­sech. Vět­ší mete­o­ro­i­dy se čas­to vyso­ko v atmo­sfé­ře roz­pad­nou na něko­lik frag­men­tů, což způ­so­bí vidi­tel­nou explo­zi. Za posled­ní rok pomá­hám defi­no­vat elip­su dopa­du mno­ha frag­men­tů jed­no­ho z mete­o­ri­tů, kte­rý vstou­pil do zem­ské atmo­sfé­ry před zhru­ba 150 000 lety. Kte­rá živá bytost teh­dy asi pozo­ro­va­la tu vel­ko­le­pou explo­zi na nebi? A kolik se toho udá­lo, zatím­co ten­to mete­o­rit odpo­čí­val pod ost­rým Slun­cem, než ho někdo popr­vé vzal do ruky… Před rokem byl dvě­ma observa­to­ře­mi zazna­me­nán pád mete­o­ro­i­du poblíž jed­no­ho měs­ta na seve­ru Chi­le. Dá se spo­čí­tat před­po­klá­da­ná pozi­ce dopa­du jeho frag­men­tů, ale hle­dat ho mezi str­mý­mi tří a čtyř­ti­sí­co­vý­mi vrcho­ly, mezi něž měly dopad­nout, je obtíž­né. Navíc se čer­s­tvý mete­o­rit dost podo­bá oslí­mu tru­su – je na povrchu čer­ný, hlad­ký, ale mat­ný, bez ost­rých hran. V před­po­klá­da­né oblas­ti dopa­du se blíz­ko pas­te­vec­kých osad člo­věk čas­to mar­ně radu­je. (smě­je se)

Pro mě byly nej­hez­čí chví­le, kdy jsem byla v pouš­ti sama. Ticho a samo­ta doká­žou vel­ké věci. Člo­věk má pro­stor pro sebe a pocit věč­nos­ti, jako by se zasta­vil čas.

NÁSOBENÍ NULOU V HORÁCH

Chi­le může být poměr­ně nebez­peč­ná země. Zaži­la jsi něja­kou nepří­jem­nou situ­a­ci, ať už ve měs­tě nebo v horách?
V San­ti­a­gu se mě dva­krát poku­si­li pře­pad­nout, jed­nou to bylo asi s nožem v ruce, i když tím jsem si neby­la jis­tá. V obou pří­pa­dech chtě­li asi jen můj tele­fon a vím, že se dopo­ru­ču­je neklást odpor, ale zrov­na tele­fon je jed­na z nej­u­ži­teč­něj­ších věcí, a tak jsem se brá­ni­la, aniž bych o tom nějak pře­mýš­le­la. Měla jsem štěs­tí, nikdy si ho neod­nes­li, ale je spous­ta pří­pa­dů, kdy tako­vá pře­pa­de­ní v San­ti­a­gu nedo­pad­nou vůbec dob­ře. Něko­li­krát jsem se také nachá­ze­la poblíž růz­ných násil­ných demon­stra­cí, jichž jsem se roz­hod­ně účast­nit nechtě­la, ale jejich potla­če­ní pomo­cí vod­ních děl nebo slz­né­ho ply­nu ovliv­ní kolemjdou­cí stej­ně jako samot­né demon­stran­ty. Mimo hlav­ní měs­to je pak situ­a­ce úpl­ně odliš­ná.

V horách jsem také byla něko­li­krát v nepří­jem­né situ­a­ci. Když jsem se do nich zača­la postup­ně vydá­vat, brzy jsem zjis­ti­la, že Andy nejsou žád­né anda­lus­ké kopeč­ky, po kte­rých jsem se dřív tak ráda tou­la­la. Jedi­ná ces­ta na vrchol je čas­to str­mý svah pokry­tý osy­pem, kte­rý sjíž­dí s kaž­dým kro­kem. Vím, že bych nemě­la, ale vždy jsem ráda do hor cho­di­la sama. Pokaž­dé ale aspoň někdo věděl, kam jsem šla a kdy bych měla být zpát­ky. Když jsem zača­la pra­co­vat v San­ti­a­gu, měla jsem vol­ná jen pon­dě­lí a ob týden i nedě­li. I kdy­bych teh­dy chtě­la jít s někým, nikdo neměl tako­vou pra­cov­ní dobu jako já. Navíc si mys­lím, že nezá­le­ží na počtu lidí, ale na zku­še­nos­tech, kte­ré mají. Kdy­by nás tam bylo víc, bude nás jen víc ve stej­ně nebez­peč­né situ­a­ci, se stej­ně chy­bě­jí­cím vyba­ve­ním. To je jako náso­bit nulou. A vyra­zit navíc s někým, koho neznám a nevím, jak se zacho­vá v kri­tic­ké situ­a­ci, je pod­le mě hor­ší než být na vše sám.

Brzy při­šla zima a Andy se pokry­ly sně­hem i v niž­ších polo­hách. A já si shá­ně­la vyba­ve­ní pod­le toho, co mi zrov­na na posled­ní výpra­vě chy­bě­lo. Vždy jsem si naiv­ně mys­le­la, že ze všech míst se můžu vrá­tit, když nebu­du mít vyba­ve­ní na to, abych pokra­čo­va­la. Ale jed­nou jsem se pře­svěd­či­la o tom, jak moc jsem se v tomhle mýli­la. Přespa­la jsem za vrcho­lem jed­no­ho kop­ce a dal­ší den jsem po hře­be­ni chtě­la pokra­čo­vat na jiný. Sva­hy byly zle­do­va­tě­lé, a když jsem zjis­ti­la, že bez maček to na vrchol nepů­jde, roz­hod­la jsem se vrá­tit jinou ces­tou dolů. Ces­tou, kte­rou jsem našla na mapě a věři­la, že je oprav­du schůd­ná.

Můj návrat nako­nec spo­čí­val v pře­lé­zá­ní něko­li­ka skal­ních hřbít­ků s kros­nou na zádech, stří­da­jí­cích se se zle­do­va­tě­lý­mi žla­by, kte­ré se smě­rem dolů stá­va­ly ješ­tě str­měj­ší­mi a do kte­rých jsem si vyko­pá­va­la schůd­ky. Když jsem se po něko­li­ka hodi­nách dosta­la z toho­hle pek­la, čekal mě pro změ­nu sníh, do kte­ré­ho jsem se pro­pa­da­la občas až po rame­na. Nako­nec, už mimo sníh, ješ­tě slé­zá­ní skal­ky vyleš­tě­né vodo­pá­dem, kte­rý se tam tvo­ří v jiné čás­ti roku. Vždy, když jsem si mys­le­la, že už mám to nej­hor­ší za sebou, při­šlo něja­ké podob­né pře­kva­pe­ní. A muse­la jsem pokra­čo­vat. Už se nešlo vrá­tit. O půl­no­ci jsem se pona­u­če­ná a napros­to vyčer­pa­ná dosta­la zpát­ky do San­ti­a­ga a dru­hý den jsem šla s rados­tí pra­co­vat. Šťast­ná, že jsem naži­vu.

Ačko­liv to byl jen pří­běh dvou dnů, vzpo­mí­na­la jsem teh­dy čas­to na uru­gua­yský rug­by tým a jejich ces­tu za záchra­nou po dvou měsí­cích v zasně­že­ných Andách v roce 1972. Pře­ži­tí šest­nác­ti z nich je pro mě jed­ním z nej­sil­něj­ších pří­bě­hů lid­ské vůle a teh­dy jsem po nocích hodi­ny poslou­cha­la snad všech­na jejich vyprá­vě­ní, kte­rá jsem kde našla (Výpra­va ztros­ko­ta­la v horách po pádu leta­dla, víc si můžeš pře­číst tře­ba v kni­ze Pře­žít, pozn. aut.).

Vím, že se jsi byla svěd­kem i méně šťast­né­ho pří­bě­hu…
To je bohu­žel prav­da. Nako­nec se při­ho­di­lo ješ­tě něco hor­ší­ho, co mi uká­za­lo, jak málo sta­čí v horách k tragé­dii. V oko­lí Val­di­vie jsem vylez­la něko­lik sopek s kama­rá­dem Edu­ar­dem. Chví­li po mém loň­ském návra­tu do Chi­le se na jed­né z těch sopek ztra­til a nikdo o něm neměl zprá­vy. Pod­le toho, co mi něko­lik dnů před­tím psal, jsem mys­le­la, že vím, kde by mohl být, a kon­tak­to­va­la jsem poli­cii. Pát­rá­ní trva­lo tři týd­ny a kom­pli­ko­va­lo ho vel­mi nepří­z­ni­vé poča­sí. Účast­ni­la se ho jeho úžas­ná rodi­na, něko­lik slo­žek záchran­né­ho sys­té­mu, spe­ci­ál­ní poli­cej­ní jed­not­ka, armá­da, správ­ci par­ku, hasi­či, pát­ra­cí psi… S těmi psy nás měli vysa­dit ve vyš­ší polo­ze na sva­hu sop­ky, ale po prv­ním letu se oka­mži­tě zatáh­lo a neby­lo vidět nic ani ze samot­né sop­ky. Přes den jsme hle­da­li, kde to šlo, a dlou­ho do noci pro­hlí­že­li letec­ké sním­ky, kte­ré se nafo­ti­ly hned po Edu­ar­do­vě zmi­ze­ní. Všech­no bez úspě­chu.

Nako­nec se pát­rá­ní muse­lo na něko­lik měsí­ců pře­ru­šit, pro­to­že kaž­dý den napadla spous­ta nové­ho sně­hu a s při­chá­ze­jí­cí zimou bylo poča­sí jen kom­pli­ko­va­něj­ší. Na jaře, kdy se obno­vi­lo pát­rá­ní, ho našel jeho bra­tr. Byl na mís­tě, kde se zasta­vil po dlou­hém pádu. Jeho zra­ně­ní vypo­ví­da­la o tom, že zemřel oka­mži­tě, což pro nás bylo jis­tou úle­vou. I přes tra­gic­ké okol­nos­ti bylo pro mě pát­rá­ní vel­kou zku­še­nos­tí, poli­cie a armá­da mají můj vel­ký respekt, ačko­liv v Chi­le mají čas­to špat­né jmé­no kvů­li násil­né­mu potla­čo­vá­ní demon­stra­cí. O mě se po celou dobu, kdy jsem se účast­ni­la pát­rá­ní, úžas­ně sta­ra­li. Bylo pro mě vel­kým pří­no­sem taky poznat, jak pra­cu­jí pát­ra­cí psi. Fen­ku, se kte­rou jsem cho­di­la, jsem si moc oblí­bi­la. Když jsme s jejím pso­vo­dem na sebe ve vět­ším roze­stu­pu a v mlze dlou­ho nevi­dě­li, ona za mnou kaž­dou chví­li při­běh­la. Tak jsem vědě­la, že jde­me pořád pohro­ma­dě. Byla roz­to­mi­lá a neú­nav­ná.

KULTURNÍ MIX

Jak bys popsa­la vztah s míst­ní­mi? Cítíš se tam jako cizi­nec?
Musím říct, že když jsem při­le­tě­la, při­ja­li mě neu­vě­ři­tel­ně přá­tel­sky a s důvě­rou. Vůbec jsem si jako cizin­ka nepři­pa­da­la, až na to, že se mě pořád pta­li, odkud jsem a proč zrov­na Chi­le. (smě­je se) Hned mě chtě­li poznat rodi­če mých kama­rá­dů, měli o mě sta­ros­ti, když jsem zača­la pro­zkou­má­vat míst­ní kop­ce, pomá­ha­li mi s tím, co mi chy­bě­lo nebo co jsem nevě­dě­la. Takhle jsem napří­klad hned prv­ní den sehna­la prá­ci, pak také kon­tak­ty na kama­rá­dy, kte­ří mi půj­či­li mač­ky, pora­di­li mi, jest­li je dob­rý nápad jít na tuhle horu v tomhle měsí­ci apod. Je fakt, že jsem si pořád se vše­mi poví­da­la a vyprá­vě­la jim o mých momen­tál­ních plá­nech. Bylo to jako najít v nich vzdá­le­nou rodi­nu, neby­la jsem jim lhos­tej­ná, necí­ti­la jsem se tady nikdy ano­nym­ní. Za to jsem jim moc vděč­ná. Ale nejsou to jen Chi­la­né, kte­ří mě tak­to při­ja­li – od začát­ku mezi mé nej­bliž­ší přá­te­le pat­ři­li také imi­gran­ti z ostat­ních jiho­a­me­ric­kých zemí a všich­ni se mezi sebou respek­to­va­li. Líbi­la se mi tahle směs kul­tur, člo­věk se o nich spous­tu dozvě­děl, aniž by v kaž­dé z těch zemí byl.

Míst­ní mají neko­neč­nou trpě­li­vost s objas­ňo­vá­ním růz­ných slov a spo­je­ní, kte­rá se pou­ží­va­jí jen v Chi­le. Jsou pří­měj­ší než my. Doteď nevím, co je lep­ší, jest­li dusit v sobě něco nepří­jem­né­ho, co chce­me říct, nebo hle­dat kon­flikt. Mezi ostat­ní­mi Lati­no­a­me­ri­ča­ny jsou ale Chi­la­né uza­vře­něj­ší. Jsou skrom­ní a čas­to ode­vzda­ní své­mu sty­lu živo­ta, ale také jsou obě­ta­ví, zábav­ní a hle­da­jí rados­ti v malič­kos­tech. Čas­to tvr­dě pra­cu­jí a nic pořád­ně nena­šet­ří. Což je ale dáno tím, že se pla­tí za ško­lu, za návště­vu léka­ře, za spous­tu věcí, kte­ré my v Čes­ku sko­ro pova­žu­je­me za samo­zřej­most. Prů­měr­né pla­ty tady vůbec neod­po­ví­da­jí tomu, co všech­no musí člo­věk kaž­dý měsíc zapla­tit a záro­veň žít důstoj­ně, mít dosta­tek vol­né­ho času a úspor.

Kaž­dá kul­tu­ra má své svět­lé i stin­né strán­ky. Jaká je ta hor­ší strán­ka Chi­la­nů?
Co mi vadí na chil­ské spo­leč­nos­ti, je stá­le pře­ží­va­jí­cí machis­mus, ačko­liv se pro­ti němu boju­je a v sou­sed­ních zemích je jeho pro­jev ješ­tě sil­něj­ší. Také mi vadí někte­ré jejich pro­tiv­né před­sud­ky, např. že co je z Němec­ka, je auto­ma­tic­ky lep­ší. Ačko­liv to říká někdo, kdo pořád­ně ani neví, kde přes­ně Němec­ko leží. A to urči­tě nemám nic pro­ti Němec­ku. (smě­je se)

ŠESTITISÍCOVKY ZA BARÁKEM

Máš něja­ké oblí­be­né mís­to, typ na nevšed­ní záži­tek v Chi­le?
Mys­lím, že všech­na mís­ta, kde jsem zaži­la něco nové­ho, něco v sobě pře­ko­na­la nebo kde jsem se cíti­la být víc než jen návštěv­ní­kem, jsou má oblí­be­ná. Obec­ně kom­bi­na­ce hor, pouš­tě a oce­á­nu mě napros­to uchvá­ti­la. Exis­tu­je něko­lik míst, ke kte­rým mám tak sil­né vzpo­mín­ky, že mi bude jed­nou smut­no, až se tam někdy po letech vrá­tím. Nos­tal­gic­ky smut­no. (smě­je se) San­ti­a­go má spous­tu nega­tiv, ale já ho vždy měla ráda. Čas­to jsem se hodi­ny pro­chá­ze­la jeho uli­ce­mi, navště­vo­va­la muzea a dozví­da­la se víc o jeho his­to­rii, napří­klad o detai­lech Pino­che­to­va pře­vra­tu v roce 1973.

Nikdy jsem neby­la v hlav­ním měs­tě, kte­ré by se nachá­ze­lo tak blíz­ko pěti a šes­ti­ti­sí­co­vým horám. Neslav­něj­ší z nich je El Plo­mo (5 424 m n. m.), Apu Wama­ni pod­le Inků. Poblíž jeho vrcho­lu bylo v roce 1954 nale­ze­no zacho­va­lé tělo deví­ti­le­té­ho chlap­ce, kte­ré­ho před pěti sty let Inko­vé obě­to­va­li bohu Slun­ce Inti­mu. Ocit­nout se na jeho vrcho­lu byl pro­to pro mě vel­mi zvlášt­ní pocit. Ale také pro­to, že jsem o něm něko­lik měsí­ců sni­la. Kou­ka­li jsme na sebe kaž­dý den na mé ces­tě do prá­ce a doma z okna byl také vidět. Teh­dy jsem si občas mys­le­la, že sen zůsta­ne jen pou­hým snem. Bála jsem se, že v dohled­né době nezís­kám tolik zku­še­nos­tí, nevě­dě­la jsem, co se mnou udě­lá výš­ka a nemě­la jsem mač­ky na jeden z jeho ledov­ců poblíž vrcho­lu. Ale zača­la jsem postup­ně pozná­vat zim­ní Andy, zvy­kat si na jejich cha­rak­ter, pozna­la jsem dal­ší kama­rá­dy, kte­ří se mnou sdí­le­li své zku­še­nos­ti. Ješ­tě před­tím, než zima skon­či­la, jsem se kop­ci El Plo­mo ale­spoň při­blí­ži­la. Spa­la jsem ve čtyřech tisí­cích met­rech, kou­sek za vrcho­lem kop­ce La Parva. Teh­dy fou­kal vel­mi sil­ný vítr, byly krás­ně vidět hvězdy, o níz­ké tep­lo­tě ani nemlu­vím a El Plo­mo mi při­pa­dal neu­vě­ři­tel­ně blíz­ko. Byla to moc hezká noc, cíti­la jsem se sou­čás­tí té osa­mě­lé a nád­her­né kra­ji­ny.

Když jsem skon­či­la s pra­cí v San­ti­a­gu, odje­la jsem do Val­di­vie s tím, že o Váno­cích se vrá­tím a budu mít čas na El Plo­mo. Vymys­le­la jsem si navíc, že se den před výstu­pem na El Plo­mo akli­ma­ti­zu­ji na sko­ro pěti­ti­sí­co­vém vrcho­lu Leo­ne­ra, opa­tr­ně sejdu do základ­ní­ho tábo­ra ces­tou, kudy prý sko­ro nikdo necho­dí (ale exis­tu­je ve smys­lu dodr­že­ní smě­ru a hle­dá­ní nej­schůd­něj­ších úse­ků) a dal­ší den tak pro mě bude snaz­ší El Plo­mo. Nevím, jest­li to nako­nec bylo snaz­ší, asi moc ne. (smě­je se) Úna­va hrá­la vel­kou roli. Nako­nec jsem ale svůj plán moh­la usku­teč­nit a posled­ní den v roce cítit Slun­cem vyhřá­té kame­ny na jeho vrcho­lu. Teh­dy jsem se na něm ocit­la zase sama, což umoc­ni­lo už tak sil­ný záži­tek. Byla jsem vyčer­pa­ná, ale o to šťast­něj­ší, když jsem se vrá­ti­la do základ­ní­ho tábo­ra ve výš­ce 4 200 m n. m. a osla­vi­la tam s ostat­ní­mi jeden z mých nej­hez­čích začát­ků nové­ho roku. Sdí­le­li jsme spo­lu radost z vrcho­lu, čaj a hrnec něče­ho dob­ré­ho, ačko­liv „la che­ca“, jak mě spous­ta z nich nazý­va­la, nemě­la po dosa­že­ní své teh­dy nej­vyš­ší nad­moř­ské výš­ky moc chuť k jídlu.

A mezi oblí­be­ný­mi mís­ty roz­hod­ně nemo­hu opo­me­nout pobře­ží Paci­fi­ku. Jako asi pro kaž­dé­ho, kdo se naro­dil v zemi bez pří­stu­pu k moři, je i pro mě oce­án sym­bo­lem dálek a dob­ro­druž­ství při obje­vo­vá­ní něče­ho nové­ho. Je zvlášt­ní pozo­ro­vat západ Slun­ce a říkat si, že tady kon­čí pev­ni­na a násle­du­je sko­ro půl pla­ne­ty jen oce­á­nu. Jeden z mých nej­hez­čích zážit­ků v Chi­le bylo plout na kaja­ku mezi plej­tvá­ky, i když po více než pěti hodi­nách hou­pá­ní na ote­vře­ném moři a sil­ném vět­ru jsem si tro­chu i přá­la pev­nou zem.

Posled­ní rok žiju tady v Coquim­bu kou­sek od pobře­ží. Tam, kam čas­to cho­dím, není žád­ná píseč­ná pláž, jen samé skal­ky, mezi kte­rý­mi se scho­vá­vá spous­ta živo­či­chů. V prů­bě­hu roku bylo zají­ma­vé pozo­ro­vat, jak se měni­la taměj­ší flo­ra, jak se všech­no pokry­lo jed­nou bar­vou a o měsíc poz­dě­ji ji vystří­da­la jiná. Ten­to rok byl opro­ti před­cho­zí­mu tro­chu bohat­ší na sráž­ky a v někte­rých mís­tech více na sever se dal pozo­ro­vat feno­mén jmé­nem desier­to flo­ri­do (roz­kvet­lá poušť), což je jedi­neč­ná podí­va­ná.

Mys­lím, že mi zase tro­chu více ote­vře­lo oči vidět všech­nu tu krá­su Země, kte­rou jsem tu měla mož­nost poznat. Při­po­mí­ná mi to, jak ome­ze­ný čas kaž­dý máme a jak čas­to jím plýtvá­me.