TŘI ROKY V CHILE

Martina Kloubová vystudovala fyzickou geografii. Miluje poznávání (nejen nerostů a meteoritů) a létání. Možná právě touha po poznání a rozletu přispěly k tomu, že se sama vydala na druhý konec světa. I když to znamenalo na dlouho opustit aeroklub Hodkovice a všechno, co do té doby znala a měla ráda.

Do Jižní Ameriky – na kontinent plný „geografických extrémů, endemitů, osobité kultury a všudypřítomné historie původních obyvatel“ (jak jej sama popisuje) – odletěla začátkem roku 2018. Zakotvila v Chile, které se stalo na tři roky jejím druhým domovem.

OTEVŘENÁ UČEBNICE GEOGRAFIE

Kde vznikl nápad, přestěhovat se do Chile?
Dlouho předtím jsem si přála poznat Jižní Ameriku. Věděla jsem ale, že zde chci strávit víc času, mít možnost prozkoumat vše, co mě zajímá, učit se od místních. Po ročním Erasmu ve Španělsku jsem cítila, že mám dveře otevřené, alespoň co se jazyka týče (ačkoliv zrovna chilská španělština je dost svérázná). Věděla jsem o možnosti jet na rok pracovat do Chile (Working Holiday, pozn. aut.), ale myslím, že i tak by Chile bylo mou volbou mezi ostatními zeměmi Jižní Ameriky. Po státnicích jsem se tam tedy na rok vypravila s tím, že jsem nevěděla, co bude potom. Neměla jsem žádný konkrétní plán, jen objevovat, poznávat a učit se. A přitom samozřejmě pracovat.

Jak je to vůbec s byrokracií? Co jsi musela udělat, když ses tam rozhodla zůstat?
První rok byl v pohodě, to jsem měla vízum z Chilské ambasády v Praze. I když registrovat ho po příletu do Santiaga na cizinecké policii také nebylo jednoduché – součástí bylo čekat od šesti ráno ve frontě, která zahýbala za další dva rohy celého bloku. V posledních letech totiž v Chile (a to nejen v Santiagu) neuvěřitelně narostl počet imigrantů z ostatních zemí Latinské Ameriky, kde pro ně byla politická nebo ekonomická situace nesnesitelná. Především je to Venezuela, Peru, Haiti, Kolumbie a Bolívie. Chilské úřady pak nestíhají vyřizovat žádosti o víza v přijatelné době. Žádosti se podávají jen přes internet a je to komplikované, musí se čekat několik měsíců na jejich vyřízení. Před pandemií se ale dalo vycestovat a zase vrátit, a tak se aspoň mohlo obnovit turistické vízum. Poznávala jsem tak mezitím Argentinu a Bolívii.

Napadá tě něco, co máš v Chile, a nám to v Česku chybí?
Neřekla bych, že Česku chybí něco, co má Chile. Jsme vyspělejší země a všechno to, co nemáme a já bych mít chtěla, je dáno jen geograficky. Rozhodně však vím, že mi to bude chybět, až se vrátím. Vždy se ptám sama sebe, jak se můžu někdy jen tak vrátit a klidně žít, když jsem poznala tenhle kraj. Chile je pro mě jako otevřená učebnice fyzické geografie, kterou jsem studovala. Vše, co jsme se učili, jsem najednou mohla poznávat bezprostředně. Poznávat opravdové bohatství Země. Činné sopky, vysoké hory, ledovce, vulkanické ostrovy, poušť. Cítit výšku v horách, cítit, jak je Země živá, zažívat několik zemětřesení za rok (a rozhodně je nepodceňuji). Je zajímavé zvykat si na to, že zima není jen v zimě, že spolu se sněhem a ledem může být vyhledána po celý rok, stejně jako teplo a sluneční svit.

Vzhledem ke geografii Chile jako by existovaly jen světové strany sever a jih, ty zbývající pak nejsou západ a východ, ale oceán a Cordillera. Učím se tu žít s velkými pavouky, ti největší nejsou pro člověka jedovatí, nebezpečné jsou v Chile jen dva druhy. Předtím bych třeba neřekla, že někdy vezmu do ruky tarantuli, a že mi bude dokonce připadat roztomilá. Bude mi chybět každodenní pohled na Andy, jejich přítomnost. A zvířátka, která si na mě za poslední rok zvykla a bylo nám spolu dobře. (směje se) Kromě toho mi samozřejmě budou chybět mí nejbližší přátelé, chilská kuchyně a zároveň bude zvláštní přestat po takové době mluvit každý den španělsky. S tím se ale musí vypořádat každý, kdo žil delší dobu pryč.

KOMU PATŘÍ HVĚZDY?

Co naopak chybí tobě v Chile?
Chybí mi, že všechnu tu divokou krásu nemohu stoprocentně vyjádřit a předat dál. Mé rodině například. (směje se) Jinak mi tu chybí různé jistoty, které jsou v Česku skoro samozřejmostí. Když jsem dorazila do Chile, říkala jsem si, že je to vyspělá, moderní země. Spousta věcí zde ale nefunguje a teprve se pracuje na tom, co se už v minulých desetiletích v Česku, potažmo Československu, podařilo vybudovat. Zdravotnictví, školství, silnice, veřejná doprava, vodohospodářství či důchodový systém, to jsou každodenní témata, která se v Chile rozebírají a která jsou příčinou mnohých demonstrací. Mimo jiné je to proto, že tyto veřejné služby jsou často poskytovány soukromými subjekty, a jsou tak mnohem dražší.

Vadí mi, že se tu rozprodává teritorium zahraničním vlastníkům, většinou kvůli těžbě. A pak se na tato místa nemůže nebo se musí žádat povolení, platit za vstup atd. Příkladem je vulkán Tolhuaca v regionu La Araucanía na jihu Chile. Vlastníkem asi tří km², včetně této sopky, je německá rodina, která tam už nějaký čas žije. Jí se platí také za přístup k sopce. Připadá mi naprosto absurdní, že je někdo jejím majitelem. Ta sopka tu byla dlouho předtím, než se vůbec druh Homo sapiens objevil v tomto kraji. Je to jako příběh byznysmena, kterého navštívil Malý princ:

Byznysmen se prohlásil vlastníkem hvězd, měl je napsané na papíře a uložené v šuplíku.

„A co s těmi hvězdami děláš?“
„Co s nimi dělám? Nic. Patří mi.“
„A co ti to pomůže, že máš hvězdy?“
„Jsem pak bohatý.“
„Jak nám mohou patřit hvězdy?“
„A komu patří?“
„To nevím. Nikomu.“
„Tak tedy patří mně, neboť já jsem na ně myslel první.“
„Ale ty nejsi hvězdám užitečný…“

V Malém princi nad tím kroutíme hlavou, ale v reálném světě je tohle přijatelné?

Je těžké se v Chile uživit? Co děláš?
Během studií jsem si vždycky přála mít někdy aspoň chvíli brigádu v kavárně, ale nakonec se ke mně pokaždé dostalo něco jiného. Říkala jsem si, že s mým typem víza bych mohla takovou práci bez problémů v Chile najít. Když jsem přiletěla, pracovala jsem půl roku v Santiagu v kavárně a v restauraci jednoho kulturního centra. Zní to poklidně, ale bylo to celkem vyčerpávající, zvlášť za pěkného počasí a různých akcí, které se tam pořádaly. Měli jsme hned vedle zahradu a sad, kam si od nás lidé nosili piknikovou deku, bylo to hezké prostředí a mohla jsem se účastnit vernisáží. Poznala jsem tam spoustu zajímavých lidí, bavilo mě, když si se mnou chtěli povídat a když k nám chodili na kafe i proto, že už se na něm postupně začaly objevovat hezké obrázky. (směje se) Spousta z nich chodila pravidelně a věděli jsme navzájem mnoho o našich životech, dali mi kontakt na někoho, kdo mi mohl poradit s tím, co jsem zrovna potřebovala. Jedna paní mě například pozvala k sobě domů na venkov, když jsem měla volno.

Zaměstnanci kulturního centra byli také skvělí. Měsíc po tom, co jsem začala pracovat, jsem měla narozeniny a všichni mi přišli najednou popřát, ačkoliv jsem některé z nich ani osobně neznala, to mě dojalo. A také že na moje přání umístili vedle kavárny nádoby na tříděný odpad (což bohužel v Chile zatím není tak automatické jako u nás). Připadá mi, že tehdy jsem žila plnohodnotný život se skoro minimálním platem, protože každý měsíc mi ještě zbývalo na nějaké menší vybavení do hor i na různé akce s kamarády.

K otázce, zda je těžké se tu uživit, musím říct, že momentálně ano, i když já pořád ještě příjem mám a bydlení také řešit nemusím. K problémům se získáním víza kvůli velkému počtu imigrantů se přidaly zmiňované, často agresivní sociální nepokoje a o aktuální pandemii už ani nemluvím. V Chile byla kvůli ní zavedena spousta omezení pohybu po zemi, pohybu po městě, policejní a vojenské kontroly, několikrát se vyhlásila úplná karanténa ve většině velkých měst, zákaz nočního vycházení platí už od března 2020. Ve výsledku to rozhodně nejsou příznivé podmínky k hledání práce.

ZAKONZERVOVANÁ SVĚDECTVÍ MINULOSTI

Kde v Chile jsi za zatím žila?
Na začátku jsem si řekla, že po půl roce v Santiagu se přesunu do jiné části Chile. Půl roku uplynulo a tehdy jsem se rozhodla pro Valdivii. Valdivia se nachází 850 km na jih od Santiaga, je známá jako jedno z nejdeštivějších měst Chile a jako město, kde bylo v roce 1960 dosud nejsilnější zaznamenané zemětřesení. Tam jsem spolupracovala na dvou projektech na Universidad Austral. Jeden se týkal hydrologické simulace vzniku náplavového kuželu, druhý návrhu a montáže datových záznamníků pro měření meteorologických prvků v terénu. K těmto záznamníkům jsme využívali platformu Arduino, učila jsem se tak pracovat s elektronikou a měla jsem velkou radost, když se po dvou týdnech v terénu mé záznamníky vrátily s úspěšně naměřenými daty. Náš malý tým byl moc fajn, líbilo se mi, že jsem své znalosti mohla využít k realizaci něčeho užitečného a zároveň se spoustu nového naučila. Také je super, když může člověk něco vyrobit nebo opravit sám, je tak mnohem svobodnější.

Když jsem po roce v Chile opustila Valdivii, letěla jsem na víc než tři týdny do Česka. S návratem do Chile jsem plánovala hledat práci týkající se mého oboru v Santiagu. V hlavním městě jsem měla pořád ještě většinu přátel, lezení a vysoké hory, které mi ve Valdivii chyběly. Vzhledem ke komplikovanému získávání víza a několika nešťastným okolnostem z toho nakonec sešlo a já se přesunula na sever Chile, do pouštního městečka San Pedro de Atacama, s vidinou poznání tolika krásných sopek. Tehdy akorát propukly sociální nepokoje po celé zemi, nejvíce v Santiagu. V San Pedru jsem se začala věnovat studiu meteoritů a práci s nimi a u toho jsem už zůstala. I když poslední rok jsem se přesunula do laboratoře v Coquimbu, kde jsem doteď. Naučila jsem se brousit minerály, což bylo vždy mým přáním.

Člověk si poměrně snadno dokáže představit, jaké je lezení po tamních horách. Výlet do Atacamy, jednoho z nejsušších míst naší planety, je pro mě trochu tajemstvím. Co se tam dá třeba podniknout?
Nevím, proč se tak často používá spojení „holá poušť“. Stačí jen všímat si detailů a člověk si uvědomí, že je plná pokladů, zkamenělin a krásných minerálů. Horizont je směrem k horám lemován šestitisícovými sopkami. Každý život, který se v poušti objeví, jako by byl cennější a každá rostlinka, myška nebo stopy pumy s mládětem jsou malým zázrakem. A naopak, člověk, který se v poušti objeví, rozhodně není anonymním. Nemá kam se schovat a je tou aridní krajinou pozorován. Vyzařuje z ní klid a relativní věčnost, protože dává pocit, že je neměnná, že je z ní cítit stáří Země. V noci pak, když nefouká vítr, panuje absolutní ticho a nebe je plné hvězd. Dají se najít několik set let opuštěné cestičky Changů, dnes už vymizelé civilizace, která žila na pobřeží, ale vydávala se do vyšších poloh pouště hledat minerály užitečné k výrobě nástrojů.

Extrémní sucho, charakteristické pro tuto část pouště Atacama, konzervuje všechna svědectví minulosti, ať už to jsou zmizelí odpůrci Pinochetova režimu, zaniklá tábořiště postavená při těžbě ledku nebo meteority dopadlé i před několika sty tisíci lety. Ty v sobě nesou cenné vědecké informace o počátcích Sluneční soustavy, ale i o ostatních tělesech. Větší meteoroidy se často vysoko v atmosféře rozpadnou na několik fragmentů, což způsobí viditelnou explozi. Za poslední rok pomáhám definovat elipsu dopadu mnoha fragmentů jednoho z meteoritů, který vstoupil do zemské atmosféry před zhruba 150 000 lety. Která živá bytost tehdy asi pozorovala tu velkolepou explozi na nebi? A kolik se toho událo, zatímco tento meteorit odpočíval pod ostrým Sluncem, než ho někdo poprvé vzal do ruky… Před rokem byl dvěma observatořemi zaznamenán pád meteoroidu poblíž jednoho města na severu Chile. Dá se spočítat předpokládaná pozice dopadu jeho fragmentů, ale hledat ho mezi strmými tří a čtyřtisícovými vrcholy, mezi něž měly dopadnout, je obtížné. Navíc se čerstvý meteorit dost podobá oslímu trusu – je na povrchu černý, hladký, ale matný, bez ostrých hran. V předpokládané oblasti dopadu se blízko pasteveckých osad člověk často marně raduje. (směje se)

Pro mě byly nejhezčí chvíle, kdy jsem byla v poušti sama. Ticho a samota dokážou velké věci. Člověk má prostor pro sebe a pocit věčnosti, jako by se zastavil čas.

NÁSOBENÍ NULOU V HORÁCH

Chile může být poměrně nebezpečná země. Zažila jsi nějakou nepříjemnou situaci, ať už ve městě nebo v horách?
V Santiagu se mě dvakrát pokusili přepadnout, jednou to bylo asi s nožem v ruce, i když tím jsem si nebyla jistá. V obou případech chtěli asi jen můj telefon a vím, že se doporučuje neklást odpor, ale zrovna telefon je jedna z nejužitečnějších věcí, a tak jsem se bránila, aniž bych o tom nějak přemýšlela. Měla jsem štěstí, nikdy si ho neodnesli, ale je spousta případů, kdy taková přepadení v Santiagu nedopadnou vůbec dobře. Několikrát jsem se také nacházela poblíž různých násilných demonstrací, jichž jsem se rozhodně účastnit nechtěla, ale jejich potlačení pomocí vodních děl nebo slzného plynu ovlivní kolemjdoucí stejně jako samotné demonstranty. Mimo hlavní město je pak situace úplně odlišná.

V horách jsem také byla několikrát v nepříjemné situaci. Když jsem se do nich začala postupně vydávat, brzy jsem zjistila, že Andy nejsou žádné andaluské kopečky, po kterých jsem se dřív tak ráda toulala. Jediná cesta na vrchol je často strmý svah pokrytý osypem, který sjíždí s každým krokem. Vím, že bych neměla, ale vždy jsem ráda do hor chodila sama. Pokaždé ale aspoň někdo věděl, kam jsem šla a kdy bych měla být zpátky. Když jsem začala pracovat v Santiagu, měla jsem volná jen pondělí a ob týden i neděli. I kdybych tehdy chtěla jít s někým, nikdo neměl takovou pracovní dobu jako já. Navíc si myslím, že nezáleží na počtu lidí, ale na zkušenostech, které mají. Kdyby nás tam bylo víc, bude nás jen víc ve stejně nebezpečné situaci, se stejně chybějícím vybavením. To je jako násobit nulou. A vyrazit navíc s někým, koho neznám a nevím, jak se zachová v kritické situaci, je podle mě horší než být na vše sám.

Brzy přišla zima a Andy se pokryly sněhem i v nižších polohách. A já si sháněla vybavení podle toho, co mi zrovna na poslední výpravě chybělo. Vždy jsem si naivně myslela, že ze všech míst se můžu vrátit, když nebudu mít vybavení na to, abych pokračovala. Ale jednou jsem se přesvědčila o tom, jak moc jsem se v tomhle mýlila. Přespala jsem za vrcholem jednoho kopce a další den jsem po hřebeni chtěla pokračovat na jiný. Svahy byly zledovatělé, a když jsem zjistila, že bez maček to na vrchol nepůjde, rozhodla jsem se vrátit jinou cestou dolů. Cestou, kterou jsem našla na mapě a věřila, že je opravdu schůdná.

Můj návrat nakonec spočíval v přelézání několika skalních hřbítků s krosnou na zádech, střídajících se se zledovatělými žlaby, které se směrem dolů stávaly ještě strmějšími a do kterých jsem si vykopávala schůdky. Když jsem se po několika hodinách dostala z tohohle pekla, čekal mě pro změnu sníh, do kterého jsem se propadala občas až po ramena. Nakonec, už mimo sníh, ještě slézání skalky vyleštěné vodopádem, který se tam tvoří v jiné části roku. Vždy, když jsem si myslela, že už mám to nejhorší za sebou, přišlo nějaké podobné překvapení. A musela jsem pokračovat. Už se nešlo vrátit. O půlnoci jsem se ponaučená a naprosto vyčerpaná dostala zpátky do Santiaga a druhý den jsem šla s radostí pracovat. Šťastná, že jsem naživu.

Ačkoliv to byl jen příběh dvou dnů, vzpomínala jsem tehdy často na uruguayský rugby tým a jejich cestu za záchranou po dvou měsících v zasněžených Andách v roce 1972. Přežití šestnácti z nich je pro mě jedním z nejsilnějších příběhů lidské vůle a tehdy jsem po nocích hodiny poslouchala snad všechna jejich vyprávění, která jsem kde našla (Výprava ztroskotala v horách po pádu letadla, víc si můžeš přečíst třeba v knize Přežít, pozn. aut.).

Vím, že se jsi byla svědkem i méně šťastného příběhu…
To je bohužel pravda. Nakonec se přihodilo ještě něco horšího, co mi ukázalo, jak málo stačí v horách k tragédii. V okolí Valdivie jsem vylezla několik sopek s kamarádem Eduardem. Chvíli po mém loňském návratu do Chile se na jedné z těch sopek ztratil a nikdo o něm neměl zprávy. Podle toho, co mi několik dnů předtím psal, jsem myslela, že vím, kde by mohl být, a kontaktovala jsem policii. Pátrání trvalo tři týdny a komplikovalo ho velmi nepříznivé počasí. Účastnila se ho jeho úžasná rodina, několik složek záchranného systému, speciální policejní jednotka, armáda, správci parku, hasiči, pátrací psi… S těmi psy nás měli vysadit ve vyšší poloze na svahu sopky, ale po prvním letu se okamžitě zatáhlo a nebylo vidět nic ani ze samotné sopky. Přes den jsme hledali, kde to šlo, a dlouho do noci prohlíželi letecké snímky, které se nafotily hned po Eduardově zmizení. Všechno bez úspěchu.

Nakonec se pátrání muselo na několik měsíců přerušit, protože každý den napadla spousta nového sněhu a s přicházející zimou bylo počasí jen komplikovanější. Na jaře, kdy se obnovilo pátrání, ho našel jeho bratr. Byl na místě, kde se zastavil po dlouhém pádu. Jeho zranění vypovídala o tom, že zemřel okamžitě, což pro nás bylo jistou úlevou. I přes tragické okolnosti bylo pro mě pátrání velkou zkušeností, policie a armáda mají můj velký respekt, ačkoliv v Chile mají často špatné jméno kvůli násilnému potlačování demonstrací. O mě se po celou dobu, kdy jsem se účastnila pátrání, úžasně starali. Bylo pro mě velkým přínosem taky poznat, jak pracují pátrací psi. Fenku, se kterou jsem chodila, jsem si moc oblíbila. Když jsme s jejím psovodem na sebe ve větším rozestupu a v mlze dlouho neviděli, ona za mnou každou chvíli přiběhla. Tak jsem věděla, že jdeme pořád pohromadě. Byla roztomilá a neúnavná.

KULTURNÍ MIX

Jak bys popsala vztah s místními? Cítíš se tam jako cizinec?
Musím říct, že když jsem přiletěla, přijali mě neuvěřitelně přátelsky a s důvěrou. Vůbec jsem si jako cizinka nepřipadala, až na to, že se mě pořád ptali, odkud jsem a proč zrovna Chile. (směje se) Hned mě chtěli poznat rodiče mých kamarádů, měli o mě starosti, když jsem začala prozkoumávat místní kopce, pomáhali mi s tím, co mi chybělo nebo co jsem nevěděla. Takhle jsem například hned první den sehnala práci, pak také kontakty na kamarády, kteří mi půjčili mačky, poradili mi, jestli je dobrý nápad jít na tuhle horu v tomhle měsíci apod. Je fakt, že jsem si pořád se všemi povídala a vyprávěla jim o mých momentálních plánech. Bylo to jako najít v nich vzdálenou rodinu, nebyla jsem jim lhostejná, necítila jsem se tady nikdy anonymní. Za to jsem jim moc vděčná. Ale nejsou to jen Chilané, kteří mě takto přijali – od začátku mezi mé nejbližší přátele patřili také imigranti z ostatních jihoamerických zemí a všichni se mezi sebou respektovali. Líbila se mi tahle směs kultur, člověk se o nich spoustu dozvěděl, aniž by v každé z těch zemí byl.

Místní mají nekonečnou trpělivost s objasňováním různých slov a spojení, která se používají jen v Chile. Jsou přímější než my. Doteď nevím, co je lepší, jestli dusit v sobě něco nepříjemného, co chceme říct, nebo hledat konflikt. Mezi ostatními Latinoameričany jsou ale Chilané uzavřenější. Jsou skromní a často odevzdaní svému stylu života, ale také jsou obětaví, zábavní a hledají radosti v maličkostech. Často tvrdě pracují a nic pořádně nenašetří. Což je ale dáno tím, že se platí za školu, za návštěvu lékaře, za spoustu věcí, které my v Česku skoro považujeme za samozřejmost. Průměrné platy tady vůbec neodpovídají tomu, co všechno musí člověk každý měsíc zaplatit a zároveň žít důstojně, mít dostatek volného času a úspor.

Každá kultura má své světlé i stinné stránky. Jaká je ta horší stránka Chilanů?
Co mi vadí na chilské společnosti, je stále přežívající machismus, ačkoliv se proti němu bojuje a v sousedních zemích je jeho projev ještě silnější. Také mi vadí některé jejich protivné předsudky, např. že co je z Německa, je automaticky lepší. Ačkoliv to říká někdo, kdo pořádně ani neví, kde přesně Německo leží. A to určitě nemám nic proti Německu. (směje se)

ŠESTITISÍCOVKY ZA BARÁKEM

Máš nějaké oblíbené místo, typ na nevšední zážitek v Chile?
Myslím, že všechna místa, kde jsem zažila něco nového, něco v sobě překonala nebo kde jsem se cítila být víc než jen návštěvníkem, jsou má oblíbená. Obecně kombinace hor, pouště a oceánu mě naprosto uchvátila. Existuje několik míst, ke kterým mám tak silné vzpomínky, že mi bude jednou smutno, až se tam někdy po letech vrátím. Nostalgicky smutno. (směje se) Santiago má spoustu negativ, ale já ho vždy měla ráda. Často jsem se hodiny procházela jeho ulicemi, navštěvovala muzea a dozvídala se víc o jeho historii, například o detailech Pinochetova převratu v roce 1973.

Nikdy jsem nebyla v hlavním městě, které by se nacházelo tak blízko pěti a šestitisícovým horám. Neslavnější z nich je El Plomo (5 424 m n. m.), Apu Wamani podle Inků. Poblíž jeho vrcholu bylo v roce 1954 nalezeno zachovalé tělo devítiletého chlapce, kterého před pěti sty let Inkové obětovali bohu Slunce Intimu. Ocitnout se na jeho vrcholu byl proto pro mě velmi zvláštní pocit. Ale také proto, že jsem o něm několik měsíců snila. Koukali jsme na sebe každý den na mé cestě do práce a doma z okna byl také vidět. Tehdy jsem si občas myslela, že sen zůstane jen pouhým snem. Bála jsem se, že v dohledné době nezískám tolik zkušeností, nevěděla jsem, co se mnou udělá výška a neměla jsem mačky na jeden z jeho ledovců poblíž vrcholu. Ale začala jsem postupně poznávat zimní Andy, zvykat si na jejich charakter, poznala jsem další kamarády, kteří se mnou sdíleli své zkušenosti. Ještě předtím, než zima skončila, jsem se kopci El Plomo alespoň přiblížila. Spala jsem ve čtyřech tisících metrech, kousek za vrcholem kopce La Parva. Tehdy foukal velmi silný vítr, byly krásně vidět hvězdy, o nízké teplotě ani nemluvím a El Plomo mi připadal neuvěřitelně blízko. Byla to moc hezká noc, cítila jsem se součástí té osamělé a nádherné krajiny.

Když jsem skončila s prací v Santiagu, odjela jsem do Valdivie s tím, že o Vánocích se vrátím a budu mít čas na El Plomo. Vymyslela jsem si navíc, že se den před výstupem na El Plomo aklimatizuji na skoro pětitisícovém vrcholu Leonera, opatrně sejdu do základního tábora cestou, kudy prý skoro nikdo nechodí (ale existuje ve smyslu dodržení směru a hledání nejschůdnějších úseků) a další den tak pro mě bude snazší El Plomo. Nevím, jestli to nakonec bylo snazší, asi moc ne. (směje se) Únava hrála velkou roli. Nakonec jsem ale svůj plán mohla uskutečnit a poslední den v roce cítit Sluncem vyhřáté kameny na jeho vrcholu. Tehdy jsem se na něm ocitla zase sama, což umocnilo už tak silný zážitek. Byla jsem vyčerpaná, ale o to šťastnější, když jsem se vrátila do základního tábora ve výšce 4 200 m n. m. a oslavila tam s ostatními jeden z mých nejhezčích začátků nového roku. Sdíleli jsme spolu radost z vrcholu, čaj a hrnec něčeho dobrého, ačkoliv „la checa“, jak mě spousta z nich nazývala, neměla po dosažení své tehdy nejvyšší nadmořské výšky moc chuť k jídlu.

A mezi oblíbenými místy rozhodně nemohu opomenout pobřeží Pacifiku. Jako asi pro každého, kdo se narodil v zemi bez přístupu k moři, je i pro mě oceán symbolem dálek a dobrodružství při objevování něčeho nového. Je zvláštní pozorovat západ Slunce a říkat si, že tady končí pevnina a následuje skoro půl planety jen oceánu. Jeden z mých nejhezčích zážitků v Chile bylo plout na kajaku mezi plejtváky, i když po více než pěti hodinách houpání na otevřeném moři a silném větru jsem si trochu i přála pevnou zem.

Poslední rok žiju tady v Coquimbu kousek od pobřeží. Tam, kam často chodím, není žádná písečná pláž, jen samé skalky, mezi kterými se schovává spousta živočichů. V průběhu roku bylo zajímavé pozorovat, jak se měnila tamější flora, jak se všechno pokrylo jednou barvou a o měsíc později ji vystřídala jiná. Tento rok byl oproti předchozímu trochu bohatší na srážky a v některých místech více na sever se dal pozorovat fenomén jménem desierto florido (rozkvetlá poušť), což je jedinečná podívaná.

Myslím, že mi zase trochu více otevřelo oči vidět všechnu tu krásu Země, kterou jsem tu měla možnost poznat. Připomíná mi to, jak omezený čas každý máme a jak často jím plýtváme.