„200 slov“

Lezení v zasněženém Krase. Štěstí číhá na každém rohu, jen ho musíš najít

06. 02. 2019, Kuba Skočdopole

Začneme jemnou imaginací. Představ si dva lezce – lanaře a bouldristu, kteří mají chuť vyrazit do nejbližší oblasti, co najdou, krásně si zalézt a nafotit pár skvělých fotek. Zdá se to jako snadný úkol, bohužel pro ně, se tento úkol stává čím dál těžším a těžším. Proč? To se brzy dozvíš, ale nejdřív mi dovol začít od začátku.

Je neděle ráno, sraz u stěny byl dohodnut na 7:45 a tedy, jak to tak bývá, jeden ze dvou účastníků zájezdu je tam včas. Ten druhý není k nalezení. Oba se jmenují Kuba, a tak si je rozdělíme na Skočáka (bouldrista) a Konyho (lanař a příležitostně i bouldrista, stejně jako je Skočák příležitostně lanařem). Chceš si zkusit tipnout, který z těch dvou není k nalezení? Virbl, prosím… Ano, hádáš dobře! Je to Kony. Ale díky svému umu jezdit na kole na sněhu se ke stěně dostává jen s mírným zpožděním. Po cestě z domu přeletěl přes řídítka pouze jednou, a proto zpoždění nebylo větší než 10 minut. Co už, sedá se do auta a jedem.

U Olomouce telefonuji s druhou partou, která zavelela směr Říkotín, protože se vše v okolí zdá být zateklé. Pro naše hrdiny to je ale příliš daleko. Přeci jen studují, a proto si musí hlídat finance. Co teď? Probíhá debata, při které létají jména oblastí tak rychle, že to hlava nestačí pobírat. Sloup, Holštejn, Vaňousy? Jáchymka, Rudice, Rasovna? Nebo dáme ten Říkotín? Dálnice neúprosně ubíhá a počet kilometrů ke sjezdu na Prostějov se neustále zmenšuje. Kilometr před sjezdem máme jasno. Los padá na Sloup.

Cesta plynule ubíhá a za chvilku jsme v Plumlově, začíná stoupání, ale co se to děje? Z krásného zeleného údolí vzniká nepříjemně zasněžený kopec. Noha z plynu a hlemýždím tempem se auto přibližuje ke Sloupu. Aby toho nebylo málo, k závějím sněhu se přidává všemi lezci nenáviděná mlha. Auto se začíná plnit depresí a pochybnostmi. „Nebude to úplně prodojené?“ „Ne! To bude v pohodě!“ Chlácholíme se navzájem.
.

Vypadá to suše, ale není. (f: Kuba Konečný)

.
Sjíždíme poslední kopec a mlhy pomalu ubývá. Nadšení v autě se zvětšuje. Parkoviště ve Sloupu je pokryté sněhem, poblíž na hokejovém hřišti hrají místní hokej. „To vypadá nadějně! Bude dobrá podmínka,“ říkáme si. Bereme matice a pádíme sníh nesníh, led neled, ale jakmile se přibližujeme ke skalám, nadšení opadá. Je to vlhké. Nikde ani stopa po magnéziu, a jakmile se dotýkáme kteréhokoli chytu, máme mokrou ruku. Už se jen tak rozhlížíme a pomalu se přibližujeme k největšímu převisu. Ten by mohl být suchý! Bohužel pro nás, není. Za to ale objevujeme něco fascinujícího. Z jednoho z nástupových chytů stéká úžasně tvarovaný rampouch. Vaříme kafe, děláme pár fotek a s odhodláním najít kus suché skály míříme na místo, které, jak bylo Konym řečeno: „Nikdy nezateče.“

Další zastávkou je Holštejn, od parkoviště pádíme směr Vaňousovy díry. Dokonce si uvědomujeme i to, že by bylo fajn vzít si lopatu a odházet trochu sněhu z dopadu, ať máme co nejsušší matice (Vaňousy totiž nejsou moc převislé). Už z dálky vše vypadá slibně. Skála se zdá být suchá a i v téhle zimě se nám začínají potit ruce nadšením, že už si konečně zalezeme. Bohužel pro nás to, co se zdálo z dálky suché, je na omak mokré. Všechny chyty jsou nasáklé vodou a nás se začíná pomalu zmocňovat pocit, že by možná stálo za to vyrazit do hodinu vzdáleného Říkotína.
.

Když už nic, máme aspoň kafě (f: Kuba Konečný)

.
Telefonicky se spojuji s druhou partou, co už v Říkotíně nějakou dobu je. „Tak co Lyčane, jak to tam vypadá?“ ptám se. „Jde to. Pár směrů je tu suchých. Jedno 7A a jedno 8A. Zrovna jsme se rozlezli, ale ten příchod je hroznej. Dvakrát brodíš řeku! No ale přebrodili jsme to suchou nohou. Museli jsme však obětovat matici,“ odpovídá Lyčan. „Hodili jsme ji do vody a pak po ní přešli.“ Taková cena za jeden den lezení je pro nás moc. „To radši najdeme nějaký šlem tady v okolí a něco nafotíme.“

Hledání začíná. Lezeme po vršcích, na kterých jsou aspoň hroudy horniny, hledáme, kde se dá a modlíme se za kus suché skály. Není se čemu divit, přeci jenom jsme ze svého seznamu už vyřadili většinu oblastí. Rasovna ani Jáchymka po tom, co jsme zatím viděli, nemají cenu.

Jak už se všeobecně ví, hledání je samo o sobě věc čistě jen o náhodě a štěstí. No a jak to tak vypadá, naši bouldristé ho dneska moc nemají. V jedné chvíli se dostáváme i na místo, kde si připadáme spíše jako na horské túře, než na bouldrovém výjezdu. Všude sníh, nikde nikdo, jen ty a tvůj parťák, se kterým se společně brodíte sněhem, na zádech batoh, který je čím dál těžší a hledáte tu správnou cestu.
.

Po celodenní námaze si už trochu štěstí zasloužíme (f: Kuba Konečný)

.
Tam, kde je neštěstí, je i trochu štěstí, které si přeci jen po celodenní námaze a neúspěších zasloužíme. Posledním sektorem, který nás může zachránit, je stará dobrá Lidomorna. Tady už u nás nastupuje čistý pesimismus. Jakmile vidíme skálu, která nevypadá suše, chceme to otočit a vypadnout pryč. Co nejdál od téhle noční můry. Ale co to nevidíme. Pohyb. Že by nějací lezci? Ano! Parta lezců a suchá skála. Proud motivace a radosti projel jak mnou, tak Konym. Hned se ke skupince přidáváme a začínáme zkoušet vše, co se dá. Máme štěstí a za několik hodin se nám povede ukořistit několik cenných přelezů.

„Chtělo by to ještě někam zajet a něco nafotit,“ povídá Kony. „Tady kousek jsou jeskyně, tak bychom se mohli jít podívat tam.“ Času je dost a síla už není. Proto rychlá výprava pro pár fotek přijde vhod, a proto balíme své vybavení a spěcháme k parkovišti.
.

Příroda je záhadná. (f: Kuba Konečný)

.
K jeskyním vyrážíme nalehko. Přeci jen jsme za ten den nachodili s maticemi a batohy víc než dost. V první jeskyni nacházíme něco, co nás fascinuje natolik, že už do dalších ani nechceme. Tento objev se nedá popsat slovy, ale dá se zachytit krásou fotografie. Příroda je záhadná.

Možná se to bude zdát jako klišé, ale když už se zdá, že je všechno ztracené, je důležité nepřestat a pokračovat. Štěstí se skrývá na každém rohu, a pokud se ho nevyrazíme hledat, budeme nešťastní. Náš zážitek mě v tom utvrdil a není vůbec zlé si to čas od času připomínat.

Štěstí číhá na každém rohu, jen ho musíš najít. (f: Kuba Konečný)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu