Oba mají pevně stanovené role. Zatímco Zdeněk Šmejkal tráví posledních devět let většinu času na moři (rozhovor s ním jsme tento měsíc publikovali tady, pozn. red.), jeho žena Zdeňka na něj čeká doma v Bernarticích nad Odrou. Zajišťuje chod domácnosti a stará o rodinnou ubytovnu. Příjmy z podnikání pak z velké části financují manželovu životní cestu kolem světa.

Zdeňku to prý na moře nikdy netáhlo. I když si to jednou ve Francouzské Polynésii na měsíc vyzkoušela, raději prý svému muži, který letos oslavil šestasedmdesáté narozeniny, fandí na dálku. Jak jeho plavbu snáší a prožívá, se dozvíš v krátkém rozhovoru.

Kde se právě Zdeněk nachází? Máte od nějak nějaké zprávy?
Nevím. Teď jsem s ním už tři dny nemluvila. Říkal sice, že se mi bude hlásit, ale zatím od něj žádné zprávy nemám. Občas se mi ohlásí přes satelitní telefon, ale já mu nemám jak zavolat. Dřív, když se jeden den neozval, tak jsem hned plašila. (Rozhovor vznikal minulý týden, od té doby se už Zdeněk ohlásil. Průběžnou polohu katamaránu Moravia můžeš sledovat tady, pozn. red.)

Prý jste se s jeho cestami už smířila a „docela dobře to snášíte“. Je to pravda?
Ze začátku to bylo těžké a nemohla jsem se s tím smířit. Ani s tím, že se tak rozhodl. My podnikáme, takže já se starám o firmu, o dům i o zahradu. (směje se)

V roce 2015, když na moři umřel Zdeňkův parťák a kamarád Svatoboj, vám prý hned na jeho pohřbu oznámil, „tu kouli stejně obepluju a cestu dokončím“. Co jste si tehdy o jeho nápadu myslela?
Nemyslela jsem si, že to udělá, ale on mě neustále překvapuje. Letěla jsem tam s dcerou a opravdu jsem si myslela, že se loď prodá a tím to končí. Jenomže on si usmyslel, že když to slíbil, tak pojede sám. Prostě se natvrdo rozhodl, odkoupil půlku lodi, zůstal tam a mě poslal s dcerou zpátky domů. Nepřehlasovala jsem ho.

Byl takhle tvrdohlavý odjakživa?
Jo, byl. Do sportu i do čehokoli jiného. Vždycky, když si vezme něco do hlavy, tak tomu dá všechno. Když třeba v roce 2015 vyplul, neuměl si skoro ani uvařit čaj. Postupem času se ale naučil i trochu vařit. Škoda, že jsem ho to nenaučila dřív. (směje se)

Tentokrát sice na moři není sám, ale často bývá. Bojíte se o něj pořád, nebo jste si už zvykla?
To víte, že mám strach, ale už jsem si ale zvykla. Vždycky, když se ohlásí, tak mě to trochu zklidní. Navíc je hodně opatrný, takže jsem už docela v klidu.

Když třeba před lety se synem přejížděli v Pacifiku na Nový Zéland, chytila je na moři velká bouře. Tak mi v jednu v noci volali s instrukcemi, „piš si, kde přesně jsme“. Třepala se mi ruka, to bylo hrozné. Myslela jsem, že mě trefí mrtvice. Pobřežní stráž pro ně přiletěla letadlem s tím, že je zachrání, ale loď budou muset potopit. To samozřejmě můj muž radikálně odmítl. Řekl jim: „Loď se potápět nebude a žádné zachraňování taky nebude.“ Nakonec pro ně teda poslali loď a odtáhli je k nejbližší pevnině. O téhle zajímavé záchranné akci potom informovali i v místní televizi.

Kde všude jste za ním za těch devět let byla?
Po Mexiku jsem za ním přiletěla na Tahiti. Tam mi řekl: „Jenom přejedeme z ostrova na ostrov.“ Nakonec jsem s ním najela 1000 mil a byla jsem z toho úplně nervově vyřízená. Nejsem zvyklá, abych měla všude kolem sebe jenom vodu. Než jsme vypluli, tak jsem samozřejmě jako žena hned začala na lodi gruntovat. (směje se) Říkal, že než vyplujeme na oceán do vln, musím se nejdřív „vyhoupat“, tak jsem celou loď za čtyři dny uklidila. Pak jsme jeli na Bora-Bora, na moři jsem strávila měsíc a stejně mi tam nebylo moc dobře.

Takže společná plavba nebyla plánovaná a manžel vás takhle rovnou „hodil do vody“?
Ano. A od té doby už mě na loď nikdy nedostal, i když to pořád zkouší. (směje se)

Máte z měsíce na moři i nějaké pozitivní zážitky, nebo jste si rovnou řekla „hotovo a nikdy víc“?
Noci na lodi jsou nádherné, nikde žádný světelný smog a všude jenom spousty hvězd. Byli jsme na spoustě nádherných míst, ale na moře se vracet už nepotřebuju.

Byla jste za ním pak ještě někde?
Přiletěla jsem ještě na Nový Zéland. Tam jsem mu zase nejdřív uklidila a vyprala, protože jsem mu řekla: „Myslela jsem si, že jedu na dovolenou s tebou a ne s bezdomovcem.“ Všechno bylo špinavé a smradlavé. (směje se) Až potom jsme si půjčili karavan a cestovali po souši. Pak jsem za ním ještě jednou přiletěla na Seychely. Na moře se mi ale už nechce, protože chci odpočívat a ne být permanentně ve strachu. Za dobu, co pluje, má za sebou spoustu dobrodružství. Proč já bych toho měla být součástí?

Jak Zdeňkovu plavbu vnímá zbytek rodiny nebo kamarádi?
Někteří mu fandí a někteří říkají, že je blázen. Že by se na to měl ve svém věku už vykašlat a užívat si důchod.

Z našeho rozhovoru mi nejvíc utkvělo Zdeňkovo prohlášení: „Manželce spousta lidí radila, ať mi zastaví financování, a ona na to: ‚Čemu to pomůže, když mu stejně bude posílat peníze syn.‘ Ona v Čechách vydělává peníze a já je utrácím. Máme takovou dělbu práce.“ Co byste na to řekla?
Já vydělávám a někdo to utrácet musí, to je jasné. (směje se) Sama bych to ale nezvládla, na finance je to velmi náročný sport. Běžné provozní věci proto platím já a velké náročnější opravy musí financovat syn.

Nebránila jste se někdy téhle vaší dělbě práce?
Můžu namítat, co chci, ale bezprizorně ho tam nenechám. Už jsem mu všelijak vyhrožovala, to ale ničemu pomůže, on se toho nevzdá. Už se pomalu blíží do konce, takže věřím, že to zvládne, loď pak prodá a vrátí se domů. Doufat můžu, ale otázka je, jak to dopadne. On mě vždycky postaví před hotovou věc.

Máte něco slíbeno „za odměnu“, až svou cestu dokončí?
Nemám. Největší odměna pro mě vždycky je, když se vrátí na Vánoce domů. A zatím se mu to kromě jednoho roku vždycky povedlo.

Za pár let, až mu bude 81, prý už konečně začne žít jako „klasický český důchodce“. Věříte mu to?
To jsem teda zvědavá… (směje se)

A těšíte se, že si ho pak taky budete moct víc užívat?
To víte, že jo. Chtěla bych se s ním podívat na spoustu míst, ale ještě musím chvíli počkat. Když už se do toho pustil, tak ať to teda dokončí. Bylo by sobecké, kdybych mu to teď měla zatrhnout. Já se v práci určitě nenudím a nějak se vždycky zabavím. Moc odpočívat stejně neumím.

____________________________

Zdeněk Šmejkal se už devátým rokem plaví na svém katamaránu Moravia kolem světa. Vyrazil v roce 2015 a aktuálně se nachází u jižního pobřeží Afriky. Do Mexika, kde začal, mu zbývají už „jen“ zhruba dva roky plavby. Celý rozhovor o jeho cestě najdeš tady.