„Tyjo, to bych neriskoval,“ překvapí mě slova mého bratra. „Souhlas, někam jet můžete i o pár měsíců později, kdy už bude všechno jistější,“ přitakává náš kamarád Petr. To jsem nečekala. Když už se nám tito dva rozhodli mluvit do života, asi se chystáme udělat opravdu pitomost. A že jsme se v jejich očích už určitě nadělali spousty bláznivin.

Jet na konci prvního trimestru těhotenství do civilizované země jako je Island, mi ale až tak šílené nepřišlo. Teď se mi ale znovu rozvířily obavy. „Myslíš, že je fakt dobrej nápad, jezdit na ten Island?“ pokusím se proto začít debatu s manželem později téhož dne už jen mezi čtyřma očima. „Proč?“ zaskočí mě nic nechápající odpověď. „No, protože to není bezpečný,“ snažím se vysvětlit evidentní. „Proč?“ dozvím se znovu. Debata pokračuje ve stejném stylu ještě chvíli, než to vzdám. Ve Filipově světě se totiž nikdy nic zlého nestane a jeho četná zranění by nejraději zpětně popřel, kdyby ho neusvědčovaly jizvy. To nemá smysl, na to nemám sílu. Nezbývá mi, než se odevzdat osudu. Jedeme na Island…

Parkujeme ve vesnici Schwechat poblíž vídeňského letiště na našem osvědčeném místě. Máme už vyzkoušeno, že se zde dá parkovat zadarmo, svézt se jen pár zastávek vlakem na letiště a tím výrazně ušetřit. Pokaždé tu stává několik českých aut, letos je tu ale prázdno. Nahazujeme batohy na záda, když v tom se ozve: „Děcka, tady parkovat nemůžete!“ „Jak to?“ otáčíme se na krajana sedícího v autě opodál. „Tady jste v zelené zóně. Musíte mít permici, abyste tu mohli stát.“ Ouha, to je pro nás novinka. „Nevíte, kde by se tu dalo zaparkovat mimo tu zónu? Zadarmo?“ „To nevím, někde daleko. Zóny jsou teďka po celý Vídni.“

Sedíme znovu v autě. Nervózně koukáme z okýnek a snažíme se najít místo na zaparkování. Zelené zóny tu opravdu jsou, ale jsou označeny tak nevýrazně, že si jich neznalý člověk nemá šanci všimnout. Prostě past na šetřivé Čechy. „Nedá se nic dělat, zaparkujeme na letišti,“ rozhodne Filip. Přijíždíme k turniketu u letištního parkoviště a zkoumáme nápisy na ceduli. Parkovací lístek se kupuje online. Dobře. Vytahuji mobil a zadávám potřebné údaje. Nějak to nefunguje. Co s tím je? „To tady není nikde žádnej člověk, kterej by nám poradil?“ nadhazuji zoufale, i když patřím k lidem, kteří se vždy raději domlouvají se stroji než s příslušníky svého druhu. „Aha, sakra,“ vypadne ze mě. Parkovací lístek je totiž možné koupit maximálně dvě hodiny před odletem. A my už máme jen hodinu a půl…

Zoufalství narůstá. Tedy alespoň zoufalství mého muže. Ve mně začíná hlodat neodbytná myšlenka. Totiž – vždy, když mě v životě něco hodně trápilo, zasáhl osud a nějak to vyřešil. I když vždy v poněkud velkolepějším stylu, než jsem si přála. Měla jsem hrůzu z profesorky němčiny na gymnáziu? Odešla na onen svět. Nechtěla jsem opustit svého psa a jet na tříměsíční stáž do Francie? Vypukla světová pandemie. Bojím se jít několikadenní trek na Islandu kvůli mému začínajícímu těhotenství? Dobře, osud zasáhne a my prostě neodletíme.

Parkujeme u benzínové pumpy kousek od letiště. „Co by se stalo, kdybychom tu to auto prostě nechali? Jak vysoká pokuta by za to byla? Hm, smí se tu stát jen patnáct minut, za těch deset dní by si toho auta nejspíš někdo všiml,“ přemítám a sleduji Filipa, jak se baví se skupinkou taxikářů postávajících opodál. Za chvíli už si to hrne ke mně následován nějakým mužem. „Hele, tady jsem domluvil, že mu dáme klíče a on nám to auto přeparkuje někde dál, kde se smí parkovat. Pak ho zase přiveze, až se vrátíme,“ ukáže Filip na taxikáře. „Cože? Ty jsi zešílel? To ne!“ vypadne ze mě naprosto očekávatelná reakce. „Ale, to bude dobrý, dal mi na sebe číslo,“ přesvědčuje mě ten blázen.

Vyrojí se ve mně tolik sarkastických odpovědí, že se všechny srazí u vchodu a žádná ze mě nevypadne. Stále ještě omráčená a s výrazem „jakože cože?“ už ale běžím do letištní haly. Letadlo stíháme a já jsem se ani nemohla rozloučit s naším skvělým novým autem, na které jsme si šetřili. Teď má klíče někdo úplně cizí. Ale prý je to v pohodě, máme na něj číslo. Tentokrát osud nejspíš chtěl zasáhnout a ochránit naše nenarozené dítě před nepohodou Islandu. Ani osud ale nečekal tak divoké řešení a zůstal jen omráčeně zírat. To prostě nevymyslíš…

P.S. Deset dní na Islandu osudu stačilo, aby se vzpamatoval. Tak alespoň zařídil, aby se nám auto v pořádku vrátilo.

_______________________

Dočítáš další příspěvek letní čtenářské soutěže 2024. Letošní téma je „To nevymyslíš“. Svůj text a fotky nám pošli do konce srpna – pravidla najdeš tady, pozn. red.