Stránka nebyla nalezena

0

Pamír, třetí nejvyšší pohoří světa, leží v pomyslném stínu zájmu za navštěvovanějším Himálajem a Karákoramem. Přitom si tu můžeš užít parádní lezení, při kterém navíc často budeš úplně sám. Tom Cimr a Víťa Dubec si vybrali Pik Patkhor (6083 m.n.m.). Víťa popsal své dojmy v krátkém rozhovoru.

O Patkhoru se nedá najít moc informací. Čím vás tak zaujal?
Dá se říct že právě tím, že je o něm málo informací (směje se). Nechtěli jsme žádný moc frekventovaný kopec v obležení expedic, kde už nemusíš moc řešit otázky logistiky, protože už tam je všechno zaběhlé a funguje. Chtěli jsme si to zažít od A do Z. Pokud si dobře vzpomínám, upozornil nás na Patkhor zhruba před třemi lety kamarád Martin Ksandr a od té doby byl v našem hledáčku. Až letos se nám to povedlo zrealizovat. Je to nádherný dominantní kopec, nejvyšší vrchol Rushanského hřbetu, který je navíc poměrně dobře přístupný. BC jsme měli cca 25-30km od vesnice Patkhur, takže jen jeden dlouhý den cesty.
.

Pik Patkhor leží jen den cesty od civilizace (f: Tom Cimr)

.
Jaký byl výstup nahoru?
Bylo to hodně o hledání bezpečné cesty. Nejdřív v šíleném ledovci a pak stěnou. Od 5000m to přestal být choďák. V horních pasážích až 70° ledový svah v kuloáru, kterým přes den létaly projektily a posledních cca 300 výškových metrů i jednodušší mixové lezení do 6000m. Až na první nevydařený pokus o vrchol, kdy jsme vybrali špatnou cestu a dostali se do skály, která se doslova rozsypávala pod rukama, jsme nepotkali nic neřešitelného. Původní plán byl lézt západním hřebenem, kterým údajně lezl Abalakov se svou výparvou v roce 1946 během prvovýstupu, ale nakonec se nám ten profil moc nezdál a dali jsme přednost větší porci ledu a firnu před rozchrastanou skálou.

Byl tam někdo další nebo jste měli kopec sami pro sebe?
Kopec byl celý náš! Je to opravdu místo, kam moc lidí nemíří. Původně jsme si mysleli, že bychom mohli mít první evropský zářez, ale místní tvrdili, že tu a tam nějací alpinisti přijdou. Místňák s býkem, kterého jsme potkali cestou do BC, říkal, že poslední horolezci mířili k Patkhoru v roce 2006 a byli to údajně Němci nebo Poláci. Těžko říct jak důvěryhodný zdroj to byl (směje se). Na vrcholu jsme ale žádné stopy nenašli a cestou k hoře taky nebyly vidět žádné známky předešlých výprav. My jsme po sobě nechali mužika a zápis.
.

Za celou dobu jsme nenašli žádné známky předešlých výprav (f: Tom Cimr)

.
Lezete spolu s Tomem často? Měli jste na Patkhoru nějakou krizi?
Před expedicí jsme se snažili spolu lízt, co to šlo a myslím, že se docela dobře doplňujeme, ale jinak máme oba i jiné parťáky. Neřekl bych, že jsme měli nějakou větší krizi, ale občas bylo cítit lehké pnutí. Bylo krásné pozorovat, jak to z nás opadlo, když bylo po všem. Myslím, že jsme se oba snažili emoce držet na uzdě. Nějaká ta ostřejší výměna názorů sice proběhla, ale to je asi přirozené, když strčíš dva chlapy na několik dní do prťavého stanu a nutíš je jíst otřesnou ovesnou kaši ve čtyři ráno v místech, kde by si člověk nevychutnal ani šťavnatý steak (směje se).
.

Strč dva chlapy na čtrnáct dní do prťavého stanu a čekej, co se bude dít (f: Tom Cimr)

.
Láká vás Tádžikistán a střední Asie víc než třeba Nepál?
Tohle byla naše první expedice a padla volba na Tajik, ale nedokážu říct, jestli nás láká víc. Pamír jsme brali jako takovou vstupní bránu do světa velkých hor a musím říct, že potenciál lezení do 6000m je tam obrovský.

Víc informací o expedici najdeš tady. Víťu s Tomem můžeš potkat osobně v Expedičním klubu v Brně.

0

Od letních olympijských her v Tokiu nás dělí necelý rok. Zatímco snad každý lezec v Česku drží palce Adamovi, který na nich nesmí chybět, jeden česky mluvící lezec se na ně už na posledním „svěťáku“ v japonské Hačiódži kvalifikoval. A rovnou ze třetího místa, čímž si zároveň odnesl bronzovou medaili z mistrovství světa v lezecké kombinaci. U jeho jména však ve výsledkové tabulce místo tradičního CZE svítí KAZ.

Rishat Khaibullin je kazašským reprezentantem sportovního lezení, ale dost možná jsi ho potkal v Praze v BB nebo na jiné boulderovce. Studuje totiž ČVUT a už pár let o sobě dává znát v lezeckých pohárech a závodech všeho druhu.

Rishate, moje první otázka je logická, jelikož dělám rozhovor s kazašskou lezeckou celebritou v češtině, kde ses tu vzal? Proč ses rozhodl studovat zrovna u nás?


Poslali mě sem rodiče na studium, hodně jsme o Čechách slyšeli a spousta mých známých tu studuje. Do Čech jsem přijel v roce 2015, nejdřív jsem rok studoval češtinu a od té doby studuju technickou univerzitu. Teď ale zvažuju, že na rok studium přeruším, protože se chci hodně soustředit na trénink na olympiádu.

Stihl jsi už bydlet v Brně a teď jsi „Pražák“. V obou městech tě znají jako extrémně talentovaného lezce. Hádám, že závodit v lezení jsi začal už doma v Kazachstánu?

Je to tak, můj taťka je alpinista, kdysi reprezentoval Sovětský svaz, takže už když mi bylo asi šest let, tak mě a moje sestry zapsal do tréninkové lezecké skupiny. Začal jsem hodně lézt a brzo jsem začal i vyhrávat. Postupem času jsem vyhrával úplně všechno a začal jsem jezdit ven skrz repre.
 Dokud jsem byl doma v Kazachstánu, reprezentoval jsem nás na světácích v Číně a v Kanadě jsem skončil osmý na juniorském světovém poháru. Od té doby, co jsem v Čechách, je to trochu problém. Jelikož nemám české občanství, tak nemohu reprezentovat Čechy a na druhou stranu bych musel dojíždět na kvalifikační závody domů do Kazachstánu.
.

Rishat skončil třetí na nedávném MS v kombinaci a postupuje na olympiádu do Tokia (f: Lukáš Bíba)

.
To ti ale nebrání vyhrávat různé tuzemské závody. Pamatuji si tě třeba z Water Boulder Games, Urban Boulder Race nebo z Českých pohárů v boulderingu i obtížnosti. V roce 2017 jsi taky vyhrál Akademické mistrovství ČR v lezení. Z toho je vidět, že jsi hodně univerzální lezec, dalo by se tedy říct, že ti nynější olympijský model „trojboje“ v kombinaci vyhovuje?
V tom mám trochu dilema, protože ten model mi nepřijde šťastný. Jsem si vědom, že to lezce znevýhodňuje. Vynikající rychlostní lezci nemají šanci v obtížnosti a boulderu, naopak silní boulderisti nezvládají rychlost. Samozřejmě na druhou stranu, pro mě je to výhoda, protože nemusím být ve všech disciplínách nejlepší, stačí když budu ve všech hodně dobrý.


Když jsme u toho, jakou disciplínu vnímáš u sebe jako nejsilnější a jakou naopak nejslabší?

To taky není úplně jednoduché, protože rychlost se mi vůbec nelíbí. Daleko víc mě baví obtížnost a boulder, ale rychlost mě nakonec dostala na bednu, protože jsem v ní skončil sedmý. Ta disciplína je ale děsně nudná, ničíš si prsty, nehty, pořád dokola běháš jednu a tu samou cestu, ale zase ti dodá pocit rychlosti.

Překvapil tě výsledek svěťáku nebo jsi měl od začátku ambice se dostat takhle daleko?

Můj plán byl dostat se do té dvacítky nejlepších a pak už šlo jen o to, udělat co nejlepší čas v rychlostní disciplíně. Když se mi to podařilo, tak jsem věděl, že to nesmím pokazit, protože mám velkou šanci se kvalifikovat. Rychlostní lezení vlastně trénuji odjakživa a u nás se běžně závodí ve všech třech disciplínách, takže tenhle model pro mě není zase tak nový.
.

Lezení na rychlost se mi vůbec nelíbí (f: Lukáš Bíba)

.
Kdybys měl srovnat českou a kazašskou lezeckou scénu, jaké jsou u vás podmínky?

No, nechci aby to vyznělo nějak špatně, ale stěny u nás nejsou zrovna moc na úrovni. V podstatě tam nejsou struktury, a chyty jsou všude stejné. Velká madla a tím to končí.

Vy nemáte struktury a dobré chyty, ale my zase nemáme závody v rychlolezení. To jste skoro víc připraveni na olympiádu než my…
Ta rychlostní stěna teda rozhodně není „stantardizovaná“, ale jinak v podstatě jo. Tu trojkombinaci znám odmala, akorát to vždycky byly samostatné disciplíny, dohromady jsem je lezl až před dvěma lety na mistrovství v Kazachstánu. No a vyhrál jsem to.

Jaká byla na tvůj výkon doma odezva? Je z tebe sportovní celebrita?

Rozhodně to tak vypadá. Já byl vždycky ve všem první a všechno vyhrával, ale to zajímalo jen lezeckou komunitu. Teď o mně ale začal psát olympijský výbor, sdíleli videa a fotky z Japonska a dělají se mnou rozhovory. Pro Kazachstán by to mohlo znamenat komerční boom pro lezení, začne se o něj zajímat daleko víc lidí než dosud.
.

V Kazachstánu začínám být lezecká celebrita (f: Lukáš Bíba)

.
Zmínil jsi, že hodláš pozastavit studium kvůli tréninku. Sehnal sis i nějakého profi trenéra? Předpokládám, že se budeš připravovat u nás. 

No, trenéra zatím nemám. Doma mě trénoval táta, takže teď budu shánět někoho, kdo mi pomůže zlepšit techniku, abych tomu dal maximum. Možná se přestěhuju zase zpátky do Brna. (směje se) Adam mi nabídl, že bychom se mohli připravovat spolu, když se přestěhuju.

Máš velké ambice?

Když se mi podaří zapracovat na té obtížnosti, tak bych se mohl umístit na bedně.

Tak to míříš vysoko, doufám že ti to vyjde, ale pořád nejsi náš, takže ti zase tak moc fandit nebudu. (smích)
Když o tom mluvíš, tak bych chtěl moc poděkovat trenérovi české repre Tomáši Binterovi, který mi v té kombinaci obrovsky fandil a povzbuzoval mě na boulderu i v obtížnosti. Slyšel jsem ho z toho davu a v tu chvíli mi to fakt pomohlo.

Jaké jsou tvoje zkušenosti s outdoorovým lezením? Byl jsi někdy třeba na písku?

(směje se) Na písku jsem byl jednou a lezl jsem tam nějaké pětky. Nemám moc rád, když cesta není jištěná. Pořád se bojím, že někde spadnu, zraním se a nebudu moct trénovat, takže jsem spíš sportovec než „tradiční lezec“. Na druhou stranu mě hodně lákají velké hory. U nás doma je spousta alpinistických výstupů (nejvyšší hora Kazachstánu Chan Tengri měří 7010 m.n.m. – pozn. red.), takže až skončím „profesionální kariéru“, chtěl bych se věnovat alpinismu, i přesto s překližkou nepřestanu asi nikdy.

0

Každý člověk vnímá jídlo asi trochu jinak. Myslím, že většina se však shodne na názoru, že kvalitní a dobré jídlo musí být zároveň náležitě servírováno. A že čím kvalitnější suroviny a pečlivější příprava, tím lepší výsledný pokrm.

V lezecké komunitě se však často setkávám se zajímavým paradoxem. Lidé si v prachu a špíně na malém vařiči a neumyté pánvi kuchtí vyloženě pětihvězdičkové pokrmy. Druhá strana mince vypadá tak, že ve stěně nebo po celodenním treku kdesi vysoko na hřebeni člověku stačí ke štěstí úplný blivajz. Při jeho přípravě, a hlavně následné konzumaci však autorovi mnohdy přijde, že by za svůj kulinářský výkon měl obdržet minimálně jednu michelinskou hvězdu. Co tyto podivné skutečnosti zapříčiňuje, opravdu nevím. Myslím, že odpověď bude někde mezi potřebou alespoň zdánlivého luxusu a stavem totálního vyhladovění, kdy je člověk schopen do sebe nacpat téměř cokoli.
.

Každý pokrm si svého strávníka nakonec najde (f: Filip Zaoral)

.
První situace představuje koncept „lezec – punker“. Partička v dodávce na měsíčním roadtripu ve Španělsku vaří na plynovém vařiči pozdně odpolední obědovečeři. U přípravy hyper zdravého pokrmu ze samých biosurovin divoce gestikulují bílými konečky prstů a předvádějí kolegům klíčové pasáže svých projektů. Jídlo se jí zásadně z pánve nebo hrnce. Nezřídka kdy je k dispozici pouze dřevěná vařečka či míchací špachtle. Menu je složeno převážně z pořádných bílkovin doplněných nějakou zeleninou či lehce sacharidovou přílohou.

Druhá strana mince by šla asi nejlépe charakterizovat nálepkou „lezec – dobrodruh“. Po celodenní makačce ve stěně, kdy nebylo čas na víc, než na pár tyčinek a vodu z lahve, rychle vaří v bivaku pokrm nevalné kvality. Většinou pouze něco, co se zalije horkou vodou a hurá na to. Kýžené jídlo by však nevyměnil ani za milión a v danou chvíli si nedokáže představit větší blaho, než je onen aluminiový pytlík s kašovitým obsahem uvnitř.

Tyto dva scénáře za mě k lezení neodmyslitelně patří a neumím si bez nich žádnou lezeckou akci představit.

__________

(Text je součástí velké letní gastrosoutěže eMontany. Pošli nám také svůj příspěvek – více info tady.)

0

Když dva měsíce v kuse připravuješ outdoorový lezecký závod nad hladinou vody a měsíc před termínem ti někdo doslova vypustí rybník, takže pod nástupem koukáš na čtyřmetrovou díru na dno. Nebo když ti dva dny před startem předpověď přislíbí celodenní průtrž mračen a hrozí, že nakonec nikdo nedorazí. Můžeš to celé zahodit a posunout akci jinam. Nebo můžeš věřit, že to nějak dopadne a neustoupit.
.

WBG je hlavně o setkání, ideálně s pivem v ruce (f: Matěj Pohorský)

.
Milan Salaš a jeho tým z „Lezu v Mezu“, kteří pořádají Water Boulder Games již pátým rokem, zvolili druhou variantu. A dobře udělali. Průtrž mračen sice přišla, hned s východem slunce, ale naštěstí postupně odezněla až do občasných přeháněk. Někteří tak lezli v ostrém slunci, jiní s deštěm za krkem, ale na náladě to nikomu neubralo, protože WBG není tolik o vítězství, jako o pravidelném setkání se u vody s hudbou v zádech a pivem v ruce.
.

.
Na netradiční závod pravidelně jezdí i Domča a Karin – dvě „boulder-matky“ (psali jsme o nich tady, pozn. red.). Karin odložila nosítko s šestitýdenním Edou a dolezla si pro páté místo v závodě. Domča obhajovala své dvojnásobné vítězství a nezklamala ani tentokrát, vyhrála již potřetí. Loňská vítězka závodů Áďa Bajerová se proto musela letos spokojit s místem druhým a třetí se umístila Hanka Štorkánová – „holka z plakátu“.
.

Karin odložila kočárek a dolezla si pro páté místo (f: Matěj Pohorský)

.
Mužské finále mělo favoritů hned několik, ale na nejvyšší stupeň bedny se nakonec probojoval Martin Dvorský, druhé a třetí místo obsadili bratři Jirka a Matouš Bradáčovi. Jirka tak stejně jako Áďa v ženském finále těsně minul opakování loňského vítězství.
.

Tradiční placák z topu stěny letos neproběhl (f: Matěj Pohorský)

.
V rámci akce proběhla i tradiční soutěž ve skocích do vody z topu stěny, ačkoli při ní k všobecnému smutku publika tentokrát nikdo nepředvedl placáka z devíti metrů. Finále se díky počasím přerušovanému harmonogramu protáhlo až do tmy a následnou after party podpořili jen ti nejotrlejší, kteří vydrželi být od rána na nohou.

eMontana je mediální partner závodů

0

Na úvod se Helči ptám, jak se jí vlastně teď leze a ona s odpovědí neváhá ani vteřinu! „Čím dál lépe! Porodila jsem před třemi lety a bylo to slabé, ale teďka se už konečně něco děje. Už zase můžu lézt!” Jak vypadá práce trenérky sportovního lezení?

S lezeckým tréninkem jsi začínala, pokud dobře vím, kvůli sobě samé… Jak moc rozdílné to je – trénovat sebe a trénovat někoho jiného?
To jsou úplně odlišné disciplíny. Občas i neúspěšný nebo méně úspěšný závodník může být špičkový trenér. Většinou to tak je. Jde i o pedagogický a osobní přístup k lidem. A naopak se stává, že hodně úspěšným sportovcům trénink někoho jiného nejde. Je třeba trpělivost a jít zase zcela od začátku.
Trenéři jsou u nás rozděleni dle třídy A, B, C, kde nejvyšší trenérská třída je A a tu mají, pokud se nemýlím, aktuálně tak 4 lidi v České republice. Na Slovensku myslím nikdo. Je to tak, že nemáme kde školit, jedině u nás by se měli kde školit. A k třídě A náleží to, že musíš mít vysokoškolské vzdělání sportovního zaměření – nějaká tělovýchova nebo sport.

Co tahle práce vlastně všechno obnáší? Co do ní patří?
Trenér sám by se samozřejmě měl udržovat ve formě a být příkladem. Nemůže vážit 100 kilo a něco vykládat ostatním. Když má vzdělání, tak je to skvělé. Každý trenér se posuzuje podle toho, jaké má výsledky. To je vlastně to největší kritérium pro klienty.

Myslíš výsledky v trénování, že?
Ano, když má vzorky – ať už dospělé nebo děti – tak tvoje výsledky generují další potenciální děti a klienty.
.

Tvoje výsledky generují další potenciální děti a klienty (f: archiv Helči Lipanské)

.
A není to nefér – můžeš být někdy sebelepší trenér a stejně to závisí hodně na tom trénovaném jedinci…
Nojo, tak to je. Ale když se bavíme o trénování těch dobrých, tak je to tak, že špatné vzorky se k placeným trenérům ani nedostanou. Anebo jsou hobíci a tam to končí, u nich nikdo nic nepředpokládá. Když se tedy ti opravdu dobří jedinci podrobí dobrým tréninkovým plánům a mají dobrého trenéra, tak za 4-5 let jim trenér může říct třeba: „Ty budeš jenom ve finále republiky“ nebo „ty bys mohl být mistr světa.“ Ale tam je miliarda aspektů, na kterých záleží. V podstatě jsou to psychické a fyzické vlastnosti toho člověka.
Já trénuji vždycky více lidí. S dětmi začínám někdy opravdu brzy. Člověk je pozoruje, trénuje a čeká, co se z toho vyloupne. Tam je odpad skoro 100%. Většinou skončí tak v těch 16-17 letech. Ještě se mi nestalo, že by to někdo překonal.

Jak vypadá takový tvůj klasický den?
Přijdu na boulderovku – většinou chodím dřív, tak o čtvrt nebo půlhodiny, abych měla klid. Pak přijdou svěřenci, rozcvičí se a pak už se několik hodin nezastavím. Já nemám ráda takové to sezení a to, že bych si mezitím dělala něco jiného. Takže z nich vytáhnu maximum – což je zatížení jejich těla do určitého režimu, co já potřebuji. Nebo je naučím něco k technice. Oni jsou spokojení a já také.

A kolik hodin tohle všechno trvá?
Mám teď míň hodin, protože mám malé dítě. Ale je třeba den, kdy mám čtyři hodiny po sobě a tam si tak odskočím na toaletu a dejme tomu pět minut nějakého odpočinku. Z toho se pak vzpamatovávám celý další dva dny. (směje se) Je to asi proto, že do toho chci dávat všechno.
Spousta trenérů, kteří jsou dobří, tak mají problém udržet dlouhodobě takové nasazení. Já už děti trénuji asi 11 nebo 12 let. A předtím tam byl ještě Tomáš Mrázek. Každý může být trenérem, ale vydržet dlouhodobě takové nasazení není jednoduché.
.

Vydržet dlouhodobě takové nasazení není jednoduché (f: archiv Helči Lipanské)

.
Jak moc je to fyzicky a psychicky náročná práce?
Fyzicky to není náročné. Většinou tam jen tak pobíhám a komentuju bouldery. Někdy je samozřejmě fajn ukázat někoho, kdo leze technicky dobře, protože svěřenci jsou schopni toto odpozorovat a dostat to pak i do svého pohybu. Někteří závodníci mají své tréninkové plány, podle kterých jedem.

Dá se touto prací v pohodě uživit?
Je tam hodně rozdíl mezi tím, jestli je trenér muž nebo žena. Žena musí být ve všech sportech tak o 100 % lepší než muž. To tak prostě bohužel je, zvlášť když neděláme zrovna ženský sport, jako je třeba gymnastika nebo tak. Ale dá se to. Teď je to olympijský sport a i svaz hodně podporuje, má i placené různé trenéry a hodně se to zlepšilo.

Trénovala si také svého životního partnera Tomáše Mrázka. Jak je to s vlastně s touto prací a osobním životem, jde to dohromady?
Jo, to je úplně bez problému. S Tomášem jsme byli takový zvláštní vzorek, kdy já jsem lezla, Tomáš lezl, pak jsme lezli dohromady a on trénoval ještě někoho přede mnou. Říkával, že nejhorší, co může být, je když jsou spolu takhle partneři i pro sportovní lezení. Říkal tehdy, že to půjde dolů, že potřebuje chlapa na tréninky. A vyvíjel na to i docela velký tlak. Ale nakonec jsme to přesto zkusili a myslím, že tohle Tomáše nastartovalo, protože při tomhle sportu jsou potřeba dva. Potřebuješ prostě pořád někoho po ruce jako jističe. A jde to vidět i teď ve světě. Když si vezmu světové úspěšné páry jako Adama Ondru a Ivu Vejlmolovou, Domen Škofic a Janja Garnbret a další… Takže ono to není špatné spojení a z dlouhodobého hlediska asi jediné, proto, aby to došlo někam daleko, když to tak řeknu.
.

Spojení pracovního a osobního života funguje bez problému (f: archiv Helči Lipanské)

.
Nestalo se ti někdy, že by se ti z oblíbené činnosti (lezení) stalo něco jako povinnost/rutina?
Ne, to ne.

Takže nemyslíš, že je lepší mít „normální“ práci a pak mít klid na lezení?
No, je pravda, že když mi někdo řekne, že v neděli by si chtěl zalézt nebo tak, tak mu řeknu: „Hele já fakt nechci být furt na té stěně,“ ale jinak ne. Bylo mi 10 nebo 11 let, když jsem začala chodit do sportovní školy, to byla lehká atletika a mně se všechno z toho tak líbilo od těch našich učitelů a trenérů, že jsem si řekla, že chci být učitel tělocviku nebo trenér. A tak jsem si za tím šla, vystudovala jsem vysokou školu a samo se to tak přelouplo v to, že prostě dělám práci svých snů. Takže jsem velmi spokojená, stále mě to baví a těším se na to.

Kdybys měla popsat hlavní výhody a nevýhody této práce, které by to byly?
Začnu nevýhodami. (směje se) Ty jsou takové, že trenérům není nikdy nikdo vděčen. Tam není vděčnost, je to kruté, ale je to tak a musí se s tím počítat. Je třeba si nechat tu práci také správně zaplatit. A když nějaký opravdu talentovaný člověk nebo dítě odchází, tak je potřeba se jen nadechnout, vydechnout a nechat to být. První odchod je samozřejmě vždycky nejtěžší pro trenéra.
Další nevýhoda je, že člověk pracuje v prašném prostředí. To je na dýchací cesty fakt hrozné. Není to jen maglajz, ale prach se vším možným a člověk je v tom furt.
Výhody jsou samozřejmě to, že prostě dělám, co mě baví a děti se na mě těší. Chtějí to dělat. Je to práce s lidmi, kteří si to vybrali. Trénuješ někoho, kdo chce být trénovaný. Učitel ve škole musí naučit i toho, kdo to nechce.

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovory: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl„Stavění je placená fyzická morda!“ Ríša Pařil, Sekretářka ČHS Boženka Valentová – Igelit na tiskárnu už dávat nemusímePřipravit jim týden, na který nezapomenou. Honza Zozulák.

0

Někdy chytneš vlnu, kdy ti vyjde všechno, na co sáhneš. Roger Schaeli a Stephan Siegrist v červenci dokončili svůj projekt ve stěně Rotbrätt na švýcarskou čtyřtisícovku Jungfrau. Elegantní nová linka ve sportovnějším duchu má 350 metrů a případné zájemce čeká klíčová délka za 8a+ (TOPO 1, TOPO 2, pozn. red.).

Stephan Siegrist s Giovannim Quiricim započali přípravy této cesty v roce 2009, loni se do ní Stephan vrátil už s Rogerem Schaelim – probojovali se poprvé nahoru, a letos, po deseti letech zrání a po týdnu práce se cesta dočkala prvního RP přelezu. Štěstí a cit pro vedení směru stálo při autorech – „Silberrücken“ vede jedinou částí stěny, která zůstává suchá i během tání sněhu nahoře. Letos s nimi ve trojici byl ještě Frank Kretschmann, který popisuje svoje dojmy.
.

Stěna Rotbrätt na čtyřtisícovku Jungfrau (f: Frank Kretschmann)

.
Pokud se nepletu, ty jsi měl při tomto výstupu roli hlavního dokumentaristy a šéfkuchaře… Co jsi klukům vařil?

Ano, byl jsem ten, který se staral o všechno kolem. Přebývali jsme v krásné bivakovací chatě „Silberhornhütte“, která se nachází asi 30 minut od paty stěny a máš v ní všechen luxus, co si umíš představit: oheň, vařiče, teplé postele… Vařil jsem typická švýcarská jídla jako třeba bramborové rösti s velkým množstvím sýra a večer těstoviny. Měli jsme s sebou jídlo na jeden týden, takže pokaždé bylo velké čerstvé jídlo. Žádné sušené.

Na fotce ze stěny vidím portaledge. Spali jste na ní vůbec?
Vzali jsme si ji jen na to, abychom si na ní přes den trochu odpočinuli. Rozumnější bylo vracet se každý den na bivak. Se spaním na portaledge máme všichni hodně zkušeností a víme, že spát tam by znamenalo o moc více práce a samozřejmě: horší jídlo. (směje se)
.

Stephan Siegrist na začátku headwallu (f: Frank Kretschmann)

.
Výstup vypadá skoro idylicky. Stalo se tam něco neplánovaného?

Haha – Roger a Steph říkali, že tohle byl jeden ze vzácných prvovýstupů v jejich životě, kdy všechno běželo prostě perfektně. Perfektní tým, perfektní počasí, perfektní podpora… Povedlo se jim vytvořit jednu z nejkrásnějších alpských sportovních cest jejich života – a to vše v podstatě za rohem od našich domovů.

Ty jsi také spokojený se svými fotkami? Jaká se ti líbí nejvíc?
Tentokrát jsem byl docela nadšený, že můj dron si skvěle poradil i s létáním ve výšce 3500 metrů. Nefoukal moc vítr, a tak jsem se mohl dostat poměrně blízko k lezcům a získat tak skvělé úhly záběru. Takže jako nejlepší bych vybral záběr z dronu, jelikož ukazuje ten prostor okolo.

0

Smutná zpráva, kterou už možná něktěří zachytili, zasáhla také naši redakci. Než začneme opět tvořit dál, musíme se z téhle rány trochu vzpamatovat… Největší soustrast patří rodině a nejbližším. Více o Tomášovi v textu od Martina Stolárika…

Jsou lidé, kteří byli vyvoleni k tomu přijít na svět, aby žili své sny. A ty sny žijí i přesto, že jsou si vědomi určitého vystoupení z proudu, z komfortní zóny. Realizují pak své sny, i když ví, že jim to nějakým způsobem znesnadňuje rodinný, ekonomický nebo třeba sociálně-společenský život. Ale přesto si za svými sny stále a cílevědomě jdou, protože vnitřně cítí, že jen tak mohou svůj čas zcela naplnit.

Tomáš patřil mezi ně. A je úplně jedno, jestli to bylo vydávání jediného nezávislého československého lezeckého časopisu Montana, nebo plnění si vytyčených lezeckých cílů. Rozhodně však Tomáš nebyl člověk, který by šel do jakéhokoliv objektivního rizika, protože nade všechny svoje sny miloval hlavně svou rodinu, svou ženu a své tři děti. Nešťastná náhoda tomu však chtěla a Tomáš se svým lezeckým partnerem zahynul po pádu ze stěny Trollveggen v Norsku 25. července 2019.

Pokud chcete nějak pomoct lidem, kteří na tomto světě zůstali bez Tomáše, tak si vzpomeňte na nějakou pěknou příhodu nebo zážitek, který jste s ním prožili, sepište ho ať už rukou na papír nebo do e-mailu a pošlete mi ho prosím. Rád vše předám těm, kterým to moc pomůže překonat tohle těžké období.

Martin Stolárik
Dobratice 63
739 52
[email protected]
.

0

Kdyby člověk spadl na písku pod prvním, asi by to taková legrace s potleskem nebyla. Ve Velkém Meziříčí ale své tělo naprogramuj na něco jiného – na absolutní riziko a na animální přístup, díky kterému doskočíš tlačítko časomíry v devíti metrech. Příští sobotu se chystá pátý ročník Water Boulder Games – o co jde, vysvětlí hlavní organizátor Milan Salaš.

Má se člověk závodu bát, když neleze bomby? Je ta akce jenom pro profíky?
Když jsem začátečník a lezu šestky/sedmičky na stěně, určitě si vydatně zalezu. Dvě kvalifikační cesty na závody mají obtížnost 6 UIAA – nejsou tam žádné extra těžké kroky, ale přeci jen se to odehrává devět metrů nad vodou. Něco mezi bouldrem a cestou. Tyhle dvě vstupní linky můžeš lézt několikrát – i před samotným závodem, než půjdeš naostro. Na samotný měřený přelez máš pak čtyři pokusy.

Podle času se pak vybere, kdo půjde dál?
Ano, třicet dva nejlepších časů postupuje do pavouka. Stejně to mají holky, ale ty chodí do pavouka zpravidla skoro všechny.

Na co se lidi mohou těšit kromě hlavního závodu?
Máme postavenou novou stěnu pro děti – nižší a menší. Bude na ní probíhat závod dětí a pak stěnu otevřeme pro veřejnost. Do toho tam bude lanovka, plovoucí kola, exhibice bikových skoků – borci na kolech tam budou házet šílená salta na skokáncích… Nakonec, jako každý rok, uspořádáme sranda závod ve skocích do vody. Člověk si bude moct vybrat, jestli bude skákat z deseti metrů nebo z pěti…

Na posouzení skoků máte nějakou porotu?
Minule jsme měli jednoduchou porotu – čím víc řvali lidi, tím lepší. (směje se) Letos do poroty možná z legrace někoho nominujeme.

Velké Meziříčí leží na D1, což je určitě nejnepřátelštější „dálnice“ u nás. Máš nějaké tipy, jak se na ní nezaseknout?
Když pojedeš v sobotu ráno, tak se dá předpokládat, že doprava nebude úplně hrozná. Jinak je to úplně na houby. Spravují se u nás všechny pruhy dálnice, takže provoz často stojí kompletně. Je to šílené – příjezdové silnice jsou u nás také rozkopané a do toho nám zbourali most přes dálnici. Plánujeme na web udělat grafiku, jak se k nám co nejlépe dostat. A na závěr – poslední kilometr se jede lesem – polní cestou. (směje se) Jakmile to ale probojuješ, tak už tu můžeš být v klidu celý víkend. Místa na spaní máme na louce dost – za to se neplatí, člověk může vzít i karavan a užívat si pohodu.

eMontana je mediální partner závodů

0

V pět docvičí posledního pacienta, převlékne se a vyrazí na trénink. Přestože Gábina Vrablíková během prvního červencového pátku jako první Češka vylezla sportovní cestu klasifikace 9a („Sever the Wicked Hand” ve Frankenjuře, pozn. red.), není to profi lezkyně ve smyslu, že by si svými výkony vydělávala peníze. Má svoji běžnou práci, ve které se musí hodně otáčet. „Tak jsem se najedla a mám hotovo,“ hlásí spokojeně po jedenácté večerní, na kterou přesouváme domluvený rozhovor.

Jak přesně vypadá tvůj běžný den? Ten dnešní je možná dobrý příklad, nebo ne?
To je pravda, dnešek byl dlouhý a docela typický. Od rána jsem v práci – dělám na ambulanci v Uhříněvsi jako fyzioterapeutka. Chodí ke mně lidé nejčastěji s bolestí zad, krku, ramen nebo nějakými úrazy – kolena, zlomeniny po bouračkách… Jim se tam věnuješ a cvičíš s nimi 45 minut, což je ještě docela fajn, někde mají na pacienta jen půl hodiny. Takhle většinou udělám devět lidí denně.

Musíš je často sama polohovat, nebo spíš cvičí sami podle toho, co jim zadáš?
S tím mám právě často problém. Když mi přijdou lidi, kteří se sebou chtějí něco dělat, tak je to fajn a cvičíme s nimi… Ale když si někdo myslí, že půjde na masáž a celý život nic nedělal, je to vždycky trápení pro nás oba. Bohužel, většinová část lidí nechce dělat nic, což mě psychicky docela vysává.

Jak to potom funguje, když po takových pacientech máš v sobě vydolovat motivaci jít na trénink?
V práci je to doopravdy záhul psychický i fyzický – pracuješ s pacienty rukama… Přiznávám, že někdy přijdu na trénink a musím si před rozcvičkou chvíli lehnout na zem. No, a u toho třeba na deset minut usnu. (směje se) Někdo mě ale vždycky vzbudí. Teď trénuji úterý, středa, čtvrtek a o víkendu vyrážím na skály.

Jak trénuješ?
Většinou v Boulder Baru. Na lano chodím jenom zhruba jednou za tři týdny, není podle mě tak efektivní, jelikož na bouldrovce do tréninku nacpeš objem a intenzitu mnohem snáz.

Chodíš sama, nebo tě v tréninku někdo vede?
Tréninky mi kompletně píše Petr „Klofi“ Klofáč pod firmou Andrle sport. Připravuje mi kondiční i lezecký trénink. Jelikož máme kvůli mojí práci ve zdravotnictví hodně málo času, tak se snažíme kondici i lezení spojovat a cílit na největší slabiny třeba přímo ke konkrétním cestám.
.

V cestě „Sever the Wicked Hand” 9a strávila Gábina dohromady 15 dní. (f: Petr Klofáč)

.
Jaké jsou tvoje slabiny?

Já nemám slabiny, že jo. (směje se) No, popravdě, moje slabina je asi pořád celková síla v těle. Oproti holkám, které lezou 9a, třeba neudělám jednoruční shyb. Pro ně to je standard, pro mě výzva.

Stíháš v tomhle tréninkovém shonu řešit i stravu?
Ano, stravu řeším dost. Snažím se si vařit. Každé ráno před tréninkem mám palačinky. Když nemám trénink, tak si dám třeba jáhlový nákyp. K svačině mám ráda štrúdl, ale dělám si ho sama bez cukru. Už jsem si na to tak zvykla, že když si ho někde koupím, udělá se mi z něj špatně. Na oběd mám vždycky maso, zeleninu a třeba brambory jako přílohu. Během tréninku mám často připravený mošt nebo nějakou ovocnou šťávu, tyčinku…

Máš nějaký „deadline“ na večeři?
Nemám. Teď jsem dojedla a kolik máme? Půl dvanácté večer. (směje se) Dala jsem si maso, čočku a mrkev. Jídlo mám hodně pořešené. Za poslední dva roky jsem to úplně změnila. Jím teď maso průměrně dvakrát denně.

Když člověk vidí tvoje pracovní, tréninkové a jídelní nasazení, napadne ho otázka: Máš teď nějaký projekt, ke kterému svoje snažení směřuješ?
Mám, určitě. A už jsem na něm začala pracovat. Ráda bych vylezla cestu „Silbergeier“ (sportovní vícedélka za 8b+ a součást tzv. Alpské trilogie, pozn. red.), zatím mám vylezenou první délku (foto z místa od Jakuba Jedličky) a uvidíme, jak často se tam dostanu a co počasí. Zatím mi to přišlo těžší, než jsem čekala. Musím se na to připravit i technicky – minule jsem tam třeba poprvé v životě jűmarovala. (směje se)

0

Jedná se o chutný zákusek, na kterém si každý dobrodruh jistě rád smlsne. Recept asi není úplně vhodný pro ortodoxní milovníky lightweight backpakingu a horské chrty. Vyžaduje totiž relativně velké množství ingrediencí, takže trochu víc zatíží batoh. Pokud mu ale dáte šanci, objevíte něco neobyčejného, to vám garantuji.

Budete potřebovat:

> dobrou partu,
> vyzývavou skalní věž někde v pustině,
> holku v osmém měsíci těhotenství (nebojte, nemusí to být vaše holka a dokonce nemusí být vaše ani to dítě),
> kakao (když už budete péct bábovku, tak samozřejmě mramorovou, to dá rozum).

Příprava je jednoduchá. Začátkem léta vypijte s partou osm piv na oblíbené zahrádce, vezměte zbylé přísady a dejte věcem volný průběh.

„Vole, pojedem vole, to je jasný!“
„Ale vždyť už má břicho jako balón, ne? To už musí sotva chodit.“
„Tak aspoň bude čas lejt…“
„A není tam někde nějaký lezení?“
.

Tvarožník, Dubské skály

.
Titinka je lesní víla. Aby byla šťastná, potok musí zurčet, les šumět a obloha být hvězdná. Přesto bydlí na sídlišti, kde má její milý nepřetržitý přístup k internetu a v pracovní době tahá kabely, aby se stejně dobře mohli mít i ostatní. Toho roku většina z nás maturovala, v Čínské lidové republice byl přijat zákon opravňující vojenský zásah v případě vyhlášení samostatnosti Tchaj-wanu a Titinka čekala první dceru. Pak měla ještě další dvě, počtvrté už kluka raději nezkoušeli. Do termínu porodu jí zbývalo pár týdnů, a tak přemluvila svého bráchu, aby s ní jel na poslední čundr. Ten nechtěl jet sám, tak přemluvil nás. Jenže, co dělat celý víkend v lesích s holkou, která ujde deset kilometrů a má dost? Možná za to mohla ta kocovina, ale něco mě napadlo.

Tady do hry vstupuje první část našeho dezertu. Tvarožník. Není potřeba se s ním moc patlat, je k dostání už hotový. Vykukuje z lesa na Kokořínsku poblíž Hradčanských stěn. Písek se z něj sice sype ve velkém, ale o to je jeho chuť delikátnější. Bohužel jsem teď zjistil, že od roku 2015 není jeho konzumace povolena. Ale třeba se to zase změní. Navíc se jistě dá nahradit jinou podobnou laskominou, stačí zapojit fantazii. Nadšenci si mohou kopii uplácat na hřišti na pískovišti, kompaktní to bude asi tak stejně.

„Ty vole, von tam fakt vylez.“
„Jo, ale čistý to úplně nebylo, dva metry lezl vopřenej o ten buk, prej se bál stoupnout na ten hrot.“
„To se mu nedivim, na podobnej jsem si támhle pověsil mikinu a on se pod ní zlomil.“
.

Lezení na Tvarožník

.
Nahoru jsme nelezli všichni a jedna cesta nám bohatě stačila. Když jsme slanili, měli jsme před sebou ještě celé odpoledne. Lezení je ale i o odpočinku, regeneraci a vyváženém jídelníčku. A tady se ke slovu dostává druhá pochoutka, bábovka.

Už nevím přesně kdo a kdy, ale jeden z našich kamarádů kdysi machroval, že ve žhavém uhlí z ohniště upekl perník. Já mu moc nevěřil, že je něco takového možné a pořád čekal na příležitost si to sám vyzkoušet. No a kdy jindy tahat všechno to potřebné harampádí, než na akci, kdy se stejně moc daleko chodit nebude? Pravda, přidat si k tomu ještě věci na lezení, to už byla docela síla. Batoh jsem měl na víkend těžší, než na čtrnáct dní v rumunských Karpatech, ale kde je vůle, tam je i cesta. Navíc jsme si v těch osmnácti připadali docela „hustý“. A kdo je správně „hustej“, ten se těžkého batohu neleká. A hlavně nepeče obyčejný perník, že ano.
.

Vše je připraveno.

.
„Tady nahoře je to trochu chycený, ale jinak je to fakt upečený a vypadá to dobře.“
„Počkej, ještě jí pocukruju.“
„Mě by hlavně zajímalo, jak umeješ ten zapatlanej ešus, co jsem ti půjčil, když nám skoro došla voda.“

A co dál? Náš recept má otevřený konec. Někdo je hodně mlsný a bude potřebovat ještě nějakou třešničku na vrch a jiný třeba vymyslí dietní verzi. To nechám na vás. Jen nezapomeňte, že kromě jídla je potřeba i pít.

PS. Takový malý tip pro gramaře, nebo třeba do bivaku ve stěně. Pokud také chcete být „hustý“, ale nechcete tahat víc jak lehounký vařič a titanový hrníček, zkuste přibalit hrst kukuřice na popcorn a pytlíček soli z bufetu na poslední benzínce. Úspěch zaručen.

__________

(Text je součástí velké letní gastrosoutěže eMontany. Pošli nám také svůj příspěvek – více info tady.)

0

Jestli jste se někdy chtěli přijet podívat na slacklinový festival, ale báli jste se, že se jedná o uzavřenou společnost, letošním ročníkem AHM (Ádr Highline Meeting) vás chceme vyvést z omylu. Tento rok jsme se totiž do organizace pustili trochu ve větším a rádi bychom ukázali i veřejnosti, co jsou ti lajneři vlastně zač. Zveme tak tímto na akci nejen slacklinery a lezce, ale také všechny z Ádru a okolí a také ty, kteří sem prostě jen rádi jezdí. Tady je souhrn toho, na co se už od čtvrtka můžete v areálu zámku těšit.

Protože na festival každoročně jezdí lidi z různých koutů světa, kteří nejen že jsou skvělí highlineři, ale zároveň mají v záloze ještě spoustu dalších dovedností, nabídnou tak prostory zámecké zahrady několik vedených workshopů, jako třeba Acro a Slack Yoga, Longline a Highline triky, Akrobacie v závěsných šálách a další. V sobotu také proběhne jedna zastávka divácky úspěšného Českého poháru trickline, kde mohou účastníci závodu vyhrát věcné ceny od našich partnerů.

Uvnitř zámku máme připravenou přednáškovou místnost, ve které se můžete těšit na vybrané hosty a zároveň naše kamarády lezce a slacklinery. Mezi nimi budou třeba filmař Honza Šimánek, umělec Vojta Fröhlich, kluci ze Slackshow – Luky a Mišo, slacklinerka Anička Kuchařová, bývalý československý reprezentant a účastník velehorských expedic Zdeněk Brabec a další. Kromě toho bude zámecká zahrada (potažmo celý Adršpach) propletená lajnami všech délek a z oken zámku povedou tři highline. Večery budou patřit hudbě, v pátek pojedeme na vlnách reggae, v sobotu pak přivítáme Xaviera Baumaxu a hradeckou kapelu New Sound Orchestra. Na víkend hlásí zatím tropy, tak se přijďte zchladit na bar, kde pro vás bude celý den připravený na výčepu Krakonoš 11° a varnsdorfské pivo Kocour. V noci se párty přesouvá do nedaleké stodoly.
.

Highline (Ape – Maják) na Křížáku (f: Jim Gregory)

.
Letos jsme v podstatě jediný organizovaný slacklinový festival v Česku, a děláme ho tak právě proto, že chceme, aby se slacklineři ze všech koutů republiky měli kde jednou za rok sejít. S AHM máme další plány do budoucna, proto věříme, že vás akce bude bavit. Doražte proto 18.–21. 7. na zámek Adršpach, víc informací a program najdete na facebooku nebo na www.adrlines.cz.

Rádi bychom poděkovali obcím Adršpach a Teplice nad Metují, že nám věří a podporují nás. Dále děkujeme našim partnerům (viz plakát) a v neposlední řadě děkujeme naší rodině a kamarádům, zejména Ondrovi, Kájovi a Lukáši Krecbachovi a Jirkovi Nešporovi, bez jejichž pomoci by nebylo možné akci vůbec uskutečnit.

(eMontana je mediálním partnerem setkání)

0

„Tak doufám, že jestli jsem tě nepřezul, tak jsem tě alespoň zul!“ smál se Honza Zozulák – motor jednoho z největších lezeckých oddílů u nás. „A přečti si knížku Born To Run…“
Takhle jsme se loučili po našem rozhovoru a já měla nad čím přemýšlet… A na chvíli jsem si říkala, že snad půjdu na nákup jako správný lezec – tedy bosky.

Honza Zozulák se kolem lezení pohybuje spoustu let. Kromě starosti o Pardubický oddíl také spoluzaložil organizaci České sportovní lezení a už několikátý rok po sobě má na starosti největší boulderingový závod u nás – festivalové Teplice nad Metují…

Dá se říct, Honzo, že tě živí lezení?
A co to je – živí? (smích)

Jestli je to tvoje každodenní práce, která ti zaručí, že máš co do pusy…
Pro mě vlastně není důležité, jestli mě něco živí finančně, ale je důležité, jestli mě to baví… Lezení nedělám každý den. Mám ještě jiné věci, lezení mi dává část peněz. Mění se to zatím každým rokem. Ale peníze se lezením vydělat dají.

Ví se o tobě, že jsi šikovný, co se týče zapojení grantů do financování lezeckých aktivit. Jak tohle vzniklo? Je to hodně složité?
Začnu trochu víc zeširoka: máme už opravdu velký oddíl. Lezci tomu říkají oddíl, ale dá se tomu říkat i „sportovní klub“. To je to, z čeho žiješ. To živí všechny lidi, kteří tady pracují. A já jsem se kdysi dávno živil sháněním peněz a penězi okolo Evropské unie. Tam jsem si sice zažil takové papírovací peklo, ale taky se něco naučil…

Pro mě a mnoho dalších lezců je myslím papírování spíš noční můra, pro tebe tedy ne?
Když člověk prvně přijde a otevře související stránky od EU, tak se v tom vůbec nemůže vyznat, to chápu. A když MŠMT rozdělovalo granty přímo do klubů – to začalo dělat asi před třemi lety, myslím – tak jsme byli jediný lezecký oddíl, který to v Čechách dostal. Nebo nejspíš jediný, kdo požádal.

Věděl jsem zkrátka, že tyhle možnosti tu jsou a nebál jsem se toho. Věděl jsem, že to nějak zvládnu vyúčtovat a tak. Občas slyším, že vyúčtování pro MŠMT je složité…. A přitom, kdybych to sečetl, tak mě to přibližně stálo 10 hodin práce a dostal jsem 170 tisíc korun. Teď už žádá víc klubů. Existuje transparentní vzoreček, se kterým si můžeš spočítat, kolik s největší pravděpodobností dostaneš peněz.

Asi jste také měli naprosto jasno v tom, na co peníze použijete…
My sice máme stěnu, ale vlastně jsme chtěli dělat něco jiného. Vždycky jsme chtěli trénovat děti… Je to tak, že na lezení nám teď aktuálně chodí asi 220 dětí. Také jsme teď začali kombinovat lezení s parkourem. Takže začneš zkrátka hledat, kde všude se na takovéhle plány dají sehnat peníze. A jsou tady zdroje, které pravděpodobně má každý kraj nebo město, liší se podmínkami. Pak je tady už zmíněné MŠMT a pak taky něco dostaneš od dětí. To, co tady popisuju, už je ale rozjetý kolos…
.

Rád kombinuji lezení s parkourem. (f: archiv JZ)

.
A jaké byly začátky tohohle „kolosu“?

Kdysi jsem chodil na dětský kroužek pomáhat a za pár let jsme s přítelkyní Míšou přišli, že bychom chtěli kroužek vést. Pak jsme v létě jeli na soustředění a už se nám začal tvořit tenhle nápad v hlavě, že chceme vlastní prostor, vlastní stěnu pro trénování a tak dále. Lezecký Tým je oddíl, který jede aktivity v Pardubicích. České sportovní lezení je pakt přesahující naše oddíly, který jsme před lety s klukama vytvořili (ČSL: Honza Zozulák, Jirka „Oliváč“ Oliva a Jirka Žák, pozn. red.), je super a skvěle se v něm doplňujeme.

Pracuješ hodně s dětmi – máte lezecké kurzy, kroužky, tábory a prý s nima jezdíte i na písek. Jaké to je?
Máme pravidelnou činnost přes rok – tréninky a kroužky. V létě pak s dětmi jedeme někam do skal. Je to super kombinace tréninků a toho, že vezmeš děti ven. Prakticky vždycky, když jsme vzali děti na skály, tak všechny nám pak řekly, že to byl snad nejlepší týden jejich života! Vykryjeme tím pomlku léta, kdy nejsou kroužky, a lidi míň chodí na stěnu.
A v neposlední řadě jsou tábory důležité proto, že s dětmi chceme chodit na skály a ukazovat jim tak lezení komplexně.

Jak moc a v čem je to náročné vyjet s dětmi na skály? Je to stres, nebo je to pohodička?
Je to o nátuře samozřejmě. (smích) Pro mě to náročné vnitřně není. Nejhorší pro mě je, když musím před táborem strávit čtyři hodiny v Globusu a nakoupit tam všechno to jídlo. (smích) Ale když už jsi tam na místě, tak to je krása. Dřív jsme jezdili na Vysočinu a teď jsme jeli na písek, poprvé se všemi do Ádru. Samozřejmě, že menším dětem všechno taháš a nenecháš je lézt na prvním. A děti přirozeně vidí, že je to jiné, než jinde na skalách, že kruhy jsou dál. Ptají se na to a zajímá je to. Když věříš, že to dobře dopadne, tak vybrané pustíš něco si i vytáhnout nebo jim tam pověsíš smyčky. A ty starší děti tahaly víc a víc. Rozhodně to neděláme tak, že bychom tam brousili skálu! Když pak vidíš, že děti něco vytáhnou, tak to je pecka! Ty máš strach v sobě vrytý, ale to u dětí ještě neplatí.
.

Mlaďoši v Tepličkách. (f: archiv JZ)

.
Organizace lezeckých závodů je asi také něco hodně náročného…

Závody jsem dělal ještě dřív, než jsem začal dělat s dětmi. Je to hrozně dávno, co jsem si pronajal H-centrum a udělal tam Český pohár s lanem… Myslím, že to jsem byl ještě na vejšce. Měsíc přípravy všeho okolo a pak mi z toho zbylo deset tisíc. Byl jsem nadšený!
Pak byl i nějaký neúspěch a já musel dělat vejškovky, abych si něco přivydělal. (smích) A pak přišly Teplice. Ty jako boulderové závody začínal Oliváč, před ním tam byly závody s lanem. Dělal je třikrát a pak si přáli zase někoho jiného. A tak jsem Teplice dělal už asi osmkrát nebo devětkrát.

Spojení s klukama formou ČSL vzniklo tak, že je prostě daleko zajímavější mít spojení závodů, ne jenom jeden. Pomáháš si navzájem a pořídíš si i společné věci a hlavně je to zajímavé v tom, že je to celistvý produkt. Závody jsou vlastně jen marketingový produkt. Dotace na to nějaké seženeš, ale je to hrozně málo. ČHS na závody nedávalo skoro nic a předtím to bylo třeba 20 tisíc. Ale uspořádat boulderový venkovní závod stojí mezi 400 až 600 tisíci. A to říkám ceny bez daně.

Takže pořádání závodů je vlastně asi docela „nelezecká práce“, kde je spoustu aktivit okolo…
Jojo, na boulderové závody jsme tři a vždycky je jeden jako hlavní guru závodu a dva zbylí mají nějaké úkoly okolo, a pak se to na jiném místě zase otočí.
.

Pořádání lezeckých závodů je dřina. (f: S. Mitáč)

.
Stalo se ti někdy, že by tě tvá práce odradila od lezení?

Když jsme otevřeli stěnu, tak jsem půl roku nelezl… Protože mě to opravdu s****. (smích)
Hýbal jsem se jinak, cvičil jsem hodně jógu… A pak jsem se vrátil k lezení a objevil další vesmír dál. Jsem sice docela starý a lezu už řádku let, ale přijde mi, že některé věci teprve začínám objevovat.

Říkal jsi, že sis také založil barefoot firmu a že cítíš, že je s tím lezení provázané… Jak jsi to myslel?
S barefootama to začalo mojí hrozně širokou nohou, kdy jsem asi 12 let zpátky začal hledat nějaké „jiné boty”. A to jsem vůbec nevěděl, co to barefoot je. První jsem si objednal z Anglie, odkud je vlastně ta největší firma. No a najednou jsem objevil, že mě boty nemusí tlačit.
Noha ti zkrátka naprosto ožije! Trvá to teda asi dva roky, ale opravdu se ti změní noha. Mění se, protože sílí a mění se ti i vnímání toho, co je pod tebou, po čem jdeš. Já už takhle existuju asi těch 12 let a tehdy barefooty tady v Pardubicích nikdo neznal. A mě to tak hrozně bavilo, že jsme říkali, že zkusíme barefootky tady na stěně paralelně začít nabízet také. Mysleli jsme si, že se budeme hodně trefovat do nátury lezců. Je přece hrozné, že jdeš do skal a necítíš své nohy, po čem jdou… Komu nohy „ožijou“, tak si nedokáže představit, že by necítil. Jedna známá fyzioterapeutka říká, že nohy jsou stvořené na to, aby cítily. Když pozoruješ malé děti, tak vidíš, co všechno dělají nohama. My dospělí máme „mrtvé nohy“. Ono to teď dost letí, že by děti měly nosit tyhle boty a mamky se o to zajímají hodně. Chtějí pro své děti udělat to nejlepší, ale zajímavé je, že pro sebe to neudělají. (smích)
Mysleli jsme, že to tedy spojíme s lezením… Spoustu lezců jsme chytli, ale bylo to takové přemlouvání. Klientela barefootu je zatím prostě jiná. Ale když tvoje noha ožije, tak do roka tě začnou štvát všechny tvoje boty. A marketingově je to skvělé! (smích), přijdeš si pro další.
Můj osobní názor je, že se svět přezuje. Podle mě tak 50 let chodíme ve špatných botách.
.

Honza na přednášce o správném pohybu v Ostravě. (f: S. Mitáč)

.
A řešíte to i v rámci lezeček?

Na to se tady každý ptá, když vidí naši nabídku lezeček a hned u toho barefoot…(smích) Je to tak, že lezečka je sportovní bota a ty ji máš obouvat jen na sportovní výkon. Děti si u nás povinně mezi lezením musí lezečky sundávat. Jak je to důležité, o tom jsme se i bavili s fyzioterapeutkou. A ještě je dobré, když sundáš lezečky, tak si ještě strčit mezi prsty od nohou prsty od rukou. Protože, když si sundáš lezečky, tak máš k sobě prsty slepené a je to nepříjemné. Takhle si je znova oživíš. Dají se taky rozhodně vybírat lezečky podle tvaru nohy – třeba La Sportiva má naprosto perfektně vymyšlené lezečky a mají několik druhů kopyt, které si můžeš vybrat dle své nohy. Mně sedí, když palec není nikam tlačený. Kdo chce mít nohu „živou“ a má ji třeba poměrově širší, tak jsou naprosto skvělé La Sportiva Skwama. Je i taková měkčí a netlačí palec nikam pryč. Mají už i dětskou lezečku La Sportiva Gripit, která je skvělá, a údajně teď půjdou ven s dospěláckou barefootovou lezečkou. Do lezečky podle mě není potřeba nohu tak rvát.

Kdybys měl na závěr říct hlavní výhody a nevýhody tvé práce, jaké by to byly?
Vážně to nemyslím jako frázi, i když to tak bude znít – já si opravdu myslím, že nepracuju. Žiju to, co chci, a to dělám. Kdyby někdo přišel, že mi dá miliardu, tak bych nic neměnil. Dělal bych to samé. Je to moc fajn, že to takhle zatím můžu mít, i když je to občas velkej punk. A nevýhoda toho je pro mě trošku v tom, že tahle práce vyžaduje neustálý kontakt s komunitou lidí. A já popravdě nejsem tak společenský člověk – mám rád svůj klid, takže když je třeba poslední slanění nebo podobná akce, tak tam prostě už raději nejdu.

__________

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovory: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl„Stavění je placená fyzická morda!“ Ríša Pařil, Sekretářka ČHS Boženka Valentová – Igelit na tiskárnu už dávat nemusíme.

0

A na vršku si dáš cigárko, protože tak to musí bejt…

Popel pomalu odpadá a krátký, kouřový teplo uvnitř hrudi začíná střídat chlad. Ten se tě bude držet další čtyři hodiny, zatímco na okružní polici Cimy Grande potrápíš své tělo soustavou cviků, které si sotva pamatuješ z jinošských let v Sokolu Zlíchov – přípaž, úpaž, dřep a klik – cílem ale není provést dokonalou soustavu, tak, aby tě bratr Dima pochválil, ale vehnat trochu tepla i do těch vzdálených a zanedbaných výčnělků tvýho těla. Tvé počínání budou sledovat dva páry očí.

Kristiana jsi vzal, protože je machr na balení cigárek. Ubalí ho například během jištění, ubalí ho i pod vodopádem (a že se to v posledních délkách hodilo). I při lezení by to zvládl, ale to nemůže, protože tabák je v batohu, který nese druholezec. Kristian je taky horský zvíře, „true mountain strýc“ jak říká Ondra Tůma, ale to se rozumí samo sebou.

Na druhém konci cigárka sedí Matěj. Další čtyři hodiny tě bude terorizovat snahou zahřát si kolena mezi tvejma lopatkama, ale teď je to ještě kámoš: přelez je přelez, to lidi sblíží. Matěj je strong strýc. Je tu, protože umí v těžký dýlce zapnout lezeckej dýzlagregát, drtit lišty a generovat přelezy. A to se v cestě jako „Phantom der Zinne“ (9+ UIAA, 550 m, pozn. red.) hodí. Teď drtí mezi svejma kovářskejma prstama titěrný cigárko a klábosíte o tom, jak bude noční bivak na hovno. Z posledních třech dýlek jste všichni promočení durch a i to poslední suchý kolečko na zadku rychle nasává vlhkost z lana, na kterým sedíš.

A pak tu jsi ty. Duše roztěkaná do všech stran, s trochou hřejivýho kouře v plicích. Proč tu vlastně jsi? Proč jsi odjel od svých nevyřešených otázek a nešťastných lásek, od svého života, který se ti jako ten dolomitský vápenec drolí pod rukama tím více, čím úporněji se ho snažíš uchopit. Vyfoukneš obláček blaženosti do nočního větru a ten ti ho krade hned od úst. Pak si poposedneš na laně, který už máš záhyb vedle záhybu vylisovaný do hýždí. Je to snad utrpení, co tě sem láká? Nebo ta čísla? Předvádět svoji zdatnost před sebou a před světem se ti zachtělo, Jáchyme? Vyměnit nejistotu svý existence za poplácání ramen?

Sleduješ jiskru na konci cigarety, další potáhnutí, pak jiskra putuje dál. Jakej jsi vlastně ty strýc? Proč tě ti dva na druhé straně cigarety berou s sebou? Matěj s Ianem se odmlčují a zavinují se do sebe. Tvůj vnitřní monolog je celkem pochopitelně neoslovil. Zůstáváš ve tmě s cigaretovým oharkem a pod nohama ti šumí půlkilometrová stěna. Jsi zas sám v tomhle nejistým světě, do kterýho jsi se sám narodil a sám z něj odejdeš. V neklidným světě trápeným dešti a suchy, válkami a lidskou bezohledností, koleny v zádech a studenými nocemi na kamenité zemi. Sám ve svý neklidný duši na obřím menhiru, který někdo zabořil doprostřed mlčenlivýho bojiště italsko-rakouský fronty, snad aby alespoň na kilometr oddělil vraždící se strany. A najednou, na malý okamžik, ti ta skála připadá jako pevný ostrov uprostřed toho všeho a ty se chvíli cítíš klidný a celý. Pak se ti zas do myšlenek zakousne mráz.

Svatí Matěj a Ian, kapuce převázané svatozářemi značky Petzl, ti mezitím usli v zádech. Každý ve svých vlastních myšlenkách, obývající jiné světy, s jinými barvami a vůněmi, každý na vlastním vrcholu odlišném od toho tvého. Anebo jsou jen tím, čím se být zdají: dvěma teplokrevnými živočichy, které tma a chlad zredukovaly na tu nejprostší žádost tepla. I ty sám se tam pomalu přesouváš.

_____

Na horizontu se rozsvěcí nový den. Popel noci pomalu odpadá a horký oharek slunce, rozfoukávaný ranními poryvy větru ze směru Paternkofelu, ti konečně vhání teplo do hrudi. Obklopí tě oranžová záře, jak se světlo rozpouští v roztrhaných chuchvalcích mlhy, které vítr donáší k vrcholu. Země se zase jednou protočila kolem své neviditelné osy a ty stále ještě žiješ.

0

Na začátku bych připomenul, co o posilování prohlásil Alex Huber v rozhovoru pro eMontanu:
„Měl jsem dojem, že po campusu jsi silný, což je dobré, ale lezení není visení. Je to především pohyb v převislém terénu, fixovaný nohama a prsty. To znamená jiný druh koordinace. Dnes vidím, že ten názor byl správný. Když se chci na campusu srovnat se současnými frankenjurskými lezci, nemám žádnou šanci. Vůbec. Ale na skalách jsem silnější, (zvedá tázavě obočí, pozn. aut.). Takže si myslím, že samostatné visení neznamená nic. Musíš do svého těla dostat tu specifickou koordinaci. Vliv campusu končí u prsou, kdežto systém board jde až dolů.“

S tím se, myslím, dá v zásadě souhlasit. A to samé platí pro posilování středu těla. Pokud chceš propojit funkčně nohy s rukama, je třeba je posilovat, tak jak je používáme na stěně. Co to tedy znamená?

Platí ty samé zásady, které jsme si řekli u strečinku. Dodej oporu a záměr k pohybu. Tzn. že například v planku se zasoustřeď na bříška prstů u nohou, jakoby roztáhni chodidlo, dlaň si rozevřenou polož na zem a snaž se protáhnout malíček, podívej se před sebe a aniž by ses pohnul, se snaž protáhnout dopředu. Takto se dají upravit téměř všechny cviky na střed těla. Perfektní nastavení opory a záměr.

Možná se ptáš, proč je nastavení opory tak důležité? Proč to tím komplikovat? Háček je v tom, že sval má dva konce. Jeden pevný a druhý pohybující se. Který se nastaví jako pevný a který se bude pohybovat, určuje mozek. Podle toho, kde vytvoříš oporu. Sval se může stáhnout vždy jen k opoře. Pokud se podíváš na všechny lezce ze světové špičky, všichni mají oporu v konečcích prstů. Svaly celé horní poloviny těla pracují směrem nahoru k této opoře. Tomu odpovídá i tvar těla, který je do písmene V. Pokud budeš posilovat břicho sklapovačkami, sedy lehy, nebo jinými core cviky, vytváříš oporu v dutině břišní. A svaly horní poloviny budou pracovat směrem dolů – k opoře. Podívej se na Adama, jak má rovná záda – nemá tím pádem na výběr – je svými zádovými svaly táhnut nahoru, jako když vymačkáváš pastu na zuby.

Při pohybu vzhůru potřebuješ, aby všechny svaly v těle spolupracovaly a táhly směrem nahoru. Když k tomu ale posiluješ břicho směrem dolů (taková je povaha core tréninku), nebude ti břicho při pohybu vzhůru pomáhat. Naopak, hodí ti do programu vidle.

Pokud miminko nebo třeba Adam Ondra leží na zádech a zvednou nohy, nejdřív se opřou o lopatky. Nohy pak zvedají náramně lehce, jakoby zadarmo. Většině lidí ale tělo ujede dolů a zapne se jim přímý břišní sval směrem dolů. Mají vadný pohybový vzor, už neumí vytvořit správnou oporu na lopatkách. Důsledkem je, že se jim hůř dýchá, nemají sílu v ruce a pravidelné opakování takového pohybu povede k přetížení. Když pak takový člověk visí v převise a trénuje nakopávání nohou zpět na stěnu, nepomáhá si, naopak, ubližuje si. Při vadné souhře svalů trupu si totiž můžeš uhnat třeba kýlu. Zároveň posilování svalů trupu směrem dolů působí kompresně na páteř, což může vést k výhřezu plotýnky.

Logika core tréninku i izolovaných cviků vychází z předpokladu, že pohyb je reflex. Pohyb je ale program. Pokud by byl pohyb reflex, chodili bychom jako zombie z filmů, nebo pokusná zvířata bez mozkové kůry. (Viz minulý díl, pozn. aut.)

Z krátkodobého hlediska ti core může pomoct, z dlouhodobého hlediska to ale není ta nejlepší cesta ke zdraví a síle. Tak zdar a sílu!

_______________

Tady najdeš předchozí díly rubriky. První – řetězec. Druhý – 11 pohybových rad. Třetí – opory. Čtvrtý – flexibilita. Pátý – core training. Pokračování zveřejníme po prázdninách.

0

„Jóga není pro mě,“ říkáš si, „jóga je pro ženský a divný chlapy v upnutých legínách,“ myslíš si a pak pláčeš, když si nezvládneš dát špičku nohy pod ruku, natož se na ni ještě postavit. „Kdo to stavěl toto?!“ prskáš, „jak se tu mám jako poskládat?! Tohle je pro skřety,“ vrčíš, a když zjistíš, že tenhle krok prostě nepřesáhneš, nepřeskočíš, ani jinak nepřebombíš, mávneš rukou a jdeš zkusit něco jiného.

„Já na jógu prostě jít nemůžu – nejsem dost flexibilní,“ odbydeš kámošku, když tě svádí na lekci. Bohužel je tento výrok asi stejně smysluplný jako kdybys řekl: „Dneska si tu pizzu na večeři nedám – na to mám moc velký hlad.“ Účel svědčí prostředky! Jde jen o to, udělat malý krůček ze své komfortní zóny a vydat se na cestu za lepším fungováním celého těla (včetně tvojí hlavy, amen!). To, že jde o krůček malý, ovšem neznamená, že je jednoduché se k němu rozhoupat.
.

Alča Čepelková relaxuje ve Wadi Rum. (f: Standa Mitáč)

.
Do vyvoňánkovaného jógového studia je to od zaprášené bouldrovky, kterou se line vůně zajetých lezeček, prostě na hony daleko. Studiové lekce jógy byly prostě ještě donedávna dominantou něžného pohlaví, přestože ve starověké Indii praktikovali jógu výhradně muži. Věci se už ale mají jinak a mužů na podložkách přibývá. Sdělení je jasné: seber po tréninku kraťasy a vyraz na lov prány (absolutní životní energie) do nejbližšího studia. Sám v tom určitě nebudeš, a kdyby přece jen náhodou ano – doporučuji zadní řady. Co myslíš, že sem přilákalo frajery před tebou? Zkus to zkontrolovat v psovi hlavou dolů pohledem před sebe. Karma!

Kdyby ti tahle motivace byla málo, mysli na to, že protažení po tréninku je nejčastěji zanedbávaná část sportovní přípravy, přičemž správně prováděný strečink výrazně zkracuje dobu regenerace a vytváří prevenci proti sportovním zraněním. Jóga svaly po jednostranné zátěži nejen protahuje a uvolňuje, ale také zapojuje, jen jinak, než si zvyklý. Celkově působí pozitivně na svalovou koordinaci a zlepšení mobility v pohybu. Víc se o flexibilitě můžeš dočíst tady.
.

Výzva pro tebe? Jana Moravíková a její astavakrasana. (f: Marek Jedlička)

.
Jóga ti zkrátka pomůže posílit to, co je slabé, a naopak přináší uvolnění tam, kde je ztuhlost. Vyraz o pohybu přemýšlet z trochu jiného úhlu. Pojď udělat něco pro sebe a pro svůj trénink. Jo, a kdybys to nevěděl – bábovky milují borce s pořádně protaženými kyčlemi. Nebo je to naopak? Už nevím… Možná, že po první lekci hnedka nepolezeš desítky, ale alespoň se příště vyhneš tomu trapnému momentu, kdy se při výlezu stavíš na koleno…

0

„Nemožné je jen jednou z možností.“ Tohle motto provázelo Juraje Koreňa v průběhu celé výpravy Seven Virgin Summits do divoké Antarktidy na začátku roku 2018. Společně se sedmi kamarády, mezi kterými nechyběl třeba Mára Holeček, chtěli vylézt a sletět panenské vrcholy věčně zaledněného kontinentu. Jak se jim dařilo, se dozvíš v krátkém rozhovoru.

Jak člověka napadne odjet létat a lézt do Antarktidy?
Nápad byl Máry Holečka. My s parťákem Mišem Sabovčíkem jsme už dlouho přemýšleli o spojení lezení a létání. Tak nějak jsme to zkombinovali a vyšla z toho tahle cesta.

Cos od cesty čekal? Naplnilo se to nebo bylo všechno úplně jinak?
Čekal jsem galeje, a tak to i bylo. Přeplavba Drakeova průlivu tam i zpět byla to nejhorší, co jsem psychicky zažil. Bylo mi strašně zle, pořád jsem jenom zvracel, mořská nemoc mě úplně dostala. To jsme čekali a tak to nakonec i dopadlo.
.

Galeje v Drakeově průlivu (f: Seven Virgin Summits)

.
Kde jste čerpali inspiraci? Vím, že třeba Edmund Hillary na Antarktidě pár vrcholů vylezl…
Rozhodně se nám oběma líbí objevovat nové věci. Nová místa, nové hory a to dobrodružství s tím spojené.

Četl jsem, že sis tam ve vzduchu připadal nejistý a vystrašený. Proč?
Nejistý ve vzduchu v Antarktidě jsem byl proto, že se tam skoro vůbec nelétá. Informace o počasí, které je vhodné k létání, jsou skoro nulové. Dost často tam fouká dolů z kopce, což je pro létání hodně nebezpečná věc. Ten objevitelský pocit vždycky přináší i trochu strachu. Nebyli jsme si jistí, jak to s tím létáním bude, ale nakonec to bylo celkem v pohodě. Díky dobré předpovědi jsme dokázali vytipovat několik dní a sletět pár kopců.
.

Lezení na Antarktidě (f: Seven Virgin Summits)

.
Co všechno jste vylezli a sletěli?
Na první kopec jsme vyšli na skialpech a sletěli ho dolů, byl nad antarktickou základnou González Videla. Druhý jsme vylezli na ostrově Wiencke, ten byl vysoký zhruba 800 metrů a taky jsme ho sletěli. Třetí byl na stejném ostrově, trochu nižší, sletěli jsme ho těsně před příchodem silného větru. Poslední kopec Wild Spur (1057 m) stoupá vzhůru rovnou z moře. My ho vylezli, sletěli a tím naše expedice skončila (šlo o prvovýstup nazvaný „Život je Life“, topo najdeš tady, pozn. red.).

Byl jsi i v Himálajích, dá se to vůbec srovnat?
Létání v Himálajích je něco úplně jiného. Já jsem zatím létal jenom na kopcích, kde jsem měl odvahu se pustit, takže po přední hraně pohoří, žádné osmitisícovky. Největší výška, které jsem v Himálaji dosáhl, byla nějakých 5100 metrů, takže to nejsou žádné velké hory. Srovnávat se to rozhodně nedá, protože Himálaje jsou Himálaje, je to pevnina, monzun a jiné fenomény počasí, které fungují tam a nefungují v Antarktidě. Je to úplně něco jiného.
.

Létání v Himálaji se s Antarktidou nedá srovnat (f: Seven Virgin Summits)

.
V čem je Antarktida nejzákeřnější?
Nejzákeřnější byly asi séraky a výstup na pevninu, který je většinou skoro nemožný. Je jenom několik málo míst, kde to jde a ty musíš najít.

Na co nikdy nezapomeneš?
Na cestu domů přes Drakeův průliv ve velmi silném větru, který naší lodí mlátil jako stéblem trávy a vlny se převalovaly přes palubu.

Právě teď se Juraj připravuje na další expedici do Grónska. Až se vrátí, můžeš se těšit na velký článek z jeho cesty.

0

Nedávno jsem dočetl parádní knížku, životopis Sira Edmunda Hillaryho (psali jsme tady, pozn. red.). Shodou náhod to bylo chvíli před tím, než jsem sedl na letadlo a poprvé v životě zamířil do Nepálu, země zaslíbené pro všechny horské nadšence. Mé ambice sice nesahaly ani zdaleka tak vysoko jako projekty nejznámějšího novozélandského rodáka, těšil jsem se ale, až na sebe poprvé nechám dýchnout pověstnou nepálskou energii.

Hory mě vždycky fascinovaly. Tiší svědci historie, před kterými se člověk chtě nechtě musí sklonit a před kterými já osobně cítím obrovskou pokoru a nicotnost lidské existence. Ve chvíli, kdy jsem v Lukle vystoupil z rozvrzaného motorového letadla pro šestnáct lidí, jsem dostal první ochutnávku jejich síly. A během dalších dvou týdnů následovala ještě spousta dalších chvil němého úžasu nad tím, co příroda dokáže vytvořit.
.

Chvíle němého úžasu nad tím, co dokáže příroda vytvořit (f: J. Freiwald)

.
V podobných chvílích často kromě obdivu cítím i dost ambivalentní pocity. Stalo se mi to už hodněkrát. Když jsem se potápěl v korálových útesech a přemýšlel, jak dlouho tu ještě budou. Při úklidech nádherných tropických pláží, zaneřáděných neuvěřitelným množstvím odpadků. Nebo třeba uprostřed nekonečných plantáží palmy olejné, které platí za synonymum pomalé zkázy deštných pralesů. Pocity zmaru nad tím, jak lehce jsme my, lidi, schopni tohle fascinující dílo přírody nevratně ničit.

V Nepálu to není tak zřejmé jako na jiných místech. Když tu jsi poprvé, tak jako já, a nemáš srovnání, ničeho si nejspíš nevšimneš. Stačí se ale podívat na fotky o pár let zpátky a položit si otázku, kam se asi poděly ty nekonečné bílé plochy, jejichž místa dnes zabírá suť a štěrk.
.

Vojenský tábor v zeměpisné šířce Sahary? (f: JF)

.
„V současnosti led taje velmi rychle. V Nepálu normálně máme čtyři roční období, ale ta se všechna mění. Dřív v létě pršelo a v zimě byl mráz a sněžilo, dneska nic. Když by mělo sněžit, nesněží, a když by mělo pršet, neprší. Myslím, že je to kvůli globálnímu oteplování,“ říká mi ve výškovém táboře při cestě na vrchol Mera Peak šerpa Tenji a ukazuje kolem sebe. Z výšky skoro šesti kilometrů je ta proměna na první pohled zřejmá.

Při pomyšlení, že ani nejvyšší horští giganti na planetě nejsou vůči oteplování zemského klimatu imunní, je mi smutno.

„Pět let zpátky touhle dobou (konec května, pozn. red.) už skoro nebyla sezona, dneska už ale lidé mohou přijet i teď. Jezdí sem sice víc turistů, takže máme dobrý příjem a všichni se mají dobře, ale hory se strašně mění. Před 15 lety to tu vypadalo úplně jinak,“ dodává s pochmurným výrazem ve tváři.
.

Všichni se mají dobře, ale… Nepálský nosič v údolí Hynku Kola (f: JF)

.
O pár dní později zaregistruji na internetu fotku, která rychle obletí celý svět. Dlouhý zástup horolezců, čekajících na možnost vystoupit na nejvyšší horu světa. Když si uvědomím, co jsou někteří lidi schopni podstoupit pro tenhle skalp, chce se mi nejdřív smát. O dost smutnější jsou oproti tomu zprávy o horolezcích, kteří kvůli téhle „frontě“ zaplatili cenu nejvyšší.

Přelidněné Himálaje a rychlé tání ledovců spolu nemusí na první pohled souviset. Mně ta paralela ale přijde dost vystihující. Jít hlava nehlava za svým, stůj co stůj, nehledě na následky. A po nás potopa. Lidstvo 21. století v kostce.

Tehdy v šesti kilometrech mi Tenji řekl ještě jednu věc, která mi utkvěla v hlavě. „Když jsem začal dělat průvodce a viděl jsem všechny turisty, jak sem jezdí a brečí, ptal jsem se jich proč. Říkali, že žiju jako v nebi nebo v ráji, že tohle místo je velmi speciální a jaké mám štěstí, že jsem se narodil právě tady.“ A já si tak říkám, jak dlouho tenhle ráj asi ještě vydrží.

0

Když je lezení stále téma číslo jedna. Když jsou skoro všechny dovolené lezecké a když o víkendech kamarádům běžně vysvětluješ, jak funguje pojištění nebo proč jsou problémy s povolením lezení v dané oblasti ČR. Jak vypadá práce „úřadující lezkyně“ Boženky Valentové, která je na pozici generální sekretářky Českého horolezeckého svazu?

Dostáváš se na skály nebo hory?
Asi stále stejně jako dřív – pořád jsem schopná si víkendy na skály vyšetřit a do hor se také dostanu jednou dvakrát za rok. Je to asi spíš otázka věku a životní fáze než čehokoli jiného.

Co obnáší práce generální sekretářky ČHS?
Je to docela obvyklá funkce všech sportovních svazů. Zaujímá ji člověk, který má na starosti administrativní a organizační řízení svazu. Je to zaměstnanecká funkce, není to funkce volená. Jsem tedy člověk, který řídí sekretariát a má na starosti vnitřní předpisy ČHS, legislativní agendu, spolupracuje s výkonným výborem a tak dále. Na jednotlivé oblasti tu máme specialisty – třeba ekonomku, nebo kolegy, poskytující zázemí závodnímu sportu, mládeži a podobně. Ale někdo je musí koordinovat a zastřešovat, což je moje práce.

Můžeš to prosím víc přiblížit?
Na jedné straně je to třeba zapisování členské základny do rejstříku sportu nebo podávání žádostí o dotace, čili úřad jak má být. Na druhé straně například připravujeme vyhlášení výsledků ankety Výstup roku. Komise alpinismu vybírá ty nejlepší výstupy a komunikace se všemi, kteří posílají nominace, jde hodně za mnou… Toto má opravdu blízko k horolezectví. Také mám na starosti oblast ochrany přírody a vyjednávání povolení lezení, takže jsem neustále v kontaktu jednak s orgány ochrany přírody, tak hlavně s našimi oblastními vrcholovými komisemi – zastřešuji je a dělám pro ně tento úřad. Jednám se správci oblastí, nebo třeba jedeme společně na nějaké terénní šetření, no a to už jsem zase zpátky ve skalách. (smích) Určitě to tedy není jen čistý úřad. Je to také komunikace s oddíly, kterým poskytujeme granty a tak dále.

Je to tedy spíše práce s lidmi, nebo papírování?
Papírování a dokumenty zaberou hodně času, ale je to i práce s lidmi. Vzhledem k tomu, že horosvaz je sportovní svaz a máme tisíce členů – vím, že dneska máme v evidenci přes 20 tisíc členů, nějakých 400 oddílů a řadu odborných komisí, které mají své předsedy – zkrátka je to neustálá komunikace s těmi všemi. Tahle stránka věci je daleko silnější než v jakémkoli jiném úřadu.

Takže toho máte asi celkem dost na práci, jak poslouchám…
Ano, práce je opravdu celkem hodně. Musím říct, že představy lidí, že horosvaz je vlastně jen taková nezisková organizace a všechno tady máme hodně na pohodu, co se týče pracovního tempa a vytížení, určitě nejsou pravdivé. (smích) Myslím, že tady máme všichni co dělat.
.

Máme co dělat, ale na hory si vyčlením čas každý rok. (f: archiv BV)

.
Je něco, co tě na téhle práci štve?

To je těžká otázka… Čas od času mně třeba vadí, že se věci nedaří udělat na takové úrovni, nebo tak rychle, jak by bylo potřeba. Částečně je to dáno tím, že horosvaz je spolek a spousta práce je závislá na tom, kdo se dobrovolně do něčeho zapojí, vezme si na svoje bedra splnění nějakého úkolu, a to ve volném čase, zdarma nebo za symbolickou odměnu. Bez těchto obětavců a nadšenců v oddílech, v komisích apod. by ale horosvaz vůbec nefungoval, mají můj velký obdiv.

Jak ses vůbec dostala k této práci?
Já už to dělám vlastně 10 let. V době, kdy jsem pracovala ve svém oboru, přišlo mi, že už mi to úplně nesedne, jsem si koupila oblíbenou Montanu a najednou na mě vykoukla nabídka – tehdejší výkonný výbor vypsal výběrové řízení na tajemníka. Řekla jsem si tenkrát, že už mám věk na to, abych mohla začít dělat něco, co mně bude vyhovovat a souviset s mými koníčky… Takže jsem to zkusila a ono to vyšlo.

Co se všechno změnilo za těch 10 let v horosvazu? Vidíš tam kroky kupředu, mohlo by něco jít rychleji?
Jsou to určitě velké kroky kupředu. Když jsem začínala, tak na sekretariátu byl tajemník (tedy moje pozice) a pak jen sekretářka kombinovaná s účetní. ČHS měl tehdy nějakých 10 tisíc členů, všechna ta ostatní práce byla čistě na bázi dobrovolnictví a ještě jsme pracovali s rozpočtem, který byl v rozsahu třeba 5–6 milionů korun. Dneska máme zhruba trojnásobný rozpočet. Řešení státních dotací dnes už vyžaduje specialistu, takže máme vynikající ekonomku, která se tomu věnuje. Celkově se také rozrostla agenda horosvazu. Máme třeba úplně samostatně zaměřené programy na podporu mládeže a mládežnických oddílů. Opravdu hodně se rozšířila agenda soutěžního lezení a s ní spojený „úřad“. Přibývá členů, přibývají produkty, které jim nabízíme – což je třeba balíček ČHS Trio.

Za ty roky jsme tedy doplnili sekretariát, ale i tak mám pocit, že personální kapacita, kterou máme k dispozici, není dostatečná. Určitě je to ale velikánský posun od té doby, co jsem nastupovala, tedy od roku 2008. Můj vnitřní pocit je, že spousta věcí je ještě potřeba dát víc do pořádku – dát tomu větší řád, věnovat určitým záležitostem větší péči a podobně. Ale personální kapacity nám to teď bohužel neumožňují.
.

Papíry, ale i hodně povídání. (f: archiv BV)

.

ČHS nedávno opět stěhoval svou základnu, už je tedy v lepších podmínkách?
Za ty poslední roky jsme změnili sídlo dvakrát, v roce 2015 jsme se stěhovali na Strahov, kde jsme byli dlouhou dobu. Kanceláře už tam ale začaly být v neúnosném stavu – kdo nás navštívil, tak ví, že když mělo hodně pršet, tak jsme dávali igelit na tiskárnu, protože stála u zdi, po které teklo. Pak jsme sídlili ve Vršovicích, ale tam nám skončila nájemní smlouva, takže jsme hledali dál a teď jsme na výborném místě na Smíchově u metra Anděl. Tak doufám, že tady nějakou chvilku vydržíme.

Jsou v něčem lezci v práci nebo v kanceláři jiní než normální populace?
Momentálně pracují na sekretariátu dvě lezkyně a obě jsou úplně „vzorné“ – zkrátka žádné „klasické“ vlastnosti, které jsou spojovány s lezci, jako že jsou trošku mimo realitu, se jich netýkají. (smích) Asi je to opravdu člověk od člověka. Ale asi všichni víme, že mezi lezci najdeme opravdu „krystaly“. (smích).

Nestalo se někdy, že by toho tématu lezení bylo až moc? Myslím třeba potřeba bavit se ve volných chvílích o čemkoli jiném než o lezení….
Ne, to určitě ne. Stále je to pro mě téma číslo jedna. Skoro všechny dovolené mám lezecké. Takže klasické večery, kdy probíráš, co jste vylezli a co polezete zítra a jak člověk nemohl něco přelézt, protože se bál nebo nemohl najít klíčový chyt a podobně… A ještě navíc o víkendech kamarádům běžně vysvětluji, jak funguje pojištění nebo proč jsou nějaké problémy s povolením lezení v určité oblasti a podobně. Ale já mám prostě pořád pocit, že mě to baví!
.

Normální dovolenou už moc neznám. (f: archiv BV)

.
Mohla bys shrnout výhody a nevýhody svojí práce?

První výhoda je samozřejmě to, že se mi práce prolíná s koníčkem. Pak vidím také výhodu, která plyne spíš z mé konkrétní pozice generálního sekretáře – mám trošku volnější prostor v tom, čemu dám prioritu, jak si práci uspořádám a tak podobně. Člověk se v kanceláři někdy zasekne na 10 hodin, ale není to tak, že by byl každý jeho pohyb monitorován, kdy a kde přesně je, v kolik jde na oběd atd. Píchačky tedy nemáme, ale práce je opravdu hodně. Také pocit, že to není velký úřad se všemi striktními pravidly, ale že to je malé pracoviště, kde se všichni domluví, a to velmi přátelsky, tak to je velké plus. Komunikace s lidmi tu probíhá na jedné vlně, což je skvělé.

Nevýhoda je v tom, že jsme spolek čili nezisková organizace a trápíme se tím, abychom měli peníze na činnost a odpovídající personální obsazení. Pokud by se jednalo o běžnou podobně velkou firmu, která pracuje s cílem dosáhnout co největšího zisku, byla by finanční odměna na vyšší úrovni než tady. To platí pro všechny, kdo jsou tady zaměstnaní.

__________

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovory: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl„Stavění je placená fyzická morda!“ Ríša Pařil.

0

V pátém dílu naší rubriky se pustíme na horkou půdu. Fyzioterapeutům a trenérům se v tomto tématu nedaří dlouhodobě shodnout. Každý má trochu jiné zkušenosti, které pak vedou k výběru určitých přístupů nebo argumentů. Před rokem jsem se bavil s kamarádem z Izraele, který tam učí fyzioterapii na univerzitě v Haifě. Říkal, že posledních zhruba pět let strávili s kolegy z univerzity na revizi učebních osnov a vymazávali všechny věci, které se běžně učí, ale nejsou podepřené výzkumy založenými na důkazech. Takže spolu s podpatěnkami, vložkami do bot zmizelo z osnov i cvičení core. Na to jsem kontroval, že přece ke cvičení core výzkum existuje, což kamarád uznal, ale řekl, že se s kolegy shodli na tom, že vzhledem k naměřeným datům, jsou závěry příliš odvážné a pro ně neakceptovatelné. V tomto článku nabídnu pohled, který dnes v Čechách asi nepatří mezi hlavní proud. Nicméně PhDr. Čumpelík vychází z poznatků doc. Véleho a prof. Vojty a aby úplně bylo jasné, odkud čerpám, uchýlil jsem se k pár drobným citacím.

V Čechách se obvykle s termínem core setkávám obecně při popisu svalů trupu, aniž by vždy jeho uživatelé věděli, odkud se termín vzal a co přesně označuje. Termín core si tedy trochu vysvětlíme. V Austrálii proběhl výzkum, při němž pozorovaná skupina lidí v sedě tlačila koleno proti odporu vzhůru a zkoumalo se sonografií, jestli se v takovém pohybu zapojí příčný břišní sval a hluboké zádové svaly. Z měření se zjistilo, že se tyto svaly zapojí, a vyvodilo se, že tato skupina svalů má významný vliv na stabilitu trupu a nazvala se hlubokým stabilizačním systémem. (Richardson, Hodges, Hides, 1999). Podle Véleho (2016) nelze posturální systém dělit na hluboký a povrchový, protože je nelze odlišit. Dohromady tvoří funkční celek a společně zajišťují stabilitu polohy.

Podle PhDr. Čumpelíka je cvičení core nedorozuměním. Vychází totiž z myšlenky, že svaly trupu jsou klíčové pro držení těla, pro přenos síly mezi horními a dolními končetinami a jejich správná funkce je klíčovou prevencí bolestí zad. To je správná úvaha. Nicméně správné zapojení svalu se v neurofyziologii nerozlišuje na úrovni zapnuto/vypnuto, ale na úrovni dominantně zapojených svalových snopců jednotlivých svalů a směru působení svalu. A pokud si uvědomíš, kolik je svalů v trupu, nemáš šanci vědomě nastavit každý sval, natožpak svalový snopec. Na to máme v těle výkonný počítač – centrální nervovou soustavu. Myšlenka, že bys naposilováním šikmých břišních svalů nebo přímého břišního svalu pozitivně ovlivnil svou výkonnost nebo držení těla, je naivní. Je to asi, jako kdyby ses snažil nutit vědce pracujícího na urychlovači částic v CERNu dělat své výpočty na základní kalkulačce ve windows. Něco na tom spočítá, ale že by mu to pomohlo, o tom nemůže být řeč.

Dále je třeba zmínit, že svaly trupu při „aktivním“ stání pracují na jednom procentu svého maxima a při přidání 32 kg závaží na trup se aktivita zvýší na 3 % maxima. A při ohnutí těla a zvednutí 15kilového závaží došlo ke zvýšení práce svalů trupu jen o 1,5 % jejich maxima. Když to zkrátíme, svaly trupu je velmi obtížné zapojit na víc než 5 % jejich maxima (Lederman 2007). Jaký smysl je má posilovat?
.

Svaly trupu je obtížné zapojit více než na 5 % jejich maxima. (f: Standa Mitáč)

.
SLABÉ BŘICHO? NE, JEN VYPNUTÉ

Svaly trupu jsou předimenzované, neboť chrání orgány dutiny břišní, drží tělo vzpřímeně a zároveň propojují horní a dolní končetiny a vytváří jejich souhru. Takže ano, jsou to velmi důležité svaly a jejich naposilování je libá myšlenka. Ale pokud nepracují, není to tím, že by byly slabé. Je to tím, že výše zmiňovaný počítač, naše centrální nervová soustava, svaly vypnula. Izolované naposilování nepřiměje mozek k jejich opětovnému zapojení, neboť chůze nebo lezení po stěně je program. Ne reflex. Když do počítačového programu přidáš řádek, který tam nepatří, celý program spadne. Mozek je trochu šikovnější, takže když mu do programu hodíš vidle – formou třeba sklapovaček nebo cvičení TRX – nezkolabuješ, protože mozek vymyslí náhradní řešení. Na tohle náhradní řešení ale nemáme fyziologii, naše tělo k němu nebylo vyvinuto, takže časem dojde k přetížení.

Problém posilování středu těla souvisí s formou posilování. Většina cviků, které cílí na tyto partie, se totiž dominantně a před zahájením pohybu soustředí na svaly trupu, čímž se vytváří opora v dutině břišní. Vlivem toho dochází ke kompresi páteře a hrozí mj. výhřez plotýnky. Pokud ale pracuješ v souladu se strategií nervové soustavy v řízení pohybu, pak se soustředíš na končetiny, vytvoříš oporu v nich, a celé tělo jde za kročnou rukou. Tím se nastaví svaly trupu automaticky a tak nejlépe, jak v daný moment dokážeš.

Dalším argumentem proti core trainingu je jeho tendence držet pevně těžiště na středu těla. Jak jsme si řekli v minulých dílech, základem efektivního lezeckého pohybu je přenos těžiště uvnitř těla, tak aby tělo bylo stále v ose. Při trénování držení těžiště pevně uprostřed ale trénuješ úplný opak toho, co potřebuješ při lezení, běhání nebo chůzi. Takové cvičení lze přirovnat k pokusům na zvířatech prováděných na začátku minulého století. Po odejmutí mozkové kůry byla čtyřnohá zvířata neschopná ladného efektivního pohybu a ke zvednutí a přenesení jedné tlapky potřebovala vyvinout enormní úsilí ve zbylých třech končetinách. Je to také možnost, jak se pohybovat, ale určitě ne ta nejefektivnější nebo nejzdravější. Zdravá zvířata a lidé umí plynule přenášet těžiště nad stojné končetiny – pozoruj svalovce z posilovny, jak se kymácí při chůzi ze strany na stranu, kvůli přílišné izolované zátěži už neumí přenést těžiště z nohy na nohu. Žádný lezec, potažmo člověk, by se neměl snažit usilovným cvičením ubírat tímto směrem.

V příštím díle bychom se zkusili podívat trochu praktičtěji, čemu se vyhnout a co a proč naopak z našeho pohledu smysl dává. Zatím si můžeš zkusit zatnout svaly břicha a pozoruj, jestli se ti lépe dýchá. Jedním ze způsobů, jak hodnotit cviky nebo pozice, je podle dechu. Čím lépe se ti dýchá, tím lepší pozice.

_______________

ZDROJE

Lederman: The myth of core stability in CPDO Online Journal, 2007
(Pokud si chceš přečíst vědeckou práci o mýtu core od prof. Ledermana, je k dispozici zde. Také byla přeložena do češtiny a publikována v časopise Rehabilitace a fyzikální lékařství v čísle 2/2008)

Richardson, Hodges, Hides: Stiffnes of the lumbopelvic region for load transfer in
Therapeutic excercices for Lumbopelvic Stabilization, 1999

Véle předmluva in: Kračmar, Chrástková, Bačáková. Fylogeneze lidské lokomoce, 2016

_______________

Tady najdeš předchozí díly rubriky. První – řetězec. Druhý – 11 pohybových rad. Třetí – opory. Čtvrtý – flexibilita. Pokračování zveřejníme koncem příštího měsíce.

0

Potkali jsme se v pražském Boulder Baru. Od té doby, co Boulder Bar znám, se tohle místo stále proměňuje, postupně přibývají nové prostory na lezení, trénink i odpočinek. Naposledy přibyl nový kousek na Výstavišti, a to v podobě venkovního boulderu.

Co ale stále zůstává, je Ríša Pařil.

Tak jaká je práce stavěče, v Říšové případě i stěnaře, se vší její slávou i utrpením? Kolik úsilí je potřeba k připravení bouldrových závodů, kde se často pracuje i přes noc? Přečti si, jak to vidí.
.

Ríša Pařil na ČP v Teplicích 2017 (f: Standa Mitáč)

.
Měl jsi ve svých boulderových začátcích podporu rodiny v tom, co děláš?

Přestože jsem z nesportovní rodiny, tak mi maminka k 15. narozeninám zařídila stěnu. Viděla, že mě to fakt baví, prostory jsme na to měli, finance taky, tak mi specialista na stavbu stěn Rosťa Štefánek jednu doma postavil.

Neflákal jsi kvůli domácí stěně školu? Co jsi vlastně studoval?
Mám obchodku. Musím se přiznat, že jsem tohle chtěl mít opravdu rychle z krku. Potřeboval jsem mít ten blbý papír, abych mohl říct, že mám středoškolské vzdělání a jít lízt! (směje se)
Po skončení školy jsem napsal na tři pražské stěny a Boulder Bar odepsal jako první. Takže bylo jasno. Začal jsem tady primárně jako instruktor, a když se Oliváč (majitel BB, pozn. red.) dozvěděl, že jsem stavěl, tak mě hned zapřáhl: „Máme tady dětský den a Štěpán potřebuje pomoc, tak mu pomůžeš s dětskýma boulderama.“

Stává se ti v tvojí práci občas, že se vrátíš a říkáš si – proč tohle vlastně dělám?
Vím, že některé věci u nás nikdy nebudou možné. Třeba do Německa a tamější Mandaly (vyhlášená bouldrovka v Drážďanech, pozn. red.) teď jezdí všichni. A proč? Protože se tam staví bouldery stylu světového poháru. Jenže pro nás v republice je takové lezení pro deset lidí. A konkrétně pro čtyři lidi, co to potřebují na repre. Tohle je něco, z čeho boulderovka nevyžije. Potřebuje komerční bouldery. Komerčním boulderům říkáme „nahazovačky“ – musíme postavit něco pro začátečníky, aby si vylezli nahoru a chtěli přijít znova.

A jaké jsou trendy u nás?
To už je na každé té stěně, jak tohle pojme. Oliváč chce v Boulder Baru skalní bouldery. A já jsem rád. Protože se nějakým způsobem udržuje ráz skalního lezení. Dneska sportovní bouldery vypadají tak, že se rozeběhneš proti stěně a je to vlastně takový parkour. Tohle venku dělat nebudeš. Za mě by bouldrovka měla být pořád trénink na lezení ven.

Každý stavěč se specializuje na určitý typ cest. Na co se specializuješ ty?
Já jsem „silák“ – tzn. baví a jdou mi silové bouldery. A jsem mizerný technik.
.

Rád stavím silové bouldery. Český pohár 2018. (f: Standa Mitáč)

.
Jak moc ve své práci vlastně lezeš?

Je to tak, že to poslední na co máš chuť, je si jít zalízt… Já tady lezu teď naprosto minimálně. Lezu jen své bouldery a stavěčům věřím, že něco postavili. A jenom když se potřebuju přesvědčit, že něco je nebo není blbost, tak to přelezu. Bouldery stavěčům neměním… Ať si stavěč pyká ty dva měsíce, co to tam boulder bude, a lidi mu budou nadávat, že je to blbost! (směje se)

Takže hlavní stavěč to má zkrátka celé na starosti…
Jo, je to tak. Jde o to udržet nějakou kvalitu obtížnosti, aby lidé měli pocit, že jsou silní. Kdybychom tady měli stavět obtížnost podle toho, co se leze venku, tak je to trošku demotivační.

Je to třeba i tak, že některé boulderovky si řeknou, že to u nich budou bouldery těžší a staví se podle toho?
Nene. Odvíjí se to zkrátka od toho, kdo tam staví. Kdo se tam v tu chvíli třeba angažuje, kdo to má celé na starosti a co tam chce… Za mě boulderovka s nejlepšíma boulderama v Praze je Třináctka. Vybavení se tam nakoupilo asi za milion a má ji na starosti Vilda Chejn – ten staví asi přes 20 let. I Honza Zbranek říká, že u nás ten největší mentor může být právě Vilda Chejn. A když dostal možnost vést boulderovku na Třináctce, tak si udělal systém zcela podle svého. To je hrozně důležitý, mít dobrý systém – obvolávání stavěčů, kdy, kde, co a jak. Každý má své plánky, kde má být který boulder a jaké obtížnosti.

Kolik lidí čítá třeba tým tady Boulder Baru?
Obyčejně stavíme tak 50 boulderů měsíčně, a to dělá pět lidí. Jeden staví žluté bouldry a čtyři lidi se dělí o 40 boulderů.

Může se člověk stát stavěčem jednoduše třeba i tak, že za tebou přijde a řekne: „Čau Ríšo, já bych chtěl stavět…“
Jo, klidně to může být i takhle. A dokonce mám už i systém, jak si ho ověřit.

Jo? Jaký?
Dám mu chyty a vyberu mu pokud možno špatný chyty a stupy. A každý dobrý stavěč, nebo teda člověk, který má v hlavě ty stavěčské nápady a má na to třeba talent, tak by měl umět postavit i z těch nejvíc debilních chytů pěknej lehkej boulder. Nebo ten podle zadání… Ale hrozně důležité pro mě je, jestli umí postavit lehkej boulder. Všichni stavěči mají tu tendenci chtít postavit 7B. Nojo, ale to pak polezou tři lidi… Ale nějaké 6A mi prostor zaplní zkrátka líp. Dám mu chyty a potřebný věci, vymezím místo, kam je to potřeba, a za dvě nebo tři hodiny, by mohl zvládnout dva bouldery… A pokud nemá nářadí, tak mu dám jen inbus. Byly doby, kdy se inbusem stavěly Světové poháry!
.

Dám mu špatné stupy a uvidíme, co dokáže. (f: Standa Mitáč)

.
Myslíš, že se i stavění boulderů bude někam posouvat?

To nevím. Já jenom doufám, že olympiáda to nezkazí tak, jak si myslím, že to zkazí. Olympiáda jako samotná je fajn, ale forma je na pytel. I skejťáci i surfaři jsou z toho takoví smutní – tyhle sporty, to je samostatná kultura.

Dá se říct, že tě stavění živí?
Dříve jsem nebyl úplně v té pozici, kdy by se tím dalo plně uživit. Takže jsem to musel ještě doplňovat jinou prací. U nás se stavěním dokáže plně uživit jen pár lidí. Jinak to většina lidí doplňuje ještě s vejškovkama a podobně. No, poslední dobou ale zjišťuji, že už jinou práci než stavění nedělám. (směje se)

Jaké jsou hlavní výhody a nevýhody tohohle povolání?
Nevýhody: Je to fyzická morda!
Výhoda: Jseš placenej za lezení.

Ale fyzická zátěž je velká. Člověk by se měl udržovat v kondici a musíš mít také něco nalezeno. Také je to práce s poměrně těžkým materiálem – přepravky plné chytů… Člověk si musí život nalajnovat s pauzami a odpočinkem tak, aby si byl schopný stavět třeba pět dní v kuse. Po stavění závodů si vždy beru jeden den volno. Důležité také je udržovat prsty. To mě naučil Honza Zbranek. Mágovat permanentně! Když stavím, tam mágo od rána do večera nesundám. Například: stavíš čtyři dny a po čtyřech dnech máš jít stavět finále Českého poháru, takže těžké bouldery – na to je opravdu potřeba mít ty prsty v pohodě. Musíš tedy mágovat i během toho, co nelezeš. Naučil mě také vybírat si přírodní magnézium. A funguje to – po 15 nebo 20 boulderech ještě můžu přelézat. Když něco postavíš, víš, že musíš dát alespoň ten jeden pokus, třeba se ti už vůbec nechce, ale musíš. A stejně třeba ráno zjistím, že to je vlastně strašně lehký boulder. (smích) Často se také staví přes noc až do rána. Potom, kdo myslíš, že tam na soutěžích všude ještě rozvěšuje ty bannery a tak? (smích) A samozřejmě jsem se naučil, že strečink je důležitá součást. Po večer nedělám nic jiného, než že sedím v různých jogínských posedech. Je to tedy velká zátěž z fyzického, ale i z psychického hlediska – lezci často kritizují tvoje bouldery. Ale to je něco, co tě časem přestane pálit.

__________

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovor: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl.