Koncem loňské zimy jsem měl zranění, dva měsíce berle, dalších několik měsíců rehabilitace a minimálně půl roku jsem na nohu nevzal lezečky… Hledal jsem proto cesty, které budou lezecky maximálně za čtyři, na pěkný kopec, který bude ideálně o něco vyšší než Sněžka. Na mysli jsem měl cesty na pohodu lezitelné v pohorách, ale ne normálky. Moje parťáky nejvíce lákalo Frendo Spur ve francouzském Chamonix, měl jsem ale obavy, že jim tam budu dělat závaží. Moc mě proto potěšilo, že mě kluci vzali s sebou i přes mou indispozici a že byli ochotní přehodnotit plány…

V minulosti jsem jezdil na hory hlavně na východ, takže jsem nejdřív musel hodně hledat. Našel jsem hlavně klasické výstupy, vylezené v průběhu 19. století a dodnes populární – zpravidla jde o parádní hřebenovky, logické cesty… Nakonec jsme spojili Watzmann, Grossglockner a Ortler. Text tedy ber jako tip na tři poctivé horské tůry, které nejsou daleko od Prahy a samozřejmě se dají dát i jednotlivě.
.

WATZMANN, OSTWAND
Začátkem srpna konečně sedíme v půjčeném autě (díky Martino!!) zaskládaní matrošem, jídlem a dvěma pivy na osobu (víc se nevešlo). Míříme na nejvyšší stěnu východních Alp, Watzmann Ostwand. Máme v úmyslu se rozlézt a začít s aklimatizací. Není to daleko, z Prahy jedeme necelých pět hodin ke Königsee. Stěna má dva kilometry, lezeckých je poctivých 1800 metrů. Vybíráme asi nejjednodušší a určitě nejchozenější variantu, „Berchtesgadenskou cestu“ (III+ UIAA, 2100 výškových metrů, pozn. red.). Hlavní komplikací tu není lezení, ale orientace v nepřehledné stěně, která se díky své velikosti nedá ani pořádně nakoukat. Problém může být i dešťová voda, když tě to spláchne ve spodní pasáži stěny.

Ještě večer potkáváme Svena ze severního Německa, který neváhá za lezbou jezdit 500 km do Labáku. Sympaťák. Hledá lanové družstvo – jeho spolulezec s ním nastoupil do první čtvrtiny cesty… a vybál se. Paráda, nemusíme hledat nástup, budeme rychlí: „Svene vítej!“ Ještě krátký pohled na počasí (bouřky mají přijít až kolem druhé, to už bychom měli dávno sestupovat), budíka na čtvrtou a spát.

Nástup lesem probíhá v rychlém tempu. Je vedro. U věčného sněhu Eiskapelle, kde začíná lezení, vidíme první družstva s guidy, kteří vyráželi více než hodinu před námi. Díky Svenovi jsme opravdu rychlí, v prvním klíčovém místě už čekáme frontu. Strategicky se rozhodujeme, že raději předbíhat nebudeme; hledání cesty by nám určitě zabralo víc času, než občasné čekání. Ve chvíli, kdy vylézáme z výrazného žlebu Gipfelrinne, hřmí už nějakou chvíli a padají první kapky. Udivené pohledy na sebe navzájem i na hodinky: 9.30. Touhle dobou bouřky přeci nechodí?! Fronta tady pravidelně přichází zpoza hřebene, takže nevidíš nic – dokud to nic není přímo nad tebou. Hustě prší a odpočítáváme vzdálenost blesků. Gipfelrinne i všechny ostatní žleby, které jsme traverzovali, jsou mezitím plné vody a zůstane to tak dalších pár hodin. Jsme rádi, že jsme se nikde nezasekli a netrčíme teď o pár set metrů níž.

Bouřka se vzdaluje, vydáváme se po žebru k nouzové bivakovací šachtli. Ve volném tempu a za neustávajícího deště pokračujeme dalších pár set výškových metrů na hřeben. Jen v klíčovém místě vytahujeme kvůli mojí maličkosti a mokré skále lano, které jinak zůstává v batohu. Na hřebeni je jasné, že traverz Watzmanna a přespání na Watzmannhausu je nesmysl – aklimatizace nebude. Vítr má sílu vichřice, vrcholový kříž výhružně bzučí elektřinou a my mažeme zmrzlí dolů a nevzpomeneme si ani na vrcholovou fotku. Ale můžeme se považovat za rozlezené a to není špatný začátek! Celé údolí pod Watzmannem navíc jako by vystřihli z amerického westernu, na chatě lámeme unavené po-vrcholové pivo… Spokojenost!

Watzmann, východní stěna (Ostwand) (f: creative commons)

.
GROSSGLOCKNER, STÜDLGRAT
Počasí v dalších dnech vypadá klasicky letně (odpolední bouřky) a my se rozjíždíme k dalšímu cíli; jízda do Kalsu pod Großglocknerem nezabere víc než hodinu. Na parkovišti poběhne neplánované setkání se spolulezcem z loňska – pytel půjdeme sundavat víceméně spolu, paráda! Snad nenapadne půl metru sněhu jako minule…

První den věnujeme aklimatizačnímu výletu kolem chaty, další den budík klasicky na čtvrtou, rychlá snídaně a ostrý nástup do prvního kopce – od ledovce jdeme překvapivě jako první družstvo. První pozici si uchováváme až k hlavnímu orientačnímu bodu, Frühstückplatzu. Od něj lezeme souběžně, po obou stranách hřebene v krásné a kompaktní skále. Máme skvělé podmínky, dobrý čas, včerejší zácpy se nekonají – čistá radost! Nahoře počasí stále drží, odpočíváme, pozorujeme davy, které sem proudí normálkou… Vlastně je to první kopec, na který jsme spolu vylezli. Tedy nad tři tisíce. Berg Heil! („Stüdlgrat“, III+ UIAA, 1000 m převýšení z chaty, pozn. red.)

„Stüdlgrat“ je hřeben z pohledu fotografa. Kompletní traverz Glockneru (zleva doprava) by byl podle autora trochu náročnější podnik. (f: Tom Fridrich)

.
Ještě ten den padáme až na parkoviště, prší – okno se zavřelo. Naloďujeme se a já okamžitě tuhnu, abych se probudil… v Dolomitech. Jsem tu poprvé v životě, hory jsou nádherné. Jezera mají překvapivou průchozí hloubku „nad kolena“ a nacházíme i jedno z nejkrásnějších skalních měst, které jsem dosud viděl, Cinque Torre. Sem se vrátím, až budu moct nazout lezečky. Skalní věže, sportovky i cesty po vlastním, vícedélky, lehké i těžké věci…
.

ORTLER, HINTERGRAT
Předpověď hlásí okno dobrého počasí a my přemýšlíme, kam povede naše další cesta. Dominik s Mariánem stále mají v hlavě Frendo Spur… Zároveň mi nedá moc práce je přesvědčit, že před cestou do Chamonix nebude špatné dát ještě jednu zastávku ve velkých horách. Argumentuju nutností tréninku a aklimatizací před náročným podnikem. Zároveň mi je jasné, že na Frendo já letos nemám. Takže mě těší, že volba padá na Ortler, nejvyšší vrchol bývalé rakouské monarchie. Je nedaleko a „Hintergrat“ (IV UIAA, 1245 m převýšení, pozn. red.) je podle všeho parádní cesta. Do střediska Solden, ze kterého se vyráží, jedeme za neustávajícího deště a nálada je trochu napjatá – představa, že se v tomhle musíme dvě hodiny táhnout na chatu… Vychází to naštěstí přesně. Když nasazujeme batohy, ustává i lehké mrholení. Kolegové horolezci z Moravy prý čekali v autě dvě hodiny.

Na chatě dáváme náš oblíbený výstupový litr italského červeného a budíka na čtvrtou. Nekompromisní chatařka rozsvěcí všechny pokoje už ve tři a trochu nám bere vítr z plachet. Vyrážíme poslední, neprošlápnutou cestu naštěstí určují čelovky, které mizí v dálce. Nad prvním ledovcem leží čerstvý sníh, mačky nesundaváme. Užívám si alespoň malého záblesku zimy, která mi z větší části utekla. Kluci mají naopak radost, když nad druhým, podstatně strmějším firnovým polem ukládáme železa do báglů. Čeká nás jen pár délek jednoduše odjistitelné a suché skály a jsme u vrcholového kříže. A zase hory a ledovce všude kolem nás a pod námi.

Pozorujeme blížící se frontu a vydáváme se na náročný sestup. Ledovec je rozbitý, kličkujeme bludištěm trhlin, občas i za pomoci žebříků. I po sestoupení z ledovce se cesta na Payerhütte vleče, docházíme poctivě orvaní a já jsem vděčný, že tentokrát kluci sestup až do údolí zmiňují jen žertem. Je vedro, bouřka visí ve vzduchu. Z terasy vyhlížíme dvojici vitálních sedmdesátníků, se kterými jsme byli na vrcholu. Když dochází, rádi se s nimi dělíme o místa u stolu. Od hovornějšího z nich dostávám tipy na další možné výšlapy a dozvídám se, že na bouldery jezdí občas do českého Petrohradu. Svět je malý…

Lehce poprášený „Hintergrat“, v pozadí výrazný vrchol Gran Zebru/Königspitze (f: Tom Fridrich)

.
BERNINA… a konec
Další den u auta a internetu je jasné, že počasí se zkazilo a na pár dnů to tak i zůstane. Jedeme do rozpáleného Arca, kluky lákají sportovky. Po pár dnech konečně radar ukazuje další okno. Zkusíme štěstí na Bernině, nejvýchodnější čtyřtisícovce Alp – je nejblíž a „Biancograt“ má být opět parádní cesta. Nástup z údolí se táhne, a když docházíme k chatě, padá déšť se sněhem… Marián ani Dominik se netváří nadšeně, přestože zkušeně působící chatařka hlásí zlepšování počasí a na hřebeni maximálně 10 cm sněhu. Ráno se budíme do pošmourného dne, u chaty leží pár centimetrů. Chceme se kouknout alespoň na nástup, ale už u ledovce přibylo 10–15 cm a počasí se nelepší… Rozhodujeme se to otočit. Síly i čas pomalu dochází.

Zpátky na parkovišti je jasné, že ani na Chamonix letos nedojde, musíme se začít vracet. Ale nemám pocit, že by toho někdo litoval. I méně vzdálené a nižší kouty Alp mají co nabídnout – a my tuhle nabídku letos využili vrchovatě. Nabrali jsme něco zkušeností, rozšířili seznam možných cílů, něco vylezli…

Cestou do Česka přemýšlím, že mám štěstí na parťáky, kteří s sebou vezmou i polovičního maroda – a maluju si, co všechno by se dalo podniknout příští rok… Teď nás ale čeká zima, a ta je na horách snad ještě lepší než léto!

Obousměrný provoz na Hintergratu, Ortler (f: Tom Fridrich)