Máme se spolulezcem takovou mantru. Snažíme se ji nenadužívat, ale jsou chvilky, kdy prostě musí zaznít. Občas šeptem, spíš jen pro sebe, jako prostředek ke zvýšení motivace. Většinou ji pak na sebe vzájemně laškovně voláme, to když chceme podtrhnout radost z pěkného výstupu. A někdy ve vypjatých situacích ji tomu druhému křičíme do tváře. Záleží zkrátka na situaci. Naše mantra se pronáší dikcí Duškova Míly Břečky z filmu Pupendo a zní: „Alpinismus je svinstvo! Alpinisti jsou svině!“ A jaká je ta tvoje?

Je leden 2018. Legendy vertikálního sportu Ines Papert a Luka Lindič hledají ideální tréninkový projekt pro svou přípravu na Shishapangmu (8027 m n. m.), kam mají brzy odjet. Nacházejí ho doslova za domovními dveřmi. Perfektní linie tvořená hřebenem Kleiner Watzmann (Watzmannfrau), pěti Watzmannkinder a na závěr východní stěnou Watzmann Mittelspitze. Linka, jejíž vybrané části byly už zlezeny, ale o souvislém průstupu, nota bene v zimě, neví ani místní znalci. O čem se tedy přesně bavíme?

Slovy mytologie:
Kraji pod Alpami kdysi vládl král Watzmann (po našem Zlojíř, pozn. aut.). Musel to být podle pověsti pěkný dáreček a rodina se mu taky moc nevyvedla. Popisy jejich zločinů se to v místních legendách jen hemží. Když už toho měl Pámbu plné zuby, seslal prý na hory bouři, v níž krutého vladaře i jeho povedenou famílii zardousili vyděšení lovečtí psi. Navrch to všechno pěkně pohádkově zkamenělo, a my tak dnes máme co traverzovat.

Slovy praxe:
Z parkoviště Hammerstiel na Kührointalm, severovýchodním hřebenem na vrchol Malého Watzmannu, sestup jihozápadním hřebenem, traverz všech pěti Watzmannkinder, výstup ze sedla (Skischarte) východní stěnou na Watzmann Mittelspitze a výklus přes Watzmannhaus zpět do Hammerstiel.

Slovy čísel:
Okruh představující bezmála 23 kilometrů při pozitivním převýšení cca 3500 metrů, autory navržená klasifikace M5/80°.

Ines s Lukou tedy vyčekali přijatelné podmínky a 11. ledna 2018 ve 3:45 vyrazili. Svítání je chytilo na vrcholu Malého Watzmannu a od té doby se plus mínus drželi hřebene. V 15:30 ze Skischarte nastoupili do východní stěny a s postupující tmou dobyli Mittelspitze. Následoval dlouhý sestup a po jedenácté večer byli u auta. Za sebou měli první známý výstup linkou, kterou nazvali Watzmann Family Traverse, navíc ve špičkovém čase 19 hodin a 25 minut. Zpráva o úspěchu se objevila na řadě alpinistických webů (třeba tady, pozn. red.).

Od té doby měl tenhle směr místo i na mém seznamu možných cílů. Každou zimu jsem pak zvědavě vyhlížel zprávy o prvním opakování, ale žádné nenacházel. Až letos v lednu – osm let po prvovýstupu – padlo rozhodnutí déle nečekat. V oblasti Watzmannu panuje dlouhodobě slušné počasí, lavinovka přijatelná a přiměřeně motivovaný parťák má náhle spoustu času.

WTF? WFT: WATZMANN FAMILY TRAVERSE 2026

Budík nás tahá z peří o půl čtvrté, ve čtyři vyrážíme od auta. Na zádech pingly se základním hárdwérem a věcmi na bivak. Nejsme žádní reproši a chceme si to udělat hezký. Počítáme, že někde na hřebeni strávíme noc. O půl šesté míjíme spící Kührointalm a místo po hřebeni pokračujeme po traverzovce Falzsteig. To ještě nevíme, že nás tahle volba bude zanedlouho zatraceně mrzet. Bloudíme zasněženým lesem, hledáme stezku přes Kederbichl, bouldrujeme v převislých trávnících, hlubinu pod našimi patami cudně skrývá tma. Při zapadání do prašanem pokryté kosodřeviny zazní poprvé toho dne naše mantra. A rozhodně ne naposledy. Ztrácíme cenný čas. V sedm jsme konečně na hřebeni a pomalu začíná svítat.

Podmínky nejsou nijak oslnivé, ale půjde to. Místy vyfoukáno na skálu, občas krusta, často sněhu po kolena. Před devátou se na vrcholu Malého Watzmannu navlečeme do lezeckého a zatím ještě nenavázaní upalujeme dál. Slunce svítí, takže na jižních a východních svazích se ze sněhu stává břečka. Snažíme se kopírovat hřeben, ale vybíráme slabiny, takže se často pohybujeme v jihovýchodní stěně. Jedno slanění roztopeným žlabem, traverz zpět na hřeben a pak už jen dupárna nenosným hlubočákem (většinou po kolena, občas po pás) na vrchol prvního Děcka, kde jsme před půl dvanáctou.

Vytáhneme lano a odjistíme nepříjemný sestup hřebenem s převějemi a pudrem na holé skále. Po sněhovém poli vyběhneme půl hodiny po poledni na druhé Dítě. Znovu jištěný sestup exponovaným hřebenem a dechberoucí výhledy do velké východní stěny. Když jsme se jí předloni po tři dny hrabali vzhůru, často můj pohled přitáhly strmé srázy Watzmannkinder a přemýšlel jsem, jaké to tam nahoře asi je. Teď to tedy vím – luftu jak v letadle. Po sněhu se doplácáme na skialpinisty oblíbené třetí Děcko.

Čtvrt na dvě; čas nemáme úplně špatný, ačkoli se dost boříme. Sejdeme kus svahem a pouštíme se do překvapivě strmých sněhů východní stěny čtvrtého Děcka neboli Jungfrau. Zapadáme po kolena, po pás, po prsa, jistit nemá smysl. Postup se zpomaluje. Nohou vyšlápnout jámu, nahrnout do ní sníh, utemovat. Znovu nahrnout, utemovat… Do třetice totéž a konečně udělat krok, opatrně zatěžovat. Povolí? Nepovolí? Pokud vydrží, vyhrajeme dalších cenných dvacet centimetrů. Mantru o alpinismu už na sebe nepokrytě vřískáme, ale k zoufalství je ještě daleko.

Tomu se přiblížíme až v okamžiku, kdy se dosud odporný sníh změní na metr absolutně nesoudržné krupice pokrývající hladší sestřičky Slunečních ploten v Arcu. Leč i z toho se podaří vybruslit (doslova). Z rovnováhy nás nevyvede ani drobné zbloudění, které řešíme dvacetimetrovým slaněním – zčásti vzduchem. Dupárna, rokle, hřebínek s převějemi. Ve čtyři konečně slavíme vrchol Jungfrau.

Následují čtyři slanění – dvakrát nalézáme skoby po předchůdcích, jednou budujeme vlastní štand. V sedle jsme v pět a dalších deset minut nám vezme výstup na poslední Dítě. Hřebínek dolů do sedla vypadá nepříjemně, ale mít víc času, možná by šel risknout. S postupující tmou však raději volíme cestu prvovýstupců – seběhnout svahem do Watzmannkaru, podejít páté Děcko a sněhem se opět vysápat vzhůru. Před půl sedmou se dohrabeme pod výraznou ostruhu v hřebeni, kde najdeme ideální bivakplac. Pod převisem odkopeme pár kubíků sněhu a luxusní 1+KK s výhledem na Mléčnou dráhu je na světě.

Přes noc se zatáhlo, ráno lehce sněží. Nikam dnes nespěcháme, ze spacáků se vyhrabeme až kolem sedmé. Dobrodíme se pod stěnu samotného Zlojíře do nástupového vhloubení a co uvidíme, nás moc nepotěší. Rozchrast přelitý glazurou. Podle fotek tu Ines s Lukou měli poněkud více ledu. Úvodní délka není nic příjemného. Jeden šroub v ledové bouli, jeden slušný frend. Ostatní jištění nestojí za řeč. Udávaný stupeň M5 tahle pasáž pocitově trochu překračuje, nicméně opravdu těžká není. Zato napínavá ano. Alespoň nebloudíme.

To se změní hned v následující délce, kde nás zláká boulder přes stupeň a příjemný štand u paty pilíře. Odtud postupujeme dál překvapivě pěknou skálou, ale vymyté plotny a hluché koutky spolu se třemi jištěními na délku se ve statistikách postarají o krásné plató relativně vysoké tepovky. Na vrcholu pilíře už nepochybujeme, že jsme se odchýlili od směru vytyčeného prvovýstupci. Pod kolmou skalní bariérou nám dochází, že tudy se asi v počínající tmě neprobíjeli.

Chvilka dumání, intuitivní traverz v sestupu doleva a objevujeme skrytý žlábek přecházející v laškovný komín přelitý glazurou. Jsme zpátky ve hře. Další postup je dost monotónní. Sněhová pole, pohříchu často vyžadující „dusací techniku“, jsou střídána krátkými skalními stupni. Postupujeme diagonálně vpravo, pak zase vlevo, většinou jistíme. Závěrečných 150 metrů po hraně a žlabem už běžíme na simul.

O půl čtvrté jsme na vršku Mittelspitze (nejvyšší bod řetězovky, 2713 m n. m., pozn. red.), kde nás čeká srážka s realitou v podobě borce v kšiltovce, keckách a teplákách Adidas s telefonem přirostlým k ruce. No, aspoň nám má kdo udělat gipfelfoto. Co následovalo, je asi zbytečné obsáhle popisovat. Přetraverzujeme na Hocheck, svahem se skulíme k Watzmannhausu a před sedmou večerní se převlékáme do suchého v autě. V civilizaci, reprezentované nejbližším fastfoodem, doplníme jedy, po nichž naše těla celou dobu prahla, a když hodinu po půlnoci otvírám dveře bytu, mám pochybnost, jestli se mi to všechno jenom nezdálo. Jen někde vzadu v hlavě zní decrescendo: „Alpinismus je svinstvo! Alpinisti…“

______________________


Pozn red. První opakování Watzmann Family Traverse (23 km hřeben, M5/80°), Jirka Doubrava + Jirka Hušek, 23.–24. 1. 2026

Použitý lezecký materiál: lano půlka 55 metrů, redukovaná sada vklíněnců, sada frendů (mikro až #1), smyce, 6 alpských expresek, pár skob na slanění, 1 šroub

Komentář Ines Papert: „Yeah… Love this news. It is for sure the first winter repeat. I would have heard about it otherwise, it’s my backyard. Local people are not really into this kind of climbing. Conditions are rare either…“ („Super, jde určitě o první opakování, místňákům se do podobných věcí nechce.“)