Možná, že za poctivost a přísnost téhle oblasti může Alex Huber. V devadesátých letech tu udělal několik cest obtížnosti 9a, které roky čekaly na první opakování. Dalo by se s nadsázkou říci: „které čekaly, než Adam Ondra vyroste a přeleze je.“ Pokud se Adama zeptáš, jakého výkonu na laně si za uplynulý rok nejvíc cení, zmíní cestu „Warmduscher“, která se nachází také v kultovní rakouské oblasti Schleier Wasserfall.

Tohle těžko čitelné 8c+ se mu podařilo vylézt v onsajtu a výkon se také dočkal ocenění „Výstup roku“ – horosvaz zveřejnil výsledky tento týden (kompletní najdeš tady, pozn. aut.) Jak Adam vzpomíná na svůj mimořádný přelez, který se mu povedl loni v červenci? A co všechno sám sobě dovolí vědět a zjišťovat, aby si stále mohl do deníčku zapsat „OS“? Dozvíš se z následujícího povídání.

Můžeš tu cestu trochu popsat?
Tuhle kombinaci mi poradil místní lezec Christian Pointner. Začneš cestou „Fight club“ 8c, která vede v nejcentrálnější části Scheier Wasserfallu, vylezeš 15 metrů na předskalí, z něj tě čeká 15 metrů silová vytrvalost a potom už se uhne doleva do relativně lehkého terénu. Údajně se tam něco málo vylomilo, tak je to teď 8b+/8c.

Pak je tam narovnání přímo, které se jmenuje „Eiszeit“ 8c+/9a a má hodně těžký boulder na konci – nemá to myslím ani opakování. Cestu udělal Helmut Kotter. Těsně pod tímhle bouldrem můžeš lézt doprava do existujícího 8b+ „Black Pearl“, které tam přichází zprava. Tím pádem vytvoříš krásnou linku, která má kolem 50 metrů. Patří k ní tedy klíčové místo „Fight clubu“, ale místo toho, abys dolezl naprosto lehkým terénem, tak lezeš dalších dvacet metrů těžkých kroků až do nejvyššího místa stěny. Tahle varianta končí na vrcholu celého sektoru – těsně vedle slaňáků legendárních cest jako „Weisse Rose“ (viz článek Milníky lezecké historie, pozn. aut.), „Open Air“ a „Black Power“.

Takže po vylezení části „Fight clubu“ jsi měl na vybranou, kudy polezeš dál, a jelikož ses cítil dobře, tak ses rozhodl pro těžší variantu…
Jó, přesně tak. (směje se) Bylo to už ke konci dne, během kterého se mi povedlo vylézt cestu „Orca“ (8c+ od Alexe Hubera z roku 2001, která až do zmíněného dne neměla opakování. Po Adamovi ji loni na podzim vylezl ještě Jacob Schubert, který klíčové místo oblezl zleva za 8b, pozn. red.). Splnil jsem si tedy cíl dne, už jsem byl trochu unavený… Nicméně po dlouhém tréninku na umělé stěně jsem byl o to víc motivovaný a rozhodl jsem se zkusit ještě „Warmduschera“.

Jak to probíhalo?
Tu spodní 8c část jsem vylezl dost na hraně, tam jsem si dobře zabojoval. A pak následovala ta vrchní část, které si dost považuji. Není totiž na onsight moc přehledná. Na spoustě míst jsem byl zamotaný až hrůza. Všude opačně rukama… Neuvěřitelný boj.

Načárkované to asi nebylo, co?
Christian cestu asi trochu zkoušel, ale já jsem se tam ocitl po deštivém období a sotva to vyschlo. Některé chyty byly i mokré, takže to výrazně načárkované nebylo. Často jsem zůstal chvíli ve fixu a šmátral něco nad sebou. V tom vnímám hodnotu toho onsightu.

Přijde ti těžší onsightovat ve Schleier Wasserfallu než třeba v Red River Gorge? (Tam Adam na první pokus vylezl třeba „Golden Ticket“ 9a nebo „Pure Imagination“ 9a. Obě pak shodil na 8c+, pozn. aut.)
Obecně si myslím, že na vápně v Rakousku je těžší onsightovat než na pískovci v Red River Gorge. Je to dáno tím, že na té hnědé pískovcové skále jde maglajz velmi dobře vidět. Plus kroky ve většině cest v Red River Gorge jsou poměrně jednoduché. Další výhoda je, že tam jsou skoro všechny chyty horizontální – takže na nich jenom visíš a máš většinou čas se kouknout nahoru. Oproti tomu, na Schleier Wasserfalu tě čekají samé bočáky a spoďáky. A ve spoďáku nemáš moc komfort viset pěkně „přitaženej v bicáku“ a koukat se, co je okolo. Tam musíš lézt víc na riziko. Víc to napálit do prvního chytu, co vidíš. A nebo teda váhat, ale to už musíš mít sakra rezervu, abys to vylezl. Určitě si myslím, že „Golden Ticket“ jako cesta samotná na RP je o něco málo těžší než „Warmduscher“, ale jinak si myslím, že hodnota onsightu je možná i vyšší v případě „Warmduscheru“, kde to ve spodním boulderu musíš fakt napálit a ten krok je hodně nejistý. Víc lidí by asi mělo šanci onsightovat „Golden Ticket“. (video)

Světová špička nemá průpravu z Krasu, že?
No, já vlastně, co se týče onsightování, průpravu z Krasu taky nemám. Bohužel. (směje se) To by byla velká paráda, kdybych si uměl vymazat paměť a jel si do Krasu zaonsightovat. Zajímalo by mě, co bych vylezl. Jestli bych dal na OS nějakou místní 10+ (8b+), tak bych měl štěstí. Myslím, že žádné 8c (11-) bych nedal.

Dá se říct, co je pro tebe nejhodnotnější OS v životě?
Tak v tom mám zrovna úplně jasno – „Il Domani“ 9a. Z těch tří 9a, která jsem kdy onsightoval, to považuju jako jediné, u kterého jsem si jistý, že je to opravdu 9a. Ty ostatní jsou takové hodně softové a jsou velmi dobře čitelné. „Il Domani“ až zas tak jasné není. Je tam sice výhoda, že zem jde trochu paralelně s tím převisem, takže si to můžeš zvrchu trochu nakoukat… Něco jako třeba „Underground“ (9a v Arcu, pozn. aut.), ale jak je skála bílo-šedá, tak tam splývají chyty.

To „nakoukávání“ atd. mě zajímá… Co sám sobě dovolíš vědět nebo zjišťovat, aby to byl ještě onsight?
Když expresky visí nebo nevisí, obojí je onsight. Jedno je „OS RP“ a jedno „OS PP“. Samozřejmě, když si to nacvakáváš, je to hodnotnější, ale obojí je OS. Stejně jako FLASH může být „FLASH RP“ i „FLASH PP“.

Fotky?
Za mě fotku vidět můžeš, protože tomu se prostě nevyhneš – někdy je součástí průvodce. (směje se) Ale samozřejmě studovat dvacet různých fotek, které ukazují celou klíčovou sekvenci, to za mě v pohodě není.

Video?
Koukat se na video, i třeba měsíc před pokusem, už za mě v pohodě není…

Průpovídky lidí pod skalou?
No, tomu se někdy úplně nevyhneš. (směje se) Plus občas máš i v průvodci napsáno: „Těžký boulder na začátku a pak lehké.“ Takže když je to v průvodci, tak si to samozřejmě počítám. Co se týče lidí, snažím se je varovat dopředu: „Hele, nic mi k tomu prosím neříkej, rád bych to zkusil na OS.“ (směje se) Záměrně od spolulezců nezjišťuji, jestli nad třetím nýtem už je to lehké nebo něco takového… Co možná lidi překvapí a co beru jako nesportovní, je koukat se do té cesty během spouštění z vedlejší linie. Ještě mě napadá – vylézt na strom. (směje se) To je otázka… Koukat se na cestu z nějakého předskalíčka? To je v pohodě. Trochu kontroverzní je také otázka návratu. U nás když odlepíš nohu od země, tak se nemůžeš nikdy vrátit. Etika některých anglických lezců však je, že když staticky slezeš na zem od čtvrté expresky, pořád jsi v onsightu. To neuznávám.

Co čárkování?
Když tam ty čárky jsou, tak s tím nemůžeš nic dělat. Říct kámošovi: „Hele, prolez mi to a načárkuj všechno, co vidíš,“ to už v pohodě není. (směje se) Potom ale můžeš čekat pár let, než to někdo perfektně načárkuje bez tvého vědomí, abys to mohl zkusit. To je těžké.

Ještě k cestě „Warmduscher“. Jak to, že se ti, většinou obklopenému početným štábem, povedlo vylézt jeden ze svých loňských top výkonů bez jediné fotky, videa atd.?
Vylezl jsem to během tréninkového soustředění reprezentace. Je pravda, z téhle cesty žádná fotka ani záznam neexistuje. Potvrzuje to, že ne vždy a všude jsem s kameramany.

Lezlo se ti lépe – cítil jsi menší tlak?
Z téhle cesty jsem nebyl moc nervózní, o nic nešlo – vlastně jsem o ní do poslední chvíle ani nevěděl. Takže kdyby mě u toho někdo natáčel, asi by to moc nezměnilo. Nicméně pocit, že ne vždy jsi ve skalách s kameramanem, je příjemný.

Cesta se jmenuje „Warmduscher“, což doslova znamená člověk, který se sprchuje teplou vodou… Co sprcha studená – provozuješ?
Nene, neprovozuju. Podle čínské medicíny jsem typ, pro kterého to ráno v zimě není úplně dobré – člověk mé konstituce se pak prý může snadněji nachladit. Pro spoustu lidí to určitě dobré je, ale pro mě je studená sprcha vhodná spíš v létě.

Takže díry do ledu jsi v zimě nedělal.
Dělal… Ale abych tam skočil po sauně. (směje se) Mimochodem, když jsem cvakl slaňák „Warmduschera“, tak začalo hrozně pršet. Během spouštění mě skrápěl déšť a pak do toho ještě fouklo ze strany a pocákal mě vedlejší vodopád. Takže nakonec došlo i na „kalte Dusche“. (směje se)