„200 slov“

„Vagón? Tak jsem mu nikdy neřekl.“ Na laně v horách s kamarádem Standou Šilhánem

17. 12. 2024, Jirka Novák

Psalo se jaro 1972. Na Prachově probíhaly oslavy 75 let českého organizovaného horolezectví. Sešla se tam tak celá řada lezců z různých koutů republiky. V té době k novým hitům patřila cesta El condor pasa IXb. Pár lezců se domluvilo na jejím přelezení. Hlavním protagonistou byl Joska Rakoncaj a k němu se přidali lezci z Jablonce a také Honza „Drobek“ Krch z Brna.

Já jsem v té době hodně fotil, a tak jsem se rozhodl pokus „solidně“ zdokumentovat. Po vylezení prvního úseku jsem rychle vyběhl normálkou a slanil do stěny pro detailní postupné snímky. Kloučka z Jablonce Standu Šilhána nakonec vyhecovali jako prvolezce do poslední délky. Standa se s tím nepáral, ani se moc nejistil a doslova vyletěl na vršek. Tehdy to Joska komentoval slovy: „Jsi jak utrženej vagón.“ Postupně se z toho výroku stala přezdívka. Já jsem ho ale „Vagóne“ nikdy neoslovil. I přes dlouholeté přátelství a spolupráci to pro mě pořád byl Standa.

Jako nadějný lezec se ocitl v zájezdu ČHS do Alp v roce 1976. Byl jsem tam i já a s Mirkem Šmídem jsme uvažovali eventuálně o S stěně Eigeru. Podmínky byly ale mizerné, a tak jsem měl v kapse náhradní cíl, elegantní SZ hranu Scheidegg Wetterhornu. Na tu jsme se nakonec vypravili a spolu s námi i dvojka Standa Šilhán + Jarda Hons. Výstup tou nádhernou skalní cestou s výhledem na Eiger byl nepochybně pro Standu velkolepou zkušeností s velkými horami. Pro něj i Mirka Šmída to byl v podstatě první významný výstup v Alpách.

Bivak s Mírou Šmídem na Scheidegg Wetterhornu, Standa Šilhán vzadu (foto: Jirka Novák)


V roce 1978 jsme byli společně opět v Alpách v oblasti Bergellu. Standa se tam spojil s ideálním spolulezcem – Igorem Kollerem. Výsledkem byly dva „ikonické“ prvovýstupy v SV stěně Badile, Cesta květinBílý pás. K tomu přidali další novou cestu levou částí SZ pilíře Piz Cengala.

Se Standou jsem průběžně občas lezl na písku u nás a v Sasku a také jsem se s ním setkával na super akcích v Alpách.

V zimě 1980 jsem dal dohromady malou skupinu do zimních Dolomit. Byli v ní především mladší lezci jako Standa, Joska Nežerka, Honza Ďoubal a Zuzka Hofmannová. Standa byl aktérem dvou skvělých prvních zimních výstupů, a to cestou Via Bellenzier (obtížnost VII- UIAA) na Torre d´Alleghe a Messnerovou Cestou přátel v SZ stěně Civetty.

Na další akci horolezeckého svazu do Bergellu v létě 1980 jsem se hodně těšil. Jako obvykle se jednalo o výměnný zájezd s kamarády ze Švýcarska. Reciproční výjezdy většinou s Italy, Švýcary a Rakušany byly hlavní formou akcí v Alpách v 70. a 80. letech. Občas jsme vyjeli i přes cestovku SportTurist. Připravil jsem zhruba 25 námětů na prvovýstupy zejména v italské části – např. na vrcholy Punta Ferraria, Picco Luigi Amadeo, Punta Allievi, Monte Zocca a další. Také jsem pozornost směřoval do u nás v té době neznámého Val di Mello. Standovi jsem zdejší strmé granodioritové věže líčil jako Yosemity v Alpách. Osud chtěl, že jsem nakonec místo do Bergellu odletěl do Nepálu na italskou expedici k Mount Everestu a Lhotse. V Bergellu jsem měl velice osobní cíl na kopec, který jsem objevil v roce 1969, když jsem z Itálie načerno bez víza přecházel přes Passo Muretto do Švýcarska. Bylo to Piz Ligoncio v odlehlém údolí Val Codera. Netušil jsem, kdy se zase do Bergellu podívám, a tak jsem tento cíl s těžkým srdcem „svěřil“ svému kamarádovi Standovi. Povedla se mu s Honzou Ďoubalem nádherná cesta 700 m vysokou Z stěnou a k tomu ještě další nová cesta na vedlejší vrchol.

Hodně rád vzpomínám na náš společný výstup severní stěnou Eigeru v roce 1982. Mizerné počasí nás nejprve vyhnalo do v té době nově objevené skalní oblasti Handegg. Vylezli jsme zde pár cest včetně legendární Benzinplatte (VIII UIAA). Až po týdnu jsme se vrátili do Grindelwaldu. Ke Standovi a mně se připojil Olin Seifer, takže jsme do severní stěny vyrazili ve třech. Navrhl jsem první opakování nové cesty severním zářezem od známých švýcarských horských vůdců Marcela Ruediho a manželů Howaldových. Oklasifikovali ji za VIII‑, A2.

Po bivaku pod stěnou jsme nastoupili do stěny. Kromě nás se na normálku vypravili Joska Nežerka a Zuzka Hofmannová s manželem a také dámská dvojka Zlatice Podhorská se spolulezkyní. Nulová hranice byla v noci nad 4000 m, takže stěnou crčela voda. Vcelku rychle jsme nabírali výšku, ale po poledni začala bouřka a liják. Naštěstí jsme asi ve 14 hod. našli solidní převis. Koukali jsme, jak naši přátelé z klasické cesty prchají ze stěny do oken zubačky. My vytrvali a pak nás čekal nekonečný bivak. Hned ráno začalo těžké lezení. Olin, který nastoupil do první těžké délky za VIII‑, si musel nasadit lezečky/bačkůrky. Pod sérií koutových spár jsme museli zabivakovat a opět začal liják. Já se schoval celý zkroucený pod malým převisem a Standa s Olinem zalezli na pohodlné polici do žďáráku jedné známé značky. Po dvou hodinách se ozval řev. Žďárák začal protékat. Ráno dva vodníci a já lezli dál. Poměrně rychle jsme dosáhli vrcholu hrany stěny a začali sestupovat.

Standa Šilhán, Handegg, Švýcarsko, 1982 (foto: Jirka Novák)


Počátkem 80. let jsem stále lezl se Standou, v podstatě nahodile i na písku. V roce 1983 se mi podařilo zdokumentovat tři těžké výstupy s 16 mm kamerou. Především na mou objednávku druhý výstup historicky první cestou stupně obtížnosti Xb, cestou Kamikadze na Rauenstein Turm. Pak cestou Utopie a hlavně nádhernou Čihulovou Ruční spárou VIIIa na Anebo ve Skaláku. V té době tuto cestu málokdo dokázal vylézt zcela čistě. Standa ji pro mne vylezl, v podstatě vyběhl, hned dvakrát. Nejprve pro celkové záběry a detaily práce nohou. Pak mě dobral ke kruhu, slanil a znovu lezl odspoda, abych měl detaily práce rukou shora.

Rok 1984, jeden nejvýznamnějších v naší horolezecké historii, především super expedicemi v Himálaji, začal akcí v zimních Dolomitech s řadou prvních zimních výstupů. Ohlas vyvolal zejména výstup severní stěnou Monte Agneru Masarottovou cestou dvojice Standa a Honza Ďoubal. Jednalo se o první opakování a první zimní výstup extrémně těžkou cestou. Původně jsem chtěl lézt s nimi a vzít do stěny 16 mm kameru. Nakonec jsem jako vedoucí zájezdu zodpovědně odjel s většinou účastníků pod Sass Maor.

Pak již následoval Himálaj, naše velká společná výprava k 4500 m vysoké západní Z stěně osmitisícové Dhaulágiri I. Naprosté dobrodružství k cíli, ke kterému chyběla základní dokumentace a nebyl v ní realizován jediný pokus o výstup. Standa byl velmi aktivní, ale trochu doplatil na nezkušenost z výšek. Po dosažení posledního tábora ve výšce 7 600 m se zde spolu s Palo Rajtárem „zabydleli“ s tím, že se aklimatizují a pak půjdou dál. Nereagovali na výzvu k sestupu a po třech dnech z toho byla záchranka, kdy Jindra Martiš a Jarýk Stejskal opravdu pomohli. Pro Standu to bylo, myslím si, dost zásadní poučení pro další akce ve velkých výškách.

Pod Dhaulágiri 1984, Nepál (foto: Jirka Novák)


V roce 1990 jsem byl požádán italským kamarádem Francesco Santonem, který mne pozval na Everest v roce 1980, mne a Josku Rakoncaje na K2 v roce 1983, ke spolupráci na expedici k SV pilíři Dhaulagiri. Sestava Italů byla vhodná spíš pro trekking, a proto jsme se dohodli, že doplním výpravu dvěma kvalitními lezci. Pozval jsem Standu a Poldu Sulovského. Pro Standu to znamenalo první výstup na osmitisícovku.

Na jaře 1994 mi Standa zavolal, že chtějí spolu se Zdeňkem Hrubým absolvovat výpravu na osmitisícovku, nejlépe Cho Oyu, a jestli mohu něco zorganizovat. Spolupracoval jsem po řadu let s Renato Morem, mým partnerem z expediční komise UIAA, který měl známou agenturu FOCUS, a oslovil jsem ho. Obratem naši účast vybavil v rámci seskupení menších skupin. Podmínky byly ideální, ani jedna trhlina, dokonalý firn, po kterém se doslova utíkalo na hrotech maček. Standa byl podruhé na osmitisícovce.

V roce 1995 jsme mohli být v Himálaji opět spolu – Francesco Santon nás oba pozval na expedici k Shisha Pangmě. Já jsem ale měl již rozjetou další akci na Cho Oyu, takže jsme se potkali pouze v Kathmandu. Pro Standu to byl třetí dosažený 8000 m vysoký kopec.

Opakovaně jsem ho zval na další výpravy do Himálaje, ale se smutným úsměvem odmítal s tím, že už nemůže na takové akce odjet. Dlouho jsem netušil, jak závažné zdravotní potíže Standa má…

_________________

Tento text volně navazuje na povídku „Vagónovo zkamenělý srdce“. Standa Šilhán by oslavil 70 let, kterou jsme publikovali v prosinci 2024, pozn. red.




I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu