Sedím ve Skaláku na vrcholu věže Zlatá vyhlídka. Pozoruji svoje zkrvavené klouby, ve spáncích mi zběsile pulzuje krev a snažím se polknout vysušené patro. Právě jsem dolezl Severozápadní sokolík za VI, autor Josef Čihula s druhy. Velká cesta s malým číslem. Pro mě určitě. Počet kruhů nula. Dvacet metrů po vlastním jištění, o kterém vím, že do něj nemůžu sednout, natož padat. Někdy člověk nepadá proto, že už nemůže. Padá proto, že se rozhodne přestat lézt. Cestou ze skal mám potom stále lechtivý pocit v žaludku, na tváři úsměv Mony Lisy a na pravém předloktí mě pálí čerstvě složený, krví podepsaný „výuční list spárového lezení“.

Skalák má mezi českými pískovcovými oblastmi trochu výjimečné postavení. Možná je to jeho velkou zranitelností a extrémní měkkostí pískovcových věží. Je svým způsobem zakonzervovanou oblastí, která hájí tradici české pískařiny. Do místních věží a jejich stěn jsou vepsány životy a příběhy lidí, kteří zde zanechali otisky své síly, touhy a odvahy. Lezecké cesty jsou jako knihy. Nemusíš je číst, jen je nepřepisuj. Všichni známe volání cest a taky víme, že počkat si na ten správný den je součást výstupu. To prostě nevochčiješ.

Už sto dvacet let nutí věže Skaláku lidi cestou vzhůru zjišťovat, kým doopravdy jsou. Od prvního oficiálního výstupu Rudolfa Kauschky a Augusta Steinjana Kauschkovou spárou VII na Dračí zub právě uplynulo sto dvacet let. Psal se 17. červen 1906.

120 let lezení ve Skaláku – to je název expozice, kterou 17. června 2026 otevřel v Konírně hradu Valdštejn patriot, pískařský srdcař, milovník spár a širočin Honza „Vorel“ Obročník. „V lednu jsem zavřel e‑shop a od té doby jsem furt tady,“ komentuje Vorel dotaz kamarádů po slavnostním otevření. Díky jeho úsilí se skalácká historie rozesetá po šuplících a krabicích zhmotnila v expozici v nádherném prostoru valdštejnské konírny.

Expozice stojí na dobových fotografiích a je rozdělena do čtyř období. Objevování, Cvičné skály, Klasická pískařina a Sportovní období. Výstava ještě nemá finální podobu. Honza Obročník stále přijímá další fotografie, kterých by nakonec mělo být až 1200. Část expozice je i zážitková a návštěvníci si můžou vyzkoušet, jak nechutné bývalo chytání pádů nebo jak horké bylo klasické slanění Dülferovým sedem.

Vernisáže se zúčastnili i žijící legendy – mezi jinými František Čepelka, Jindra Sochor, Petr Prachtel, šestadevadesátiletý Jiří Čihulka a mnoho dalších rozesetých v početném davu.

Zase ve skalách, hrozný vedro, skoro třicet stupňů. Stejně jdeme lézt. Cokoli. Se spolulezcem Markem se domluvíme na Údolní cestě V na Podmokelskou věž, je to ultrapopulárka. Lezli jsme to oba někdy před třiceti lety… Nebo čtyřiceti?

Minule nula kruhů. Dneska osm. Kde tohle najdeš? Lezeme krásně střídavě a cestou se obdivujeme německým sasíkům, kteří měli obrovský cit a oko pro čtení prvovýstupů. Je to přesně ta cesta pro dnešní den – podmokelská lezecká turistika. Vystoupat do výšky a nechat se omámit letním vedrem a vzduchem prosyceným rozpálenou pryskyřicí.

Možná právě proto je Skalák po sto dvaceti letech pořád živý. Jeden den zatne drápky. Druhý tě nechá jen lézt. A pak zjistíš, že cestou domů už přemýšlíš, kdy se vrátíš.

_______________________________________

Výstavu 120 let lezení ve Skaláku najdeš v Konírně hradu Valdštejn v Českém Ráji. Otevřená je každý den od 9 do 18 hodin. Víc informací najdeš na facebookové stránce.