Během přípravy rozhovoru s Berndem Arnoldem se nám dostalo do rukou video o lezení v Československu, které tu v červnu 1970 natočili Němci. Nejspíš se u nás nikdy nevysílalo, a tak jsme Bernda poprosili, zda tenhle poklad z jeho archivu můžeme oprášit a připravit k němu titulky. „Ano, budu rád. S českými titulky to bude pro mladší publikum určitě velmi poučné,“ odepsal.

Časem jsme tedy video, které dokumentuje zejména skalácký víkend horolezce Radana Kuchaře, přeložili a nyní se na něj můžeš dole pod článkem podívat. S žádostí o doprovodnou vzpomínku na legendární chatovou osadu, kde se krátký film odehrává, jsme se obrátili na Drahoše Machaně – ve svých 91 letech mu stále slouží zdraví a pamatuje si spoustu detailů.

PŘEHLÍDKA CHAT V „OSADĚ RUDÝ ŘÍJEN“

(z vyprávění Drahoše Machaně)

Nejprve jsme měli názor, že si nikdy žádnou chatu stavět nebudeme. Byli jsme proti tomu. Ale časem jsme zjistili, že nám přibývají léta a chtěli jsme si koupit pozemek. Na nápad stavět si na okraji Skaláku chaty přišel asi Radan dohromady s Boganem Svatošem a se mnou. Byli jsme taková trojice. Časem se k nám přidal ještě Olda Kopal.

Chtěli jsme je původně stavět na druhé straně směrem k semdihorskému nádraží. Byla to taková šikmá stráň s pohledem na silnici Turnov–Jičín. Ale na místě proběhl nějaký geologický průzkum a dozvěděli jsme se, že svah se sesouvá.

Později někdo přišel na to, že se prodává pivovarská zahrada, která byla za první republiky upravená jako park. Když byla na prodej, byla strašně zanedbaná a nikdo ji nechtěl. Prodával ji zřejmě národní výbor. Založili jsme takové nepsané družstvo, ve kterém byl Olda Kopal, Bohouš Svatoš, Radan Kuchař, Jirka Jech, Erich Kudrna a já. Po jednání s pozemkovým fondem jsme stráň dostali přidělenou.

Následně proběhla určitá diskuse o tom, kdo si vybere kterou parcelu. Svatoš trval na tom, že musí být na samém vršku a Radan říkal: „Jednou budu starej a budu rád, když budu dole u silnice.“ Tak si zabral místo nejníž, aby nemusel chodit do kopce. Já jsem potom odjel dlouhodobě do Austrálie a trochu jsem z toho vypadl.

Časem se mi naskytla příležitost koupit chatu přímo nahoře u zámku Hrubá Skála. Přesunul jsem se tam a moje parcela ve stráni byla na prodej. Byl o ni velký zájem. Velký nátlak na mě dělal Gusta Ginzel – ten o ni moc stál. „Ježíš marjá, to by za ním chodila spousta Němců!“ říkali chlapi a nechtěli, abych mu to prodal. Nakonec si ji koupil Karel Cermanů z Lomnice, který si v té Lomnici mezitím postavil vlastní pílí barák. S radostí jsem mu to prodal za cenu, za kterou jsem to kdysi koupil. Poslední si tam postavil chatu Jirka Mašek, který se do naší party postupně také dostal. Postavil si chatu dole vedle Radana.

Všichni chlapi si tam nechali dovézt montované chaty (připravené z výroby, pozn. red.). Nejméně montovanou ji měl Svatoš, jelikož to byl všeumělec a sám si ji dodělal. Jedinou výjimkou byl Karel Cerman, který si tu chatu postavil úplně sám – svými mozoly. Radan Kuchař měl vždycky extrémní názory a prohlašoval: „Chci tu nejmenší, která se vyrábí.“ Byla to taková malá chatička, která měla jenom jednu místnost a spalo se nahoře (viz začátek videa, pozn. red.). Pak už ale zjistil, že potřebuje větší a přestavěl si ji – dnes je to vlastně takový malý rodinný domek.

„Chci tu nejmenší chatu, která se vyrábí.“ Radan Kuchař

Radan Kuchař měl, jako známý sportovec, přidělený byt v Liberci na Králově háji. Ale tam jsi ho skoro nezastihl, jelikož byl skoro pořád ve Skaláku. I všichni ostatní měli svoje bydliště, ale přes léto bývali hlavně v chatách.

Vzpomínám si na naši tradici „opékání kuřat“ – konala se nahoře mezi chatou Kopala, Svatoše a Cermana. Tam jsme měli místo na společné ohně pod staletým dubem. Ten se nakonec musel porazit, protože hrozilo, že nám rozbije chaty. U toho ohně jsme sedávali. Všichni společně i s manželkami, to už byl každý z nás ženatý. Pravda, Radan si tam často vozil svoje dámské kontakty.

Tahle chatová osada (mapa), kterou jsme kdysi z legrace nazývali „Osada Rudý říjen“, funguje dodnes. Jezdí tam na volné dny naši potomci. Ze všech dětí vyrostli lezci a chodí pořád do skal. Teď už i s vnoučaty.

Osobně mám s tím místem spojený velký kus života. Byli jsme pevná parta kluků po vzoru Rychlých šípů, vedeni myšlenkami Jaroslava Foglara…