Během pří­pra­vy roz­ho­vo­ru s Bern­dem Arnol­dem se nám dosta­lo do rukou video o leze­ní v Čes­ko­slo­ven­sku, kte­ré tu v červ­nu 1970 nato­či­li Něm­ci. Nej­spíš se u nás nikdy nevy­sí­la­lo, a tak jsme Bern­da poprosi­li, zda tenhle poklad z jeho archi­vu může­me oprášit a při­pra­vit k němu titul­ky. „Ano, budu rád. S čes­ký­mi titul­ky to bude pro mlad­ší pub­li­kum urči­tě vel­mi pouč­né,“ ode­psal.

Časem jsme tedy video, kte­ré doku­men­tu­je zejmé­na ska­lác­ký víkend horo­lez­ce Rada­na Kucha­ře, pře­lo­ži­li a nyní se na něj můžeš dole pod člán­kem podí­vat. S žádos­tí o dopro­vod­nou vzpo­mín­ku na legen­dár­ní cha­to­vou osa­du, kde se krát­ký film ode­hrá­vá, jsme se obrá­ti­li na Dra­ho­še Macha­ně – ve svých 91 letech mu stá­le slou­ží zdra­ví a pama­tu­je si spous­tu detai­lů.

PŘEHLÍDKA CHAT V „OSADĚ RUDÝ ŘÍJEN“

(z vyprá­vě­ní Dra­ho­še Macha­ně)

Nej­pr­ve jsme měli názor, že si nikdy žád­nou cha­tu sta­vět nebu­de­me. Byli jsme pro­ti tomu. Ale časem jsme zjis­ti­li, že nám při­bý­va­jí léta a chtě­li jsme si kou­pit poze­mek. Na nápad sta­vět si na okra­ji Ska­lá­ku cha­ty při­šel asi Radan dohro­ma­dy s Boga­nem Sva­to­šem a se mnou. Byli jsme tako­vá tro­ji­ce. Časem se k nám při­dal ješ­tě Olda Kopal.

Chtě­li jsme je původ­ně sta­vět na dru­hé stra­ně smě­rem k semdi­hor­ské­mu nádra­ží. Byla to tako­vá šik­má stráň s pohle­dem na sil­ni­ci Turnov–Jičín. Ale na mís­tě pro­bě­hl něja­ký geo­lo­gic­ký prů­zkum a dozvě­dě­li jsme se, že svah se sesou­vá.

Poz­dě­ji někdo při­šel na to, že se pro­dá­vá pivo­var­ská zahra­da, kte­rá byla za prv­ní repub­li­ky upra­ve­ná jako park. Když byla na pro­dej, byla straš­ně zane­dba­ná a nikdo ji nechtěl. Pro­dá­val ji zřej­mě národ­ní výbor. Zalo­ži­li jsme tako­vé nepsa­né druž­stvo, ve kte­rém byl Olda Kopal, Bohouš Sva­toš, Radan Kuchař, Jir­ka Jech, Erich Kudr­na a já. Po jed­ná­ní s pozem­ko­vým fon­dem jsme stráň dosta­li při­dě­le­nou.

Násled­ně pro­běh­la urči­tá dis­ku­se o tom, kdo si vybe­re kte­rou par­ce­lu. Sva­toš trval na tom, že musí být na samém vrš­ku a Radan říkal: „Jed­nou budu sta­rej a budu rád, když budu dole u sil­ni­ce.“ Tak si zabral mís­to nejníž, aby nemu­sel cho­dit do kop­ce. Já jsem potom odjel dlou­ho­do­bě do Aus­trá­lie a tro­chu jsem z toho vypa­dl.

Časem se mi naskyt­la pří­le­ži­tost kou­pit cha­tu pří­mo naho­ře u zám­ku Hru­bá Ská­la. Pře­su­nul jsem se tam a moje par­ce­la ve strá­ni byla na pro­dej. Byl o ni vel­ký zájem. Vel­ký nátlak na mě dělal Gusta Gin­zel – ten o ni moc stál. „Ježíš marjá, to by za ním cho­di­la spous­ta Něm­ců!“ říka­li chla­pi a nechtě­li, abych mu to pro­dal. Nako­nec si ji kou­pil Karel Cer­ma­nů z Lomni­ce, kte­rý si v té Lomni­ci mezi­tím posta­vil vlast­ní pílí barák. S rados­tí jsem mu to pro­dal za cenu, za kte­rou jsem to kdy­si kou­pil. Posled­ní si tam posta­vil cha­tu Jir­ka Mašek, kte­rý se do naší par­ty postup­ně také dostal. Posta­vil si cha­tu dole ved­le Rada­na.

Všich­ni chla­pi si tam necha­li dovézt mon­to­va­né cha­ty (při­pra­ve­né z výro­by, pozn. red.). Nejmé­ně mon­to­va­nou ji měl Sva­toš, jeli­kož to byl vše­u­mě­lec a sám si ji dodě­lal. Jedi­nou výjim­kou byl Karel Cer­man, kte­rý si tu cha­tu posta­vil úpl­ně sám – svý­mi mozo­ly. Radan Kuchař měl vždyc­ky extrém­ní názo­ry a pro­hla­šo­val: „Chci tu nejmen­ší, kte­rá se vyrá­bí.“ Byla to tako­vá malá cha­tič­ka, kte­rá měla jenom jed­nu míst­nost a spa­lo se naho­ře (viz začá­tek videa, pozn. red.). Pak už ale zjis­til, že potře­bu­je vět­ší a pře­sta­věl si ji – dnes je to vlast­ně tako­vý malý rodin­ný domek.

„Chci tu nejmen­ší cha­tu, kte­rá se vyrá­bí.“ Radan Kuchař

Radan Kuchař měl, jako zná­mý spor­to­vec, při­dě­le­ný byt v Liber­ci na Krá­lo­vě háji. Ale tam jsi ho sko­ro neza­sti­hl, jeli­kož byl sko­ro pořád ve Ska­lá­ku. I všich­ni ostat­ní měli svo­je byd­liš­tě, ale přes léto býva­li hlav­ně v cha­tách.

Vzpo­mí­nám si na naši tra­di­ci „opé­ká­ní kuřat“ – kona­la se naho­ře mezi cha­tou Kopa­la, Sva­to­še a Cer­ma­na. Tam jsme měli mís­to na spo­leč­né ohně pod sta­le­tým dubem. Ten se nako­nec musel pora­zit, pro­to­že hro­zi­lo, že nám roz­bi­je cha­ty. U toho ohně jsme sedá­va­li. Všich­ni spo­leč­ně i s man­žel­ka­mi, to už byl kaž­dý z nás žena­tý. Prav­da, Radan si tam čas­to vozil svo­je dám­ské kon­tak­ty.

Tahle cha­to­vá osa­da (mapa), kte­rou jsme kdy­si z legra­ce nazý­va­li „Osa­da Rudý říjen“, fun­gu­je dodnes. Jez­dí tam na vol­né dny naši potom­ci. Ze všech dětí vyrost­li lez­ci a cho­dí pořád do skal. Teď už i s vnou­ča­ty.

Osob­ně mám s tím mís­tem spo­je­ný vel­ký kus živo­ta. Byli jsme pev­ná par­ta klu­ků po vzo­ru Rych­lých šípů, vede­ni myš­len­ka­mi Jaro­sla­va Fogla­ra…