USA 1983

Když to jde ztěžka celý život, tak si zvykneš. Ale může to jít i jinak. Alespoň na dva měsíce. Byla to vize Míry Pořádka, kterou se podařilo dotáhnout Jardovi Uhrovi. Článek jako připomínka, že když se chce, všechno jde…

TEXT: STANDA „SANY“ MITÁČ FOTO: JARDA UHER
| KVĚTEN 2023

Yosemity v roce 1983! Uprostřed normalizace tam vyrazila skupinka děčínských lezců ve složení: Jarda Uher, Zdeněk Weingartl a Jindra Hudeček. Mnozí už příběh této spanilé jízdy znají – třeba byli na nějaké přednášce, kterých proběhlo poměrně dost. Nicméně, čím je tahle výprava starší, tím je snad více facsinující.

Když se o cestě tří lezců do Ameriky člověk s někým baví, první reakce bývá: „Jak se tam, proboha, dostali?“ Povedlo se to díky Jardovi Uhrovi, kterému je dnes 82 let, ač na to nevypadá – stále leze, cestuje, jezdí na vodě… Tenkrát mu bylo 41, a měl tedy už dostatek zkušeností pro náročnou výzvu: Na Západ se dalo cestovat jedině na devizový příslib, což byla ponižující procedura, díky které si člověk mohl vyměnit nějaké peníze. Řada lidí na něj čekala i deset let, nebo ho vůbec nedostala. Dále byla potřeba výjezdní doložka a spousta dalších razítek. Dostat se ze socialismu do kapitalismu byl velký boj.

Jarda se do něj však pustil s velkým odhodláním. Vize velkých žulových stěn a lezeckých dobrodružství ho dohnala k neuvěřitelnému organizačnímu výkonu. Ve chvíli, kdy by to už ostatní vzdali, neváhal koupit další bonboniéry a vyrážel znovu a znovu na letiště nebo na ambasádu – přemlouvat, udolávat…

Jak se dočteš – uskutečnila se třetí výprava československých lezců do USA. Před nimi víme jen o Yosemitech Karla Schuberta s Karlem Procházkou v roce 1974 a jako druzí v Americe lezli Míra Šmíd s Jarýkem Stejskalem (1979). Oproti těmto předchůdcům se však v roce 1983 Děčíňákům povedlo přivézt špičkové lezecké zářezy – třeba na El Capitana: obávaný the Shield nebo sólovýstup legendární cestou the Nose. Dařilo se i na sportovkách, kde padly nejtěžší cesty té doby v oblasti Eldorado Canyon.

PROBOHA, JAK?


VYPRÁVÍ JARDA UHER

Říká ti něco jméno Míra Pořádek? Byl to šíleně aktivní kluk, moc příjemný člověk a schopný organizátor. Uměl dobře hrát na kytaru, zpíval… A hlavně uměl anglicky. Jednou přišel s návrhem: „Hele, chtěl bych zorganizovat výpravu do Ameriky.“ Všichni na to: „Ty vole, ses úplně zbláznil?!“ Já už jsem tou dobou pár zájezdů na Západ absolvoval a věděl jsem, jaký to byl problém. A to šlo jen o Alpy – Mt Blanc a Dolomity. „Když to zorganizuješ, tak do toho půjdu,“ řekl jsem Mírovi. Chytli se toho ještě bráchové Weingartlové, takže jsme byli čtyři – ideální parta na lezení a do auta.

Jenže, změnil to jeden víkend začátkem 80. let, kdy jsme byli v Labáku, spalo se pod Vojtěchem… Celý den pršelo, takže se nedalo lízt. Čas jsme trávili v bivaku: „Co budeme dělat? Chtělo by to zajet pro kytaru a nějaký pivo.“ Tak se Míra sbalil a ještě s jednou holkou vyrazili autem pro zásoby. Když se vraceli, tak na silnici přímo pod Vojtěchem, kde ústí Studený potok, dostali smyk. Auto se dvakrát otočilo přes střechu, Míra z něj vypadl na beton a byl na místě mrtvý. Holčina to přežila – asi byla připoutaná. Byl to samozřejmě velký průser, ale tím také skončila naše společná Amerika.

Zdeněk Weingartl pak do mě časem začal hučet: „Ty bláho, Jardo, když už to bylo takhle nadějný, tak bychom to měli dotáhnout…“ Nakonec jsem kývl a pustil jsem se do organizace sám. Jenže, v tu chvíli to vzdal jeho brácha Pavel – byl pak dost nemocný. Zůstali jsme tedy sami dva. Zdeněk pořád: „Musíme někoho sehnat!“ Tak jsem sehnal Hudyho, ale přemluvit ho tenkrát nebylo lehké. Ještě mu nebylo 19 let, pracoval jako automechanik u správy silnic, bral pár šlupek… Před odjezdem ještě musel prodat kolo… Byla to vlastně jeho první cesta do zahraničí. Pepík Hozák, někdejší vedoucí horolezeckého oddílu Děčín, mě od toho odrazoval: „Máš ty rozum, divocha Hudečka chceš vzít?“ Občas někomu v bivaku snědl buřty nebo tak něco… Každopádně, v té době byl už Hudy lezecká hvězda. Uměl a nakonec kývl. Dalšího jsme nesehnali.

Se Zdeňkem už jsme měli tou dobou devizák odklepnutý, ale Hudy ho stále neměl. Žádali jsme za něj, tedy museli na ústředí do Prahy, psali jsme dopisy, „že je špičkový lezec a že bude reprezentovat Československo“. Žádost nakonec schválili. Díky příslibu jsme si tedy mohli vyměnit koruny v hodnotě sto dolarů na osobu.

Dostat se ven byl boj… Sjezd KSČ v roce 1981 (foto: Wiki, creative commons)


Další problém byl s letenkami. Normální zpáteční letenka z Prahy do New Yorku stála 28 000 Kčs. Když jsi chtěl, mohl jsi získat poloviční slevu za předpokladu, že si to objednáš měsíc dopředu i s jasně daným zpátečním datumem. My jsme tenkrát zaplatili 14 700 Kčs. To byl šílený balík. (V roce 1983 lidé průměrně brali 2822 Kčs měsíčně, pozn. red.) Jenže, tu letenku ti mohli prodat jen ve chvíli, kdy už jsi měl kompletně vyřízené doklady. A my jsme neměli nic. (směje se)

Tak jsem osobně jezdil na úřad aerolinek – nejdřív mě vyhodili hned. Podruhé jsem tam jel s bonboniérami, ale ty nikdo nechtěl… „To si vezměte zpátky.“ „Ale my jsme reprezentace republiky a potřebujeme letenky.“ Nikdo se se mnou nechtěl bavit. Nakonec jsem je ukecal – přivezl jsem nějaká další potvrzení z ústředního výboru, papíry z Prahy… Povedlo se mi je udolat a letenky nám prodali.

Další problém bylo získat výjezdní doložky od Správy pasů a víz – tedy razítko, že můžeš vycestovat. To se nakonec také podařilo, ale předtím proběhlo obrovské přemlouvání…

A to nejhorší nakonec: totiž fakt, že z americké strany nás tam nechtěli pustit. Teď si to představ: máš zaplacené letenky, vyřízený devizák, platnou výjezdní doložku, ale je ti to k ničemu. Na americkém velvyslanectví v Praze jsem byl třikrát za sebou. Anglicky jsem neuměl, ale naštěstí se tam dalo mluvit česky: „Jsme reprezentanti, jede s námi nejlepší lezec republiky…“ Oni: „Za co tam budete žít?“ „Máme 100 dolarů.“ „To máte na zmrzlinu, ale za co tam budete žít?“ „No, my máme samozřejmě peníze na černo, ale to nemůžeme na našich úřadech přiznat.“ „Ale to je stejně málo. Existuje jen jedna poslední šance, jak vám můžeme dát víza: sežeňte si pozvání a někoho, kdo za vás bude v USA ručit.“

Zdeněk Weingartl měl už tou dobou kamarády v Sasku – ty dobré lezce, se kterými lezl na Falkenstein a tak podobně. Spousta těch dobrých Výchoďárů uteklo do Ameriky a vybudovali si tam solidní zázemí. Ti kluci říkali: „Jo, to není problém. To Franta támhle z Nebrasky zařídí.“ Nakonec přišlo pozvání a počtvrté jsem vyrazil na velvyslanectví. „Takovéhle pozvání? To si můžete strčit do octa. Potřebujete oficiální pozvání od amerických úřadů včetně razítek a musí tam být výslovně napsané, že ‘zvací subjekt ručí za veškeré nemoci, úrazy a potenciální škodu, kterou v USA můžete způsobit.’“

Jak jsem říkal – my už měli koupené letenky a čas běžel. Takže další šance na pozvání: původem saský lezec Fritz Wiessner, který ve třiceti emigroval do Ameriky. Tehdy mu bylo 83 roků, tou dobou už milionář. Získali jsme na něj kontakt zhruba týden dva před odjezdem, matroš už pomalu zabalený v batohu… Napsal nám docela dlouhý dopis zhruba v tomto duchu: „Fandím vám, mám radost, že chcete jet do Yosemit… Nicméně, Češi mě v minulosti zklamali. Stalo se to během zájezdu na Aljašku, kde jsem za ně musel zaplatit záchranu vrtulníkem… Držím palce a příští rok vás určitě pozvu.“

Fritz Wiessner (foto: Wiki, creative commons)


To byla velká rána, ale začalo to znovu. Kousek pod námi v domě bydlí Špánkovi, tak jsem za nimi šel i se Zdeňkem: „Hele, Maruš, potřebujeme si zavolat.“ Tou dobou byli jedni z prvních, co měli doma drátový telefon. „Jó, to není problém. A kam?“ „Do Mnichova.“ „Ježiš marjá!“ paní Špánková se celá osypala a málem omdlela. Když jsi volal někam do zahraničí, hned byla šance, že tě začnou sledovat, dělat ti problémy…

„No, tak jó,“ dovolila nám to. Chopili jsme se telefonu a volali – Zdeněk německy zase přes ty kamarády ze Saska, aby ještě zkusili ukecat Fritze Wiessnera. Ty vole, a on to pozvání poslal – přímo na velvyslanectví do Prahy. Asi dva dny před odletem.

„Jak se ti to v tý době povedlo se tam dostat? Vy jste museli být agenti nebo udavači,“ ptali se mě pak často lidi. Prostě jsme se nevzdali. Neustále jsme jim opakovali, že tam budeme reprezentovat – na to jsme hráli.

– REPREZENTACE V ŽIGULU NA RUZYNI. JARDA UHER, JINDRA HUDEČEK A ZDENĚK WEINGARTL (foto: Míla Uhrová) –

POSTEL

Jeli jsme Žigulem na letiště a plánovali, že moje žena odveze auto zpátky domů. Tenkrát jsme měli možnost vzít 20 kg na osobu do podpalubí a sedm kilo přímo do kabiny… „Mohli byste nám, prosím, zamluvit ty místa nad křídlem?“ „Jako proč?“ ptala se paní na aerolinkách. „My jsme horolezci a máme hodně věcí.“ Hlavní batohy vážily dohromady 58,5 kilo. Na palubu jsme však místo povolených sedmi pronesli každý tak 15 kilo.

Odlétali jsme 9. května, bylo vedro a měli jsme všechny hadry na sobě – kvůli váze batohů. Procházeli jsme rámem, který se rozklepal. „Tak to všechno vyndejte.“ Ostraha letiště se seběhla a všichni čuměli. My po kapsách skoby, karabiny. Jsme šetřili, rozumíš. „Ježiši kriste, to svět neviděl!“ „Tak jak to máme udělat?“ ptali jsme se. „Ježiši, radši jděte! Jděte!“ Prošli jsme do odbavovací haly a všechno z nás spadlo…

V tu chvíli mi to došlo: naše skládací postel do stěny, kterou jsem vyrobil, zůstala v autě! Tak jsem sehrál obrovskou scénu: „Proboha! My nemůžeme odjet, my máme ještě venku hlavní zavazadlo, bez kterého nemůžeme do Ameriky!“ Chlapík z ostrahy šel se mnou až do auta na parkoviště, kde ještě naštěstí čekala moje žena, a já jsem balík mimo všechny kontroly pronesl přímo do odbavovací haly. Věci jsme pak nacpali do toho prostoru nad křídlem.

JAZYK

Hudy neuměl ani slovíčko. Já jsem uměl počítat a abecedu. Ani jednu větu bych nedal dohromady. Zdeněk uměl ze školy nejlépe, ale mizerně. Problém byl, že se hrozně styděl. „Běž se zeptat támhle na tohle.“ „To je blbý, to se nehodí.“ Museli jsme ho dost tlačit. Tím, jak jsme neuměli jazyk, jsme byli ochuzeni o spoustu věcí. Jedeš okolo různých zajímavostí a ani nevíš, že tam něco je – nepřeložíš si cedule, nic…

Tím, jak jsme neuměli jazyk, jsme byli ochuzeni o spoustu věcí. (foto: JU)


PARTA

Mně bylo tehdy 41 let, Zdeňkovi asi 29 let, Hudymu kolem 19 let. Ač mě všichni odrazovali od toho, abych Hudyho bral, nakonec se z něj během Ameriky vyklubal nejlepší parťák, kterého jsem zažil. Férový kluk. Nestalo se mi, že by projevil nějaký náznak sobeckosti nebo tak něco… A to jsme měli často problémy – nebyly prachy ani žrádlo. A tak jsme hned na začátku sehnali práci, abychom mohli koupit auto a odjet na západ. Ten šel támhle s černochama do Harlemu, ten šel stavět nějakou zeď, ten rekonstruoval se sádrokartonem. Jeden byl nemocný tři dny, druhý makal víc… Každopádně, prachy jsme dali na jednu hromadu a neřešili, kdo dělal kolik hodin. Během prvních dvou týdnů jsme si vydělali v podstatě na celou Ameriku.

„Co za to koupíme k jídlu?“ Vajíčka, vnitřnosti – nějaká játra, ledvinky a maso, co tam nikdo nejedl a bylo nejlevnější… Pak jsme se hodně živili z dvoukilových balení zmrzliny.

NÁVŠTĚVA

Měli jsme malinkatý stan pro jednoho, úplně nejmenší, co existoval, a spali jsme tam dva. V kempu Sunnyside v Yosemitech se platilo asi dva dolary na osobu a stan, takže to byla strašná suma. „My jdeme do stěny, tak bychom to neplatili?“ zkoušeli jsme šachovat. „No, ale někdo vám tady musí hlídat věci a auto.“ Tak jsem tam zůstal.

Pak kluci spali ve stanu a já si lehl hned vedle, půl metru od něj. Mezi stanem a autem jsme měli papírovou krabici se žrádlem – rýže, polívky, šumák… Nic zvláštního. Najednou v noci slyším rachot. Začal jsem mžourat ven dírou ze spacáku. Medvěd nám trhá papírovou krabici – 30 centimetrů ode mě. Docela slušný kus, 150 kilo měl určitě. Ty vole! Tak jsem začal sbírat odvahu: „Běž! Kšá!“ a vyhnal jsem ho. Pak jsme krabici odnesli do auta, kde ji správně také nesmíš mít.

ÚSPĚCH

Kluci se chtěli předvést a udělat díru do světa. „Buď polezeme nějaký prásk, nebo jedu domů,“ řekl Jindra. Ani náhodou jsem neměl snahu oba brzdit, takže El Capa šli sami dva. Pomáhal jsem jim jen s logistikou, občas něco uvařil, odnesl a tak podobně.

Za čtyři a půl dne, což byl tou dobou hodně rychlý čas, se jim podařilo vylézt cestu the Shield (5.8, A3, 30 délek, 880 m, pozn. red.). To byl obrovský úspěch. Psaly o tom Američani i v novinách. Zdeněk Weingartl to lezl v bačkorách, ze kterých mu na konci koukaly prsty. Z vršku El Capa pak následoval 15 kilometrů sestup bahnem. Když v těch samých botách přišel až do kempu, byla to obrovská sláva. Všichni lezci se scházeli, na ty jeho bačkory nevěřícně koukali a předávali si je mezi sebou.

Jindra pak lezl sólo the Nose, hodil tam asi osmimetrovou tlamu… Frendy jsme skoro neměli, jen něco málo jsme našli pod stěnou. Asi dva. Jeden z nich mám ještě schovaný ve skříni (vyndává ho a frend má stále plynulý chod, pozn. red.). Měli jsme s sebou i skoby a kladivo. Na sportovních cestách vylezl nejtěžší cestu zájezdu Hudy: Fire and Ice (5.12b, 7b/7b+ fr., pozn. red.) v kaňonu Eldorado. Zkoušel ji několikrát, aby se mu ji povedlo vylézt úplně čistě bez pádu.

Zdeněk Weingartl leze Kloeberdanz (5.11c, 7a) v oblasti Eldorado Canyon (foto: JU)

NEÚSPĚCH

Mimochodem, u téhle těžké sportovky Kloeberdanz (5.11c, 7a) jsme potkali Lynn Hill. Tou dobou už byla známá a lezla nějakou vedlejší cestu. Trochu jsme se s ní i bavili: „Hello, how are you?“ Pak už jsme nevěděli, co dál říkat. Nějací Češi v teplákách ji moc nezajímali.

Po cestě jsme se dostali také do Monument Valley. Chtěli jsme tam lézt a přivezli si velký zážitek – je to indiánská rezervace a nesmíš nikde chodit mimo cesty. Natož lízt. My jsme obhlédli situaci: nikde nikdo nebyl, tak jsme, celí nadržení, naběhli k jedné skále, že něco zkusíme… Hele, trvalo to pár minut a najednou jsem měl pušku mezi lopatkami. Indiáni kmene Navajo přijeli na koních a my tak rychle utíkali dolů, že jsi to neviděl. Byli jsme bez šance, pohlídali si to.

Chtěli jsme vylézt na nějakou pískovcovou věž, ale nevyšlo to. (f: Jarda Uher)


KORÁB

Byl to Ford Combi a na délku měřil přes šest metrů. Osmiválec, z čehož jeden válec nešel vůbec… Volant fungoval tak, že první půlotáčka byla naprázdno… Široké auto jako blázen – první lavice pro tři, druhá pro tři a vzadu ještě velký kufr.

Spali jsme na něm, protože jsme se báli hadů. Hlavně v Joshua Tree, tam bylo hrozně moc chřestýšů. A vařili jsme za jízdy, abychom ušetřili čas – normálně na benzíňáku značky Juwel. Během jízdy jsi skoro neviděl před sebe, jak jsi byl posazený hluboko. Spotřebu to mělo 18 litrů na 100 kilometrů. A to jsme pořád jezdili za truckama, aby nás „nacucávaly“. A navzájem jsme se hecovali: „Ty vole, zas jedeš rychle! Šetři!“ Jinak auto jsme z původní ceny 1000 dolarů usmlouvali na 750. Na konci zájezdu jsme se ho zbavili s velkou ztrátou.

– ZDENĚK WEINGARTL A JINDRA HUDEČEK VE FORDU COMBI, USA 1983 (foto: Jarda Uher) –

SBOHEM, AMERIKO!

Po návratu se mě hodně lidí ptalo: „Jaká je ta Amerika?“ Na to jsem vždycky říkal: „A která Amerika?“ Protože to máš půl světa – od pouští po super národní parky… Od boháčů po žebráky na ulici, co nemají co jíst. To je obrovská země a všehochuť.

Viděli jsme tam pěkné i nepěkné věci. Mně se to líbilo a byl jsem nadšený. Byl to pro nás nový svět, ve kterém jsme strávili dva měsíce. Takže i když jsme neuměli anglicky, tak jsme přeci jen pochytili a viděli dost.

A návrat do normality? To bych popsal asi takto: moje žena pro nás zase přijela na letiště Žigulem. Nasedl jsem do auta, že budu řídit, a říkám jí: „Hele, zaseklej volant.“ Šel jsem ven, koukal jsem pod auto, co se děje, že se ten volant vůbec netočí. „Né, to je normální,“ říkala. „Není!“ Pak jsem zjistil, že v Americe jsem si natolik zvykl na posilovač řízení, že mi ten náš Žigul přišel, jako kdyby byl rozbitý. Otáčení drhlo a šlo ztěžka. Ale když s tím člověk jezdí celý život, tak si zvykne…

__________________

Kdo by si o tomto zájezdu rád přečetl více, může si stáhnout deníkové zápisky Jardy Uhra. Najdeš je tady, pozn. red.

__________

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo doma uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvaknutím přispíváš eMontaně na další tvorbu