ULTRA LENKA

Hledám dno, kdy už to tělo a hlava nebudou dávat. A zároveň ho vlastně najít nechci. Ultra bolí, hodně. Zároveň je to pro mě božský relax a absolutní svoboda. Nejlepší dovolená? Sedm maratonů za týden.

TEXT: LENKA BERROUCHE
FOTO: ARCHIV AUTORKY, TEREZA NAJMANOVÁ, VISUALPS.CH, ILUSTRACE: ZUZKA ALIGEROVÁ
| ZÁŘÍ 2021

NEMÍT ČAS JE VÝMLUVA

Dneska je pondělí. Mám volný den. Nebo volný; no prostě bez běhu. V pondělí se neběhá. Léčí se bolístky z dlouhých víkendových běhů nebo závodů. Taky se v pondělí regeneruje na úterní dvoufázový trénink – porci předpracovních pomalých ranních kilometrů a další porci těch odpoledních popracovních, už trošku rychlejších. A pak se běhá zase až do neděle. Týden co týden. Někdy jde nazout kecky snadno. Někdy to zabere delší dobu. Ale ten pocit „po“ je fajn vždycky. Běh ale není jen o běhání. To, co od těla chceš, musíš i nějak vyvážit. Takže zhruba stejný čas zabere různé protahování, posilování a podobné činnosti. Sem tam plavání, sauna. 

Chce to hodně dobře plánovat čas. A taky to chce neztrácet drahocenné minuty příliš dlouhým přemlouváním se do kecek. Také to chce zoptimalizovat čas domácích prací. Dnešní technologická doba mi naštěstí hodně pomáhá. Pračka vypere. Sušička usuší. Myčka umyje. Rýžovar sám uvaří. Tlačítko „ON“ na remosce zvládne zmáčknout dítko v předem určený čas. Přijdu z tréninku a mám uvařeno. Nemít čas je výmluva. Vždy to nějak jde.

Swiss Peaks Trail 360 – můj nejnáročnější závod v životě. (f: Visualps.ch)


Správně chycený běžec se prý pozná podle toho, že plánuje dovolenou podle závodů. Tomu se nedá vyhnout. Někdy cíleně bereš děti tam, kde se zrovna a „náhodou“ běží nějaký závod. Jindy si vybereš dovolenou a pak jen tak pátráš, co se zrovna běží v okolí. Jako na potvoru se VŽDYCKY něco běží. Tak jako teď v říjnu Transvulcania. 

„Mami, jsou levné letenky na Kanáry, poletíme?“
„Ok, můžeme,“ souhlasím, protože letošní prázdniny byly stylem dovolená = závod.

Ještě rychlá kontrola probíhajících závodů a…  je tam! Stejný termín. Stejný ostrov. Náhoda? Miluju tyhle náhody. No co, už jsem přihlášená. Za jeden den si oběhnu to, co by mi jinak trvalo dny minimálně tři. Oni to tam kluci těch pár hodin beze mě vydrží. Ten nejmladší je rád, že se vyhne delší procházce. 

PROČ BĚHÁM?

Coby dítko školou povinné jsem chodila do turistického oddílu, a tak mi ty procházky v přírodě v dospělosti asi chybí. Nebo taky pro potřebu odpočinku. Když máš doma tři děti… A nebo, že při běhu zvládnu vidět víc věcí než obyčejnou turistikou. Takže úspora času.

Možná i jistý druh úniku od problémů všedních dnů. Prostě všemu utéct a doufat, že tě to nedohoní. Je to prostě skvělá terapie, za kterou jsem moc ráda. Vypnu. Zrestartuju a jedeme dál. 

Nejradši běhám sama. Jen se svými myšlenkami. Někdy je ale fajn si ke svým myšlenkám někoho přibrat. Jen ne moc často. Navíc je tam taková ta „kolektivní zodpovědnost“ za nové běžce. Mně taky v začátku společné výběhy pomáhaly. Ať už k nazutí těch kecek nebo k výměně zkušeností, inspirace a motivace. 

„Vymejvák“ mozku. Kdo by ho občas nepotřeboval? 
Absolutní svoboda. 
Božskej relax. 


VÍC KILOMETRŮ, VÍC ZÁŽITKŮ

Při běhání dost často o ničem nepřemýšlím. Prostě si jen běžím a dávám pozor na cestu. Nebo si naperu do uší hudbu na plný kule. 

Běhat jsem začala asi před šesti lety. S kamarádkou jsme se přihlásily na půlmaraton. Já, která nedobíhala ani na autobus. Tak jsem se začala rozbíhat. Nejdřív kousek, pak první pětka, první desítka, první závod – Libouchecký ultramaraton – a láska na první pohled. To bylo 25 km lesem, následující rok na stejném závodě padesát a tím první vstup do ultra. Další rok už full verze: 100 kilometrů. 

„Má být hezky,“ říkali. Tolik krup mi na hlavu ještě nikdy nenapadalo. Skrčená pod stromem si chráním nový mobil, aby do něj nenateklo. Nepromokavý sáček nepatřil tou dobou ještě do mé výbavy. Teď už ano. Divím se, že mě tahle zkušenost od ultra neodradila. A nebo právě tahle zkušenost rozhodla.

Víc kilometrů, víc zážitků. Těch hezkých. Většinou. Ultra bolí. Někdy víc, někdy méně. Někdy bojuješ s hlavou. Jindy trasu proběhneš ani nevíš jak. Mám ráda výzvy, mám ráda překonávání sama sebe, mám ráda hledání limitů – těla i hlavy. Hledám dno, kdy už to tělo a hlava dávat nebudou. A zároveň ho vlastně najít nechci. Třeba vůbec neexistuje a třeba ty limity máme jen někde v hlavě. Vždyť ještě nedávno mi přišlo nemyslitelné uběhnout sto kilometrů. 

Ultra bolí. Někdy více, někdy méně.

CO V HLAVĚ NASTAVÍM, TO DÁM

Do konce těchto letních prázdnin jich mám na jeden zátah 217. Přesněji 217 kilometrů a 371 metrů k tomu. Za 24 hodin v Kladně. Kilometrový okruh, asfalt. Tak daleko od trailových běhů v lese. To bylo loni. Rok asfaltových výzev na placce. Taky zkušenost a dobrá zkušenost. Jsem za ni ráda a trénink na tenhle závod mě hodně posunul. Fyzicky i psychicky. Jen moje tělo protestuje a chce zpátky do lesa. Do terénu. Do kopečků. Tak jsem zpět. 

„Jak chceš běhat na kilometrovém okruhu? To tvoje hlava zvyklá na pestrost terénu nedá.“ 

Mám výhodu; co v hlavě nastavím, to dám. Zatím. Hlava je mocná. Pro ultra i hodně důležitá. Důležitější než všechno ostatní. To hlava musí přemluvit nohy, když se jim už zrovna moc nechce pokračovat. A ta moje tenhle úkol zatím zvládá na jedničku. 

A tak slova „nejde“ a „nemožné“ nejsou v mém repertoáru. A jak se zpívá v jedné známé písničce… „Slovo ‘nejde’, neexistuje.“ To je můj životní postoj. Nejen v běžecké části mého života. Hledat řešení. Hledat cesty. Na chvíli se klidně ztratit a pak se zase nacházet. Doma. V práci. V lese. Aspoň není nuda. 

Hlava je pro ultra důležitější než všechno ostatní.
(ilustrace: Z. Aligerová)

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY

Absolvovaných závodů mám spoustu. Těch malých nepočítaně. Těch větších, srdcových, je už méně. Na některé se ráda vracím, některé už nikdy více. I když… Nikdy neříkej nikdy. To jsem se v běžeckém životě naučila. Nikdy nebudu běhat silnice! Nikdy nebudu běhat v horách. Nikdy se sem nevrátím! A za půl roku je všechno jinak…

BAROKO MARATON

Moje druhá stovečka, první závod, kde jsem si fakt dost hrábla směrem ke dnu. První noční start mě dost překvapil. Čelovka nevydržela tolik, kolik byla moje představa. A za svitu mobilu se neběží moc pěkně. Taky strategie doplňování energie nebyla vůbec vychytaná a mně došlo. Jakože fest.

„Co blbneš, vždyť jsi vyhrála!“ Ale já spokojená nebyla. Bylo to utrpení. Nejde mi o výhru. Nejde mi o umístění. Chci mít dobrý pocit z toho, že jsem do závodu dala to nejlepší. A to tady nebylo.

Zpětně to hodnotím tak, že i špatná zkušenost je zkušenost a určitě mnohem prospěšnější zkušenost. Takže stejně jako od první stovky na LUM nevycházím z domu s mobilem v nepromokavém sáčku, tak od téhle doby tahám záložní baterky do čelovky a jídlo se snažím pravidelně doplňovat. 

Baroko – První závod, kde jsem si fakt dost hrábla směrem ke dnu.

VOKOBER(G)

Vlastně už pravidelná akce, na kterou se strašně moc těším. Pro mě úplně jiný typ závodu. Scorelauf. 24 hodin s parťákem v terénu. Víš jen místo a čas startu a návratu. Také víš, že na trase se nachází Milešovka, kterou můžeš dát i pětkrát. Zbytek informací se dovídáš na startu. Běžíš. Jdeš. Sbíráš body za navštívené kontroly. Nevyhrává nejvíc naběhaných kilometrů. Vyhrává nejvíc získaných bodů. 

Půjdeš za sto bodů pětkrát na tu zpropadenou Milešovku. Nebo si doběhneš na vzdálenější vyhlídku za dvě kila? Nebo stihneš obojí? Půjdeš silnicí, lesní pěšinkou nebo to narveš volným terénem? Je to na tobě. Tenhle formát běhu mám moc ráda. Žádný prostor pro nudu a stereotyp, kdy sleduješ jen značení po cestě. Dáváš do toho velký kus sebe. 

„Půjdeš silnicí, lesní pěšinkou nebo to narveš volným terénem? Je to na tobě.“

PROMINENTNÍ VRCHOLY LUŽICKÝCH HOR

Lužické hory v režii Martina Bláhy dostaly pořádný zápřah a na startu se toho roku objevil rekordní počet běžců.

O co jde? Musíš během 24 hodin stihnout obejít všech 18 prominentních vrcholů Lužických hor. Kdy za prominenci se počítá to, že se vrchol tyčí přes 100 metrů nad okolí. Začínáš a končíš na stejném místě. Kdy budeš startovat, je úplně jedno. Jakým směrem půjdeš, je také na tobě. Jestli zvolíš jít na kopeček po cestě, nebo to napereš na volno je také na tvém zvážení. Můžeš využít kamarády po cestě. Můžeš si na trase poschovávat jídlo. Můžeš si všechno táhnout s sebou nebo pít z potůčků a pojídat mravence. Já zvolila možnost poslední. Jen tedy bez těch mravenců. I když kdo ví, co bylo v té vodě, že.

Lužické hory a Hvozd, jeden z prominentních vrcholů, v mraku. (f: Standa Mitáč)


MILEŠOVKA 12 H

Nebo si třeba 12 hodin lozit na Milešovku. Jen tak. Zábava. Trénink. Nahoru a dolů.

No, ono to jen tak nebylo. Potřebovala jsem si vyzkoušet vybavení na další taškařici. Takže nabalit batoh s náhradním oblečením, čelovky, mačky, hůlky a ostatní povinnou výbavou a jde se.

„To už jdete nahoru aspoň podruhé, že? Cože, popáté? Táto, slyšel jsi to?“ Výstupů bylo nakonec dvanáct za oněch 12 hodin. Naběháno přes 60 km, převýšení přes 5000 metrů. To už je slušný trénink.

Z kalendáře ultráka
(i: Z. Aligerová)

VYDATNÉ ULTRA BĚHY

Pražská stovka
Moravský ultramaraton
Deset lužických sedmistovek
Ultrafatra
Lesní stezka Labských pískovců

„Nepůjdeš na Loučení?“ ptal se kamarád po tom ne úplně povedeném Baroku. „Je to nejtěžší závod tady u nás.“ No, a tak jsem šla.

Start v pátek ráno. Ujít nějakých 60 km. Start druhé etapy v noci. To byla stovka. Čím rychleji máš za sebou část první, tím více odpočinku ti zbývá do té druhé. 

A když tohle přežiješ, tak si můžeš dát za dva týdny pokračující část do EKUTu, Pražskou stovku. Přežila. Dala. První doběhla. Super!

To je MČR v etapovém maratonu. Sedm maratonů v sedmi dnech. Ne nějakých rovinatých, ale pěkně do terénu To je taky bezva dovča. Týden strávený se stejnými blázny. Sedm dní boje s vlastní hlavou. Sedm dní hledání motivace vydat se vstříc dalšímu dni. Sedm dní každodenních masáží bolavých nohou. Skvělá parta lidí. Skvělej závod.
Za dva dny oběhneš deset vrchů hor lužických. První den naběháš něco kolem 60 km, ten druhý na rozbolavěných nohou „jen“ maraton. Skvělá akce, už jen tím dvoudenním formátem. Skvělá parta lidí, které tě hned vtáhne mezi sebe. Ultráci jsou fajn. Miluju tuhle komunitu.
Rodinná dovolená na Slovensku. A zrovna se tam koná závod. Zrovna někdo nabízí volnou registraci. Jinak je beznadějně vyprodáno. Náhoda? Tyhle náhody miluju. První horská zkušenost. První zahraniční závod. Krásné kopečky. Krásná příroda.
Když nemáš v dohledné době žádný závod a chceš se zabavit. Podobných stezek je na mapě několik. Tahle trasa je skvělá. Většinou vede po různých pěšinkách v lese, kde potkáš maximálně tak nějakou lesní faunu. Líbilo moc. Skvělej relax od všedních dnů.

ULTRÁCI NORMÁLNÍ NEJSOU

SWISS PEAKS TRAIL 360

Několik měsíců příprav těla, mysli a vybavení. Viděla jsem nespočet videí a přečetla stejný nespočet reportů z tohohle závodu. A připadala si tak připraveně. Nic, ale vůbec nic neukazovalo na až takovou náročnost trasy…

Ten terén byl brutální. Začátek šel. Pěkně nahoru a dolů. První „jakožecože“ přišlo v údolí v jakémsi kamenném poli. Ne pár metrů, ale několik kilometrů. Některé kameny, pravda, stabilní byly. Do toho vítr. A ty víš, že z toho údolí se dostat musíš. Po dalších kamenech. Trošku lituješ lidi, kteří tam budou za tmy. Po přelezení hřebínku další pole šutrů. Tentokrát se srázem dolů. Už je ti celkem jedno, kdo kde bude za tmy a lituješ jen sebe. Je tma. Fouká.  Cesta vede pořád nahoru dolů, šutry, kořeny, srázy, sem tam louka. A krávy. Všude. Když je nevidíš, tak je slyšíš. Bože, mě z těch jejich zvonců praskne hlava.

Následující úseky jsou jak ze zlého snu. Stoupání jsou taková, že se bojím překlopení vzad. A koukat nahoru je taky celkem nic moc pocit. Už jen tři praporky, tři světelné odrazky a je konec kopce. Tak ne, ještě další tři a další a další. Nemůžu se rozhodnout, jestli je lepší nic nevidět nebo vidět, kam se můžeš zřítit. Někdy hloubku srázu jen tuším podle zurčení potoka dole a zvonců krav.

„Proč tu vlastně jsi? Když tenhle terén nemáš ráda? No, právě proto.“ O chvíli později sedím na úzké skalní římse. Nejde to nahoru, nejde to dolů. Sedím a přemýšlím, jak dál. Zahazuju hůlky kamsi pod sebe a pomalu se sunu za nimi. Vzpomínka na náročnost přeběhu kamenného pole mi teď přijde celkem úsměvná.

Začíná to být takový boj o přežití. Mezitím se mi vybíjí GPS tracker, ale pořadatelům je to evidentně jedno. Je jim i jedno, když si několikrát za závod zakempím u cesty v termofolii a na pár minut usnu. Nikdo nevolá. Aspoň se můžu prospat. Drsnej závod se vším všudy. S puchýři a otlaky bojuju už od prvního dne. Různě se mi je daří propichovat a držet pod kontrolou. Až už se to nedaří. Ta bolest nedovolí jít dál. „Opravdu chceš pokračovat?“ Po ujití sta metrů sama vidím, že to není dobrý nápad. Odevzdávám číslo a loučím se s cílem. Zbývalo 25 km. I to je někdy moc. Jestli mě to mrzí? Tak jasně, že dojít do cíle by bylo lepší. Ale zklamání necítím. Pro mě to byla ohromná výzva. Ohromnější, než jsem si vůbec dokázala představit.

„Proč tu vlastně jsi? Když tenhle terén nemáš ráda? No, právě proto.“

Ten pocit, kdy tě opustí všechny myšlenky, kdy musíš vytěsnit strach, abys dal možnost maximálnímu soustředění vykonat svou práci, jsem zažila poprvé. A jsem za něj moc ráda.

Při samotném závodě jsem si říkala, že tady mě už nikdo nikdy neuvidí. Ale červíček už zase hlodá. Tuhle výzvu jednou dokončit musím…

Ultráci normální nejsou.

– „TADY UŽ MĚ NIKDO NEUVIDÍ. ALE ČERVÍČEK UŽ ZASE HLODÁ…“ (f: Visualps.ch) –
LENKA BERROUCHE – NEJLEPŠÍ UMÍSTĚNÍ

2021
MUM (Moravský ultramaraton – jeden týden, sedm maratonů) – 1. místo

2020
MČR 24 H (uběhnuto 217 km) – 1. místo
Deset lužických sedmistovek  (66 km + 43 km, 11:33) – 1. místo
Ženský FKT PVLH (13:42) – Nejrychlejší známý čas (Fastest Known Time) pro trasu Prominentních vrcholů Lužických hor

2019
LUM 100 km (Libouchecký ultramaraton – 105 km, 12:40) – 1. místo
Ultra Fatra (55 km, 8:25) – 2. místo
Deset lužických sedmistovek (66 + 43 km, 11:10) – 1. místo
Loučení (63 km + 107 km, 8:46 + 17:54) – 1. místo
Pražská stovka (135 km, 17:45) – 1. místo
.
.

Lenka Berrouche

Autorka

Má ráda výzvy. Neustále hledá závody, které ji posunují dál. Ať v běžeckém, nebo i normálním životě. Náročnost výzev přirozeně stále stoupá, to ale nevadí. Lenka totiž miluje zážitky, ať už jsou jakékoli.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf. Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii. Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Nezávislá redakce | Pokud se ti líbí naše tvorba, zvaž prosím dobrovolný příspěvek.