ULTRA LENKA

NEMÍT ČAS JE VÝMLUVA

Dneska je pon­dě­lí. Mám vol­ný den. Nebo vol­ný; no pros­tě bez běhu. V pon­dě­lí se neběhá. Léčí se bolíst­ky z dlou­hých víken­do­vých běhů nebo závo­dů. Taky se v pon­dě­lí rege­ne­ru­je na úter­ní dvou­fá­zo­vý tré­nink – por­ci před­pra­cov­ních poma­lých ran­ních kilo­me­t­rů a dal­ší por­ci těch odpo­led­ních popra­cov­ních, už troš­ku rych­lej­ších. A pak se běhá zase až do nedě­le. Týden co týden. Někdy jde nazout kec­ky snad­no. Někdy to zabe­re del­ší dobu. Ale ten pocit „po“ je fajn vždyc­ky. Běh ale není jen o běhá­ní. To, co od těla chceš, musíš i nějak vyvá­žit. Tak­že zhru­ba stej­ný čas zabe­re růz­né pro­ta­ho­vá­ní, posi­lo­vá­ní a podob­né čin­nos­ti. Sem tam pla­vá­ní, sau­na. 

Chce to hod­ně dob­ře plá­no­vat čas. A taky to chce neztrá­cet dra­ho­cen­né minu­ty pří­liš dlou­hým pře­mlou­vá­ním se do kecek. Také to chce zop­ti­ma­li­zo­vat čas domá­cích pra­cí. Dneš­ní tech­no­lo­gic­ká doba mi naštěs­tí hod­ně pomá­há. Prač­ka vypere. Sušič­ka usu­ší. Myč­ka umy­je. Rýžo­var sám uva­ří. Tla­čít­ko „ON“ na remos­ce zvlád­ne zmáčk­nout dít­ko v pře­dem urče­ný čas. Při­jdu z tré­nin­ku a mám uva­ře­no. Nemít čas je výmlu­va. Vždy to nějak jde.

Správ­ně chy­ce­ný běžec se prý pozná pod­le toho, že plá­nu­je dovo­le­nou pod­le závo­dů. Tomu se nedá vyhnout. Někdy cíle­ně bereš děti tam, kde se zrov­na a „náho­dou“ běží něja­ký závod. Jin­dy si vybe­reš dovo­le­nou a pak jen tak pát­ráš, co se zrov­na běží v oko­lí. Jako na potvo­ru se VŽDYCKY něco běží. Tak jako teď v říj­nu Transvul­ca­nia. 

„Mami, jsou lev­né leten­ky na Kaná­ry, pole­tí­me?“
„Ok, může­me,“ sou­hla­sím, pro­to­že letoš­ní prázd­ni­ny byly sty­lem dovo­le­ná = závod.

Ješ­tě rych­lá kon­t­ro­la pro­bí­ha­jí­cích závo­dů a…  je tam! Stej­ný ter­mín. Stej­ný ost­rov. Náho­da? Milu­ju tyhle náho­dy. No co, už jsem při­hlá­še­ná. Za jeden den si oběh­nu to, co by mi jinak trva­lo dny mini­mál­ně tři. Oni to tam klu­ci těch pár hodin beze mě vydr­ží. Ten nejmlad­ší je rád, že se vyhne del­ší pro­cház­ce. 

PROČ BĚHÁM?

Coby dít­ko ško­lou povin­né jsem cho­di­la do turis­tic­ké­ho oddí­lu, a tak mi ty pro­cház­ky v pří­ro­dě v dospě­los­ti asi chy­bí. Nebo taky pro potře­bu odpo­čin­ku. Když máš doma tři děti… A nebo, že při běhu zvlád­nu vidět víc věcí než oby­čej­nou turis­ti­kou. Tak­že úspo­ra času.

Mož­ná i jis­tý druh úni­ku od pro­blé­mů všed­ních dnů. Pros­tě vše­mu utéct a dou­fat, že tě to nedo­ho­ní. Je to pros­tě skvě­lá tera­pie, za kte­rou jsem moc ráda. Vypnu. Zrestar­tu­ju a jede­me dál. 

Nej­rad­ši běhám sama. Jen se svý­mi myš­len­ka­mi. Někdy je ale fajn si ke svým myš­len­kám něko­ho při­b­rat. Jen ne moc čas­to. Navíc je tam tako­vá ta „kolek­tiv­ní zod­po­věd­nost“ za nové běž­ce. Mně taky v začát­ku spo­leč­né výběhy pomá­ha­ly. Ať už k nazu­tí těch kecek nebo k výmě­ně zku­še­nos­tí, inspi­ra­ce a moti­va­ce. 

„Vymej­vák“ moz­ku. Kdo by ho občas nepo­tře­bo­val? 
Abso­lut­ní svo­bo­da. 
Bož­skej relax. 

VÍC KILOMETRŮ, VÍC ZÁŽITKŮ

Při běhá­ní dost čas­to o ničem nepře­mýš­lím. Pros­tě si jen běžím a dávám pozor na ces­tu. Nebo si nape­ru do uší hud­bu na plný kule. 

Běhat jsem zača­la asi před šes­ti lety. S kama­rád­kou jsme se při­hlá­si­ly na půl­ma­ra­ton. Já, kte­rá nedo­bí­ha­la ani na auto­bus. Tak jsem se zača­la roz­bí­hat. Nejdřív kou­sek, pak prv­ní pět­ka, prv­ní desít­ka, prv­ní závod – Libou­chec­ký ultra­ma­ra­ton – a lás­ka na prv­ní pohled. To bylo 25 km lesem, násle­du­jí­cí rok na stej­ném závo­dě pade­sát a tím prv­ní vstup do ultra. Dal­ší rok už full ver­ze: 100 kilo­me­t­rů. 

„Má být hez­ky,“ říka­li. Tolik krup mi na hla­vu ješ­tě nikdy nena­pa­da­lo. Skr­če­ná pod stro­mem si chrá­ním nový mobil, aby do něj nena­teklo. Nepro­mo­ka­vý sáček nepa­t­řil tou dobou ješ­tě do mé výba­vy. Teď už ano. Divím se, že mě tahle zku­še­nost od ultra neod­ra­di­la. A nebo prá­vě tahle zku­še­nost roz­hod­la.

Víc kilo­me­t­rů, víc zážit­ků. Těch hez­kých. Vět­ši­nou. Ultra bolí. Někdy víc, někdy méně. Někdy boju­ješ s hla­vou. Jin­dy tra­su pro­běh­neš ani nevíš jak. Mám ráda výzvy, mám ráda pře­ko­ná­vá­ní sama sebe, mám ráda hle­dá­ní limi­tů – těla i hla­vy. Hle­dám dno, kdy už to tělo a hla­va dávat nebu­dou. A záro­veň ho vlast­ně najít nechci. Tře­ba vůbec nee­xis­tu­je a tře­ba ty limi­ty máme jen někde v hla­vě. Vždyť ješ­tě nedáv­no mi při­šlo nemys­li­tel­né uběh­nout sto kilo­me­t­rů. 

CO V HLAVĚ NASTAVÍM, TO DÁM

Do kon­ce těch­to let­ních prázd­nin jich mám na jeden zátah 217. Přes­ně­ji 217 kilo­me­t­rů a 371 met­rů k tomu. Za 24 hodin v Klad­ně. Kilo­me­t­ro­vý okruh, asfalt. Tak dale­ko od trai­lo­vých běhů v lese. To bylo loni. Rok asfal­to­vých výzev na plac­ce. Taky zku­še­nost a dob­rá zku­še­nost. Jsem za ni ráda a tré­nink na tenhle závod mě hod­ně posu­nul. Fyzic­ky i psy­chic­ky. Jen moje tělo pro­tes­tu­je a chce zpát­ky do lesa. Do teré­nu. Do kopeč­ků. Tak jsem zpět. 

„Jak chceš běhat na kilo­me­t­ro­vém okru­hu? To tvo­je hla­va zvyk­lá na pes­t­rost teré­nu nedá.“ 

Mám výho­du; co v hla­vě nasta­vím, to dám. Zatím. Hla­va je moc­ná. Pro ultra i hod­ně důle­ži­tá. Důle­ži­těj­ší než všech­no ostat­ní. To hla­va musí pře­mlu­vit nohy, když se jim už zrov­na moc nechce pokra­čo­vat. A ta moje tenhle úkol zatím zvlá­dá na jed­nič­ku. 

A tak slo­va „nejde“ a „nemož­né“ nejsou v mém reper­toá­ru. A jak se zpí­vá v jed­né zná­mé pís­nič­ce… „Slovo ‘nejde’, nee­xis­tu­je.“ To je můj život­ní postoj. Nejen v běžec­ké čás­ti mého živo­ta. Hle­dat řeše­ní. Hle­dat ces­ty. Na chví­li se klid­ně ztra­tit a pak se zase nachá­zet. Doma. V prá­ci. V lese. Aspoň není nuda. 

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY

Absol­vo­va­ných závo­dů mám spous­tu. Těch malých nepo­čí­ta­ně. Těch vět­ších, srd­co­vých, je už méně. Na někte­ré se ráda vra­cím, někte­ré už nikdy více. I když… Nikdy neří­kej nikdy. To jsem se v běžec­kém živo­tě nau­či­la. Nikdy nebu­du běhat sil­ni­ce! Nikdy nebu­du běhat v horách. Nikdy se sem nevrá­tím! A za půl roku je všech­no jinak…

BAROKO MARATON

Moje dru­há sto­več­ka, prv­ní závod, kde jsem si fakt dost hráb­la smě­rem ke dnu. Prv­ní noč­ní start mě dost pře­kva­pil. Čelov­ka nevy­dr­že­la tolik, kolik byla moje před­sta­va. A za svi­tu mobi­lu se nebě­ží moc pěk­ně. Taky stra­te­gie dopl­ňo­vá­ní ener­gie neby­la vůbec vychy­ta­ná a mně došlo. Jako­že fest.

„Co blb­neš, vždyť jsi vyhrá­la!“ Ale já spo­ko­je­ná neby­la. Bylo to utr­pe­ní. Nejde mi o výhru. Nejde mi o umís­tě­ní. Chci mít dob­rý pocit z toho, že jsem do závo­du dala to nej­lep­ší. A to tady neby­lo.

Zpět­ně to hod­no­tím tak, že i špat­ná zku­še­nost je zku­še­nost a urči­tě mno­hem pro­spěš­něj­ší zku­še­nost. Tak­že stej­ně jako od prv­ní stov­ky na LUM nevy­chá­zím z domu s mobi­lem v nepro­mo­ka­vém sáč­ku, tak od téhle doby tahám zálož­ní bater­ky do čelov­ky a jíd­lo se sna­žím pra­vi­del­ně dopl­ňo­vat. 

VOKOBER(G)

Vlast­ně už pra­vi­del­ná akce, na kte­rou se straš­ně moc těším. Pro mě úpl­ně jiný typ závo­du. Sco­relauf. 24 hodin s par­ťá­kem v teré­nu. Víš jen mís­to a čas star­tu a návra­tu. Také víš, že na tra­se se nachá­zí Mile­šov­ka, kte­rou můžeš dát i pět­krát. Zby­tek infor­ma­cí se doví­dáš na star­tu. Běžíš. Jdeš. Sbí­ráš body za navští­ve­né kon­t­ro­ly. Nevy­hrá­vá nej­víc nabě­ha­ných kilo­me­t­rů. Vyhrá­vá nej­víc zís­ka­ných bodů. 

Půjdeš za sto bodů pět­krát na tu zpro­pa­de­nou Mile­šov­ku. Nebo si doběh­neš na vzdá­le­něj­ší vyhlíd­ku za dvě kila? Nebo stih­neš obo­jí? Půjdeš sil­ni­cí, les­ní pěšin­kou nebo to nar­veš vol­ným teré­nem? Je to na tobě. Tenhle for­mát běhu mám moc ráda. Žád­ný pro­stor pro nudu a ste­re­o­typ, kdy sle­du­ješ jen zna­če­ní po ces­tě. Dáváš do toho vel­ký kus sebe. 

„Půjdeš sil­ni­cí, les­ní pěšin­kou nebo to nar­veš vol­ným teré­nem? Je to na tobě.“

PROMINENTNÍ VRCHOLY LUŽICKÝCH HOR

Lužic­ké hory v režii Mar­ti­na Bláhy dosta­ly pořád­ný zápřah a na star­tu se toho roku obje­vil rekord­ní počet běž­ců.

O co jde? Musíš během 24 hodin stih­nout obe­jít všech 18 pro­mi­nent­ních vrcho­lů Lužic­kých hor. Kdy za pro­mi­nen­ci se počí­tá to, že se vrchol tyčí přes 100 met­rů nad oko­lí. Začí­náš a kon­číš na stej­ném mís­tě. Kdy budeš star­to­vat, je úpl­ně jed­no. Jakým smě­rem půjdeš, je také na tobě. Jest­li zvo­líš jít na kope­ček po ces­tě, nebo to nape­reš na vol­no je také na tvém zvá­že­ní. Můžeš vyu­žít kama­rá­dy po ces­tě. Můžeš si na tra­se poscho­vá­vat jíd­lo. Můžeš si všech­no táh­nout s sebou nebo pít z potůč­ků a pojí­dat mra­ven­ce. Já zvo­li­la mož­nost posled­ní. Jen tedy bez těch mra­ven­ců. I když kdo ví, co bylo v té vodě, že.

MILEŠOVKA 12 H

Nebo si tře­ba 12 hodin lozit na Mile­šov­ku. Jen tak. Zába­va. Tré­nink. Naho­ru a dolů.

No, ono to jen tak neby­lo. Potře­bo­va­la jsem si vyzkou­šet vyba­ve­ní na dal­ší taš­ka­ři­ci. Tak­že naba­lit batoh s náhrad­ním oble­če­ním, čelov­ky, mač­ky, hůl­ky a ostat­ní povin­nou výba­vou a jde se.

„To už jde­te naho­ru aspoň podru­hé, že? Cože, popáté? Táto, sly­šel jsi to?“ Výstu­pů bylo nako­nec dva­náct za oněch 12 hodin. Naběhá­no přes 60 km, pře­vý­še­ní přes 5000 met­rů. To už je sluš­ný tré­nink.

ULTRÁCI NORMÁLNÍ NEJSOU

SWISS PEAKS TRAIL 360

Něko­lik měsí­ců pří­prav těla, mys­li a vyba­ve­ní. Vidě­la jsem nespo­čet videí a pře­čet­la stej­ný nespo­čet repor­tů z toho­hle závo­du. A při­pa­da­la si tak při­pra­ve­ně. Nic, ale vůbec nic neu­ka­zo­va­lo na až tako­vou nároč­nost tra­sy…

Ten terén byl bru­tál­ní. Začá­tek šel. Pěk­ně naho­ru a dolů. Prv­ní „jako­že­co­že“ při­šlo v údo­lí v jakém­si kamen­ném poli. Ne pár met­rů, ale něko­lik kilo­me­t­rů. Někte­ré kame­ny, prav­da, sta­bil­ní byly. Do toho vítr. A ty víš, že z toho údo­lí se dostat musíš. Po dal­ších kame­nech. Troš­ku litu­ješ lidi, kte­ří tam budou za tmy. Po pře­le­ze­ní hře­bín­ku dal­ší pole šutrů. Ten­to­krát se srá­zem dolů. Už je ti cel­kem jed­no, kdo kde bude za tmy a litu­ješ jen sebe. Je tma. Fou­ká.  Ces­ta vede pořád naho­ru dolů, šut­ry, koře­ny, srá­zy, sem tam lou­ka. A krá­vy. Všu­de. Když je nevi­díš, tak je sly­šíš. Bože, mě z těch jejich zvon­ců prask­ne hla­va.

Násle­du­jí­cí úse­ky jsou jak ze zlé­ho snu. Stou­pá­ní jsou tako­vá, že se bojím pře­klo­pe­ní vzad. A kou­kat naho­ru je taky cel­kem nic moc pocit. Už jen tři pra­por­ky, tři svě­tel­né odraz­ky a je konec kop­ce. Tak ne, ješ­tě dal­ší tři a dal­ší a dal­ší. Nemůžu se roz­hod­nout, jest­li je lep­ší nic nevi­dět nebo vidět, kam se můžeš zří­tit. Někdy hloub­ku srá­zu jen tuším pod­le zur­če­ní poto­ka dole a zvon­ců krav.

„Proč tu vlast­ně jsi? Když tenhle terén nemáš ráda? No, prá­vě pro­to.“ O chví­li poz­dě­ji sedím na úzké skal­ní řím­se. Nejde to naho­ru, nejde to dolů. Sedím a pře­mýš­lím, jak dál. Zaha­zu­ju hůl­ky kam­si pod sebe a poma­lu se sunu za nimi. Vzpo­mín­ka na nároč­nost pře­bě­hu kamen­né­ho pole mi teď při­jde cel­kem úsměv­ná.

Začí­ná to být tako­vý boj o pře­ži­tí. Mezi­tím se mi vybí­jí GPS trac­ker, ale pořa­da­te­lům je to evi­dent­ně jed­no. Je jim i jed­no, když si něko­li­krát za závod zakem­pím u ces­ty v ter­mo­fo­lii a na pár minut usnu. Nikdo nevo­lá. Aspoň se můžu pro­spat. Drsnej závod se vším všu­dy. S puchý­ři a otla­ky boju­ju už od prv­ní­ho dne. Růz­ně se mi je daří pro­pi­cho­vat a držet pod kon­t­ro­lou. Až už se to neda­ří. Ta bolest nedo­vo­lí jít dál. „Oprav­du chceš pokra­čo­vat?“ Po uji­tí sta met­rů sama vidím, že to není dob­rý nápad. Ode­vzdá­vám čís­lo a lou­čím se s cílem. Zbý­va­lo 25 km. I to je někdy moc. Jest­li mě to mrzí? Tak jas­ně, že dojít do cíle by bylo lep­ší. Ale zkla­má­ní necí­tím. Pro mě to byla ohrom­ná výzva. Ohrom­něj­ší, než jsem si vůbec doká­za­la před­sta­vit.

„Proč tu vlast­ně jsi? Když tenhle terén nemáš ráda? No, prá­vě pro­to.“

Ten pocit, kdy tě opus­tí všech­ny myš­len­ky, kdy musíš vytěs­nit strach, abys dal mož­nost maxi­mál­ní­mu sou­stře­dě­ní vyko­nat svou prá­ci, jsem zaži­la popr­vé. A jsem za něj moc ráda.

Při samot­ném závo­dě jsem si říka­la, že tady mě už nikdo nikdy neu­vi­dí. Ale čer­ví­ček už zase hlo­dá. Tuhle výzvu jed­nou dokon­čit musím…

Ultrá­ci nor­mál­ní nejsou.