„200 slov“

„Můj strážný anděl nosí červené ponožky.“ Nekonečné dny v severce Scheidegg Wetterhornu 1989

20. 09. 2022, Michal Coubal

A možná žijí andělé.

Myslím, že se v životě mnoha lidí vyskytlo období naplněné překotnými událostmi, štěstím i smůlou. Ale i jedinci, pro které existence ufonů není právě životní filozofií, mohou v takovýchto časech znejistět, jestli se jedná jen o škádlení sedmiček a třináctek, nebo je v tom přece jen něco víc. V mém případě se toto zvláštní období pojí s létem 1989.

#

Na měsíc do Alp odjíždíme s bráchou naším rodinným autem Škoda 1000 MB. Naším prvním cílem jsou Dolomity a narovnání našeho loňského prvovýstupu „Alpenrose“, v severní stěně Cima Grande a druhým severní stěna Scheidegg Wetterhornu, méně proslulého bratříčka Eigeru.

V Dolomitech nepanuje moc hezké počasí a tak se rozhodneme zkrátit si čekání návštěvou Benátek. Večer už pozorujeme romantické noční město, zrcadlící se v laguně. Do spacáků jsme zalezli přímo před autem, na břehu moře. Když jsme se probudili, oněměli jsme překvapením. Zadní sklo našeho auta, jemně vyjmuté z gumového těsnění, stálo opatrně opřené o zadní kolo. Neztratilo se nám vůbec nic. Jen peníze. Zato všechny. No nic. Co se dá dělat. Vrátíme se tedy do hor, chatař z rifugio Locatelli určitě pomůže, jako vždy, když jsme v průšvihu.

Pomalu dobržďuji k prvnímu semaforu, ještě celý roztřesený z drsného ranního probuzení. Šlápnu na brzdu… A nic. Zkusím to znovu a prásk! Právě jsem zastavil o Fiata, stojícího na červenou před námi. Vyskočil z něho starší chlapík a scéna jak z italského filmu mohla začít. Běhání kolem aut tam a zase zpátky, nestíhatelná gestikulace rukou, nadávání a ťukání si na hlavu s takovou razancí, že jsem se bál, aby se mu ještě něco nestalo. Pak se zastavil, důrazně ukázal rukou k chodníku a zavelel: „Do baru.“ Poručil všem kafe, už o poznání klidnější a my mu rukama, nohama vysvětlili naší situaci a několikrát jsme se mu omluvili. A tady přišel zlom událostí ze třináctky na sedmičku. Chlapíček u baru telefonoval dlouho a dlouho. Když domluvil, zas jen rázně zavelel: „Jdeme.“ Naši nepojízdnou chcíplotinu uvázal za svého, nejen od nás obouchaného Fiata a jelo se. Zastavili jsme na malém, travnatém plácku, uprostřed paneláků nedalekého sídliště. Do večera tu stála improvizovaná montážní rampa a na ní trůnila naše tisícovka s právě stanovenou diagnózou. Zteřelé brzdové vedení bylo prasklé a veškerá kapalina vytekla před barem u semaforu. K našemu zachránci přibyli ještě tři jeho kamarádi z okolních paneláků a celý ten obraz, jako z Jižního města nebo Proseku, doplňoval ještě náš malý oranžový stan.

Tři dny tihle chlapi nakupovali materiál, natahovali a pájeli krásně lesklé, měděné potrubí na náš šedý, socialistický výdobytek. Jejich děti náš mezitím na střídačku protáhly snad všemi zákoutími Benátek. Snídali i večeřeli jsme pokaždé v jiné rodině, jen na noc jsme zalezli do svého stanu a hlídali auto. A pak jsme tam stáli, u naší omlazené, ale hlavně opět pojízdné tisícovky. S bednou jídla na cestu, 200 000 lir, kdyby snad nedej Bože ještě něco… A s kompletními rodinami těch čtyř skvělých chlapíků z okolních domů. Na odřeného Fiata si nikdo ani nevzpomněl.

Cestu „Alpenrose“ jsme narovnali, aby tak vznikla „Cesta na památku Claudio Barbiera“, protože počasí se mezitím krásně ustálilo. Rozloučili jsme se s chatařem a s rodinným pořekadlem „Vstříc novým dobrodružstvím“ vyrazili do Grindelwaldu ve Švýcarsku.

O poznání krásnější než Eiger. Severka Scheidegg Wetterhornu (foto: archiv MC)

Předpověď počasí na zadní straně novin, zakoupených v trafice u nádraží slibuje 4–5 dní bez deště. Pak se to má zhoršit. Ještě týž den vyjíždíme autobusem na Grosser Scheidegg a v malé prohlubni pod stěnou stavíme stan. Severní stěna Scheidegg Wetterhornu působí zdola stejně impozantně jako sousední Eiger. Trasu prvovýstupu máme dávno vykoukanou z fotek Jirky Nováka.

Ještě se v podvečer vyhrabeme na nástup, ať zítra víme do čeho jdeme. Těsně pod stěnou se z mlhy vynoří postava v pláštěnce, zakření se a prohlásí: „Jezte borůvky, je v nich síla“ a zase zmizí. Následující tři dny jsou naplněné stejnou rutinu, kterou známe z loňského výstupu na Eiger. Tahání neskutečně těžkého batohu, tentokrát doplněného ještě o mačky a cepíny, protože součástí poměrně komplikovaného sestupu je i traverz vysutého ledovce. Ale lezení tady, je oproti Eigeru o poznání krásnější. Ani tady nechybějí partie rozdrcených šedých vápenců, kde se nedá zatlouct ani pořádná skoba. Stále však převažuje bílá kompaktní stěna s množstvím spár a trhlin.

Čtvrtý den mě čeká pád v převislých a mimořádně rozbitých výstupových spárách. Po spršce kamení má Mirek děravou helmu, ale vše důležité přežilo. Dolézáme na již lehkou pravou hranu, těsně pod vrcholem. Do tmy máme vyčištěnou malou plošinku přesně v hraně a postavený stěnový stan. (Bratři udělali cestu „Trikolóra“, přelezli ji RP za 8+ UIAA, 53 délek, TOPO, možná dodnes nemá opakování, viz článek, pozn. red.)

Jídlo zbylo jen na dnešek a trochu na snídani. Ale to nevadí, jsme nahoře. Větší starosti nám ale dělá počasí. Obloha zešedla, hvězdy zmizely a ve stěně pod námi začal hučet vítr. Ještě než jsme usnuli, začal stan bičovat déšť. Za čas však bušení vody ustalo a všude se rozhostilo ticho.

Ráno všude vládla zima. Déšť vystřídal sníh a ten padal a padal. Celý pátý den jsme v nepolevující vánicí stále dokola jen vyhrabávali stan. Z ledovce za našimi zády se v pravidelných intervalech ozýval hukot padajících lavin.

Až šestý den odpoledne se mraky začínají trhat. Ten pohled nám vyrazil dech. Je srpen a všude kolem nás jsou spousty sněhu. Leží i v údolí pod námi. Jen úplně dole, na jeho dně leží na zelené louce Grindelwald. To už nám vážně nebylo do řeči. Jídlo došlo včera a rozpouštěli jsme si jen vodu ze sněhu.

Sedmý den začínají do sedla hluboko pod námi vyjíždět první autobusy. Vystupují z nich lidé. Křičíme, máváme rukama stále dokola, ale vítr hučící ze stěny, odnáší naše hlasy s sebou. Při pohledu na sněhem oplácaný divoký hřeben, vedoucí k ledovci, je nám jasné, že tentokrát jsme v opravdu velkém maléru. Padne rozhodnutí. Zítra. Ráno tady necháme všechno, vezmeme jen mačky, cepíny, skoby a pokusíme se tím projít. Jsme ale unavení a hladoví.

Unavení a hladoví bratři – vlevo Michal, vpravo Mirek (foto: archiv MC)

Zase se asi začíná zvedat vítr. Vylézám za stanu a rozhlížím se. Nikde nic, jen to hučení stále sílí.

Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy několik metrů od naší plošiny z hlubiny pomalu vystoupal nádherně červený vrtulník. Jeden krátký okamžik jsme na sebe s pilotem nevěřícně zírali. Vítr byl ale příliš silný. Z krátké gestikulace jsem pochopil: „Sbalte to! pět minut,“ a stroj se s rachotem znovu propadl do hloubky pod námi.

Když mě lano navijáku doslova katapultovalo z toho kousku rovné skály uprostřed bílé záplavy, napadlo mě, že už bych si možná měl opatřit nový sedák. Ve zmenšujících se kruzích jsem létal pod strojem, klesajícím na dno údolí. Marně jsem se pokoušel ve sněhem oplácané stěně najít alespoň nějaké známé místo. Kdybych tak měl foťák…

Vysadili mě na malém rovném plácku pod sedlem, okamžitě se znovu vznesli a letěli pro Mirka. U auta stál velitel zásahu. Čekal jsem tvrdý a vyčítavý pohled. Místo toho mě ten chlap popadl a začal mě bušit do zad s takovou vervou, až jsem pochopil, že je nejmíň stejně šťastný jako já.

„Čekal jsem tvrdý a vyčítavý pohled.“ (foto: archiv MC)

Pak trpělivě počkali, až si sbalíme dolní tábor a odvezli nás k autu, které jsme měli zaparkované u nádraží. Doklad o zaplaceném pojištění odbyli mávnutím ruky.

„A kdo nás vlastně tam nahoře objevil?“ zajímalo nás.

„Na protějších svazích je salaš a v ní přes léto pasák krav. Ten několik dní po sobě, mezi mraky zahlédl na stále stejném místě, mizející a znovu se objevující oranžový bod. Těsně pod vrcholem hory. Váš stan. Zavolal nás, a tak jsme letěli.“

O rok později, po sestupu z Jungfrau jsme v Grindelwaldu tankovali benzín. Najednou se ke mě dobelhal velký chlap s nohou v sádře. Zubil se a plácal mě po ramenou. Asi jsem se tvářil dost výmluvně, protože pak povídá: „Ty nevíš, kdo jsem, viď? Já jsem ten pilot, co tě loni sundal z Wetterhornu. A tu nohu mi přimáčkla ve stěně uvízlá kráva, když jsem jí přivazoval pod vrtulník.“

#

A pokud existují strážní andělé, a já věřím že ano, tak ten můj nosí krásně červené ponožky.

____________________________

Článek vyhrál naší letní soutěž „Sedma, na kterou nezapomeneš…“. Nejlepší vybrané texty shromažďujeme postupně sem. Ke čtení doporučujeme také starší článek: Chyťte Coubaly, blázny v bačkorách!, který vyšel v roce 2016.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu