„Ty tu chceš chodit pěšky? Tak na to zase honem rychle zapomeň,“ oznámil mi před pár lety s úsměvem kamarád. Tou dobou jsem do Indonésie přiletěl poprvé a celoasijský koncept ježdění na motorce, klidně i na vzdálenosti do 50 metrů, mi byl ještě neznámý.

S odstupem pár let mu musím dát za pravdu. Jednak je to dost návykové a člověk tomu sám hodně rychle propadne, zároveň místní komunikace nejsou chodcům prakticky vůbec přizpůsobené. Chodníky mizí po dvaceti metrech, přechody tu plní spíš formu (ne)vkusné dekorace a chodec tu rozhodně nemá absolutní přednost, spíš je naopak všem řidičům tak trochu pro smích. Když už tedy chceš někam vyrazit pěšky, musíš do hor. Trekování tu sice nemá kdovíjakou tradici, pár možností se ale najde.

Nejvyšší vrchol Bali, sopka Agung, je zároveň jedinou místní třítisícovkou. Koukám na ni každé ráno z okna a pár lidí mi o výstupu na tenhle posvátný vulkán už vyprávělo. „Není to rozhodně žádná procházka po turistickém chodníčku a asi si u toho trochu mákneš,“ zněla třeba jedna z recenzí.

Na Agung se dá vystoupit několika více či méně náročnými cestami. Tu lehkou jsme zavrhli hned – dovézt se do nějakých 1800 metrů na motorce a být za dvě hodiny u kráteru. Místo toho nás zaujala varianta šestihodinového treku z chrámového komplexu Besakih, s převýšením 2000 metrů na vrchol.

V devět hodin večer sedáme na motorky v domovském Canggu. Z přímořské dálnice sjíždíme o hodinu později a začínáme stoupat vzhůru. Během chvíle už to na kraťasy není, a tak na sebe hážeme co nejvíc vrstev. Nutno říct, že moc jich tu s sebou vážně nemáme. Když pak po jedenácté večer dorážíme na Besakih do výšky 1100 metrů, jsme už navlečení jako tučňáci. Většinu našich vrstev tvoří bundy a mikiny, které jsme na sobě měli naposledy před pár měsíci v letadle při cestě z Čech.

Máme jediný plán, chceme jít nahoru sami. Výstup na Agung není dvakrát frekventovanou záležitostí, naprostá většina turistů volí výrazně jednodušší vrchol sopky Batur. Tam bychom s naším záměrem určitě neuspěli a nadržení průvodci by nás za to dost možná ukamenovali, než pustili samotné (to se mimochodem vážně občas stane). Tady po deseti minutách smlouvání se dvěma usměvavými chlápky platíme 75 korun na osobu za oficiální vstup a jsme volní.

Kolem půlnoci už ukrajujeme první výškové metry. Trek prý měří zhruba šest kilometrů – s převýšením dvou kilometrů to znamená, že bychom měli každé tři metry nastoupat jeden metr výšky. Fakt, že tomu nejdřív nic nenasvědčuje a my se spíš procházíme džunglí, je sice fajn, dává ale tušit pořádnému krpálu, který nás nejspíš čeká o pár hodin později.

Pomalu stoupáme úzkou pěšinkou v džungli, která většinu času připomíná spíš vymleté koryto potoka. Na vrchol to prý trvá rovných šest hodin, vůči těmhle časovým údajům jsem už ale trochu imunní. Když ale míjíme kótu dvou tisíc metrů, začíná mi docházet, že to možná vážně o moc rychleji nepůjde.

Hustá džungle začíná pomalu řídnout a skrz černočernou tmu prosvítají světla vzdalující se civilizace. Naše čtyřčlenná skupinka, zprvu sršící bujarým humorem, s nastoupanými metry pomalu utichá a vtípky střídá intenzivní nadávání většiny zúčastněných. Ve chvíli, kdy nám na vrchol zbývá posledních 500 výškových metrů, už morálka upadá úplně.

Stromy už dočista zmizely a místo toho teď skáčeme z jednoho balvanu na druhý. Někde v dálce nad námi tahle nekonečná cesta končí. Kde? To říct nejde, protože strmé svahy vulkánu se tyčí neúprosně vzhůru a zdánlivě nemají konce. Do prvního světla zbývá necelá půlhodinka, a jestli to chceme stihnout nahoru včas, máme co dělat.

Odhodlán vidět první sluneční paprsky trhám partu a zvyšuji tempo. Nikdo neprotestuje, každý má totiž dost starostí sám se sebou. Terén se po dalších tři sta metrech zase mění a balvany střídá velké lávové pole. Kudy přesně jít, spíš hádám, podle starého dobrého rčení „nejlehčí cestou na vrchol“ volím směr nejmenšího odporu.

Chvilku před šestou ráno se obloha konečně začíná barvit do všemožných odstínů sytých barev a do cíle mi zbývá posledních pár metrů, namlouvám si naivně. Jeden předvrchol, druhý, třetí… Přemlouvám tuhnoucí nohy k poslušnosti a ještě zvyšuji tempo. Čtvrtý vrchol je konečně ten správný a já po šesti hodinách stojím v na místní poměry úctyhodné výšce 3142 m n. m. V 6:22 se sluneční kotouč poprvé dotýká horizontu a ve stejnou chvíli za velké euforie přichází i tři zbývající parťáci.

Jsme tu úplně sami a dost si tenhle fakt užíváme. Otvíráme pivo, usrkáváme z lahve rumu a koukáme na všechny strany. Podmínky jsme snad nemohli mít lepší – vůbec nefouká a je úplně jasno. Na severozápadě z krajiny vystupuje desítky kilometrů vzdálený Batur, přesně na opačné straně zase čtyřtisícovka Rinjani na vedlejším ostrově Lombok. „Tak tohle vážně stálo za to,“ říkám nahlas. Ne všichni se mnou sice stoprocentně souhlasí, v unavených tvářích je ale vidět velká úleva a čistá radost.

Agung je pořád velmi aktivně činný a poslední erupce se datuje jenom pár let zpátky. K životu se probudil v roce 2017 a v různých periodách chrlil lávu ještě další dva roky. To už teď naštěstí neplatí a bouřlivé roky připomíná jen silný kouř, neustále vycházející ze dna obrovského kráteru. Pro balijské hinduisty sopka platí za nejposvátnější místo celého ostrova, na vrchol proto i my pokládáme malou obětinku a zapalujeme pár vonných tyčinek.

Po dobrých čtyřech hodinách na vrcholu se vydáváme na zpáteční cestu. Ta má opět trvat šest hodin, úplně stejně jako výstup nahoru. Prvotní nadšení rychle vyprchává a plán, že to dolů na parkoviště vezmeme poklusem, bere po pár metrech za své. Tomovi vypovídá službu koleno a Michalovi zase boty. Koupil si je včera a teď připomínají spíš několik nesourodých kusů látky.

Když nadvládu nad okolím opět přebírá džungle, připomíná naše výprava spíš bandu čtyř naprostých ztroskotanců. Nepomáhají ani rychlé cukry a 30 hodin bez spánku si vybírá svoji krutou daň. Nikdo už skoro nemluví, máme totiž dost práce s přemlouváním vlastních noh k jakékoli činnosti. Mám toho dost a z poslední části cesty dolů mám jen útržky vzpomínek. Když mě pak David potkává pár set metrů před parkovištěm, koukám do džungle a trochu blouzním.

„Tak to je vopravdu naposled, co jsem šel někam pěšky,“ hlásí Tom po opětovném setkání dole u motorek. „Agung ze mě udělal kripla.“ Se dvěma klackama v ruce a trikem kolem hlavy vypadá jak Tom Hanks v Trosečníkovi. Upřímně můžu říct, že to, co se povídá, je pravda. Kam se hrabe Nepál, Pákistán nebo Zéland, tohle byl jeden z nejbrutálnějších výšlapů, co jsem kdy zažil. Důkazem budiž naše boty – jedny míří rovnou do koše a dvoje další je budou brzy následovat.