„Ty tu chceš cho­dit pěš­ky? Tak na to zase honem rych­le zapo­meň,“ ozná­mil mi před pár lety s úsmě­vem kama­rád. Tou dobou jsem do Indonésie při­le­těl popr­vé a celo­asij­ský kon­cept jež­dě­ní na motor­ce, klid­ně i na vzdá­le­nos­ti do 50 met­rů, mi byl ješ­tě nezná­mý.

S odstu­pem pár let mu musím dát za prav­du. Jed­nak je to dost návy­ko­vé a člo­věk tomu sám hod­ně rych­le pro­pad­ne, záro­veň míst­ní komu­ni­ka­ce nejsou chod­cům prak­tic­ky vůbec při­způ­so­be­né. Chod­ní­ky mizí po dva­ce­ti met­rech, pře­cho­dy tu plní spíš for­mu (ne)vkusné deko­ra­ce a cho­dec tu roz­hod­ně nemá abso­lut­ní před­nost, spíš je nao­pak všem řidi­čům tak tro­chu pro smích. Když už tedy chceš někam vyra­zit pěš­ky, musíš do hor. Tre­ko­vá­ní tu sice nemá kdo­ví­ja­kou tra­di­ci, pár mož­nos­tí se ale najde.

Nej­vyš­ší vrchol Bali, sop­ka Agung, je záro­veň jedi­nou míst­ní tří­ti­sí­cov­kou. Kou­kám na ni kaž­dé ráno z okna a pár lidí mi o výstu­pu na tenhle posvát­ný vul­kán už vyprá­vě­lo. „Není to roz­hod­ně žád­ná pro­cház­ka po turis­tic­kém chod­níč­ku a asi si u toho tro­chu mák­neš,“ zně­la tře­ba jed­na z recen­zí.

Na Agung se dá vystou­pit něko­li­ka více či méně nároč­ný­mi cesta­mi. Tu leh­kou jsme zavrh­li hned – dovézt se do něja­kých 1800 met­rů na motor­ce a být za dvě hodi­ny u krá­te­ru. Mís­to toho nás zau­ja­la vari­an­ta šesti­ho­di­no­vé­ho tre­ku z chrá­mo­vé­ho kom­ple­xu Besa­kih, s pře­vý­še­ním 2000 met­rů na vrchol.

V devět hodin večer sedá­me na motor­ky v domov­ském Can­g­gu. Z pří­moř­ské dál­ni­ce sjíž­dí­me o hodi­nu poz­dě­ji a začí­ná­me stou­pat vzhů­ru. Během chví­le už to na kraťa­sy není, a tak na sebe háže­me co nej­víc vrs­tev. Nut­no říct, že moc jich tu s sebou váž­ně nemá­me. Když pak po jede­nác­té večer dorá­ží­me na Besa­kih do výš­ky 1100 met­rů, jsme už navle­če­ní jako tuč­ňá­ci. Vět­ši­nu našich vrs­tev tvo­ří bun­dy a miki­ny, kte­ré jsme na sobě měli napo­sle­dy před pár měsí­ci v leta­dle při ces­tě z Čech.

Máme jedi­ný plán, chce­me jít naho­ru sami. Výstup na Agung není dva­krát frek­ven­to­va­nou zále­ži­tos­tí, napros­tá vět­ši­na turis­tů volí výraz­ně jed­no­duš­ší vrchol sop­ky Batur. Tam bychom s naším zámě­rem urči­tě neu­spě­li a nadr­že­ní prů­vod­ci by nás za to dost mož­ná uka­me­no­va­li, než pus­ti­li samot­né (to se mimo­cho­dem váž­ně občas sta­ne). Tady po dese­ti minu­tách smlou­vá­ní se dvě­ma usmě­va­vý­mi chláp­ky pla­tí­me 75 korun na oso­bu za ofi­ci­ál­ní vstup a jsme vol­ní.

Kolem půl­no­ci už ukra­ju­je­me prv­ní výš­ko­vé met­ry. Trek prý měří zhru­ba šest kilo­me­t­rů – s pře­vý­še­ním dvou kilo­me­t­rů to zna­me­ná, že bychom měli kaž­dé tři met­ry nastou­pat jeden metr výš­ky. Fakt, že tomu nejdřív nic nena­svěd­ču­je a my se spíš pro­chá­zí­me džun­glí, je sice fajn, dává ale tušit pořád­né­mu krpá­lu, kte­rý nás nej­spíš čeká o pár hodin poz­dě­ji.

Poma­lu stou­pá­me úzkou pěšin­kou v džun­g­li, kte­rá vět­ši­nu času při­po­mí­ná spíš vymle­té kory­to poto­ka. Na vrchol to prý trvá rov­ných šest hodin, vůči těmhle časo­vým úda­jům jsem už ale tro­chu imun­ní. Když ale míjí­me kótu dvou tisíc met­rů, začí­ná mi dochá­zet, že to mož­ná váž­ně o moc rych­le­ji nepů­jde.

Hus­tá džun­gle začí­ná poma­lu říd­nout a skrz čer­no­čer­nou tmu pro­sví­ta­jí svět­la vzda­lu­jí­cí se civi­li­za­ce. Naše čtyř­člen­ná sku­pin­ka, zpr­vu srší­cí buja­rým humo­rem, s nastou­pa­ný­mi met­ry poma­lu uti­chá a vtíp­ky stří­dá inten­ziv­ní nadá­vá­ní vět­ši­ny zúčast­ně­ných. Ve chví­li, kdy nám na vrchol zbý­vá posled­ních 500 výš­ko­vých met­rů, už morál­ka upa­dá úpl­ně.

Stro­my už dočis­ta zmi­ze­ly a mís­to toho teď ská­če­me z jed­no­ho bal­va­nu na dru­hý. Někde v dál­ce nad námi tahle neko­neč­ná ces­ta kon­čí. Kde? To říct nejde, pro­to­že str­mé sva­hy vul­ká­nu se tyčí neú­pros­ně vzhů­ru a zdán­li­vě nema­jí kon­ce. Do prv­ní­ho svět­la zbý­vá nece­lá půl­ho­din­ka, a jest­li to chce­me stih­nout naho­ru včas, máme co dělat.

Odhod­lán vidět prv­ní slu­neč­ní paprsky trhám par­tu a zvy­šu­ji tem­po. Nikdo nepro­tes­tu­je, kaž­dý má totiž dost sta­ros­tí sám se sebou. Terén se po dal­ších tři sta met­rech zase mění a bal­va­ny stří­dá vel­ké lávo­vé pole. Kudy přes­ně jít, spíš hádám, pod­le staré­ho dob­ré­ho rče­ní „nej­leh­čí ces­tou na vrchol“ volím směr nejmen­ší­ho odpo­ru.

Chvil­ku před šes­tou ráno se oblo­ha koneč­ně začí­ná bar­vit do vše­mož­ných odstí­nů sytých barev a do cíle mi zbý­vá posled­ních pár met­rů, namlou­vám si naiv­ně. Jeden před­vr­chol, dru­hý, tře­tí… Pře­mlou­vám tuh­nou­cí nohy k posluš­nos­ti a ješ­tě zvy­šu­ji tem­po. Čtvr­tý vrchol je koneč­ně ten správ­ný a já po šes­ti hodi­nách sto­jím v na míst­ní pomě­ry úcty­hod­né výš­ce 3142 m n. m. V 6:22 se slu­neč­ní kotouč popr­vé dotý­ká hori­zon­tu a ve stej­nou chví­li za vel­ké eufo­rie při­chá­zí i tři zbý­va­jí­cí par­ťá­ci.

Jsme tu úpl­ně sami a dost si tenhle fakt uží­vá­me. Otví­rá­me pivo, usr­ká­vá­me z lah­ve rumu a kou­ká­me na všech­ny stra­ny. Pod­mín­ky jsme snad nemoh­li mít lep­ší – vůbec nefou­ká a je úpl­ně jas­no. Na seve­ro­zá­pa­dě z kra­ji­ny vystu­pu­je desít­ky kilo­me­t­rů vzdá­le­ný Batur, přes­ně na opač­né stra­ně zase čtyř­ti­sí­cov­ka Rin­ja­ni na ved­lej­ším ost­ro­vě Lom­bok. „Tak tohle váž­ně stá­lo za to,“ říkám nahlas. Ne všich­ni se mnou sice sto­pro­cent­ně sou­hla­sí, v una­ve­ných tvá­řích je ale vidět vel­ká úle­va a čis­tá radost.

Agung je pořád vel­mi aktiv­ně čin­ný a posled­ní erup­ce se datu­je jenom pár let zpát­ky. K živo­tu se pro­bu­dil v roce 2017 a v růz­ných peri­o­dách chr­lil lávu ješ­tě dal­ší dva roky. To už teď naštěs­tí nepla­tí a bouř­li­vé roky při­po­mí­ná jen sil­ný kouř, neu­stá­le vychá­ze­jí­cí ze dna obrov­ské­ho krá­te­ru. Pro balij­ské hin­du­is­ty sop­ka pla­tí za nej­po­svát­něj­ší mís­to celé­ho ost­ro­va, na vrchol pro­to i my poklá­dá­me malou obě­tin­ku a zapa­lu­je­me pár von­ných tyči­nek.

Po dob­rých čtyřech hodi­nách na vrcho­lu se vydá­vá­me na zpá­teč­ní ces­tu. Ta má opět trvat šest hodin, úpl­ně stej­ně jako výstup naho­ru. Prvot­ní nad­še­ní rych­le vyprchá­vá a plán, že to dolů na par­ko­viš­tě vez­me­me poklu­sem, bere po pár met­rech za své. Tomo­vi vypo­ví­dá služ­bu kole­no a Micha­lo­vi zase boty. Kou­pil si je vče­ra a teď při­po­mí­na­jí spíš něko­lik nesou­ro­dých kusů lát­ky.

Když nad­vlá­du nad oko­lím opět pře­bí­rá džun­gle, při­po­mí­ná naše výpra­va spíš ban­du čtyř naprostých ztros­ko­tan­ců. Nepo­má­ha­jí ani rych­lé cuk­ry a 30 hodin bez spán­ku si vybí­rá svo­ji kru­tou daň. Nikdo už sko­ro nemlu­ví, máme totiž dost prá­ce s pře­mlou­vá­ním vlast­ních noh k jaké­ko­li čin­nos­ti. Mám toho dost a z posled­ní čás­ti ces­ty dolů mám jen útrž­ky vzpo­mí­nek. Když mě pak David potká­vá pár set met­rů před par­ko­viš­těm, kou­kám do džun­gle a tro­chu blouz­ním.

„Tak to je voprav­du napo­sled, co jsem šel někam pěš­ky,“ hlá­sí Tom po opě­tov­ném setká­ní dole u moto­rek. „Agung ze mě udě­lal krip­la.“ Se dvě­ma klac­ka­ma v ruce a tri­kem kolem hla­vy vypa­dá jak Tom Hanks v Tro­seč­ní­ko­vi. Upřím­ně můžu říct, že to, co se poví­dá, je prav­da. Kam se hra­be Nepál, Pákistán nebo Zéland, tohle byl jeden z nej­bru­tál­něj­ších výš­la­pů, co jsem kdy zažil. Důka­zem budiž naše boty – jed­ny míří rov­nou do koše a dvo­je dal­ší je budou brzy násle­do­vat.