„200 slov“
„Buďte v pohodě. Tady neexistuje ideální podmínka.“ Opomíjená cesta „Tournier Spur Direct“ na Les Droites
11. 09. 2024, Dan Podráský
„Ondro, to je ještě horší topo než to v Rockfaxu,“ kriticky hodnotím předkládané materiály v Domě horských vůdců v Chamonix. Jelikož jsme toho o zamýšleném podniku moc nevěděli, rozhodli jsme se vyhledat odbornou pomoc. Tedy na rovinu – já to hrozně chtěl lézt a trochu jsem se bál, aby nezazněl racionální zamítavý verdikt, který by nás odsoudil k lezení hezkých a pohodových skalních cest. Útěchou mi ale bylo dosavadní nadšení mého spolulezce a taky poznámka, že „pro tuto cestu neexistuje ideální podmínka“. Tak to by na nás neměli ti guidíci mít moc zamítavou páku, ne? A taky že ne! Informace o severce Les Droites (4000 m n. m.), konkrétně cestě Tournier Spur Direct (5c, ED1, 1200 m, pozn. red.), nám nijak nerozšířili. S přáním všeho dobrého jsme tak mohli v klidu nastoupit.
Na parkáči poněkolikáté přehrabujeme matroš. „Na co bys bral dva lezecký cepíny v létě v Chamu?“ neustále mne doma odbýval Ondra (Mrklovský). Taktéž tupost, ba téměř již dokonalou neexistenci hrotů svých turistických maček, prezentoval jako málem klíčovou výhodu a opozičně ji stavěl vůči mým monohrotům. Teď už si tak jistý ale není. Sjíždíme totiž video, ve kterém je celkem bílo. Ledové žlábky, pole, sněhy. „Ondro, vždyť je tam aj ten emblém dvou cepínů!“ upozorňuji nad průvodcem. „A ty máš jeden a ještě blbej…” Shodneme se tedy na poslední chvíli na kompromisní výbavě: já nasazuji úplně nové drytoolové hroty (opět úšklebky) a vyrovnáváme batohy, neboť moje seriózní výbava váží přeci jen o chlup víc, nežli ta Ondrova.
Kvůli panujícímu klimatu (konec července, pozn. red.) vyrážíme jen v nereprezentativních trenkách, a tak přítmí lesa je pro nás adekvátnějším místem, nežli rušné ulice vyspělého západoevropského letoviska. Mluva, myšlení i pohyby se přizpůsobují strmé pěšině, dechu a potokům potu. Už to vypuklo! Jsme v akci a příští tři dny ukážou, čeho jsme schopni, či neschopni. Cítím vzrušení nad pravděpodobným vrcholem sezóny…
Na ledovci Argentière už je hodně na co koukat, a oči tak putují od bot spíše k okolním, rychle rostoucím štítům. Na výběru Les Droites jsme se shodli doma, neboť v průvodci byla označena jako nejtěžší v celé knize a charakterově odpovídala tomu, co bychom si představovali. Hodně pestrého lezení ve velké stěně, které bude tak akorát těžké a bude poskytovat sladkou a krásnou nejistotu, jak to s námi celé dopadne. Teď se tady před námi tyčí z ledovce markantní pilíř šedivé žuly, přecházející v zasněžené žlaby a pole. Komplexní ideál.
S ubíhajícím odpolednem se z nadšeného rozhlížení vracím k prostému šlapání a euforická roztěkanost vyvolaná spatřením „našeho kopce” přechází v umírněný a praktický kalkul. Není tam moc sněhu? Vidíme fakt vrchol? A kde budeme dneska spát? Ledovec nás navíc nahnal do své nejrozšklebenější části a čeká nás podvečerní přeskoková seance.
„Tak si lehneme tady do toho ďůlku,” trochu zklamaně navrhuji a nohou se při tom snažím upravit mokrý štěrk, do kterého budeme nuceni zalehnout. „Aby tu neprofukovalo, co?” hrozím se při představě svého letního spacáčku. Ondra proto navrhuje prozkoumat ještě druhý ostrůvek sutě, který je navíc asi o 100 metrů blíž zítřejšímu nástupu. A to se vyplatí! Pod velkým, z dálky viditelným balvaniskem přebírám iniciativu a s pamětí na oblíbené svišťáky se pouštím do díla. Suť a bahno jen lítá a za chvíli se tak stěhujeme do parádního zimoviště. Mou norovovací horečnost ukončuje až večeře a markantní pilíř, který nás ve večerním nasvícení pomalu ukolébá k spánku a možná trochu straší. Tak ráno…
Ke stěně je to kousek – nezáludný přepad do skály, finální převléknutí a pak 1200 metrů lezení… Kolem osmé hodiny se do mě opře ranní Slunce. Jitro vytváří krásné efekty světla a stínu. Díky rychle ulezeným 200 metrům a iluzorní aklimatizaci zhluboka vnímáme vůni oteplujícího se vzduchu, dýchající skály a ledovcového oparu. Pokoj rána se kombinuje s rozhicovaným tělem a k akci vybičovanou myslí. „Kolik se toho ještě může podělat a přitom taková pohoda…”
Celé dopoledne probíhá dost jednotvárně. Parťák, oddělený třiceti metry lana udává tempo a směr. Občas se sekne, vrátí, či příliš zrychlí. Vytržení ve smyslu: „Ondro, povol, jsem tu blbě.” Nebo: „Dane, vem mě, je to tu blbý.” Obrat v událostech nastane až ve chvíli, kdy zaštanduje a role se plynule vymění. Jednou jsme nuceni vrátit se na hřeben nepříliš kompaktní a převislou spárou, která navíc vychází na mě. Ač žebro, ba téměř hřeben, tak se neustále šoupeme roztodivnými širočinami, komínky a žlábky. Lezečky zůstávají sice v batohu, ale místy předvádíme vskutku adršpašské sekvence – postupně tak dochází k opotřebování našich tělesných schránek.
Po skvělém obědě, toaletě a znovuaktivační širočině: „Lez ty, Ondro, tys byl teď v Ádru!“ se naše situace razantně obrací. Opona omezeného rozhledu padá a jsme vystaveni naprosto spektakulární scenérii. Hřeben oranžové žuly, vkusně dozdoben sněhovými poli, převějemi a ledem. Skalní věže natolik smělých tvarů, že spíše než odvěkou součást připomínají dočasné návštěvníky. V jemném prosvíceném oparu se zjevuje zbytek stěny, který je samozřejmě dál, než bychom čekali. Nabytá vzdušnost zvýrazňuje celou situaci. Jako když se ve filmu vystřídá komorní konverzační scéna s dynamickou krajinovou epikou. Najednou ta veliká hudba, světlo, dálky, akce… Opravdu pookřejme, protože se nám daří a je to moc krásné.
Pozitivní mysl je navíc třeba. Po euforickém hřebínku totiž docházíme do sedla, odkud se zvedá dalších 500 metrů našeho programu. Ten pohled není příliš veselý – bahno, rozchrast, padající bordel. Ondra se pouští do hliněného kouta, a jelikož jsme stále jen na třicítce, musím se brzy pustit za ním. Kryju se, kde se dá, ale ono v koutě většinou nebývá moc kde. Jako naprostá povinnost délky na mě zanedlouho konečně letí opravdu velký kámen. Čekám, čekám, a až když jsem si na smrt jistý jeho přesnou trajektorií, uskakuji prudce doleva. Na štand dolézám stále chvějící se. Atmosféra se však rychle uvolňuje Ondrovým nadšeným hlášením: „Super, dal jsem žábu mezi rozchrast a led.”
Přichází moje chvíle, nasazuji mačky a vydávám se do svého oblíbeného terénu. Přemrzlý firn ještě docela ujde, ale horší jsou ledové, odtáté krunýře. Musí se opatrně a s citem. Nejhorší je však všechno mezi tím – lokry, hlína, suť. Nejde ani moc štandovat, a proto raději rozbalujeme obě dlouhá lana. Taky proto, že naše dosavadní spojení utrpělo přímý zásah a visíme ne sice na vlásku, ale tak na čtvrtce jádra. „Tohle, že je cesta z TOP 50?” Jasně, podmínka, ale když člověk potřebuje suchou spodní část, tak si asi moc nevybere.
Všemu jednou naštěstí dojde dech – kopci, člověku, ba i těm nejhorším lezeckým úsekům. Pomalu ale jistě přibývá sněhu a ledu. Vytahuji druhý cepín a mezi již přimrzlými kameny valím vzhůru. Dostávám se do tempa a opětovné radosti. Jsem sice dost mokrý, ale s vědomím, že na dobré cestě. Ondra po pár délkách došel k závěru, že o skále to již dneska opravdu nebude, tasí proto svůj krátký turisťák, instaluje bývalá stoupací železa a klade mi na srdce: „Dane, strunka a pořádnej štand, jo!” „Jasný, saláte!“
Podvečer, únava, všudypřítomná mokrost. Stojíme na ušlapané plošince a bázlivě vzhlížíme vzhůru. Krajina mlčí a jen kapky hlas… Jo, ale kolik těch hlasů je! Levý kout přechází z ledu do vyhlazeného, převislého komínka, ze kterého teče potůček. Taky z něj trčí asi tři skoby. Řekl bych si ok, tak to bude jako v té horské literatuře a šel se ctí zmoknout, ale vůbec nevím, zda jsem schopen to vylézt. Promoknu tedy a rychle vím, že nejsem. Vracím se a s nedůvěrou se pouštím do vedlejší plotny. Je to jediná možnost, jak prostoupit vzhůru: buď a nebo.
Jištění mizerné, jediné stupy a chyty lokry a všudypřítomná stékající voda. „To je ale zlý osud a já jsem již unavený…” Ale hle, skoby! Našponuji se na notně viklavém lokru a cepínem nabírám první skobu. Viklá se a nedosáhnu na ni, abych ji řádně zahákoval. Takže tvrdý drytool a v mačkově nepříznivém terénu se sunu dál. Sleduji jakousi pochybnou spárku, která mne vyvádí z nejhoršího. Konečně nesměle naťukávám leďák, nořím se do převislého kouta a pod časovým tlakem tekoucí a mrznoucí vody se snažím vyřešit poměr lámavého ledu, ještě lámavější skály a pro mě proveditelných lezeckých kroků. Jdu opravdu na krev, ale to jsou ty situace, které mám s Ondrou takhle v horách nejraději. Ten sice mrzne, ale věrně povzbuzuje, sem tam prohodíme nějaký blbý vtípek a já vím, že je to takhle v nejlepším pořádku.
Když si konečně trochu oddechnu, nad převisem, mimo vodu a v pevnějším ledu, tak zmrzlostí vyklepávám většinu našich vklíněnců do údolí. Ego brilantního tahače je zase v troskách. Ke konci sněhového žlabu konečně štanduji. Nemám již vůbec žádný matroš, lano neskutečně táhne a to, co vytvářím v horečnatém stavu za štand, by nezmapoval ani Pit Schubert pro svou odstrašující publikaci. Podivuhodným zatížením mé jistící stanoviště ale funguje, ba jsem schopen i dobírat těžce drhnoucí, promočené lano s ještě více zadřeným Ondrou na konci. Alespoň nevychladnu! Celé to logicky trvá, ale když dolézá, oblažujeme se vzájemným veselím a tušením, že pro dnešek máme hotovo. „Hrozný, mám mokrý trenky a jeden cepín na led 75 stupňů,” shrne uplynulou délku a různě se kroutí, jak bolestivě rozmrzá. Za šera nás stěna pouští, a my tak máme poslední šanci se ten den ještě pořádně promočit v hlubokém sněhu.
Brzy totiž zalézáme do visuté nory, z jedné strany ohraničené sněhem a z druhé luftem. Nějak se vejdem, kámoško v bídě. Jetboil hřeje a máme to, co jsme vlastně chtěli. Já jsem zabral kamennou část a Ondra zase tu sněhovou. Vyjednáváme se všeobecnou vlhkostí, mrcasíme se a různě vylepšujeme naši situaci. Spacák v nouzovém žďáráku okamžitě nasává, a tak ani nevadí, že se kolem třetí hodiny ranní spustí bouřka. Ani se nesnažím ten pytel lépe utěsňovat, neboť každý výraznější pohyb vše jenom zhorší.
„Dvě hvězdy z pěti,” zhodnotí můj kritický spolulezec naše nocování. V kalném, mlžném ránu ždímám ze svých 200 gramů peří asi tak litr vody. Pár situačních běd s kaší a opět do pole. Lezecky a atmosféricky to ráno nestojí za nic. Mechanicky a s nechutí se čehokoli dotýkat ukrajujeme délky zasněženým hřebenem. Pak následují žlaby s pevnějším a lezecky vděčným podkladem, kdy se objevuje náznak lepšího počasí, ba i možného pozitivního konce. Mlžná clona nás definitivně opouští až na asi třetím vrcholovém hřebeni. Kde ten vrchol sakra je?! Ale v dopoledním sluníčku, odpařující se vlhkosti a klesajících lezeckých potížích se přeci jen blíží. Skutečného vrcholového úseku se pak ujímá Ondra a kolem jedenácté hodiny dopolední je nám umožněno poobědvat na vrcholu Les Droites. Poslední sousta našich zásob trochu hořknou na jazyku při shlédnutí trasy sestupu – je to hrozně daleko! Ale všechna ta sláva okolních horstev jako na dlani v jasném a svěžím povětří.
Napřed slézáme a slaňujeme normálkou, později již nějakým náhodným žlabem podle slaňáků. Neuvěřitelný kentus! Jižní stěna spěchá do údolí spolu s námi. Prodřené a naprosto nasáklé lano všechno jenom komplikuje. Potoky, sněhosplazy, suťo a kamenopády, koryta. Ale přece, co zahřeje člověka v takové situaci u srdce nejvíce? Čemu se doopravdy zasměje? Přece tomu, když kamarád spadne do odtrhovky. (A sám vyleze, samozřejmě!)
A už jen ve zkratce – prostě pochod. V mokrých botách, bez jídla. Po ledovci Taléfre k chatě Couvercle, pak na leďák Leschaux a konečně na Mer de Glace. Povede se mi alespoň oplatit scénku, kdy se levou nohou propadnu do trhliny. „Co děláš, pojď, je tam hrozná díra…” Chytáme údernou dvojici, tak nás motivují svým tempem, ale definitivně je ztrácíme na ferratě na Montenvers. Už mě to nebaví, už moc nemůžu. „To se jim v těch šedesátkách lezlo, když měli ledovec až k perónu,” těžce oddychuji. Sestup do Chamonix je již jen bolestivý. Poslední událost, která stojí za zmínku, jsou těstoviny vařené na parkovišti kolem jedenácté hodiny večerní. A snad jeden teplý Radegast…
Život je hořký. Bohudík.