V garáži vyrobil dřevěný kajak a doplul na něm z Česka k Černému moři. Petr Tlapák

SEN Z CEDROVÉHO DŘEVA

Když se v roce 2017 v mé dílně rodila z dřevěných cedrových latí nová kánoe, mnozí si klepali na čelo. V době celo-laminátových a plastových lodí působil můj plán jako anachronismus. Já měl ale jasný cíl: dokázat, že lidská zručnost spojená s respektem k přírodě dokáže překonat hranice. Chtěl jsem vyplout ze své domovské řeky, splynout s jejím proudem a bez jediné kapky benzínu se dotknout mořského přílivu.

Netušil jsem, že mi tato cesta do života přinese příběh, který se bude uzavírat dalších sedm let. Příběh, který se stal nedílnou součástí mého vlastního boje za záchranu mizejících hodnot a zničené přírody – splacení mého „amazonského dluhu“.

Moje první velká vodácká pouť v roce 2017 symbolicky začala na břehu řeky Chrudimky. Vyplul jsem přímo z míst poblíž překrásného mokřadu a slepého ramene, které jsem po vzoru jihoamerických pralesů před třemi lety nazval Malá Amazonie. Po návratu z dobrodružné výpravy po Amazonii se mi v hlavě zrodil velký sen: pokusit se v budoucnu tento zanedbaný kus krajiny zrevitalizovat a vybudovat z něj záchranný projekt pro divokou přírodu. Tehdy to byl jenom plán, který se ale postupem času proměnil v cíl, o jehož splnění se právě snažím.

Právě odtud vedla má cesta dál na tok Labe a vstříc severu. 966 kilometrů je dlouhá šňůra na to, abys ji svěřil lodi, které stoprocentně nevěříš. Vyrobit plavidlo vlastníma rukama z obnovitelného materiálu pro mě bylo klíčovou součástí celé filozofie. A řeka nás tehdy důkladně prověřila.

Proměna Labe od českého toku přes industriální sever až po obrovský veletok v Německu byla fascinující. Nasadili jsme tehdy brutální tempo a celý obří říční maraton jsme zvládli za neuvěřitelných 21 dní. To znamenalo pádlovat v průměru přes 45 kilometrů denně. Byla to nesmírně svérázná akce. (Na eMontaně jsme o ní psali tady, pozn. red.)

Samotné plavby se zúčastnilo dohromady sedm lidí, přičemž v lodi Chrudimce jsem seděl nepřetržitě jen já a druhý člen posádky se na sedadle přede mnou v průběhu cesty střídal. Jel jsem navíc v naprosto minimalistickém režimu: na sobě jsem měl staré, obnošené věci, které mi lidé dali úplně zadarmo, a můj jídelníček tvořily z větší části konzervy, které jsem taky dostal. Tělo bolelo, paže hořely, ale loď to vydržela.

OSUDOVÝ OBCHOD

Německé Labe umí být zrádné a plné obřích nákladních lodí. Nás ale nejvíc prověřila nešťastná souhra okolností. Žádná vlna nás zničehonic nesmetla – chybu jsme udělali čistě vlastní nepozorností při běžném nastupování do lodi. Stačil zlomek sekundy, chvilka nepozornosti, loď se nestabilně naklonila, my se otočili přímo u mola a kánoe najednou byla plná vody. Zůstali jsme tam, kousek od pevniny, a dávali se na hladině do kupy.

V tu chvíli se k nám přiblížila větší motorová loď. Její kapitán si nás fascinovaně prohlížel a bez hnutí brvou jen nevěřícně celou situaci pozoroval. Nejvíc ho ale zaujala naše loď. „Tohle je umělecké dílo,“ vydechl nakonec s neskrývaným obdivem chlapík, shodou okolností taky Čech.

Dali jsme se do řeči. „Doma v dílně mám podobnou loď. Neměl bys o ni náhodou zájem?“ utrousil jen tak mimochodem po chvíli. „Díky, ale další loď nepotřebuju,“ odvětil jsem bez většího zájmu. To byla pravda jen částečně. V hlavě se mi už tehdy totiž rodil další sen. „Až se vrátím, chci si postavit mořský kajak,“ dodal jsem na vysvětlenou. On se jenom usmál. „Máš štěstí. Tou lodí jsem myslel mořský kajak. Je ale nedodělaný. Když si ho vezmeš a vdechneš mu život, nechám ti ho za symbolickou cenu.“ Napsal jsem si jeho telefonní číslo a každý jsme se vydali vlastní cestou.

„Mám doma nedodělaný mořský kajak. Když si ho vezmeš a vdechneš mu život, nechám ti ho za symbolickou cenu.“

Na nějaký čas jsem na naše náhodné setkání zapomněl. Když jsem ale našel jeho číslo zmuchlané na papírku v kapse staré bundy, ze zvědavosti jsem na něj zavolal. Za čtrnáct dní jsem seděl v autě a mířil na opačný konec republiky do jižních Čech. Čekal jsem zaprášený trup lodi, k mému úžasu jsem však v garáži našel tři torza mořských kajaků. Rozestavěli je tři nerozluční kamarádi, kteří plánovali velkou cestu. Jeden z nich ale náhle zemřel. Společné plány se v tu chvíli zhroutily, nadšení vyprchalo a rozdělaná práce zůstala roky netknutá jako němý památník jednoho přátelství.

Když mi chlapík řekl onu symbolickou cenu, byl jsem hodně nalomený. Pak ale ještě dodal větu, která mě definitivně dojala. „Ty peníze nechci pro sebe. Věnuji je manželce našeho zemřelého kamaráda.“ S hlubokým respektem jsem obchod uzavřel a torzo kajaku, kterého jsem se právě stal majitelem, naložil na střechu auta. Věděl jsem, že domů nevezu hotový produkt, ale spíš obrovský závazek. Kus cizího, tragicky přerušeného snu.

Sedm let se nic nedělo. Tvrdě jsem pracoval a na vlastní tvořivost mi nezbývalo dost mentální kapacity. ‚Letos už začnu,‘ sliboval jsem si vždycky, když jsem kolem kajaku ležícího v garáži prošel. Až vloni jsem si konečně udělal čas a znovu vzal do ruky nářadí. V tu chvíli mi poprvé plně došla realita onoho „nedodělku“. Koupil jsem vážně jenom základní torzo. Víc než 90 % veškeré práce – té nejnáročnější, mravenčí dřiny – leželo teprve přede mnou.

Byl to extrémně náročný proces, který mi odhadem zabral 400–500 hodin čistého času v dílně. Kajak je konstrukčně i materiálně úplně jiný než moje „labská kánoe“. Zatímco na ni jsem použil jenom klasické dřevěné laťky a obyčejný sklolaminát, kajak jsem skládal ze čtyřmilimetrové mahagonové překližky. Z hlediska technologie jsem použil takzvanou šicí metodu (Stich and Glue, pozn. aut.), kdy přesně vyřezané díly nejprve sešiješ k sobě a až poté spoje zpevníš epoxidem. Kromě toho jsem používal i další nové a kvalitnější materiály podobné karbonu a kevlaru.

Abych mohl celý proces vůbec dokončit, musel jsem se toho spoustu naučit a proniknout do tajů moderních tkanin a postupů. Naštěstí mám rád nové výzvy. Po nekonečném roce dlouhé práce dotahuji poslední spoje a nanáším finální vrstvy laku. Najednou přede mnou po sedmi letech konečně stojí hotový kajak v celé své kráse. Pojmenovávám ho Kamínek. Štafeta tří kamarádů konečně začíná ožívat. (Zbylé dvě lodě v průběhu let také našly své nové majitele. Jeden z nich, Slovák Denis, mi se stavbou na dálku radil a později jsem se s ním i v Bratislavě osobně setkal, pozn. aut.)

KŘEST VODOU

Než stíhám spustit kajak na vodu, vyrážím si pročistit hlavu na slavný Fisherman’s Trail do Portugalska. Po roce tvrdé práce už to vážně potřebuji. Pěší putování podél divokého atlantského pobřeží mi znovu otevírá oči a vrací mě do expedičního módu. Už dlouho přemýšlím, kam s novou lodí popluji. Chci něco speciálního. Osud si mě ale nachází i na portugalských útesech.

Na treku potkávám německého parťáka. Jmenuje se Pado a pochází z Ingolstadtu. Vyprávím mu o svých vodáckých výpravách i o mořském kajaku, který právě dokončuji. Pozorně poslouchá, pak se na mě zadívá a s úsměvem praví: „Existuje jediné správné řešení. Vyraž na TID! (Tour International Danubien, pozn. red.)“ „Na co?“ ptám se zvědavě. „TID není jen závod. Je to akce, která se koná od roku 1956 a je to nejstarší a nejdelší kajakářská a kanoistická plavba na světě. Začíná v mém rodném městě a odsud vede po proudu Dunaje až do Černého moře.“ Je rozhodnuto.

Představení lodi kamarádům a známým se koná přesně den před mým plánovaným odjezdem. Hned druhý den ráno nakládám s kamarádem Michalem nově dokončený kajak na střechu auta a vyrážíme směr Morava. Vyplout chci nedaleko města Lanžhot. Nemám čas cokoli zjišťovat nebo plánovat. V hlavě se mi mísí obavy. Na mořském kajaku jsem nikdy pořádně neplul a jediná zkušenost čítá krátký výlet v Praze po Vltavě.

Nevyrážím jenom na další expedici. Vyrážím na první ostrý test lodi, kterou jsem po sedmi letech konečně dokončil. V takové chvíli vůbec nevíš, jak to celé dopadne. Realita na vodě mě hned v prvních chvílích pořádně školí. Loď je koncipovaná jako klasický grónský kajak – extrémně dlouhý, ostrý, s minimální primární stabilitou. Celý první týden se s ním složitě sžívám, učím se vyvažovat každý pohyb boků a neustále se cítím strašně vratký. Na takové plavidlo si běžně zvykáš klidně i několik týdnů.

Skutečný křest ohněm přichází na monumentálním soutoku Moravy a Dunaje, přímo pod skalním ostrohem s hradem Děvín těsně pod Bratislavou. V tu chvíli se idylka mění v boj o přežití. Potřebuji s kajakem přeplout z jedné strany řeky na druhou. Jakmile ale vjíždím do hlavního koryta, svírá mě strach. Dunaj mě vítá obrovským množství silných spodních vírů. Kajak se v nich začíná chovat nestabilně, trup se naklání a hrozí, že mě dravá řeka stáhne pod hladinu. Zabírám silně pádlem a snažím se zachovat klid. Ufff, jsem z toho venku.

Drsné začátky potom vrcholí ve chvíli, kdy kolem mě uprostřed Dunaje projíždí motorový katamarán a jeho rychle po sobě jdoucí vlny mi vystavují stopku – společně s kajakem se přímo uprostřed řeky převracím. Bleskový křest vodou. Naštěstí se potvrzuje, jak důležitý byl můj trénink nasedání na vodě. Při stavbě takto specifické lodi je totiž naprosto klíčové umět z trupu v krizové chvíli bezpečně vylézt a v hluboké vodě znovu nasednout. Výbava zůstává v lodi, přicházím jenom o svůj slaměný klobouk. Strach střídá úcta a konečně přijíždím do Bratislavy.

TRADICE, KTERÁ NESMÍ UMŘÍT

V bratislavském kempu mě vítá hlavní organizátor pro TID na Slovensku Pišta. Neuvěřitelný osmdesátiletý chlapík, který kypí nevídanou vitalitou. Sám absolvoval úctyhodných čtyřicet ročníků (pro účast stačí sjet určitý úsek trati, pozn. aut.) a společně se svou manželkou a synem drží slovenskou větev závodu pevně v rukou.

Hlavní myšlenkou závodu bylo odjakživa spojování lidí. Celá gigantická vodní plavba začíná v německém Ingolstadtu a vede skrz osm evropských zemí – Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko, Bulharsko a Rumunsko. (Trasa zároveň prochází hranicemi Moldavska a Ukrajiny, pozn. red.) Celkem měří přes 2500 kilometrů. Závod má sice silnou vnitřní organizaci, pod jejím povrchem se ale skrývá smutný fakt. Tradice, která přetrvává už 69 let, pomalu vymírá. Flotila stárne, mladí lidé už se skoro nezapojují a hrozí, jedno z posledních velkých dědictví evropského vodáctví brzy skončí. Naděje ale umírá poslední.

Na trase občas potkávám skvělé mladé lidi, kteří mi dělají radost. Právě oni jsou důkazem, že Dunaj má co nabídnout i nové generaci. Třeba Slovák Bartoloměj. Nebo mladý Němec, kterému přezdívám „El Professional“. Na vodě je skutečně precizní a za všech okolností vždycky rychlejší než já.

Příběhy, které tahle plavba pamatuje, jsou věčné. Hluboko za minulého režimu na Dunaj každoročně vyrážela i Češka Danuše Komárková. Jako dítě tu zažila vojensko-politický převrat v roce 1968, kdy se hranice ze vteřiny na vteřinu zavřely a ona zůstala se svou rodinou dva týdny uvězněná v Srbsku. Místní lidé se o ně tehdy po celou dobu nuceného exilu postarali. Právě kvůli tomuhle zážitku se poté rok co rok vracela, dokonce i mnoho let po revoluci. I když už se dnes závodu neúčastní, její odkaz žije dál.

Řeka si občas bohužel bere i daň nejvyšší. Pár let zpátky zasáhla komunitu smutná zpráva – na úseku za Bratislavou náhle podlehl srdečnímu infarktu jeden ze stálých účastníků. Jeho tělo našli až po týdnu hledání. Závod jel třináctkrát a zanechal po sobě odkaz, který mluví za vše: „TID spojuje lidi a je to jedno z největších dobrodružství, které ještě můžeš v dnešní Evropě zažít.“ Nejen proto odkázal před svojí smrtí veškerý svůj vodácký majetek v podobě pěti kvalitních mořských kajaků právě TIDu.

LOĎ MI OTEVÍRÁ CESTU

Můj mořský kajak hned v prvním kempu doslova šokuje téměř celé osazenstvo závodu. Mezi stovkou průmyslově a masově vyráběných plastových a kompozitních lodí je široko daleko jediným dřevěným kouskem. Zpočátku na mě ostatní koukají trochu skrz prsty. Když vidí chlapíka s touhle „luxusní lodí“ ze čtyřmilimetrové mahagonové překližky, jak si bez stanu nekompromisně hází karimatku vedle své lodi a spí pod širákem, přemýšlejí, co jsem vlastně zač.

Bariéry ale začínají rychle padat a moje loď mi k lidem otevírá dokonalou cestu. Jedinečná krása lodi každého upřímně fascinuje. Zkušení pádleři z celé Evropy za mnou začínají chodit a ptají se, jestli se o ni nebojím. „Tuhle loď jsem postavil přesně pro tuhle akci a neměl jsem vůbec žádný čas zjišťovat, jestli je dobrá. Chci ji tady prostě otestovat,“ odpovídám vždycky. Tato přímočarost okamžitě nastartuje ryzí přátelství. I když někteří závodníci stále nechápou, jak jsem se na tuhle cestu mohl vydat bez zkušeností. Běžně se totiž říká, že na tenhle „říční maraton“ musíš trénovat klidně i několik let.

Tou vůbec největší výhrou je ale setkávání s lidmi, ze kterých se pomalu stávají moji nejlepší přátelé. Postupně společně ukrajujeme další a další kilometry, každý z nás s vlastní expediční přezdívkou. Tu svoji dodnes stoprocentně neznám – parťáci mi ji nejspíš dávali za mými zády.

Zato u kluků mám hned jasno. Bývalý šampion v thajském boxu Leon z Anglie si vysloužil nekompromisní přezdívku „Kung-fu Fighter“. S pádlem má co dělat a jeho styl připomíná spíš než klasické pádlování nějaké bojové umění. Je to trochu legrační. Občas se mu sice někdo přímo na vodě snaží radit, Leon se s tím ale nepáře a pořád si jede to své. Jeho loď je navíc hodně těžká, protože v ní po řece tvrdohlavě veze úplně všechno.

Pak je tu Kryštof – „malý Columbus“. Němec, který se mi od první vteřiny snaží pomáhat a chytá můj křehký dřevěný trup při každém přistání u břehu. Kryštof si během plavby prochází svým vlastním stavitelským a logistickým peklem. Prodřel spodní část lodi, ta pak byla definitivně na odpis. Jako vysloužilý seržant německé armády se ale jen tak nevzdává. Náhradní plavidlo bleskurychle vyměňuje s dalším závodníkem a pokračuje dál.

Až později mi Kryštof přiznává, proč má v sobě tolik síly. Se svojí ženou plánoval obeplout svět, pár měsíců před startem ale bohužel zemřela a jemu se najednou všechno zhroutilo. Dunaj pro něj není jen sportovním výkonem – je jedinou cestou, jak utéct samotě a najít v sobě sílu začít nový život. Naše lodě nehojí jen staré řemeslné šrámy, ale i ty hluboké lidské na duši.

„Dunaj je také cestou, jak utéct samotě a najít v sobě sílu začít nový život. Naše lodě nehojí jen staré řemeslné šrámy, ale i ty hluboké lidské na duši.“

NA VYSCHLÉM VELETOKU

Dunaj je řeka mnoha tváří, kterou místy lemuje okouzlující příroda. Třeba srbský národní park Đžerdap. Na kajaku proplouváme hlubokými soutěskami, uvnitř majestátních jeskyní a kolem monumentálních hor tyčících se vysoko nad vodní hladinou.

Během plavby překonáváme drsné rozmary počasí: 45°C vedro nebo obrovské vlny, které na otevřené ploše místy dosahují výšky skoro jednoho metru. Tou největší hrozbou na dolním toku Dunaje je ale obávaný balkánský vítr zvaný „košava“. Je tak zrádný, že stál v minulosti život už několika vodáků. Když se rozfouká, nemáš sebemenší šanci a musíš okamžitě přistát na břehu, schovat se a čekat – klidně i několik dní, protože pádlovat v něm je čisté šílenství. Naštěstí se nám letos „košava“ vyhýbá, neustálý tlak a hrozba visící ve vzduchu jsou ale i tak dost psychicky náročné.

Čistou krásu divočiny střídá drsná, umírající realita. Jako člověk, který bojuje za obnovu své domovské krajiny v blízkosti řeky Chrudimky se na tu zkázu nedokážu dívat chladnýma očima. Celé Podunají letos zasáhlo extrémní sucho. Hladina řeky klesla na nejnižší historickou úroveň a teplota vody běžně dosahuje 27–28 °C. V tak přehřátém prostředí s kritickým nedostatkem kyslíku je děsivé sledovat, jak řeka na mnoha místech doslova umírá. Nad hladinou bezvládně plavou tisíce mrtvých obřích škeblí a šneků, z nichž se šíří pach absolutní zkázy.

K ekologické a přírodní zkáze se navíc přidává i lidský faktor. Od srbských hranic až do dunajské delty ve velkých městech prakticky neexistuje žádná kanalizace. Veškerý odpad, chemie a splašky proto jdou z měst bez jakéhokoliv čištění přímo do vody. A rybáři? Ti neberou na ekosystém absolutně žádný ohled. Na březích vidíš lidi každých sto metrů, pruty rozložené úplně všude. Jeden rybář běžně chytá klidně na deset prutů najednou a všichni dohromady drancují z vody všechno, co jim uvízne na háčku – bez ohledu na velikost či ochranu druhů. Výsledkem toho všeho je zničená a unavená příroda, zneužívaná člověkem, jak jen to jde.

PŘECE TO TEĎ NEVZDÁM

K přírodní krizi se nakonec přidává i ta organizační, vyvolaná válkou na Ukrajině. Běžně plavba končí až v Černém moři. Poslední roky však z bezpečnostních důvodů cíl leží už v rumunském městě Brăila. Tohoto místa dosahuji po dvou měsících nepřetržité plavby a spaní pod širákem. Tady oficiální závod končí.

Do Černého moře ale pořád zbývá posledních 170 kilometrů a já se nerad vzdávám těsně před cílovou rovinkou. Sedm let můj kajak čekal v garáži. Po cestě jsem přežil různé zdravotní problémy, extrémní vedro, vodní víry, sucho, splašky, metrové vlny i pochybnosti. Tak to teď přece nezabalím.

Právě tady, kde to všichni včetně organizátorů z logických bezpečnostních důvodů balí, si jdu za svým snem: ‚Pojedu dál. Sám a na vlastní pěst!‘ Kolem ukrajinských hranic pozoruji následky dronových útoků. V dáli vidím oblaka válečného šílenství, doprovázená hustým kouřem. Až tady vlastně začíná moje vlastní velké dobrodružství – jedno z posledních, které se nejspíš dá v dnešní Evropě na vodě zažít. Když se svojí dřevěnou lodí po 2000 kilometrech konečně protínám slané vlny Černého moře, kruh se definitivně uzavírá.

Nechci, aby tenhle tenhle článek byl pouhou chlubivou kronikou jedné cesty. Chci, aby nám všem trochu pootevřel oči. Můj plán na postupnou obnovu mokřadů Malé Amazonie na Chrudimce i moje plavba skrz umírající Dunaj jsou spojené nádoby. Jsou nedílnou součástí mě samotného. Pokud přijdeme o tradice jako TID, a pokud budeme slepí k tomu, jak pod našima rukama řeky plné splašků pomalu přicházejí o život, ztratíme kus naší vlastní identity a svobody. Pevně věřím, že se další generace vrátí k vodě, poctivému řemeslu i ochraně toho, co nám ještě zbývá.

__________