TONI ARBONÈS

VÝVOJÁŘ RÁJŮ

„Zrovna mi někdo volal z Číny. Prý abych se tam na dva roky přestěhoval a vybudoval velkou lezeckou oblast. Nabízejí mi za to spoustu peněz,“ řešil právě, když ho autor článku potkal minulou zimu. Je vidět, že Toniho pověst schopného „vývojáře“ oblastí se z Katalánska rozletěla hodně daleko. Nakonec kvůli své rodině a skalám nabídku z Čínské lidové republiky odmítl.

Ačkoliv mu je 54 let (roč. 1967), připomíná spíše hyperaktivního dvacátníka, který si nemůže pomoct a pořád vymýšlí nějaké vylomeniny – nasázet pár pokusů do 8c, zastřílet s dcerami lukem, zaběhnout ultramaraton, něco vrtnout, na kole dojet od moře pod Mt Blanc a pak ho vyběhnout… Teď už moc ne, ale dříve si také odskakoval do velkých stěn, má vylezenou třeba cestu „Eternal Flame“ na Nameless Trango v Pákistánu…

Doma je v katalánské Siuraně. S tímto přírodním rájem spojil svoji existenci a stal se během let hlavním motorem toho, aby se ze Siurany stal také ráj lezecký. Navrtal tu kolem 500 cest, přitáhl nejznámější hvězdy celého světa, se kterými se skamarádil, a provozuje tu refugio s kempem. „To není zrovna druh byznysu, na kterém bys zbohatnul, ale dává mi to hodně času na lezení, dělání dalších cest, běhání a bike… Mám díky tomu také dostatek času pro svoji rodinu. Po dobu všech těch let mě to tady dělá šťastným.“

PARTIČKA POD HRADEM

Jak dlouho ti vlastně trvalo, než jsi kemp vybudoval do současného stavu?
Teď ho mám 21 let. Do Siurany jsem přijel v roce 1990 a několik let pracoval v místním Refugiu, ze kterého už je dnes jen bar. Tehdy to tady byl úplně jiný svět – ve vesnici bydlelo šest sousedů, žádná zpevněná cesta nahoru, žádná voda v létě… Všechno jinak.

Kolik lidí tady v roce 1990 lezlo?
Obcházela tady malá partička kamarádů a postupně se rozrůstala – začali přijíždět lidé z různých koutů světa. Byl tu obrovský potenciál vytvořit oblast snů. Dříve jsme lezli jen v sezóně, tedy na jaře a na podzim. V zimě jsem jezdil na jih Španělska, protože tady bývala velká zima. Když bylo léto, tak jsme nelezli. Počasí tu dřív bývalo také úplně jiné než teď – zima byla velmi studená a léta velmi teplá.

Jak to bylo se začátkem vrtání tady?
Ze začátku jsem byl do dělání nových cest úplně nadšený. Ale moc cest nevzniklo, většinou tak 25 za rok. Vrtal jsem jen své projekty, které jsem bral jako výzvy pro sebe. Po téhle první periodě jsem začal vrtat víc a víc, stovky cest ročně… Nejen tady v Siuraně.

Měli jste v 90. letech už vrtačky?
Jo, nějaké základní jsme měli, ale baterie byly tou dobou slabé – málokdy nám akumulátor vydržel nabitý na jednu cestu. Dále nám chyběly peníze. Nýty byly drahé, což byl právě důvod, proč jsme vrtali pouze své projekty a ne „cesty pro lidi“. Jedna z mých cest „Cleptomania“ (7c) představuje památku na tuhle dobu. Posbíral jsem do ní nýty od svých kamarádů. A tak je v ní každý nýt jiný – dodnes. (směje se)

Kde ta cesta je?
V sektoru Can Piqui Pugi. Strávil jsem čtyři roky lezením jen v tomhle sektoru. Navrtal jsem jednu, přelezl, navrtal další… Šlo to velmi pomalu. A ze začátku jsme lezli jenom tady – kolem vesnice, v sektoru La Trona. Bylo tady toho tolik… „Proč chodit někam daleko?“ říkali jsme si.

To byl až nápad Alexe Hubera, který sem dorazil v roce 1994 a zašel se podívat až na stěny přes údolí, kde navrtal „La Ramblu“ (Alex ji dal za 8c+, dnes si ji lezci zapisují za 9a+, pozn. aut.). Chodil jsem ho tam dva měsíce jistit, což mi úplně otevřelo oči. Navrtali jsme tam spolu ještě třeba vytrvalostní záležitost „Kale Borroka“ (8b+). Do té doby jsme tu dělali cesty jen tak na šest až osm nýtů. Nikdy se nám nesnilo, že budeme dělat cesty třeba přes 15 jištění. Wau! To se také změnilo. Obzvlášť, když přijel švýcarský lezec Elie Chevieux a přelezl všechny naše klasiky stylem onsight. (První lezec, který vylezl 8b+ OS, pozn. red.) Pak sem začali jezdit další silní lezci, třeba Yuji Hirayama.

MOJI HRDINOVÉ

Takže to byli lezci-návštěvníci, kteří tě nejvíce inspirovali?
Ano, bylo pro mě velmi inspirující to, že jsem mohl lézt se svými hrdiny. Kamarádil jsem s lidmi jako Kurt Albert nebo Ueli Steck… Lezl jsem tu také s Wolfgangem Güllichem, Deanem Potterem nebo Patrickem Edlingerem. To bylo pro mě jakožto dvacetiletého lezce něco neuvěřitelného: „Wau, můžu vidět, jak lezou, stávají se mými kamarády.“ Byl jsem neuvěřitelně namotivovaný! Pořád jsem lezl. „Bylo mi jedno, že nemám jídlo. Snědl jsem klidně nějakou květinu. Hlavně, abych mohl zůstat co nejdéle ve skalách.“ To byly moje vášnivé začátky.

Později, po roce 2000, kdy jsem vybudoval kemp, se můj táta a máma rozhodli přestěhovat sem, aby mi mohli pomáhat. Díky tomu jsem se mohl víc věnovat dění ve skalách. Kdybychom se nesnažili naši oblast rozvíjet, dopadlo by to jako na Kalymnosu nebo v Thajsku. To jsou spíš takové oblasti „navrtané pro turisty“, podle mého názoru „dovolenkové destinace“, kam lezci nejezdí proto, aby překonávali své hranice. Tam jezdí kvůli pohodě a číslům. Naopak, v Siuraně stále můžeš cítit historii a ducha skutečného lezení – tady si sáhneš na svůj limit.

„V Siuraně stále můžeš cítit historii a ducha skutečného lezení – tady si sáhneš na svůj limit.“

.

Ctilo se tady, že autor projektu má privilegium si svůj projekt přelézt jako první?
Když jsem tady začal lézt, bylo tu nějakých 40 cest. A z toho 20 cest bylo jen navrtáno a nám se je nedařilo přelézt volně. A tak jsme zvali lezce z jiných států, aby to přijeli zkusit. Navrtáš cestu a pozveš lidi… To je duch Siurany. Pokud jsi hodně blízko přelezu svého projektu, ostatní lezci to často respektují a nechají ti na něj klid. Ale někdy přijedou silní lezci jako Dani Andrada a smahnou to dřív než ty. To tě pak může trochu naštvat, ale osobně už si z toho moc nedělám.

Mimochodem, jaké to je – zaměstnávat svoje rodiče?
Když jsem před 30 lety odcházel do Siurany, táta mi říkal: „Kluku, co tam budeš dělat? Tam chcípl pes. Teda kromě těch pěti důchodců, co tam žijí a sbírají psí hovínka…“ Nakonec si myslím, že jsou tady šťastní. Už jsou v důchodu a v Siuraně jsou pořád na vzduchu a mohou tady stále něco tvořit, komunikují s nimi samí mladí lidé… Naši dříve bydleli v Barceloně, kde žije i můj bratr, ale nakonec je nuda dohnala právě ve městě, tak se přesunuli.

CESTY VS. CHYTY

Kolik dní v roce lezeš?
Asi tak 300. Ale teď, jak se zkrátily dny, tak je to těžší. Plus nějak více času vyžaduje rodina… Přijde mi, že život je jako žonglování. Neustále žongluješ, akorát postupem věku ti přibývají koule. Nejdřív to byly dvě koule – lezení, kamarádi. Pak přibyla práce, kemp, rodina, půjčky, doktoři… Sakra! Myslím si, že jsem vylezl a navrtal tolik cest jen díky tomu, že bydlím tak blízko u skal. Mohu jít lézt, i když mám jen dvě hodiny času.

Lidi mi teď říkají: „Toni, ty bydlíš v ráji!“ Mají pravdu, předtím to už byl sice taky přírodní ráj, ale myslím si, že jsem se na jeho lezecké podobě dost podílel. Byly to tisíce hodin, které jsem strávil čištěním cest a vrtáním… Udělal jsem tu nějakých 500 cest. Někdy mi jedna zabere pět dní, někdy pár hodin…

Jaký typ cest se ti vlastně líbí? A jaký nelíbí?
Mám rád hlavně vytrvalostní věci. Ne bouldrové cesty. Mám rád linky, ve kterých musíš ukázat, že umíš bezchybně udělat série nepříjemných kroků za sebou – třeba jako „Mandragora“ (7b+) nebo „Papagora“ (7b+). A nelíbí? Teď tu jeden borec navrtává spousty lehkých cest. Možná je to budoucnost Siurany? Nemám rád vtlačené cesty mezi cestami… A také se mi zdá, že mladí nevidí linie, ale spíše jenom chyty, tak vznikají různé podivné propojovačky…

Máš nějaké své top tři cesty v Siuraně, které sledují pěkné linie?
„Kale Borroka“ (8b+), to je klasika, moje oblíbená… Potom „Pren Nota“ (8a) a jako poslední „Cleptomania“ (7c), ta je pěkná a už jsem ji zmiňoval.

PÍSKOVCOVÉ MÓRESY

Všiml jsem si, že před pár lety jsi tu začal vrtat cesty i do pískovce ve spodním patře siruanských skal…
Něco málo jsem začal už v roce 2000, ale to bylo asi jen šest cest a matroš nic moc. Před dvěma třemi lety jsem se do toho ale zase pustil. Měl jsem tu vyhlédnutý jeden směr – cesta vypadala krásně, ale měl jsem pochybnosti. No nic, zkusil jsem to a navrtal ji. „Wow, krásné 7c!“ A skála mě udržela, nic jsem neurval. „Pokud jsem schopný vylézt tohle, tak půjdou i okolní směry,“ řekl jsem si a navrtal nějakých 50 cest na pískovci během minulých dvou tří let. Zjistil jsem, že písek je super na teplejší počasí. Když jsou vyšší teploty, žere méně kůže než náš vápenec. Jediný problém je, že písek se více láme, když je vyšší vlhkost vzduchu.

Říkal jsi, že jsi lezl i u nás na písku, je to pravda?
Byl jsem na evropské tour s akrobaty, během které jsme navštívili Prahu, kde jsme měli představení. Myslím, že to byl rok 1997. Rád bych se tam vrátil a zkusil si u vás najít manželku. (směje se)

Doma jednu máš, ne? (směje se)
No, ale Češky jsou velmi krásné. A moje španělská žena mi způsobuje příliš mnoho problémů. (směje se)

Jinak ano, pamatuju si, že jeden den jsme lezli v Labských pískovcích, s větší skupinou… Zakládali smyčky, cvakali vysoké kruhy. Přeskakovali jsme z jednoho vrcholu na druhý a moje kamarádka si u toho zlomila nohu. Taky si pamatuju, že jsem seděl v kruhu a můj parťák mi přelézal přes ramena, aby překonal hluché místo. Připomínalo mi to „lidské pyramidy“, což je sport, který tady v Katalánsku děláme s mojí dcerou. Říká se tomu „castell“ a tady v Katalánsku je to hodně populární, ukážu ti fotku:

Tady vidíš velkou pyramidu v Cornudelle. Tohle je moje dcera (ukazuje úplně nahoru, pozn. aut.) a tohle jsem já (v druhém viditelném patře vlevo, pozn. aut.). Někde v hloubce je i má žena Miriam. Povedlo se nám to postavit na místním festivalu po 30 letech. Chodili jsme to trénovat dvakrát týdně, i o víkendech… Pořád na trénink. Popravdě, řeknu ti, bylo to pro moji rodinu něco jako vězení. Teď už to tak neprožíváme.

VNITŘNÍ ENERGIE ZA 8a+

Prý tady máš i nějakou cestu po vlastním – v oblasti Racó de Missa v Montsantu…
Ano, pojmenoval jsem ji „Qi“ [čchi], jako se říká vnitřní energii podle staré Číny. Úplně po vlastním to není – jeden nýt je v prostředním slaňáku. Má to 50 metrů. Dole je širočina na šestku BD, pak nohand a potom asi 18 metrů velmi široké spáry, tam si vytáhnu lanem další jištění a vysmahnu to až do topu! Je to hodně převislé, a tak jsem to zkoušel trénovat na TR. Dávám tam žlutého frenda do jedné kapsy, ale jak se lano hýbe, tak se vždycky vyviklá ven… „Sakra, jak to udělám?“ Tak jsem našel díru, kam jsem nacpal tři malá bédéčka vedle sebe. „Jo, to bude fungovat!“ zaradoval jsem se a šel dát ostrý pokus. Vylezl jsem to, a když jsem se nechával spouštět, frendy zase vyletěly. Pod nimi byl malý tricam a pak ta šestka BD. No, nevím… Myslím, že ta cesta nemá opakování. A přitom to je velmi logická, 50metrová hodně převislá lajna. (Za 8a+, více tady, pozn. aut.)

Jakou obtížnost máš vlastně vylezenou?
Asi sedm let zpátky jsem vylezl 8c – je to 60metrová vytrvalostní cesta, která se jmenuje „Antagonista“ a je také v Montsantu. V cestě je spousta silových kroků po dírkách a vede to nejvíce převislou částí sektoru (video).

A asi 14 let zpátky se mi povedlo 8c+ na top rope. Na OS myslím 8a nebo něco takového. Abys mohl lézt dobře na onsight, musíš hodně cestovat. (8b+ vylezl ještě ve svých 53 letech a letos je v cestě „Ole Papito“ blízko svému dalšímu 8c, zatím ji má s jedním pádem, pozn. aut.)

Co lezecké styly – jaké ctíš?
Pro mě je na lezení nejvíce důležitý pohyb sám o sobě. Někdy lezu na top rope a jsem s tím v pohodě. Nelpím tolik na stylu přelezu. Záleží na náladě. Někdy třeba chci vylézt svoji vícedélku celou volně v jednom dni, jindy si rád zalezu na druhém a jsem šťastný, cítím se u toho dobře a užívám si to. Jasně, lezení na RP je nejlepší, ale jsem v tom celkem tolerantní. Akorát u sportovních cest nemám rád, když mají lidé prodloužené nýty smyčkami a cvakají jak tu prodlužovací smyčku, tak i ten nýt. Když taháš, měl bys cvakat každý nýt jen jednou.

Pokud lezu tradiční cestu, počítám si ji pouze, pokud je to i se zakládáním frendů a vklíněnců odspoda. Britský headpointing – nacvičit několikrát na top rope a pak to dát odspoda se mi nelíbí.

Jasně, když se mi povedlo vylézt to 8c+ na TR, zkoušel jsem cestu i tahat, ale neuspěl jsem. Byl jsem příliš na svém limitu a cvakání expresek už bylo moc. Každopádně z toho top rope přelezu před 15 lety mám stále velkou radost – bylo to kolem roku 1999 a byl jsem ve Španělsku jeden z prvních, kdo něco podobného vylezl. Beru to jako jeden z nejlepších momentů svého lezení na sportovkách.

Většina lidí ti ale řekne: „Top rope neznamená nic.“ No, ale pro mě to tehdy bylo vážně cenné. „Pak ti třeba někdo řekne: „Vylezl jsem 8a po vlastním.“ A vidíš z fotek, že tam měl připravené jištění… Připravené, otestované, zdvojené… To je přeci k ničemu. Pokud však lezec poctivě řekne, jak cestu vylezl, tak nemám problém s ničím. Blbé je, když musí svoje aktivity „prodávat“ sponzorům. To pak svádí k různým přikrášlováním nebo zamlčováním. Když nic neprodáváš, můžeš si v klidu dovolit říkat pravdu.

TRANGO, ANGEL A DALŠÍ

Co tě teď nejvíc láká?
Spíš než lezecké cíle mám teď trochu jiné… Jeden z mých současných projektů je dostat se na Mt Blanc od moře – na kole. Už jsem takhle udělal Pico de Aneto (3 404 m n. m., nejvyšší hora Pyrenejí, pozn. aut.), od moře za 23 hodin. Bylo to 360 kilometrů na kole a pak asi pět hodin chůze s ledovcem na konci.

Měl jsi mačky?
Právě, že ne. A bylo to brutálně zledovatělé. Lezl jsem v noci, v každé ruce jsem svíral jeden kámen místo cepínů… Wau, to bylo vzrušující. Ale když jsem se pak vracel, tak jsem se tam skoro zabil. Bylo to fakt kluzké. Příliš šílené. Když jsem se dostal v pořádku dolů, koupil jsem si hned mačky – pro příště. (směje se) Teď tedy trénuji na Mt Blanc z italské strany od Jaderského moře, tam mě čeká 700 kilometrů na kole. (Toni před lety uspěl i na slavném stokilometrovém Ultratrailu de Mt Blanc, ve své kategorii byl v roce 2009 třetí, pozn. aut.)

Co ty a hory? Myslím lezecky. Vím, že jsi byl třeba na Nameless Trango Tower v Pákistánu…
Ano, tam jsem lezl cestu „Eternal Flame“ (Prvovýstup je z roku 1989 a jsou pod ním podepsáni Kurt Albert, Wolfgang Güllich, Christof Stiegler a Milan Sýkora – syn ádrovského Bohumila Sýkory. Cesta je původně za 7b+ A2, 650 m, pozn. red.). Jel jsem tam se dvěma silnými kluky ze Švýcarska (Denis Burdet and Nicolas Zambretti, pozn. aut.) a povedlo se nám to vylézt volně. Dohromady jsme ve stěně strávili 18 dní, kemp jsme měli „na rameni“, což je klasické bivakovací místo. Tam jsme čekali na dobré počasí. Kurt Albert mi před expedicí řekl: „V cestě jsou dvě délky, které jsme hákovali, a vy byste je mohli vylézt volně.“ To byl náš cíl a povedlo se to. Potom na cestu jeli bratři Huberové a ti vylezli volně ještě kyvadlovou délku (video). Tu jsme my ani nezkoušeli, Kurt mi říkal, že lézt volně kyvadlo není důležité. My jsme se soustředili hlavně na ty dvě klíčové délky – jsou v nadmořské výšce kolem 6000 metrů, jedna je 7c a jedna 7c+. Strávili jsme nacvičováním mnoho dní, závěrečný vrcholový pokus nám pak trval tři dny. (Psal se rok 2003, pozn. aut.)

Na co z toho ještě vzpomínáš?
Byla to skvělá expedice. Vlastně až pod ty klíčové délky jsme valili ve skvělém stylu – vše padalo na OS až do obtížností 7b+. Pak jsme se dostali k nýtovému žebříku (7c). Zkoušeli jsme to, ale nepovedlo se nám délku vylézt volně. Části byly i mokré a zprvu to vůbec nešlo… Jinak naše parta se skládala ze tří lezců – jeden byl spíše alpinista, druhý zase sporťák. Sedli jsme si skvěle, i když nám ke konci už došlo všechno jídlo. Kluci byli pořád vysmátí, nikdy nestresovali… Na Trangu mě vlastně učili lézt v mixech. „Tady je ve spáře led!“ vyjekl jsem překvapeně na Denise, když jsem to poprvé v životě uviděl. „Tak si pořádně namaglajzuj, Toni!“ dobíral si mě. On je na zimu vážně zvyklý… Myslím, že Trango a vodopád Salto Angel jsou dva mé nejlepší výkony ve velkých stěnách.

„Tady je ve spáře led!“ vyjekl jsem překvapeně.
„Tak si pořádně namaglajzuj, Toni!“

.

S kým jsi lezl cestu vedle vodopádu Salto Angel?
Byl jsem tam s Francouzi – s Arnaudem Petitem a jeho týmem. To nám trvalo 16 dní. (Cesta „Rainbow Jambaia“ 8a, 900 metrů, tradiční charakter, pozn. aut.)

Jak na to vzpomínáš?
Jo, tam to bylo jako na vojně!

Myslíš kvůli problémům s vojáky ve Venezuele?
Ráno ses vzbudil, a než ses nadechl, už jsi slyšel: „Tak, ty uděláš tohle a tohle a budeš tahat tuhle a tuhle délku.“ A nebyli to vojáci, ale Arnaud! (směje se) „Proč bych nemohl lézt tuhle délku? Líbí se mi.“ Měl jsem smůlu, on rozhodoval úplně o všem. „Přestaňte s tím jídlem, jdeme!“ To bylo na mě moc. Se Švýcary na Trangu to mělo úplně jinou atmosféru. To byla pohoda a týmová hra – když jsem lezl spáru a vypadl, okamžitě mě spustili na štand: „Proč mě spouštíte?“ Odpověděli: „Protože to chceme vylézt na týmový onsight. Vrchol není tak důležitý, tam se dostaneme v pohodě.“ Byli to opravdoví alpinisté. Jiný level.

ŠÍLENÝ CIZINEC

Z jaké cesty, co jsi navrtal, máš největší radost?
To by asi byla cesta na Madagaskaru, jmenuje se „Vazam Tap Tap“ a znamená to v místním jazyce „Šílení cizinci“. To je naprosto fantastická cesta. Všichni lidé, co ji zopakovali, říkají, že je to úplně jiná dimenze.

Jak je těžká?
Jedna délka je za 8a+, pár délek kolem 7c, ale zbytek je kolem 7a, 7a+. Vede to koutem, který je celý růžový, oranžový a fluorescentně zelený. Je to tak krásné! Prostupuješ žulovou stěnou, která je netypicky strukturovaná – samé odštěpy, chyty… Fantastické. Někteří lidi tam jezdí jenom proto, aby zkusili tuhle cestu. Jediná škoda je, že do prvních dvou délek dali moji místní kamarádi horší nýty, které rychle reznou. Ty další délky už jsou na nýtech z nerezové oceli. Když měli hotové první dvě délky, tak mi volali: „Hej, Toni, našli jsme úplně neuvěřitelnou věc, musíš co nejdřív přijet!“ Tak jsem tam jel a dodělali jsme to během 20 dnů. Cesta měří 650 metrů a myslím si, že vznikla kolem roku 2000. To už jsem měl trochu více peněz díky kempu tady.

Na vrtání cest v Siuraně ti někdo přispívá? Třeba u nás na materiál dostávají prvovýstupci slevu od horolezeckého svazu.
Tady ne, tady nedostáváme nic. Ale na vápně tu nemusíme používat lepené borháky, takže je to poměrně levné. Jedna cesta vyjde tak na 25 euro v materiálu. Dříve to bylo více problematické, jak už jsme se bavili. Cesty platím z příjmů z kempu a z prodeje průvodců. Dříve jsem musel průvodce tisknout ve velkých nákladech, kolem 3000 kusů, aby se mi to vyplatilo. To byla těžká doba. Když jsi je neprodal, tak jsi je mohl třeba sníst. (směje se) Teď už naštěstí tisknu v menších nákladech, a tak můžu často dělat aktualizace.

Kolik tě tedy cesty ročně stojí?
Když to sečtu, tak za navrtání 80 cest utratím ročně kolem 2000 euro. Ale na to nikdy nebudu chtít od nikoho peníze – je to moje vášeň, moje „umění“. Otevírání nových cest je pro mě způsobem, jak se mohu vyjádřit. Rád dělám děti, ale není možné jich dělat tolik, tak dělám alespoň cesty. (směje se) To je můj způsob, jak tvořím – jak projevuji svoje štěstí a přístup k životu. Takže až pojedu do Česka a nepovede se mi tam vytvořit žádné dítě, tak snad budu mít aspoň možnost udělat tam jednu cestu. To jsem prostě já – občas šílený, ale lezci šílení jsou, nebo se pletu? (směje se) Nevadí nám ilegální věci a rádi se vzdalujeme od různých nesmyslných pravidel…

__________