TONI ARBONÈS

VÝVOJÁŘ RÁJŮ

„Zrov­na mi někdo volal z Číny. Prý abych se tam na dva roky pře­stě­ho­val a vybu­do­val vel­kou lezec­kou oblast. Nabí­ze­jí mi za to spous­tu peněz,“ řešil prá­vě, když ho autor člán­ku potkal minu­lou zimu. Je vidět, že Toni­ho pověst schop­né­ho „vývo­já­ře“ oblas­tí se z Kata­lán­ska roz­le­tě­la hod­ně dale­ko. Nako­nec kvů­li své rodi­ně a ska­lám nabíd­ku z Čín­ské lido­vé repub­li­ky odmí­tl.

Ačko­liv mu je 54 let (roč. 1967), při­po­mí­ná spí­še hyperak­tiv­ní­ho dva­cát­ní­ka, kte­rý si nemů­že pomoct a pořád vymýš­lí něja­ké vylo­me­ni­ny – nasá­zet pár poku­sů do 8c, zastří­let s dce­ra­mi lukem, zaběh­nout ultra­ma­ra­ton, něco vrt­nout, na kole dojet od moře pod Mt Blanc a pak ho vyběh­nout… Teď už moc ne, ale dří­ve si také odska­ko­val do vel­kých stěn, má vyle­ze­nou tře­ba ces­tu „Eter­nal Fla­me“ na Name­less Tran­go v Pákistá­nu…

Doma je v kata­lán­ské Siu­ra­ně. S tím­to pří­rod­ním rájem spo­jil svo­ji exis­ten­ci a stal se během let hlav­ním moto­rem toho, aby se ze Siu­ra­ny stal také ráj lezec­ký. Navr­tal tu kolem 500 cest, při­tá­hl nej­zná­měj­ší hvězdy celé­ho svě­ta, se kte­rý­mi se ska­ma­rá­dil, a pro­vo­zu­je tu refu­gio s kem­pem. „To není zrov­na druh byz­ny­su, na kte­rém bys zbo­hat­nul, ale dává mi to hod­ně času na leze­ní, dělá­ní dal­ších cest, běhá­ní a bike… Mám díky tomu také dosta­tek času pro svo­ji rodi­nu. Po dobu všech těch let mě to tady dělá šťast­ným.“

PARTIČKA POD HRADEM

Jak dlou­ho ti vlast­ně trva­lo, než jsi kemp vybu­do­val do sou­čas­né­ho sta­vu?
Teď ho mám 21 let. Do Siu­ra­ny jsem při­jel v roce 1990 a něko­lik let pra­co­val v míst­ním Refu­giu, ze kte­ré­ho už je dnes jen bar. Teh­dy to tady byl úpl­ně jiný svět – ve ves­ni­ci byd­le­lo šest sou­se­dů, žád­ná zpev­ně­ná ces­ta naho­ru, žád­ná voda v létě… Všech­no jinak.

Kolik lidí tady v roce 1990 lezlo?
Obchá­ze­la tady malá par­tič­ka kama­rá­dů a postup­ně se roz­růs­ta­la – zača­li při­jíž­dět lidé z růz­ných kou­tů svě­ta. Byl tu obrov­ský poten­ci­ál vytvo­řit oblast snů. Dří­ve jsme lez­li jen v sezó­ně, tedy na jaře a na pod­zim. V zimě jsem jez­dil na jih Špa­něl­ska, pro­to­že tady býva­la vel­ká zima. Když bylo léto, tak jsme nelez­li. Poča­sí tu dřív býva­lo také úpl­ně jiné než teď – zima byla vel­mi stu­de­ná a léta vel­mi tep­lá.

Jak to bylo se začát­kem vrtá­ní tady?
Ze začát­ku jsem byl do dělá­ní nových cest úpl­ně nad­še­ný. Ale moc cest nevznik­lo, vět­ši­nou tak 25 za rok. Vrtal jsem jen své pro­jek­ty, kte­ré jsem bral jako výzvy pro sebe. Po téhle prv­ní peri­o­dě jsem začal vrtat víc a víc, stov­ky cest roč­ně… Nejen tady v Siu­ra­ně.

Měli jste v 90. letech už vrtač­ky?
Jo, něja­ké základ­ní jsme měli, ale bate­rie byly tou dobou sla­bé – málo­kdy nám aku­mu­lá­tor vydr­žel nabi­tý na jed­nu ces­tu. Dále nám chy­bě­ly pení­ze. Nýty byly dra­hé, což byl prá­vě důvod, proč jsme vrta­li pou­ze své pro­jek­ty a ne „ces­ty pro lidi“. Jed­na z mých cest „Clep­to­ma­nia“ (7c) před­sta­vu­je památ­ku na tuhle dobu. Posbí­ral jsem do ní nýty od svých kama­rá­dů. A tak je v ní kaž­dý nýt jiný – dodnes. (smě­je se)

Kde ta ces­ta je?
V sek­to­ru Can Piqui Pugi. Strá­vil jsem čty­ři roky leze­ním jen v tomhle sek­to­ru. Navr­tal jsem jed­nu, pře­le­zl, navr­tal dal­ší… Šlo to vel­mi poma­lu. A ze začát­ku jsme lez­li jenom tady – kolem ves­ni­ce, v sek­to­ru La Tro­na. Bylo tady toho tolik… „Proč cho­dit někam dale­ko?“ říka­li jsme si.

To byl až nápad Ale­xe Hube­ra, kte­rý sem dora­zil v roce 1994 a zašel se podí­vat až na stě­ny přes údo­lí, kde navr­tal „La Ram­blu“ (Alex ji dal za 8c+, dnes si ji lez­ci zapi­su­jí za 9a+, pozn. aut.). Cho­dil jsem ho tam dva měsí­ce jis­tit, což mi úpl­ně ote­vře­lo oči. Navr­ta­li jsme tam spo­lu ješ­tě tře­ba vytr­va­lost­ní zále­ži­tost „Kale Borro­ka“ (8b+). Do té doby jsme tu děla­li ces­ty jen tak na šest až osm nýtů. Nikdy se nám nesni­lo, že bude­me dělat ces­ty tře­ba přes 15 jiš­tě­ní. Wau! To se také změ­ni­lo. Obzvlášť, když při­jel švý­car­ský lezec Elie Che­vie­ux a pře­le­zl všech­ny naše kla­si­ky sty­lem onsi­ght. (Prv­ní lezec, kte­rý vyle­zl 8b+ OS, pozn. red.) Pak sem zača­li jez­dit dal­ší sil­ní lez­ci, tře­ba Yuji Hira­ya­ma.

MOJI HRDINOVÉ

Tak­že to byli lez­ci-návštěv­ní­ci, kte­ří tě nej­ví­ce inspi­ro­va­li?
Ano, bylo pro mě vel­mi inspi­ru­jí­cí to, že jsem mohl lézt se svý­mi hrdi­ny. Kama­rá­dil jsem s lid­mi jako Kurt Albert nebo Ueli Steck… Lezl jsem tu také s Wol­f­gan­gem Gül­li­chem, Dea­nem Potte­rem nebo Patric­kem Edlin­ge­rem. To bylo pro mě jakož­to dva­ce­ti­le­té­ho lez­ce něco neu­vě­ři­tel­né­ho: „Wau, můžu vidět, jak lezou, stá­va­jí se mými kama­rá­dy.“ Byl jsem neu­vě­ři­tel­ně namo­ti­vo­va­ný! Pořád jsem lezl. „Bylo mi jed­no, že nemám jíd­lo. Sně­dl jsem klid­ně něja­kou kvě­ti­nu. Hlav­ně, abych mohl zůstat co nejdéle ve ska­lách.“ To byly moje váš­ni­vé začát­ky.

Poz­dě­ji, po roce 2000, kdy jsem vybu­do­val kemp, se můj táta a máma roz­hod­li pře­stě­ho­vat sem, aby mi moh­li pomá­hat. Díky tomu jsem se mohl víc věno­vat dění ve ska­lách. Kdy­bychom se nesna­ži­li naši oblast roz­ví­jet, dopadlo by to jako na Kalym­no­su nebo v Thaj­sku. To jsou spíš tako­vé oblas­ti „navr­ta­né pro turis­ty“, pod­le mého názo­ru „dovo­len­ko­vé desti­na­ce“, kam lez­ci nejez­dí pro­to, aby pře­ko­ná­va­li své hra­ni­ce. Tam jez­dí kvů­li poho­dě a čís­lům. Nao­pak, v Siu­ra­ně stá­le můžeš cítit his­to­rii a ducha sku­teč­né­ho leze­ní – tady si sáh­neš na svůj limit.

„V Siu­ra­ně stá­le můžeš cítit his­to­rii a ducha sku­teč­né­ho leze­ní – tady si sáh­neš na svůj limit.“

.

Cti­lo se tady, že autor pro­jek­tu má pri­vi­le­gi­um si svůj pro­jekt pře­lézt jako prv­ní?
Když jsem tady začal lézt, bylo tu něja­kých 40 cest. A z toho 20 cest bylo jen navr­tá­no a nám se je neda­ři­lo pře­lézt vol­ně. A tak jsme zva­li lez­ce z jiných stá­tů, aby to při­je­li zku­sit. Navr­táš ces­tu a pozveš lidi… To je duch Siu­ra­ny. Pokud jsi hod­ně blíz­ko pře­le­zu své­ho pro­jek­tu, ostat­ní lez­ci to čas­to respek­tu­jí a necha­jí ti na něj klid. Ale někdy při­je­dou sil­ní lez­ci jako Dani Andra­da a smahnou to dřív než ty. To tě pak může tro­chu naštvat, ale osob­ně už si z toho moc nedě­lám.

Mimo­cho­dem, jaké to je – zaměst­ná­vat svo­je rodi­če?
Když jsem před 30 lety odchá­zel do Siu­ra­ny, táta mi říkal: „Klu­ku, co tam budeš dělat? Tam chcípl pes. Teda kro­mě těch pěti důchod­ců, co tam žijí a sbí­ra­jí psí hovín­ka…“ Nako­nec si mys­lím, že jsou tady šťast­ní. Už jsou v důcho­du a v Siu­ra­ně jsou pořád na vzdu­chu a mohou tady stá­le něco tvo­řit, komu­ni­ku­jí s nimi samí mla­dí lidé… Naši dří­ve byd­le­li v Bar­ce­lo­ně, kde žije i můj bra­tr, ale nako­nec je nuda dohna­la prá­vě ve měs­tě, tak se pře­su­nu­li.

CESTY VS. CHYTY

Kolik dní v roce lezeš?
Asi tak 300. Ale teď, jak se zkrá­ti­ly dny, tak je to těž­ší. Plus nějak více času vyža­du­je rodi­na… Při­jde mi, že život je jako žong­lo­vá­ní. Neu­stá­le žong­lu­ješ, ako­rát postu­pem věku ti při­bý­va­jí kou­le. Nejdřív to byly dvě kou­le – leze­ní, kama­rá­di. Pak při­by­la prá­ce, kemp, rodi­na, půjč­ky, dok­to­ři… Sak­ra! Mys­lím si, že jsem vyle­zl a navr­tal tolik cest jen díky tomu, že byd­lím tak blíz­ko u skal. Mohu jít lézt, i když mám jen dvě hodi­ny času.

Lidi mi teď říka­jí: „Toni, ty byd­líš v ráji!“ Mají prav­du, před­tím to už byl sice taky pří­rod­ní ráj, ale mys­lím si, že jsem se na jeho lezec­ké podo­bě dost podí­lel. Byly to tisí­ce hodin, kte­ré jsem strá­vil čiš­tě­ním cest a vrtá­ním… Udě­lal jsem tu něja­kých 500 cest. Někdy mi jed­na zabe­re pět dní, někdy pár hodin…

Jaký typ cest se ti vlast­ně líbí? A jaký nelí­bí?
Mám rád hlav­ně vytr­va­lost­ní věci. Ne boul­dro­vé ces­ty. Mám rád lin­ky, ve kte­rých musíš uká­zat, že umíš bez­chyb­ně udě­lat série nepří­jem­ných kro­ků za sebou – tře­ba jako „Man­dra­go­ra“ (7b+) nebo „Papa­go­ra“ (7b+). A nelí­bí? Teď tu jeden borec navr­tá­vá spous­ty leh­kých cest. Mož­ná je to budouc­nost Siu­ra­ny? Nemám rád vtla­če­né ces­ty mezi cesta­mi… A také se mi zdá, že mla­dí nevi­dí linie, ale spí­še jenom chy­ty, tak vzni­ka­jí růz­né podiv­né pro­po­jo­vač­ky…

Máš něja­ké své top tři ces­ty v Siu­ra­ně, kte­ré sle­du­jí pěk­né linie?
„Kale Borro­ka“ (8b+), to je kla­si­ka, moje oblí­be­ná… Potom „Pren Nota“ (8a) a jako posled­ní „Clep­to­ma­nia“ (7c), ta je pěk­ná a už jsem ji zmi­ňo­val.

PÍSKOVCOVÉ MÓRESY

Vši­ml jsem si, že před pár lety jsi tu začal vrtat ces­ty i do pís­kov­ce ve spod­ním pat­ře siru­an­ských skal…
Něco málo jsem začal už v roce 2000, ale to bylo asi jen šest cest a mat­roš nic moc. Před dvě­ma tře­mi lety jsem se do toho ale zase pus­til. Měl jsem tu vyhléd­nu­tý jeden směr – ces­ta vypa­da­la krás­ně, ale měl jsem pochyb­nos­ti. No nic, zku­sil jsem to a navr­tal ji. „Wow, krás­né 7c!“ A ská­la mě udr­že­la, nic jsem neu­r­val. „Pokud jsem schop­ný vylézt tohle, tak půjdou i okol­ní smě­ry,“ řekl jsem si a navr­tal něja­kých 50 cest na pís­kov­ci během minu­lých dvou tří let. Zjis­til jsem, že písek je super na tep­lej­ší poča­sí. Když jsou vyš­ší tep­lo­ty, žere méně kůže než náš vápe­nec. Jedi­ný pro­blém je, že písek se více láme, když je vyš­ší vlh­kost vzdu­chu.

Říkal jsi, že jsi lezl i u nás na pís­ku, je to prav­da?
Byl jsem na evrop­ské tour s akro­ba­ty, během kte­ré jsme navští­vi­li Pra­hu, kde jsme měli před­sta­ve­ní. Mys­lím, že to byl rok 1997. Rád bych se tam vrá­til a zku­sil si u vás najít man­žel­ku. (smě­je se)

Doma jed­nu máš, ne? (smě­je se)
No, ale Češ­ky jsou vel­mi krás­né. A moje špa­něl­ská žena mi způ­so­bu­je pří­liš mno­ho pro­blé­mů. (smě­je se)

Jinak ano, pama­tu­ju si, že jeden den jsme lez­li v Labských pís­kov­cích, s vět­ší sku­pi­nou… Zaklá­da­li smyč­ky, cvaka­li vyso­ké kru­hy. Pře­ska­ko­va­li jsme z jed­no­ho vrcho­lu na dru­hý a moje kama­rád­ka si u toho zlo­mi­la nohu. Taky si pama­tu­ju, že jsem seděl v kru­hu a můj par­ťák mi pře­lé­zal přes rame­na, aby pře­ko­nal hlu­ché mís­to. Při­po­mí­na­lo mi to „lid­ské pyra­mi­dy“, což je sport, kte­rý tady v Kata­lán­sku dělá­me s mojí dce­rou. Říká se tomu „cas­tell“ a tady v Kata­lán­sku je to hod­ně popu­lár­ní, uká­žu ti fot­ku:

Tady vidíš vel­kou pyra­mi­du v Cor­nu­delle. Tohle je moje dce­ra (uka­zu­je úpl­ně naho­ru, pozn. aut.) a tohle jsem já (v dru­hém vidi­tel­ném pat­ře vle­vo, pozn. aut.). Někde v hloub­ce je i má žena Miri­am. Poved­lo se nám to posta­vit na míst­ním fes­ti­va­lu po 30 letech. Cho­di­li jsme to tré­no­vat dva­krát týd­ně, i o víken­dech… Pořád na tré­nink. Poprav­dě, řek­nu ti, bylo to pro moji rodi­nu něco jako věze­ní. Teď už to tak nepro­ží­vá­me.

VNITŘNÍ ENERGIE ZA 8a+

Prý tady máš i něja­kou ces­tu po vlast­ním – v oblas­ti Racó de Missa v Mont­san­tu…
Ano, pojme­no­val jsem ji „Qi“ [čchi], jako se říká vnitř­ní ener­gii pod­le sta­ré Číny. Úpl­ně po vlast­ním to není – jeden nýt je v pro­střed­ním slaňá­ku. Má to 50 met­rů. Dole je širo­či­na na šest­ku BD, pak nohand a potom asi 18 met­rů vel­mi širo­ké spá­ry, tam si vytáh­nu lanem dal­ší jiš­tě­ní a vysmahnu to až do topu! Je to hod­ně pře­vis­lé, a tak jsem to zkou­šel tré­no­vat na TR. Dávám tam žlu­té­ho fren­da do jed­né kapsy, ale jak se lano hýbe, tak se vždyc­ky vyvik­lá ven… „Sak­ra, jak to udě­lám?“ Tak jsem našel díru, kam jsem nacpal tři malá bédéč­ka ved­le sebe. „Jo, to bude fun­go­vat!“ zara­do­val jsem se a šel dát ost­rý pokus. Vyle­zl jsem to, a když jsem se nechá­val spouš­tět, fren­dy zase vyle­tě­ly. Pod nimi byl malý tri­cam a pak ta šest­ka BD. No, nevím… Mys­lím, že ta ces­ta nemá opa­ko­vá­ní. A při­tom to je vel­mi logic­ká, 50metrová hod­ně pře­vis­lá laj­na. (Za 8a+, více tady, pozn. aut.)

Jakou obtíž­nost máš vlast­ně vyle­ze­nou?
Asi sedm let zpát­ky jsem vyle­zl 8c – je to 60metrová vytr­va­lost­ní ces­ta, kte­rá se jme­nu­je „Anta­go­nis­ta“ a je také v Mont­san­tu. V ces­tě je spous­ta silo­vých kro­ků po dír­kách a vede to nej­ví­ce pře­vis­lou čás­tí sek­to­ru (video).

A asi 14 let zpát­ky se mi poved­lo 8c+ na top rope. Na OS mys­lím 8a nebo něco tako­vé­ho. Abys mohl lézt dob­ře na onsi­ght, musíš hod­ně ces­to­vat. (8b+ vyle­zl ješ­tě ve svých 53 letech a letos je v ces­tě „Ole Papi­to“ blíz­ko své­mu dal­ší­mu 8c, zatím ji má s jed­ním pádem, pozn. aut.)

Co lezec­ké sty­ly – jaké ctíš?
Pro mě je na leze­ní nej­ví­ce důle­ži­tý pohyb sám o sobě. Někdy lezu na top rope a jsem s tím v poho­dě. Nel­pím tolik na sty­lu pře­le­zu. Zále­ží na nála­dě. Někdy tře­ba chci vylézt svo­ji více­dél­ku celou vol­ně v jed­nom dni, jin­dy si rád zale­zu na dru­hém a jsem šťast­ný, cítím se u toho dob­ře a uží­vám si to. Jas­ně, leze­ní na RP je nej­lep­ší, ale jsem v tom cel­kem tole­rant­ní. Ako­rát u spor­tov­ních cest nemám rád, když mají lidé pro­dlou­že­né nýty smyč­ka­mi a cva­ka­jí jak tu pro­dlu­žo­va­cí smyč­ku, tak i ten nýt. Když taháš, měl bys cva­kat kaž­dý nýt jen jed­nou.

Pokud lezu tra­dič­ní ces­tu, počí­tám si ji pou­ze, pokud je to i se zaklá­dá­ním fren­dů a vklí­něn­ců odspo­da. Brit­ský head­poin­ting – nacvi­čit něko­li­krát na top rope a pak to dát odspo­da se mi nelí­bí.

Jas­ně, když se mi poved­lo vylézt to 8c+ na TR, zkou­šel jsem ces­tu i tahat, ale neu­spěl jsem. Byl jsem pří­liš na svém limi­tu a cva­ká­ní expre­sek už bylo moc. Kaž­do­pád­ně z toho top rope pře­le­zu před 15 lety mám stá­le vel­kou radost – bylo to kolem roku 1999 a byl jsem ve Špa­něl­sku jeden z prv­ních, kdo něco podob­né­ho vyle­zl. Beru to jako jeden z nej­lep­ších momen­tů své­ho leze­ní na spor­tov­kách.

Vět­ši­na lidí ti ale řek­ne: „Top rope nezna­me­ná nic.“ No, ale pro mě to teh­dy bylo váž­ně cen­né. „Pak ti tře­ba někdo řek­ne: „Vyle­zl jsem 8a po vlast­ním.“ A vidíš z fotek, že tam měl při­pra­ve­né jiš­tě­ní… Při­pra­ve­né, otes­to­va­né, zdvo­je­né… To je pře­ci k niče­mu. Pokud však lezec pocti­vě řek­ne, jak ces­tu vyle­zl, tak nemám pro­blém s ničím. Blbé je, když musí svo­je akti­vi­ty „pro­dá­vat“ spon­zo­rům. To pak svá­dí k růz­ným při­krášlo­vá­ním nebo zaml­čo­vá­ním. Když nic nepro­dá­váš, můžeš si v kli­du dovo­lit říkat prav­du.

TRANGO, ANGEL A DALŠÍ

Co tě teď nej­víc láká?
Spíš než lezec­ké cíle mám teď tro­chu jiné… Jeden z mých sou­čas­ných pro­jek­tů je dostat se na Mt Blanc od moře – na kole. Už jsem takhle udě­lal Pico de Ane­to (3 404 m n. m., nej­vyš­ší hora Pyre­nejí, pozn. aut.), od moře za 23 hodin. Bylo to 360 kilo­me­t­rů na kole a pak asi pět hodin chůze s ledov­cem na kon­ci.

Měl jsi mač­ky?
Prá­vě, že ne. A bylo to bru­tál­ně zle­do­va­tě­lé. Lezl jsem v noci, v kaž­dé ruce jsem sví­ral jeden kámen mís­to cepí­nů… Wau, to bylo vzru­šu­jí­cí. Ale když jsem se pak vra­cel, tak jsem se tam sko­ro zabil. Bylo to fakt kluz­ké. Pří­liš šíle­né. Když jsem se dostal v pořád­ku dolů, kou­pil jsem si hned mač­ky – pro příš­tě. (smě­je se) Teď tedy tré­nu­ji na Mt Blanc z ital­ské stra­ny od Jader­ské­ho moře, tam mě čeká 700 kilo­me­t­rů na kole. (Toni před lety uspěl i na slav­ném sto­ki­lo­me­t­ro­vém Ultra­trai­lu de Mt Blanc, ve své kate­go­rii byl v roce 2009 tře­tí, pozn. aut.)

Co ty a hory? Mys­lím lezec­ky. Vím, že jsi byl tře­ba na Name­less Tran­go Tower v Pákistá­nu…
Ano, tam jsem lezl ces­tu „Eter­nal Fla­me“ (Prvo­vý­stup je z roku 1989 a jsou pod ním pode­psá­ni Kurt Albert, Wol­f­gang Gül­lich, Chris­tof Stie­gler a Milan Sýko­ra – syn ádrov­ské­ho Bohu­mi­la Sýko­ry. Ces­ta je původ­ně za 7b+ A2, 650 m, pozn. red.). Jel jsem tam se dvě­ma sil­ný­mi klu­ky ze Švý­car­ska (Denis Bur­det and Nico­las Zam­bret­ti, pozn. aut.) a poved­lo se nám to vylézt vol­ně. Dohro­ma­dy jsme ve stě­ně strá­vi­li 18 dní, kemp jsme měli „na rame­ni“, což je kla­sic­ké biva­ko­va­cí mís­to. Tam jsme čeka­li na dob­ré poča­sí. Kurt Albert mi před expe­di­cí řekl: „V ces­tě jsou dvě dél­ky, kte­ré jsme háko­va­li, a vy bys­te je moh­li vylézt vol­ně.“ To byl náš cíl a poved­lo se to. Potom na ces­tu jeli brat­ři Hube­ro­vé a ti vylez­li vol­ně ješ­tě kyva­dlo­vou dél­ku (video). Tu jsme my ani nezkou­še­li, Kurt mi říkal, že lézt vol­ně kyva­dlo není důle­ži­té. My jsme se sou­stře­di­li hlav­ně na ty dvě klí­čo­vé dél­ky – jsou v nad­moř­ské výš­ce kolem 6000 met­rů, jed­na je 7c a jed­na 7c+. Strá­vi­li jsme nacvi­čo­vá­ním mno­ho dní, závě­reč­ný vrcho­lo­vý pokus nám pak trval tři dny. (Psal se rok 2003, pozn. aut.)

Na co z toho ješ­tě vzpo­mí­náš?
Byla to skvě­lá expe­di­ce. Vlast­ně až pod ty klí­čo­vé dél­ky jsme vali­li ve skvě­lém sty­lu – vše pada­lo na OS až do obtíž­nos­tí 7b+. Pak jsme se dosta­li k nýto­vé­mu žeb­ří­ku (7c). Zkou­še­li jsme to, ale nepo­ved­lo se nám dél­ku vylézt vol­ně. Čás­ti byly i mok­ré a zpr­vu to vůbec nešlo… Jinak naše par­ta se sklá­da­la ze tří lez­ců – jeden byl spí­še alpi­nis­ta, dru­hý zase spor­ťák. Sed­li jsme si skvě­le, i když nám ke kon­ci už došlo všech­no jíd­lo. Klu­ci byli pořád vysmá­tí, nikdy nestre­so­va­li… Na Tran­gu mě vlast­ně uči­li lézt v mixech. „Tady je ve spá­ře led!“ vyje­kl jsem pře­kva­pe­ně na Deni­se, když jsem to popr­vé v živo­tě uvi­děl. „Tak si pořád­ně namaglaj­zuj, Toni!“ dobí­ral si mě. On je na zimu váž­ně zvyk­lý… Mys­lím, že Tran­go a vodo­pád Sal­to Angel jsou dva mé nej­lep­ší výko­ny ve vel­kých stě­nách.

„Tady je ve spá­ře led!“ vyje­kl jsem pře­kva­pe­ně.
„Tak si pořád­ně namaglaj­zuj, Toni!“

.

S kým jsi lezl ces­tu ved­le vodo­pá­du Sal­to Angel?
Byl jsem tam s Fran­cou­zi – s Arnau­dem Peti­tem a jeho týmem. To nám trva­lo 16 dní. (Ces­ta „Rain­bow Jam­baia“ 8a, 900 met­rů, tra­dič­ní cha­rak­ter, pozn. aut.)

Jak na to vzpo­mí­náš?
Jo, tam to bylo jako na voj­ně!

Mys­líš kvů­li pro­blé­mům s vojá­ky ve Vene­zu­e­le?
Ráno ses vzbu­dil, a než ses nade­chl, už jsi sly­šel: „Tak, ty udě­láš tohle a tohle a budeš tahat tuhle a tuhle dél­ku.“ A neby­li to vojá­ci, ale Arnaud! (smě­je se) „Proč bych nemohl lézt tuhle dél­ku? Líbí se mi.“ Měl jsem smůlu, on roz­ho­do­val úpl­ně o všem. „Pře­staň­te s tím jíd­lem, jde­me!“ To bylo na mě moc. Se Švý­ca­ry na Tran­gu to mělo úpl­ně jinou atmo­sfé­ru. To byla poho­da a týmo­vá hra – když jsem lezl spá­ru a vypa­dl, oka­mži­tě mě spus­ti­li na štand: „Proč mě spouš­tí­te?“ Odpo­vě­dě­li: „Pro­to­že to chce­me vylézt na týmo­vý onsi­ght. Vrchol není tak důle­ži­tý, tam se dosta­ne­me v poho­dě.“ Byli to oprav­do­ví alpi­nis­té. Jiný level.

ŠÍLENÝ CIZINEC

Z jaké ces­ty, co jsi navr­tal, máš nej­vět­ší radost?
To by asi byla ces­ta na Mada­gaska­ru, jme­nu­je se „Vazam Tap Tap“ a zna­me­ná to v míst­ním jazy­ce „Šíle­ní cizin­ci“. To je napros­to fan­tas­tic­ká ces­ta. Všich­ni lidé, co ji zopa­ko­va­li, říka­jí, že je to úpl­ně jiná dimen­ze.

Jak je těž­ká?
Jed­na dél­ka je za 8a+, pár délek kolem 7c, ale zby­tek je kolem 7a, 7a+. Vede to kou­tem, kte­rý je celý růžo­vý, oran­žo­vý a flu­o­rescent­ně zele­ný. Je to tak krás­né! Pro­stu­pu­ješ žulo­vou stě­nou, kte­rá je nety­pic­ky struk­tu­ro­va­ná – samé odště­py, chy­ty… Fan­tas­tic­ké. Někte­ří lidi tam jez­dí jenom pro­to, aby zku­si­li tuhle ces­tu. Jedi­ná ško­da je, že do prv­ních dvou délek dali moji míst­ní kama­rá­di hor­ší nýty, kte­ré rych­le rez­nou. Ty dal­ší dél­ky už jsou na nýtech z nere­zo­vé oce­li. Když měli hoto­vé prv­ní dvě dél­ky, tak mi vola­li: „Hej, Toni, našli jsme úpl­ně neu­vě­ři­tel­nou věc, musíš co nejdřív při­jet!“ Tak jsem tam jel a dodě­la­li jsme to během 20 dnů. Ces­ta měří 650 met­rů a mys­lím si, že vznik­la kolem roku 2000. To už jsem měl tro­chu více peněz díky kem­pu tady.

Na vrtá­ní cest v Siu­ra­ně ti někdo při­spí­vá? Tře­ba u nás na mate­ri­ál dostá­va­jí prvo­vý­stup­ci sle­vu od horo­le­zec­ké­ho sva­zu.
Tady ne, tady nedo­stá­vá­me nic. Ale na váp­ně tu nemu­sí­me pou­ží­vat lepe­né bor­há­ky, tak­že je to poměr­ně lev­né. Jed­na ces­ta vyjde tak na 25 euro v mate­ri­á­lu. Dří­ve to bylo více pro­ble­ma­tic­ké, jak už jsme se bavi­li. Ces­ty pla­tím z pří­jmů z kem­pu a z pro­de­je prů­vod­ců. Dří­ve jsem musel prů­vod­ce tisk­nout ve vel­kých nákla­dech, kolem 3000 kusů, aby se mi to vypla­ti­lo. To byla těž­ká doba. Když jsi je nepro­dal, tak jsi je mohl tře­ba sníst. (smě­je se) Teď už naštěs­tí tisk­nu v men­ších nákla­dech, a tak můžu čas­to dělat aktu­a­li­za­ce.

Kolik tě tedy ces­ty roč­ně sto­jí?
Když to sečtu, tak za navr­tá­ní 80 cest utra­tím roč­ně kolem 2000 euro. Ale na to nikdy nebu­du chtít od niko­ho pení­ze – je to moje vášeň, moje „umě­ní“. Ote­ví­rá­ní nových cest je pro mě způ­so­bem, jak se mohu vyjá­d­řit. Rád dělám děti, ale není mož­né jich dělat tolik, tak dělám ale­spoň ces­ty. (smě­je se) To je můj způ­sob, jak tvo­řím – jak pro­je­vu­ji svo­je štěs­tí a pří­stup k živo­tu. Tak­že až poje­du do Čes­ka a nepo­ve­de se mi tam vytvo­řit žád­né dítě, tak snad budu mít aspoň mož­nost udě­lat tam jed­nu ces­tu. To jsem pros­tě já – občas šíle­ný, ale lez­ci šíle­ní jsou, nebo se ple­tu? (smě­je se) Neva­dí nám ile­gál­ní věci a rádi se vzda­lu­je­me od růz­ných nesmy­sl­ných pra­vi­del…

__________