TOMÁŠ „SVIŠŤ“ PILKA
Je lepší udělat světový rekord, nebo být mistr světa? „Nejlepší je oboje.“ velký rozhovor se sportovním lezcem a rebelem, který u nás vládl, než se objevil Adam.
PLAKÁT NA HAJZLU
Svišťův spolulezec Kuba Novák o jejich prvním setkání: „Tak byl tam respekt. Jako když se potkáš s Karlem Gottem. Máš na hajzlu plakát Karla Gotta, posloucháš jeho cédéčka a teďka ho potkáš v normálním životě.“
Svišť: „A pak ten respekt rychle ztratil. Naše filozofické hádky v autě po cestě do skal a ze skal, ty byly dobré. No, a můj první dojem, když jsem poprvé zavřel dveře za Kubou? Řekl jsem si: ‘Co to je za kokota? To není možné!’ A za dva měsíce to byl můj nejlepší kamarád. Překvapil mě, jak byl nadšený do lezení! Sice mu to nešlo, ale to je normální.“
NEŽ ZAČNĚŠ ČÍST / SLOVNÍK CIZÍCH POJMŮ
- Bokula = Miroslav Ondra (otec TOHO Adama)
- Kamínek = Jiří Šlitr, ideový otec volného lezení (enklávy jižní Moravy)
- Dědek = Marek Vybíral, Svišťův mecenáš a PR manager
- lezení = zbytečná činnost, kolem které se celý rozhovor točí
- kokot = trochu více autentický člověk
- piča, kurva = bezvýznamné pomlky mezi slovy
- sv. Vincent = zelektrizovaný bordel a řev („umělec“, mesiáš a sektář)
- Velký román = opus magnum spisovatele Ladislava Klímy (název knihy)
1. ZAČÁTKY
„Byl jsem jenom produkt svého chtíče.“
Jako malý jsi hrál tenis…
Ano, protože moja máti hrávala tenis a chodili jsme kolem tenisových kurtů. A ti tenisti, to se mně líbilo. Už od první třídy jsem chtěl hrát. Ale prý že ne, že jsem byl moc mladý. Až mně bylo deset, tak mě tam teda dali. (Svišť je ročník 1968, pozn. red.) Jenže pak jsme začli s kámošama z pionýra chodit lézt. S Kamínkem a s Bokulou. Mně bylo dvanáct. Kamínek byl vedoucí a Bokula byl jeho zástupce. My jsme byli pěšáci. Náhodně se stalo, že jsme došli k nějaké knížce od Jaromíra Štětiny (zřejmě S Matyldou po Indu, pozn. red.), a tam se psalo o splavování řek, horolezectví a kdesi cosi. Řeka na splavování tady žádná nebyla. Takže jsme jeli na Pálavu a tam jsme začli lézt. Byli jsme tam jako pionýrská družina na výpravě, normálně jsme lezli bez lana na Vzývajícího a překvapivě nás to chytlo všecky. Hned z první. A všichni borci, co tam byli, byli šikovnější jak já, ale skoro všeckým to zakázali rodiče.
Borci, co zůstali, zjistili, kde je tady nejbližší oddíl. Ten byl v Břeclavi. Šli jsme do oddílu a tam nás naučili uzly a metodiky, studovali jsme počasí, prostě mega… To nás vůbec nezajímalo. Tenkrát to bylo horolezectví. Skalní lezení ani neexistovalo. Víš, proč jsme tam hlavně šli? Protože nám tam půjčili ty karabiny a to lano. Automaticky nám to půjčili. Dvakrát jsme byli s nějakým instruktorem, což jako taky nebylo špatné. Ale pak jsme nějak viděli, že to bylo stejně k hovnu, a že polezem sami.
Měli jsme tam progresivního vedoucího v Břeclavi. Nějaký Karel Bílek. Byl perfektní. Už tehdy nám říkal: „Toto je na hovno po těch skobách. V Americe už se leze volně. To je teďka moderní.“ To bylo v osmdesátém roku – byl pokrokový. Takže nás nasměroval. My jsme právě začli lozit všecky ty hákovačky. Co šlo, to jsme lezli. Ale on nám už tehdy říkal, že když nemusíš, tak se těch skob nemáš chytat. No, a jak se zlepšuješ, tak se ti otvírá víc a víc cest, kterés mohl lézt bez těch žebříčků.
Jak jste trénovali? Jak jste se na lezení připravovali?
Parádně! To ti řeknu. Strom – normálně sis přehodil smyčku přes nějakú převislú větvu, žebříček, háčky co nejdál od sebe, smyčky, abys to trénoval. To byl dobrý trénink techniky. Volné lezení se nedalo nikde trénovat. Tos mohl lézt akorát po baráku. A to my jsme lozili! My jsme tu měli takovú starú schátralú stodolu, že tam se daly vyhrabat klacíkem chyty. A lezls po chytech po stodole. Ale úplně první tréninky jsme měli hákovačky, protože to bylo snazší. Nebo jsme lezli po kůře stromů, jakože to je skála.
A ty ses potom pustil do čeho?
To bylo tak, že Bokula byl o tři roky starší. Byl o mnoho lepší než já. Takže já jsem se snažil jít v jeho šlépějích. Až to šlo, tak jsem šel vylézt „Diretku“ na Kozla (8‑, první volný přelez má Bokula s Kamínkem, pozn. red.). Měl jsem je pořád před sebou. Kamínek byl takový ideový, správný vůdce. Měl myšlenky a Bokula je realizoval.
Pak jsi začal více lézt s Bokulou ty. Jaká byla tahle synergie?
Jo to bylo perfektní, hodně jsme spolu jezdili a přelézali cesty. Ale potom Bokulova Evička otěhotněla, to bylo v roce 1985. Já jsem měl na Pálavě rozdělanou cestu, jenže Bokula s náma nemohl jet, protože porod. Takže jsme tam jeli s Dědkem. To byl můj opatrovatel, vychovatel, podporovatel, PR manager a nejlepší kamarád všech dob. Projekt se povedlo přelézt a nazvali jsme ho „Porod“ (dnes v zakázaném sektoru na jižní Moravě, pozn. red.). Je to kousek od cesty „Rychlík do Vídně.“ A název „Rychlík do Vídně“ vlastně znamenal, že jsme chtěli utéct. To byla jedna z možností, jak se dostat ven. Byli jsme hodně na vahách.
„Za komunismu znamenala jakákoliv aktivita útěk před realitou.“
A pak přišla revoluce a mně bylo jednadvacet. Na mě to mělo takový vliv, že revoluce byla silnější než všechno ostatní. Vyrůstáš v tom zpičeném komunismu, víš, že to je na piču, i když jsi děcko, i pak když dospíváš. Prožíval jsem to hodně, že kurva SVOBODA! Teď to bude všecko jinak. A v zásadě bylo. Užívali jsme si to. Jezdili jsme lézt potom. Ale v zásadě na moje lezení to nemělo žádný kladný vliv. Spíš záporný. Když vyrůstáš v nepřátelském prostředí, tak ten trénink a lezení je v podstatě útěk. Kdežto ve chvíli, kdy už nemáš před čím utíkat, tak to částečně oslabí tvoji motivaci jít do toho lezení naplno.
To se tě fakt tak silně dotýkalo i jako děcka? Protože jsi začínal s lezením někdy ve dvanácti letech…
Jo hodně. Bylo to díky tomu, že moja tetka se vystěhovala v ‘69 a bydlela v Německu. A už jako dítě jsem měl možnost vnímat konfrontace Východ – Západ. Normální děcko, co nemělo možnost to porovnat, tohle asi vůbec neřešilo. Když mně bylo dvanáct, tak jsem byl s babkú u tetky v Západním Německu, od patnácti roků jsem chtěl hodně utéct. A v osmnácti jsem to málem provedl, ale naštěstí jsem se na to vysral.
Proč naštěstí?
No protože musím říct, že jsem nakonec neutekl z toho důvodu, možná to byla čistá zbabělost, ale psychologicky mně to přišlo tak, že to, před čím chceš utéct, jsi vlastně ty sám… Že ty největší životní problémy, před kterýma chceš utéct, jsou takové, před kterýma stejně nikam neutečeš. A to jsem si uvědomoval.
2. JEŠITA
„Tak dycky tě baví dojít a říct: Mohl bych si to taky zkusit?“
Svišť k přelézání cizích projektů:
„To bylo jen pár Bulharových cest a k tomu mě vedla pomsta. Přelézal jsem „Bangladéš“ a tam ti byla taková díra po kramli. Už ani nevím, ale asi jsem to za ni lezl. Každopádně jsem to vylezl a došel Bulhar (J. Svozilek mladší, pozn. red.) s tím, že jsem kokot, a že jsem to lezl za vysekanou díru, a on že to vylezl bez ní. Jakože on je bůh Slunce. To mě nasralo, protože já tu díru nevyvrtal, ta díra tam byla a ničemu nevadila. Tak tím mě nasral, a tak jsem si říkal: „Chlapče, ty budeš jebat do mne, tak já budu jebat do tebe.” A co měl rozdělané projekty ve Starých (Staré skály v Moravském krasu, pozn. red.), tak jsem mu je všechny přelezl. Aby se vidělo, kdo je tady pánem. A skoro v každém tom projektu byl vysekaný chyt. Nejvíce byla vysekaná „Runway“ (9+/10-). No, byla to čistá ješitná pomsta, ale co, pořádek se musí udržovat.“
(V několika názvech cest pak Svišť reflektuje pohrdání Bulharem. „Sofia“ 9+, hlavní město Bulharska, nebo „Ippolito“ 10- (postava z Klímova Velkého románu – šosák a podivín, kterému nechtějí dát za peníze ani prostitutky, pozn. red.)
Je důležitější být nejlepší lezec nebo vyhrát?
No, to je otázka. Podle mě je lepší být nejlepší lezec. Ale zase dneska se dost začíná hodnotit, co vyhraješ. Často jsem slyšel názory, že než být furt druhý, je lepší vyhrát. V čemkoliv, to nemusí být jenom lezení. Musíš být první. A něco na tom bude. Třeba rychlolezci. Proč to většina rychlolezců dělá? Protože chtějí být první. I když to s lezením nemá skoro nic společného. A jsou to normální lidi, taky jezdí na skály. Ale zaměřují se na rychlolezení hlavně proto, že mají šanci vyhrávat a být na stupních vítězů, vyniknout. Každý člověk to asi hodnotí jinak. Je lepší udělat světový rekord, nebo být mistr světa? Nejlepší je oboje (směje se).
Možná, že lezci jsou víc kokoti. Že to procento lidí, kteří jedou jenom na sebe, je tam větší než u jiné činnosti. A aj to individualistické – jakože chcu to vylézt – tak to já mám pořád.
A vnímáš na tom, že jsi chtěl být nejlepší, žes byl víc zaměřený na svůj výkon a víc si to směřoval k tomu?
Určitě, určitě. Ale to musíš. Nebo musíš… Když dneska vidíš Adama, tak ti připadá, že ani nemusíš, ale když nejsi v něčem dobrý, tak můžeš vyniknout jenom tak, že se na to plně soustředíš. Že se na to sfokusuješ, jak ty říkáš. Že se úplně odřízneš od všeho ostatního a vidíš jenom tunel. To je jak laser, kurva. Čím to máš tenčí, tím je ten paprsek silnější a tím větší máš šanci, že se někam propálíš.
Tahle rezolutnost se odráží i ve tvém meisterstücku „Čarodějově učni“ (10+, dle Adama 11-/8c), je to tak?
Ono se to od čtvrtého jištění dalo lézt dvěma způsoby a já byl přesvědčený, že to prostě polezu tím těžším. No a že to byl volný projekt a nikdo ho nezkoušel, tak jsem se do toho zase pustil. Přelezl jsem to tím těžším způsobem, a pak mě napadlo, že by to pak především delší lidi svádělo lézt tím lehčím způsobem, tak jsem tam usekl chyt.
Bavilo tě srát ostatní tím, že lezeš líp?
Rozhodně! To tě baví dycky.
Takže sis byl vědom, že jsi lepší, a dáváš jim to pokouřit…
Tak dycky tě baví dojít pod skálu a říct: „Mohl bych si to taky zkusit?“ (směje se)
Ale svým způsobem jsi pro ostatní inspirativní. To vnímáš, ne?
To nevnímáš, protože to nevidíš. Pro tebe jsou inspirativní jiní lidi, ale sebe nemožeš moc vidět jako inspirativního. A nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Ani bych nechtěl být inspirativní.
Vnímáš nějakou zodpovědnost za to, jaké standardy jsi udal? Jak jsi ovlivnil vývoj především v 80. letech?
Vůbec, nikdy. Ani jsem žádný směr nikdy neudal. Když se na to dívám zpětně, tak jsem byl jenom produkt svého chtíče. Toho, že chceš být dobrý a děláš pro to všechno. Tak jestli je to nějaký směr?
Víš co… Jedinec… Dříve jsem se rozhodl, že udělám embargo na čínské produkty. Tak jsem udělal embargo. Pak jsem po dvou letech zjistil, že je všechno z Číny. I ty značkové věci. To se na to možu vysrat. Jako jedinec toho možeš ovlivnit velice málo. Možeš mět postoj. Ale ty radikální postoje jsou úplně zbytečné.
A co pokora?
Jo, tak to mívám taky a mívám to málo. Ale pokora je něco, co je strašně příjemné ve chvíli, kdy to vychází z tebe přirozeně, ale není to úplně moje původní vlastnost. Ale vím, že je to potřeba. Vidíš to i v jiných sportech. Že ta pokora je základ. Ale je to něco, co zrovna já nemám moc dobře.
Takže tys v určitou chvíli chtěl mít všecko, je to tak?
Jasně, chtěl jsem být nejlepší na světě. Myslel jsem na lezení ve dne v noci.
3. TRÉNINK A ZÁVODY
„Jestli budu někdy lepší jak Hudeček, tak budu nejlepší na světě.“
Jak zkraje tvého lezení vypadal trénink?
V ‘85 jsem byl v učení ve Vyškově a já jsem z tama každý den jezdil na Stránskú (Stránská Skála, pozn. red.). Tam se scházela partička. Takže s Hudym jsem měl možnost lézt skoro každý den. Starý Brťák, ten tam byl s Hudym na vojně, Michal Antoš,… To byli borci, keří tam byli z různých stran republiky, a potom tam chodili aji Brňáci. Každý den se tam scházeli lidi. To bylo bezvadné. Hudy byl tenkrát nejlepší. Měl osmnáct a mně tenkrát bylo patnáct, takže to pro mě byla mega příležitost se od něho pořád učit. Měl jsem strašně dobrú příležitost. Za to, že jsem byl někdy dobrý v Krase, víceméně vděčím tomu, že jsem mohl vidět Hudyho. Že jsem ho viděl každý den – i když mu to šlo, i když mu to nešlo. Viděl jsem, jak na tom maká, kolik do toho dává, a to bylo hrozně inspirativní.
Stejně jsi posléze ty průlomovější cesty tvořil ty a ne Hudy.
Protože on byl tenkrát ještě horolezec. Byl dobrý na písku, mohl být dobrý i na tom vápně. Ale neměl takovou sílu, nebyl přirozeně silový typ. Byl technický a vždycky na to víc dbal. Sílu v tom období tolik nehrotil. Měl na to, aby byl lepší jak já. Kdysi jsem řekl větu: „Jestli budu lepší jak Hudeček, tak budu nejlepší na světě.“ Ale nakonec jsem nebyl. On umí lézt. On když makal, tak byl výborný. Však ve svěťákách nakonec býval ve finále. Dokonce byl v ´89 druhý na Jaltě na svěťáku a o rok později třetí v Americe. Ale tam byly dlouhé odlezy. To byl první a poslední psycho-svěťák. Tam byli tradicionalisti, takže tam měli jištění daleko od sebe. Borci se báli, což bylo něco na Hudyho. Byl třetí!
Když došel z vojny, tak ještě trochu lezl, ale tehdy chtěl být ještě horolezec. Měl období, kdy jezdil na expedice, pak se na to vysral a koncem osmdesátých let, tuším v osmdesátém devátém, začal šlapat do skalního lezení nebo do závodění. Byl takový závodní typ. Nemohl být nikdy druhý, musel být vždycky nejlepší. Kdežto já jsem byl na závodech úplně na piču, mně to šlo blbě. (směje se)
Jak tehdy vypadaly závody?
Prvně byly závody na skále. Hlavně byly jiné pravidla. Tam bylo klasické pravidlo, že když jsi v prdeli, tak skoč co nejdál a tam ťapni. A třebas mohl i vyhrát. Úplná kokotina. Ale to už dneska naštěstí neplatí. Vyhrávali lidi, co byli vyšší, nebo uměli skákat. A to se měřilo tak, že tys ťapl tady, druhý o kus výš, takže on vyhrál. A to jste skákali ze stejných chytů. To tak máš vždycky, že to v začátcích moc nefunguje. Teď už je to vymakanější. Ale pořád je to závod.
Traduje se, že ty jsi na závody trénoval ve Chřibech na nějakých tamních stěnkách.
To si nepamatuju. Vůbec. Na které stěnky bych tam chodil trénovat na závody? Borci chodili trénovat do lomu. Třeba Hudy trénoval v lomu Toreador u Děčína. To je taková převislá deska, to bylo nejpřevislejší, co kde bylo. A tam si vytesali díry a lezli po nich. To jim záviděla celá republika. To bylo první místo, kde se dalo fakt trénovat. A nikde jinde jsi vytrvalostní lezení neměl. Ani deset metrů. Stěny nebyly. A když jo, tak byly vysoké třeba osm metrů.
Co Pólo? (Pavel Kořan, další Svišťův spolulezec, pozn. red.). I s tím jste se protli?
To byla spíš náhoda, protože on byl nejlepší. Já jsem se s ním spojil ve chvíli, kdy jsem se trochu vracel k lezení. Měl jsem rodinu a s Pólem jsme začali lozit někdy v ‘94. nebo ‘95. Já jsem byl dobrý deset roků předtím. Ve chvíli, kdy jsme spolu začli lézt, už byl Pólo lepší než já. Pro mě to byla dobrá příležitost lézt s tím nejlepším a málokdy jsem ho přelezl. On byl malý a taky ho to sralo. Jenže jak byl malý, tak byl silný.
Co lezení jako olympijský sport?
Olympiáda změnila lezení kurva víc než celá revoluce. Hodně se do toho tlačí – federace mají reprezentanty a střediska, jsou vybraní jenom ti nejlepší a ti trénují spolu, mají tam odborníky. To se hodně změnilo. Vem si, že dokud nebyla olympiáda, bylo lezení šíleně individuální sport. Sám sis byl většinou trenérem. Nikdo neměl trenéry. Nebo výjimečně někdo.
A hlavně! Pokud měl někdo trenéry, tak mu byli stejně na piču. Nebyl lepší než ten, kdo trenéry neměl. Kdežto teď už se to mění. Když už pracuješ na třech, na pěti záležitostech, tak už se dostaneš dál s trenérem než jako jedinec. To se hodně změnilo, to je vývoj. Lezení chtělo být asi dvacet let na olympiádě, tak tam je, no. Ale z mojeho pohledu to vůbec nevidím jako vítězství.
4. REBEL
„Já jsem byl vždycky dost temný. Bacha, vole.“
Vzpomínka Pavla Weissera:
„Asi v roce ′91 se uvažovalo o lezení jako o novém olympijském sportu. Konala se schůze reprezentace, na které vystoupila Komise proti dopingu a předložila reprezentantům seznam zakázaných anabolik. Samozřejmě tam s námi byl i Svišť, tou dobou nosil čelenku jako Patrick Edlinger, tak si to dobře pamatuju. Měli jsme za úkol si ten seznam prostudovat a v tom se Svišť přihlásil:
„A tyhle látky ze seznamu mně pomůžou zlepšit výkon?“
Doktorka nám začala vysvětlovat, že anabolika způsobí nárůst svalové hmoty, což pro lezce vlastně nemusí být ideální. „Ty bys tyhle látky používal, pokud by fungovaly?“ zeptala se doktorka Sviště. On odvětil: „Určitě. Chcu si vylézt nejtěžší cesty a na nějaké komisi a olympiádě mi nezáleží.”
Začátkem devadesátek vnímám tvoje největší výkony a zároveň tam mám pocit, že to je takové temné, „satanské období“. A proč jsem na to došel, jsou třeba návaznosti na Sv. Vincenta. Jak to k tobě přišlo? Co to bylo za období a kam se to odvinulo?
Ke Sv. Vincentovi jsem se dostal úplně parádně. Jsem byl na koupališti s Kamínkem a on tam měl ňáký Reflex nebo něco, hned jedno z prvních vydání. A tam byl Sv. Vincent. Nic jiného mě tam nezaujalo, jen Sv. Vincent. Měl tam nějaké svoje obrazy a ještě tam byl vyfocený. Tak jsem si s ním přečetl článek a zjistil, že on je úplný magor! Prostě perfektní. Pak jsem četl ještě pár nějakých dalších článků a říkal jsem si: „Do piče, to je šílenec, paráda.“
A pak jsem šel tady na obchodňák na Marinu, kde se prodávala nějaká elektronika. Měli tam asi šest, možná dvacet CD, to byla tenkrát novinka. A mezi nima bylo jedno od Sv. Vincenta.
„Cože, piča? Sv. Vincent vydal CD? Ty vole, tak to si musím kúpit.“ Tak jsem si za stovku kúpil jedno CD, to bylo dost peněz tenkrát. Došel jsem dom, pustil jsem si ho a teď… totální šok. A si říkám: „Ty pičo, to je kokot, to se nedá poslouchat.”
Ale pak převládlo to, že: „Pičo, nasrat! Dal jsem za to sto korun, tak to budu poslúchat!“ A normálně jsem to poslúchal, až sem se k tomu proposlúchal. Taky jsem si to pouštěl předtím, než jsem šel spát. Víš, jak jsi mladý člověk, poslúcháš muziku, dostáváš se do jiné dimenze… A proto su taký kokot. Prostě se mi to líbilo, úplné nadšení ze Sv. Vincenta. Komukoliv to zazpíváš, tak ti okamžitě řekne, že jsi čistý blázen. A když by sis to CD poslechl, tak že si dvakrát blázen.
No, a říkals, že jsi sám o sobě dost temnej, tak v čem spočívá ta temnota?
Mně pořád říkajú všeci, že su negativní, čoveče. Moji blízcí. Celkově v pohledu na věc to prý hodnotím dost negativně. Jako víš co, já su dost negativní i dost pozitivní. Jedno bez druhého nejde.
(Rádi bychom dodali, že Svišťovy hardcore cesty jako právě „Absolutní vědomí“ (10/10+, Beckov, video) nebo „Napalm“ (10, Děravá skála) mají přímou souvislost se Sv. Vincentem, kdy odkazují na jeho písně. Díky inspiraci Sv. Vincenta Nietzschem, resp. Ladislavem Klímou, pak Svišť navazoval dalšími názvy jako „Appendix 3“ (10‑, Sloup) nebo již zmíněným Ippolitem (10-) a dalšími, pozn. red.)
5. MOTIVÁTOR
„Proč lezeš tak špatně? Kdo je tvůj guru?“
Asuova vzpomínka ze Sloupu, květen 2011:
„Tu se však objevuje Tomas a s laškovním pozdravem: ‘Heil, Hitler!’ naznačuje, že bude veselo a já nemusím mít strach, že nebudu mít s kým lézt. Navíc tak přichází vrchol dne a sice klasická linka „Janzen“ 8/8+. Ke třetímu je to pěšinka, jak by řek Vilda, ale pak se leze víc nohama, a to sme my shybaři v pjerdulej, žes… Tomas radí vskutku famózně, některé kroky by mě snad ani nenapadlo někdy vymyslet, nohy furt střílí, tělo se točí jak had a málokdy je možnost vůbec vydechnout.
Fascinuje mě průpovídka o tom, že se pak mám o nic zvednout a postavit nohy na prej stupy, to už fakt vzdávám a dyby typ nehecl, ať aspoň někam skočím, tak tam visím jak pytel ještě teď. Skok do lišty sice prošel, ale pak málem přišel pád z madel, kdy mi ujely obě nohy a dokonce i ruce, nechápu jaktože sem nespad. Hec mega, radost ještě víc a nakonec mnoho křiku pro nic. Dole mě Tomas uzemňuje:
„Víš, proč lezeš tak špatně?
Protože TY NEUMÍŠ LÉZT!“
Typ si pak jen tak zkusí „Muže s dítětem v očích“ (10-) a „Janzenovu pověst“ (7C+ boulder) a já už musím zcela jistě valit dál…
Kdysi mě fascinovalo, jak jsme se potkali ve Sloupu a tys měl lezečky „Usáma bin Ládinovky“. Ptal jsem se tě: „Proč tam máš ten nápis?“ A tys říkal něco ve stylu: „To musíš mít něco pořádného řízného, jinak, kurva, nic nevylezeš.“ V čem spočívají ty drobné podpory, kterými to lezení dovychytáváš?
To jsou takové ty podpory, co má každý… Usáma bin Ládin, to si vzpomínám. Víš jak se jmenujou moje boty teď? Včera jsem si je popisoval. „Druhá vlna“.
Já si nazývám ty lezečky, protože mám dvoje nebo troje stejné páry v batohu, tak abych poznal, které patří k sobě, abych to nemusel studovat dlouho. Takže to má takový prozaický důvod. Ale ty názvy jsou dobré. Jednou se mi líbil borec, kterého jsme potkali v Ospu. Měl na autě napsané nějakou křídou přelezy. Že se tím tak snažil posilovat, že ve Španělsku vylezl tu, ve Francii zase tu cestu. A byl na to hrdý, že to přelezl. Tak jsem si říkal: „Paráda, že se nestydí.“
___________________________
Pro lepší ilustraci vychytávání, zmíníme ještě několik drobných příběhů
- Jako asi jediný v republice používal, podobně jako jednu dobu lezci ve Fontainebleau, kalafunu. O sekání padlo několik vět již výše v textu. K tomu snad jen dodáme Tomasovu poznámku o tom, jak jistý směr na Lidomorně nasekal tak dobře, že ani Adam, který dělal první přelez, nepoznal, že je jeden chyt teslý. Na což je Svišť patřičně hrdý dodnes.
- V republice byl jedním z prvních, který se nebál secvičit cestu shora na TR, podobně jako Francouzi. Za secvičení a následný volný přelez morálové cesty „Testament“ 8+ na Vaňousových dírách dostal dokonce ocenění Výstup roku.
- Na stejném místě by nebylo od věci zastavení u cesty „Curio“ 10-. Pro výhodnější pozici v závěru klíčového bouldru si na menší poličku připravil žulovou kostku, která mu měla pomoct v nátahu do spoďáku. „V horách ti taky leží šutry různě na policích,“ argumentoval tehdy. Shodou okolností, při přelezu nechtěně kostku shodil a nakonec tak, i přes původní snahu o ulehčení, cestu vylezl čistě.
- Kreativní řešení Tomas předvedl v cestě „50. den“ 9/9+, kde je v naprosto hladké plotně korozní činností vody vykapaných pouze několik dírek. Aby v nich dokázal lépe stát, ustřihnul si na jedné lezečce díru pro palec. Netřeba dodávat, že při případném pádu z bouldru hrozí lezci nepříjemný pád na polici a nejnáchylnější v té situaci bude právě onen obnažený palec.
- Co by člověk neudělal pro přelez, že? Někdy stačilo odstřihnout kus lezečky, jindy lepší rovnou lezečku nebrat. To byl i případ „Epity“ 9 (zkomolenina francouzského „Eh Putian!“ – nadávka, kterou Francouzi používali nejen při selhání v cestě, pozn. red.). Pro lepší možnost zaháknutí prsty u nohou použil Svišť na přelez pouze jednu botu.
6. PRÁCE
„Lezení je srovnatelné s penězi v tom, že je oboje úplně pomíjející.“
Jak to máš se vztahem k práci?
Často říkám jednu větu: „Co by člověk neudělal pro to, aby nemusel nic dělat?” Ty vlastně pod záminkou toho, že „teď vyděláš peníze a pak už budeš zajištěný“ se vlastně furt necháváš nachytávat na ty peníze a jdeš po tom, že je vyděláváš. Ale vlastně to nejcennější, co máš, je ten čas, který během toho zanedbáváš. Práce je zlo, které je třeba odstraňovat anebo alespoň zmírňovat. Zkracuje život zhruba o osm hodin denně…
Ale tak tebe baví tvoje práce, ne? Děláš stěny.
Baví. Vydělávat peníze je taky zábava, protože ti dělá strašně dobře, když ti dojdou na účet. Představ si, člověk je tak zoufale ubohý tvor, že mu dělá radost, přestože si uvědomuje všechny souvislosti, že se to číslo na účtu zvýší. A není šance, snad jen pro některé vyvolené, aby ses tohoto pocitu zbavil.
„Práce je zlo, které je třeba odstraňovat anebo alespoň zmírňovat. Zkracuje život zhruba o osm hodin denně…“
Asuova vzpomínka ze zimy 2012:
„Tomas pohlcen prací, málokdy po šichtě pomyslil na cos jiného než lezení. A tak aby se Vertigo v Blavě projednou proměnilo v inoaký počin, pozval jsem ho na druhou stranu Dunaje do divadla Aréna. Kvalitou nabitá představení mne tou dobou přinutila občas si sem udělat výlet a Svišť vlastně ani nenamítal. Po skončení a ovacích, kdy jsem si nemohl odpustit superlativy, mne opět pro jednou uzemnil:
„No, jako dobrý průměr.“
Nedalo mi to a ptám se: „A cos viděl lepšího?“
Jen se pousmál a konstatoval: „Nic, já su v divadle poprvé!”
7. CESTY
„Neexistují zlomové body. Takže neexistují ani zlomové cesty.“
Příběh jednoho nástupu:
Ona kreativní motivace je esenciální i pro samotné přelezy. Příkladem může být prvovýstup highballem „Mentálního výtoku“ (7C+), kde při pádu v cruxu ve výlezu může dojít k nepěknému pocuchání v menší soutěsce. Aby Tomas vše zvládl, požádal jistou ženšinu před přelezem, aby mu ukázala svá ňadra. Další motivace snad byla jasná a boulder se tak dočkal prvního a za patnáct let existence dosud také asi jediného přelezu.
- „Čarodějův učeň“ (11- dle Adama, pův. 10+, Vaňousovy díry)
- „Kudlanka nábožná“ (10+, pův. 11‑, Lidomorna)
- „Absolutní vědomí“ (10/10+, pův. 10+, Beckov)
- „Napalm“ (10, Děravá skála)
- A další – seznam prvovýstupů v ČR
Které cesty byly pro tebe průlomové nebo něčím inspirativní?
Chápu, že se ptáš, ale ony neexistují. Neexistují zlomové body. Takže neexistují ani zlomové cesty. Pro mě je každá cesta stejná a klasicky ta poslední je nejdůležitější.
To je v pohodě. Ale na pozadí jde cítit něco jiného. Třeba „Čarodějův učeň“ (viz Příběh cesty, pozn. red.), ten mi přijde, že tě vystihuje. Nevím, co tě motivovalo, že jsi zvolil tenhle název.
Motivovalo mě to, že jsem viděl pohádku „Čarodějův učeň“. To je mega příběh, je strašně působivý. A v tom je i ta temnota. Kurva ty makáš, děláš všecko, co máš, a teď to kolo osudu a času tě válcuje. A ty si pořád jedeš to, co máš, ale nic s tím neuděláš. Buď ti něco pomože a vyhraješ to, a nebo ti nic nepomože, a to tě převálcuje. (Text Rosti Tomance z Montany 6/1996, pozn. red.)
Přece jenom bych se alespoň u jediné cesty zastavil – „Sanjski par“ (8c v Ospu, tou dobou nejtěžší cesta východní části Alp, pozn. red.).
Ty si pamatuješ „Sanjski par“? Já si ho taky pamatuju. Zkoušel jsem ho, když byl ještě projekt.
A proč jsi ho teda nedolezl?
Buď jsem na to neměl. Nebo tam hrálo roli i zdraví. Měl jsem tenkrát nějaké žaludeční vředy a zkoušel jsem to pak v létě, to byla úplně na piču podmínka, a na podzim jsem se k tomu nedostal. Už jsem byl na tom zdravotně bledě. Pak to šlo do kytek.
Mimochodem, co strach při lezení?
S tím pracuju pokaždé, když lezu na písku. Víc než bych chtěl. Je to jenom čistý strach a nic jiného. Je to stejné, jako když jsem lezl poprvé na prvním. Bylo mi dvanáct roků, lezl jsem nějakú trojku. Všechno bylo položené a kousek byl kolmý. V mojí představě bylo všechno kolmé a pak tam byl obrovský převis. Vylezl jsem rukama nad ten převis, otevřely se mně ruce a spadl jsem. Když jsem padal, tak jsem si říkal, že to je konec. Hotovo. Konec světa. Že to nepřežiju, to je jisté. Pode mnou byla ta Pálava a jezera a já jsem padal. Tepe, můj spolulezec, mě jistil přes rameno a byl stejné konstituce jak já. Měl čtyřicet kilo. Ale normálně mě zachytil. Zůstal jsem viset v tom laně na hruďáku v dračí smyčce. A visel jsem. „Piča, zázrak! Já jsem přežil!“
Máš nějaké cesty v Ádru, Labáku, Ráji nebo tak?
Vůbec nikde kromě Ádru, kde jsem se připletl. Mám ale slavné cesty! Já se, kurva, umím připlést. Takže: když dělal Aleš Morávek s Petrem Mockem cestu „Čára fixem“ (IXb), tak jsem se k tomu připletl, že jsem tam jako spoluautor napsaný. Pak Čadis (Tomáš Čada, pozn. red.) když dělal „Bílou válku“ (RP IXb), tak jsem se k tomu taky připletl, tak jsem tam taky jako autor napsaný, a pak s Márou Žákem jsme udělali – to jsme opravdu byli prvovýstupci, aji on, aji já – a to se jmenuje „Moravské legato“ (RP Xa), ještě to nemá přelez. Nikdo to nešel zatím lézt. Ale není divu. Je to cesta, kerú rozdělal Igor Koller s Cikánem (Standa Lukavský, pozn. red.) někdy v osmdesátých letech. A skončili v takové hladké stěně a my jsme to dolezli. A je to fakt pěkné, akorát že… Nechutné je, že je to na Harfu, kde je ten spodek takový solivý. Jinak je to hrozně pěkné lezení. No, jako většina cest na písku. Je to dobrodružné, sice si úžasně zalezeš, ale když se tomu vyhneš, tak se taky nic nestane.
„Písek? Je to dobrodružné, sice si úžasně zalezeš, ale když se tomu vyhneš, tak se taky nic nestane.“
Vnímáš u některých cest, že v tobě zanechaly nějaký dojem? Nemusí být nejtěžší, ale že byla něčím natolik zajímavá, aby sis ji zapamatoval.
Tobě bych to zrovna přirovnal k ženským. Která ženská v tobě zanechala jaký dojem, co? (směje se) To já tak naschvál, abys mně nedával tak těžké otázky.
Ne, k těm cestám. Samozřejmě vnímáš, že některé cesty ve tvé historii byly zlomové, ty si společnost zapamatuje a ty jiné zapadnou. Ale ty dyž lezeš, tak to neřešíš. Řešíš každou cestu jako originál. Neřešíš, jestli bude zlomová. A nevíš, jestli bude, nebo nebude. A navíc s věkem se to mění. Některé cesty po deseti letech naberou obtížnost, jiné ztratí obtížnost. Spíš je to o tom pocitu… Já su náladový člověk, takže já to mám podle nálady. O tu cestu nejde, jde o tu náladu. Co tam bylo za lidi, jaká to byla situace…
Jaké cesty vyhledáváš?
Mě často nezajímají ty evergreeny, cesty, které zaujmou všechny. Čím su starší, tím víc se mi líbí takové cesty, na keré se podíváš a vlastně logicky nedávají žádný smysl, nedá se to ani nijak konkretizovat. Často vylezu bouler, kde si na konci řeknu, že jsem si pěkně zalezl. A to je celé. Ty bouldry ani nemůžeš nikam zaregistrovat.
Tak jsem lezl celou dobu ve Chřibech – ty bouldry mně připadly, že nejsou hodny toho, aby je člověk někde registroval. Trávíš tam čas, což to je ta činnost. Ne to, že boulder zapíšeš a dáš mu číslo. A protože to mám doma, tak jsem tam trávil hodně času. Proto jsem ani nikdy nechtěl vydávat průvodce na Chřiby. A teď když vidím, že je ten průvodce vydaný, tak přesně vidím, proč jsem to nechtěl.
To vůbec není podstata toho, co tam člověk provádí. Ve Chřibech jsou lehké problémy. A ty si tam hraješ s tou skálou. Ve chvíli, kdy tomu dáš čísla, názvy, uděláš průvodce, tak tam všichni začnou jezdit a začnou tam lézt. Ale oni si tam nejedou „hrát“. Jedou tam přelézt ten problém, a přitom je ten problém úplně nepodstatný, jenom druhotný produkt. A na druhou stranu obdivuju, že někdo dokáže vymezit boulder a dát mu obtížnost. To je obdivuhodné. Šak to dělají jenom ti největší borci.
Já třeba lezu bouldry po Štěpánovi (Stráníkovi, pozn. red.) nebo po Rosťovi (Štefánkovi, pozn. red.) a říkám si, že je perfektní, že to udělali. Já jsem tam byl třeba před nima nebo po nich na tom stejném místě, ale nedokázal jsem to nijak zhmotnit. Oni dojdou a zkonkretizujou to.
Takže vnímáš, že v tomhle ohledu nejsi dostatečně kreativní?
To je něco jiného. Dyž lezu, tak mě často zachvátí jenom ten pohyb nebo jenom to, abych dělal to, co si představuju. A vlastně nevnímám linii, která by se měla dodržet. Já si to dělám, jak chcu já. Jak to chce moje tělo.
Těch problémů na šutru může být nekonečně, ale my si definujeme tři a tím pádem se obíráme o další možnosti…
Přesně. Já dojdu k balvanu a teď už to vidím. Už tam vidím něco, co tam ani není. Vidím, jak se to všecko prolíná. No blázen. Zprava doleva, zleva doprava. Teď jsem si uvědomil, že už jsem konečně dospěl do stádia jak Zdenál (Zdeněk Konečný z Krasu, pozn. red.). Na těch bouldrech je supr, že to nikdo nevidí. Není tam žádný nýt, déšť to smyje a mech zaroste. A je to vyřešené.
Co je pro tebe gró lezení?
Dneska jsem slyšel nějakého borca, který si vyrábí vlastní letadla. Říkal, že na nich nepotřebuje dělat žádné rekordy. Že mu stačí na nich deset minut letět. On to má úplně stejně jako já v lezení. Sám si to vymyslí, pak si to vyrobí a letí. Vůbec nepotřebuje dělat rekordy, jenom potřebuje ten pocit. To by byl dobrý lezec… Co ses to ptal?
Jo a tohle! Ten pilot s nadsázkou říkal: „Někdo to dělat musí.“ A já jsem si to v patnácti vybral, že buď spáchám sebevraždu, nebo budu nejlepší na světě v lezení. A věděl jsem, že se to nemusí stát, že budu nejlepší na světě. A co potom? A potom se nedá nic dělat a musím teda lézt. A tak jsem lezl a lezu doteďka.
Co tě na lezení vlastně sere?
K lezení je nutné cestovat. Ale já nerad cestuju, já nejsu cestovatel. Co jsem byl po světě, tak jenom kvůli lezení. Ne kvůli tomu, že je tam jiná kultura nebo jiní lidi. Je to vždycky inspirativní, když už tam jsi, tak to tak je. Ale já si to dokážu představit. Když si doma sednu a dám se do klidu, tak přesně vím, že na druhé straně světa je člověk jako já, a že to je úplně stejný kokot. A nepotřebuju to poznávat. To je všude stejné.
8. MYSTIK
„Proč se o to, kurva, snažíš? My víme, že jsi jedinečný.”
Co duchovní rovina lezení?
Jeden duchovní zážitek si pamatuju z Fontainebleau. Samozřejmě ty zážitky máš vždycky v tom, co děláš. Když budeš tancovat, tak ho budeš mět u tancování… Já jsem chtěl vylézt jeden boulder – „Carnage“ 7C. Bydleli jsme ve stanu, přijeli jsme tam stopem a byli jsme tam asi na čtrnáct dní. Ten boulder jsem měl na spadení a jinak všechno v okolí už jsem vylezl. Pořád to bylo vlhké, nebo jsem byl slabý nebo něco. A poslední týden jsem věnoval čistě tomu boulderu. Nic jiného. Takže jsem to šel asi třikrát zkoušet a nemohl jsem to vylézt.
Jedno ráno jsem tam zas došel, teď jsem tam seděl, zase jsem věděl, že to bude úplně beznadějné jako ty pokusy předtím. Zase to bude na hraně – téměř jo, ale nakonec ne. A teď jsem tam tak seděl na kameni a měl jsem krásný duchovní zážitek, že jsem pochopil. Něco ke mně promluvilo: „Proč se o to, kurva, snažíš? To je zbytečné chtět to za každú cenu vylézt. My víme, že jsi jedinečný, že jsi originální, a nikdy se to nezmění tím, jestli to vylezeš, nebo nevylezeš. Prostě tak to je.“ No a pak jsem šel a vylezl to – víš, aby ta pohádka byla dokončena… (směje se) Ale je to v zásadě jedno. Tohle jsem tam pochopil. Že se o něco hluboce snažíš, ale vlastně se snažíš proto, že si chceš něco dokázat. Chceš to dokázat sobě a chceš to dokázat ostatním. Ale to děláš úplně zbytečně, protože ty už originální jsi a už ses tak narodil.
Co říci závěrem?
Nejvíc se mně ulevilo, když se pak objevil Adam. Protože jsem viděl: „Tento člověk vyleze všechny moje nevylezené projekty a budu mět konečně klid.“
A to se taky stalo.
__________