TOMÁŠ „SVIŠŤ“ PILKA

PLAKÁT NA HAJZLU

Svišťův spo­lu­le­zec Kuba Novák o jejich prv­ním setká­ní: „Tak byl tam respekt. Jako když se potkáš s Kar­lem Got­tem. Máš na hajzlu pla­kát Kar­la Got­ta, poslou­cháš jeho cédéč­ka a teď­ka ho potkáš v nor­mál­ním živo­tě.“

Svišť: „A pak ten respekt rych­le ztra­til. Naše filo­zo­fic­ké hád­ky v autě po ces­tě do skal a ze skal, ty byly dob­ré. No, a můj prv­ní dojem, když jsem popr­vé zavřel dve­ře za Kubou? Řekl jsem si: ‘Co to je za koko­ta? To není mož­né!’ A za dva měsí­ce to byl můj nej­lep­ší kama­rád. Pře­kva­pil mě, jak byl nad­še­ný do leze­ní! Sice mu to nešlo, ale to je nor­mál­ní.“

NEŽ ZAČNĚŠ ČÍST / SLOVNÍK CIZÍCH POJMŮ

• Boku­la = Miroslav Ond­ra (otec TOHO Ada­ma)
• Kamí­nek = Jiří Šli­tr, ide­o­vý otec vol­né­ho leze­ní (enklá­vy již­ní Mora­vy)
• Dědek = Marek Vybí­ral, Svišťův mece­náš a PR manager
• leze­ní = zby­teč­ná čin­nost, kolem kte­ré se celý roz­ho­vor točí
• kokot = tro­chu více auten­tic­ký člo­věk
• piča, kur­va = bez­vý­znam­né poml­ky mezi slo­vy
• sv. Vin­cent = zelek­tri­zo­va­ný bor­del a řev („umě­lec“, mesi­áš a sek­tář)
• Vel­ký román = opus mag­num spi­so­va­te­le Ladi­sla­va Klímy (název kni­hy)

1. ZAČÁTKY

„Byl jsem jenom pro­dukt své­ho chtí­če.“

Jako malý jsi hrál tenis…
Ano, pro­to­že moja máti hrá­va­la tenis a cho­di­li jsme kolem teni­so­vých kur­tů. A ti tenis­ti, to se mně líbi­lo. Už od prv­ní tří­dy jsem chtěl hrát. Ale prý že ne, že jsem byl moc mla­dý. Až mně bylo deset, tak mě tam teda dali. (Svišť je roč­ník 1968, pozn. red.) Jen­že pak jsme začli s kámo­ša­ma z pio­ný­ra cho­dit lézt. S Kamín­kem a s Boku­lou. Mně bylo dva­náct. Kamí­nek byl vedou­cí a Boku­la byl jeho zástup­ce. My jsme byli pěšá­ci. Náhod­ně se sta­lo, že jsme došli k něja­ké kníž­ce od Jaro­mí­ra Ště­ti­ny (zřej­mě S Matyl­dou po Indu, pozn. red.), a tam se psa­lo o spla­vo­vá­ní řek, horo­le­zec­tví a kde­si cosi. Řeka na spla­vo­vá­ní tady žád­ná neby­la. Tak­že jsme jeli na Pála­vu a tam jsme začli lézt. Byli jsme tam jako pio­nýr­ská dru­ži­na na výpra­vě, nor­mál­ně jsme lez­li bez lana na Vzý­va­jí­cí­ho a pře­kva­pi­vě nás to chyt­lo všec­ky. Hned z prv­ní. A všich­ni bor­ci, co tam byli, byli šikov­něj­ší jak já, ale sko­ro všec­kým to zaká­za­li rodi­če.

Bor­ci, co zůsta­li, zjis­ti­li, kde je tady nej­bliž­ší oddíl. Ten byl v Břec­la­vi. Šli jsme do oddí­lu a tam nás nau­či­li uzly a meto­di­ky, stu­do­va­li jsme poča­sí, pros­tě mega… To nás vůbec neza­jí­ma­lo. Ten­krát to bylo horo­le­zec­tví. Skal­ní leze­ní ani nee­xis­to­va­lo. Víš, proč jsme tam hlav­ně šli? Pro­to­že nám tam půj­či­li ty kara­bi­ny a to lano. Auto­ma­tic­ky nám to půj­či­li. Dva­krát jsme byli s něja­kým instruk­to­rem, což jako taky neby­lo špat­né. Ale pak jsme nějak vidě­li, že to bylo stej­ně k hov­nu, a že pole­zem sami.

Měli jsme tam pro­gre­siv­ní­ho vedou­cí­ho v Břec­la­vi. Něja­ký Karel Bílek. Byl per­fekt­ní. Už teh­dy nám říkal: „Toto je na hov­no po těch sko­bách. V Ame­ri­ce už se leze vol­ně. To je teď­ka moder­ní.“ To bylo v osm­de­sá­tém roku – byl pokro­ko­vý. Tak­že nás nasmě­ro­val. My jsme prá­vě začli lozit všec­ky ty háko­vač­ky. Co šlo, to jsme lez­li. Ale on nám už teh­dy říkal, že když nemu­síš, tak se těch skob nemáš chy­tat. No, a jak se zlep­šu­ješ, tak se ti otví­rá víc a víc cest, kte­rés mohl lézt bez těch žeb­říč­ků.

Jak jste tré­no­va­li? Jak jste se na leze­ní při­pra­vo­va­li?
Parád­ně! To ti řek­nu. Strom – nor­mál­ně sis pře­ho­dil smyč­ku přes nějakú pře­vislú vět­vu, žeb­ří­ček, háč­ky co nej­dál od sebe, smyč­ky, abys to tré­no­val. To byl dob­rý tré­nink tech­ni­ky. Vol­né leze­ní se neda­lo nikde tré­no­vat. Tos mohl lézt ako­rát po bará­ku. A to my jsme lozi­li! My jsme tu měli tako­vú starú schát­ra­lú sto­do­lu, že tam se daly vyhra­bat kla­cí­kem chy­ty. A lezls po chy­tech po sto­do­le. Ale úpl­ně prv­ní tré­nin­ky jsme měli háko­vač­ky, pro­to­že to bylo snaz­ší. Nebo jsme lez­li po kůře stro­mů, jako­že to je ská­la.

A ty ses potom pus­til do čeho?
To bylo tak, že Boku­la byl o tři roky star­ší. Byl o mno­ho lep­ší než já. Tak­že já jsem se sna­žil jít v jeho šlé­pě­jích. Až to šlo, tak jsem šel vylézt „Diret­ku“ na Koz­la (8‑, prv­ní vol­ný pře­lez má Boku­la s Kamín­kem, pozn. red.). Měl jsem je pořád před sebou. Kamí­nek byl tako­vý ide­o­vý, správ­ný vůd­ce. Měl myš­len­ky a Boku­la je rea­li­zo­val.

Pak jsi začal více lézt s Boku­lou ty. Jaká byla tahle syner­gie?
Jo to bylo per­fekt­ní, hod­ně jsme spo­lu jez­di­li a pře­lé­za­li ces­ty. Ale potom Boku­lo­va Evič­ka otě­hot­ně­la, to bylo v roce 1985. Já jsem měl na Pála­vě roz­dě­la­nou ces­tu, jen­že Boku­la s náma nemohl jet, pro­to­že porod. Tak­že jsme tam jeli s Děd­kem. To byl můj opa­t­ro­va­tel, vycho­va­tel, pod­po­ro­va­tel, PR manager a nej­lep­ší kama­rád všech dob. Pro­jekt se poved­lo pře­lézt a nazva­li jsme ho „Porod“ (dnes v zaká­za­ném sek­to­ru na již­ní Mora­vě, pozn. red.). Je to kou­sek od ces­ty „Rych­lík do Víd­ně.“ A název „Rych­lík do Víd­ně“ vlast­ně zna­me­nal, že jsme chtě­li utéct. To byla jed­na z mož­nos­tí, jak se dostat ven. Byli jsme hod­ně na vahách.

„Za komu­nis­mu zna­me­na­la jaká­ko­liv akti­vi­ta útěk před rea­li­tou.“

A pak při­šla revo­lu­ce a mně bylo jed­n­a­dva­cet. Na mě to mělo tako­vý vliv, že revo­lu­ce byla sil­něj­ší než všech­no ostat­ní. Vyrůstáš v tom zpi­če­ném komu­nis­mu, víš, že to je na piču, i když jsi děc­ko, i pak když dospí­váš. Pro­ží­val jsem to hod­ně, že kur­va SVOBODA! Teď to bude všec­ko jinak. A v zása­dě bylo. Uží­va­li jsme si to. Jez­di­li jsme lézt potom. Ale v zása­dě na moje leze­ní to nemě­lo žád­ný klad­ný vliv. Spíš zápor­ný. Když vyrůstáš v nepřá­tel­ském pro­stře­dí, tak ten tré­nink a leze­ní je v pod­sta­tě útěk. Kdež­to ve chví­li, kdy už nemáš před čím utí­kat, tak to čás­teč­ně osla­bí tvo­ji moti­va­ci jít do toho leze­ní napl­no.

To se tě fakt tak sil­ně dotý­ka­lo i jako děc­ka? Pro­to­že jsi začí­nal s leze­ním někdy ve dva­nác­ti letech…
Jo hod­ně. Bylo to díky tomu, že moja tet­ka se vystě­ho­va­la v ‘69 a byd­le­la v Němec­ku. A už jako dítě jsem měl mož­nost vní­mat kon­fron­ta­ce Východ – Západ. Nor­mál­ní děc­ko, co nemě­lo mož­nost to porov­nat, tohle asi vůbec neře­ši­lo. Když mně bylo dva­náct, tak jsem byl s bab­kú u tet­ky v Západ­ním Němec­ku, od pat­nác­ti roků jsem chtěl hod­ně utéct. A v osm­nác­ti jsem to málem pro­ve­dl, ale naštěs­tí jsem se na to vysral.

Proč naštěs­tí?
No pro­to­že musím říct, že jsem nako­nec neu­te­kl z toho důvo­du, mož­ná to byla čis­tá zba­bě­lost, ale psy­cho­lo­gic­ky mně to při­šlo tak, že to, před čím chceš utéct, jsi vlast­ně ty sám… Že ty nej­vět­ší život­ní pro­blémy, před kte­rý­ma chceš utéct, jsou tako­vé, před kte­rý­ma stej­ně nikam neu­te­češ. A to jsem si uvě­do­mo­val.

2. JEŠITA

„Tak dyc­ky tě baví dojít a říct: Mohl bych si to taky zku­sit?“

Svišť k pře­lé­zá­ní cizích pro­jek­tů:
„To bylo jen pár Bul­ha­ro­vých cest a k tomu mě ved­la pomsta. Pře­lé­zal jsem „Ban­gla­déš“ a tam ti byla tako­vá díra po kramli. Už ani nevím, ale asi jsem to za ni lezl. Kaž­do­pád­ně jsem to vyle­zl a došel Bul­har (J. Svo­zi­lek mlad­ší, pozn. red.) s tím, že jsem kokot, a že jsem to lezl za vyse­ka­nou díru, a on že to vyle­zl bez ní. Jako­že on je bůh Slun­ce. To mě nasra­lo, pro­to­že já tu díru nevy­vr­tal, ta díra tam byla a niče­mu neva­di­la. Tak tím mě nasral, a tak jsem si říkal: „Chlap­če, ty budeš jebat do mne, tak já budu jebat do tebe.” A co měl roz­dě­la­né pro­jek­ty ve Sta­rých (Sta­ré ská­ly v Morav­ském kra­su, pozn. red.), tak jsem mu je všech­ny pře­le­zl. Aby se vidě­lo, kdo je tady pánem. A sko­ro v kaž­dém tom pro­jek­tu byl vyse­ka­ný chyt. Nej­ví­ce byla vyse­ka­ná „Runway“ (9+/10-). No, byla to čis­tá ješit­ná pomsta, ale co, pořá­dek se musí udr­žo­vat.“

(V něko­li­ka názvech cest pak Svišť reflek­tu­je pohr­dá­ní Bul­ha­rem. „Sofia“ 9+, hlav­ní měs­to Bul­har­ska, nebo „Ippo­li­to“ 10- (posta­va z Klí­mo­va Vel­ké­ho romá­nu – šosák a podi­vín, kte­ré­mu nechtě­jí dát za pení­ze ani pro­sti­tut­ky, pozn. red.)

Je důle­ži­těj­ší být nej­lep­ší lezec nebo vyhrát?
No, to je otáz­ka. Pod­le mě je lep­ší být nej­lep­ší lezec. Ale zase dneska se dost začí­ná hod­no­tit, co vyhra­ješ. Čas­to jsem sly­šel názo­ry, že než být furt dru­hý, je lep­ší vyhrát. V čem­ko­liv, to nemu­sí být jenom leze­ní. Musíš být prv­ní. A něco na tom bude. Tře­ba rych­lo­lez­ci. Proč to vět­ši­na rych­lo­lez­ců dělá? Pro­to­že chtě­jí být prv­ní. I když to s leze­ním nemá sko­ro nic spo­leč­né­ho. A jsou to nor­mál­ní lidi, taky jez­dí na ská­ly. Ale zamě­řu­jí se na rych­lo­le­ze­ní hlav­ně pro­to, že mají šan­ci vyhrá­vat a být na stup­ních vítězů, vynik­nout. Kaž­dý člo­věk to asi hod­no­tí jinak. Je lep­ší udě­lat svě­to­vý rekord, nebo být mis­tr svě­ta? Nej­lep­ší je obo­je (smě­je se).

Mož­ná, že lez­ci jsou víc koko­ti. Že to pro­cen­to lidí, kte­ří jedou jenom na sebe, je tam vět­ší než u jiné čin­nos­ti. A aj to indi­vi­du­a­lis­tic­ké – jako­že chcu to vylézt – tak to já mám pořád.

A vní­máš na tom, že jsi chtěl být nej­lep­ší, žes byl víc zamě­ře­ný na svůj výkon a víc si to smě­řo­val k tomu?
Urči­tě, urči­tě. Ale to musíš. Nebo musíš… Když dneska vidíš Ada­ma, tak ti při­pa­dá, že ani nemu­síš, ale když nejsi v něčem dob­rý, tak můžeš vynik­nout jenom tak, že se na to plně sou­stře­díš. Že se na to sfo­ku­su­ješ, jak ty říkáš. Že se úpl­ně odřízneš od vše­ho ostat­ní­ho a vidíš jenom tunel. To je jak laser, kur­va. Čím to máš ten­čí, tím je ten paprsek sil­něj­ší a tím vět­ší máš šan­ci, že se někam pro­pá­líš.

Tahle rezo­lut­nost se odrá­ží i ve tvém meis­ter­stüc­ku „Čaro­dě­jo­vě učni“ (10+, dle Ada­ma 11-/8c), je to tak?
Ono se to od čtvr­té­ho jiš­tě­ní dalo lézt dvě­ma způ­so­by a já byl pře­svěd­če­ný, že to pros­tě pole­zu tím těž­ším. No a že to byl vol­ný pro­jekt a nikdo ho nezkou­šel, tak jsem se do toho zase pus­til. Pře­le­zl jsem to tím těž­ším způ­so­bem, a pak mě napadlo, že by to pak pře­de­vším del­ší lidi svá­dě­lo lézt tím leh­čím způ­so­bem, tak jsem tam use­kl chyt.

Bavi­lo tě srát ostat­ní tím, že lezeš líp?
Roz­hod­ně! To tě baví dyc­ky.

Tak­že sis byl vědom, že jsi lep­ší, a dáváš jim to pokou­řit…
Tak dyc­ky tě baví dojít pod ská­lu a říct: „Mohl bych si to taky zku­sit?“ (smě­je se)

Ale svým způ­so­bem jsi pro ostat­ní inspi­ra­tiv­ní. To vní­máš, ne?
To nevní­máš, pro­to­že to nevi­díš. Pro tebe jsou inspi­ra­tiv­ní jiní lidi, ale sebe nemo­žeš moc vidět jako inspi­ra­tiv­ní­ho. A nikdy jsem nad tím takhle nepře­mýš­lel. Ani bych nechtěl být inspi­ra­tiv­ní.

Vní­máš něja­kou zod­po­věd­nost za to, jaké stan­dar­dy jsi udal? Jak jsi ovliv­nil vývoj pře­de­vším v 80. letech?
Vůbec, nikdy. Ani jsem žád­ný směr nikdy neu­dal. Když se na to dívám zpět­ně, tak jsem byl jenom pro­dukt své­ho chtí­če. Toho, že chceš být dob­rý a děláš pro to všech­no. Tak jest­li je to něja­ký směr?

Víš co… Jedi­nec… Dří­ve jsem se roz­ho­dl, že udě­lám embar­go na čín­ské pro­duk­ty. Tak jsem udě­lal embar­go. Pak jsem po dvou letech zjis­til, že je všech­no z Číny. I ty znač­ko­vé věci. To se na to možu vysrat. Jako jedi­nec toho možeš ovliv­nit veli­ce málo. Možeš mět postoj. Ale ty radi­kál­ní posto­je jsou úpl­ně zby­teč­né.

A co poko­ra?
Jo, tak to mívám taky a mívám to málo. Ale poko­ra je něco, co je straš­ně pří­jem­né ve chví­li, kdy to vychá­zí z tebe při­ro­ze­ně, ale není to úpl­ně moje původ­ní vlast­nost. Ale vím, že je to potře­ba. Vidíš to i v jiných spor­tech. Že ta poko­ra je základ. Ale je to něco, co zrov­na já nemám moc dob­ře.

Tak­že tys v urči­tou chví­li chtěl mít všec­ko, je to tak?
Jas­ně, chtěl jsem být nej­lep­ší na svě­tě. Mys­lel jsem na leze­ní ve dne v noci.

3. TRÉNINK A ZÁVODY

„Jest­li budu někdy lep­ší jak Hude­ček, tak budu nej­lep­ší na svě­tě.“

Jak zkra­je tvé­ho leze­ní vypa­dal tré­nink?
V ‘85 jsem byl v uče­ní ve Vyš­ko­vě a já jsem z tama kaž­dý den jez­dil na Strán­skú (Strán­ská Ská­la, pozn. red.). Tam se schá­ze­la par­tič­ka. Tak­že s Hudym jsem měl mož­nost lézt sko­ro kaž­dý den. Sta­rý Brťák, ten tam byl s Hudym na voj­ně, Michal Antoš,… To byli bor­ci, keří tam byli z růz­ných stran repub­li­ky, a potom tam cho­di­li aji Brňá­ci. Kaž­dý den se tam schá­ze­li lidi. To bylo bez­vad­né. Hudy byl ten­krát nej­lep­ší. Měl osm­náct a mně ten­krát bylo pat­náct, tak­že to pro mě byla mega pří­le­ži­tost se od něho pořád učit. Měl jsem straš­ně dob­rú pří­le­ži­tost. Za to, že jsem byl někdy dob­rý v Kra­se, více­mé­ně vdě­čím tomu, že jsem mohl vidět Hudy­ho. Že jsem ho viděl kaž­dý den – i když mu to šlo, i když mu to nešlo. Viděl jsem, jak na tom maká, kolik do toho dává, a to bylo hroz­ně inspi­ra­tiv­ní.

Stej­ně jsi poslé­ze ty prů­lo­mo­věj­ší ces­ty tvo­řil ty a ne Hudy.
Pro­to­že on byl ten­krát ješ­tě horo­le­zec. Byl dob­rý na pís­ku, mohl být dob­rý i na tom váp­ně. Ale neměl tako­vou sílu, nebyl při­ro­ze­ně silo­vý typ. Byl tech­nic­ký a vždyc­ky na to víc dbal. Sílu v tom obdo­bí tolik nehro­til. Měl na to, aby byl lep­ší jak já. Kdy­si jsem řekl větu: „Jest­li budu lep­ší jak Hude­ček, tak budu nej­lep­ší na svě­tě.“ Ale nako­nec jsem nebyl. On umí lézt. On když makal, tak byl výbor­ný. Však ve svěťá­kách nako­nec býval ve finá­le. Dokon­ce byl v ´89 dru­hý na Jal­tě na svěťá­ku a o rok poz­dě­ji tře­tí v Ame­ri­ce. Ale tam byly dlou­hé odle­zy. To byl prv­ní a posled­ní psy­cho-svěťák. Tam byli tra­di­ci­o­na­lis­ti, tak­že tam měli jiš­tě­ní dale­ko od sebe. Bor­ci se báli, což bylo něco na Hudy­ho. Byl tře­tí!

Když došel z voj­ny, tak ješ­tě tro­chu lezl, ale teh­dy chtěl být ješ­tě horo­le­zec. Měl obdo­bí, kdy jez­dil na expe­di­ce, pak se na to vysral a kon­cem osm­de­sá­tých let, tuším v osm­de­sá­tém devá­tém, začal šla­pat do skal­ní­ho leze­ní nebo do závo­dě­ní. Byl tako­vý závod­ní typ. Nemohl být nikdy dru­hý, musel být vždyc­ky nej­lep­ší. Kdež­to já jsem byl na závo­dech úpl­ně na piču, mně to šlo blbě. (smě­je se)

Jak teh­dy vypa­da­ly závo­dy?
Prv­ně byly závo­dy na ská­le. Hlav­ně byly jiné pra­vi­dla. Tam bylo kla­sic­ké pra­vi­dlo, že když jsi v prde­li, tak skoč co nej­dál a tam ťap­ni. A tře­bas mohl i vyhrát. Úpl­ná koko­ti­na. Ale to už dneska naštěs­tí nepla­tí. Vyhrá­va­li lidi, co byli vyš­ší, nebo umě­li ská­kat. A to se měři­lo tak, že tys ťapl tady, dru­hý o kus výš, tak­že on vyhrál. A to jste ská­ka­li ze stej­ných chy­tů. To tak máš vždyc­ky, že to v začát­cích moc nefun­gu­je. Teď už je to vyma­ka­něj­ší. Ale pořád je to závod.

Tra­du­je se, že ty jsi na závo­dy tré­no­val ve Chři­bech na něja­kých tam­ních stěn­kách.
To si nepa­ma­tu­ju. Vůbec. Na kte­ré stěn­ky bych tam cho­dil tré­no­vat na závo­dy? Bor­ci cho­di­li tré­no­vat do lomu. Tře­ba Hudy tré­no­val v lomu Torea­dor u Děčí­na. To je tako­vá pře­vis­lá deska, to bylo nej­pře­vis­lej­ší, co kde bylo. A tam si vyte­sa­li díry a lez­li po nich. To jim závi­dě­la celá repub­li­ka. To bylo prv­ní mís­to, kde se dalo fakt tré­no­vat. A nikde jin­de jsi vytr­va­lost­ní leze­ní neměl. Ani deset met­rů. Stě­ny neby­ly. A když jo, tak byly vyso­ké tře­ba osm met­rů.

Co Pólo? (Pavel Kořan, dal­ší Svišťův spo­lu­le­zec, pozn. red.). I s tím jste se pro­tli?
To byla spíš náho­da, pro­to­že on byl nej­lep­ší. Já jsem se s ním spo­jil ve chví­li, kdy jsem se tro­chu vra­cel k leze­ní. Měl jsem rodi­nu a s Pólem jsme zača­li lozit někdy v ‘94. nebo ‘95. Já jsem byl dob­rý deset roků před­tím. Ve chví­li, kdy jsme spo­lu začli lézt, už byl Pólo lep­ší než já. Pro mě to byla dob­rá pří­le­ži­tost lézt s tím nej­lep­ším a málo­kdy jsem ho pře­le­zl. On byl malý a taky ho to sra­lo. Jen­že jak byl malý, tak byl sil­ný.

Co leze­ní jako olym­pij­ský sport?
Olym­pi­á­da změ­ni­la leze­ní kur­va víc než celá revo­lu­ce. Hod­ně se do toho tla­čí – fede­ra­ce mají repre­zen­tan­ty a stře­dis­ka, jsou vybra­ní jenom ti nej­lep­ší a ti tré­nu­jí spo­lu, mají tam odbor­ní­ky. To se hod­ně změ­ni­lo. Vem si, že dokud neby­la olym­pi­á­da, bylo leze­ní šíle­ně indi­vi­du­ál­ní sport. Sám sis byl vět­ši­nou tre­né­rem. Nikdo neměl tre­né­ry. Nebo výji­meč­ně někdo.

A hlav­ně! Pokud měl někdo tre­né­ry, tak mu byli stej­ně na piču. Nebyl lep­ší než ten, kdo tre­né­ry neměl. Kdež­to teď už se to mění. Když už pra­cu­ješ na třech, na pěti zále­ži­tos­tech, tak už se dosta­neš dál s tre­né­rem než jako jedi­nec. To se hod­ně změ­ni­lo, to je vývoj. Leze­ní chtě­lo být asi dva­cet let na olym­pi­á­dě, tak tam je, no. Ale z moje­ho pohle­du to vůbec nevi­dím jako vítěz­ství.

4. REBEL

„Já jsem byl vždyc­ky dost tem­ný. Bacha, vole.“

Vzpo­mín­ka Pav­la Weis­se­ra:
„Asi v roce ′91 se uva­žo­va­lo o leze­ní jako o novém olym­pij­ském spor­tu. Kona­la se schůze repre­zen­ta­ce, na kte­ré vystou­pi­la Komi­se pro­ti dopin­gu a před­lo­ži­la repre­zen­tan­tům seznam zaká­za­ných ana­bo­lik. Samo­zřej­mě tam s námi byl i Svišť, tou dobou nosil čelen­ku jako Patrick Edlin­ger, tak si to dob­ře pama­tu­ju. Měli jsme za úkol si ten seznam pro­stu­do­vat a v tom se Svišť při­hlá­sil:

„A tyhle lát­ky ze sezna­mu mně pomů­žou zlep­šit výkon?“

Dok­tor­ka nám zača­la vysvět­lo­vat, že ana­bo­li­ka způ­so­bí nárůst sva­lo­vé hmo­ty, což pro lez­ce vlast­ně nemu­sí být ide­ál­ní. „Ty bys tyhle lát­ky pou­ží­val, pokud by fun­go­va­ly?“ zepta­la se dok­tor­ka Sviš­tě. On odvě­til: „Urči­tě. Chcu si vylézt nej­těž­ší ces­ty a na něja­ké komi­si a olym­pi­á­dě mi nezá­le­ží.”

Začát­kem deva­de­sá­tek vní­mám tvo­je nej­vět­ší výko­ny a záro­veň tam mám pocit, že to je tako­vé tem­né, „satan­ské obdo­bí“. A proč jsem na to došel, jsou tře­ba návaz­nos­ti na Sv. Vin­cen­ta. Jak to k tobě při­šlo? Co to bylo za obdo­bí a kam se to odvi­nu­lo?
Ke Sv. Vin­cen­to­vi jsem se dostal úpl­ně parád­ně. Jsem byl na kou­pa­liš­ti s Kamín­kem a on tam měl ňáký Reflex nebo něco, hned jed­no z prv­ních vydá­ní. A tam byl Sv. Vin­cent. Nic jiné­ho mě tam neza­u­ja­lo, jen Sv. Vin­cent. Měl tam něja­ké svo­je obra­zy a ješ­tě tam byl vyfo­ce­ný. Tak jsem si s ním pře­če­tl člá­nek a zjis­til, že on je úpl­ný magor! Pros­tě per­fekt­ní. Pak jsem četl ješ­tě pár něja­kých dal­ších člán­ků a říkal jsem si: „Do piče, to je šíle­nec, pará­da.“

A pak jsem šel tady na obchod­ňák na Mari­nu, kde se pro­dá­va­la něja­ká elek­tro­ni­ka. Měli tam asi šest, mož­ná dva­cet CD, to byla ten­krát novin­ka. A mezi nima bylo jed­no od Sv. Vin­cen­ta.

„Cože, piča? Sv. Vin­cent vydal CD? Ty vole, tak to si musím kúpit.“ Tak jsem si za stov­ku kúpil jed­no CD, to bylo dost peněz ten­krát. Došel jsem dom, pus­til jsem si ho a teď… totál­ní šok. A si říkám: „Ty pičo, to je kokot, to se nedá poslou­chat.”

Ale pak pře­vládlo to, že: „Pičo, nasrat! Dal jsem za to sto korun, tak to budu posl­úchat!“ A nor­mál­ně jsem to posl­úchal, až sem se k tomu pro­po­sl­úchal. Taky jsem si to pouš­těl před­tím, než jsem šel spát. Víš, jak jsi mla­dý člo­věk, posl­úcháš muzi­ku, dostá­váš se do jiné dimen­ze… A pro­to su taký kokot. Pros­tě se mi to líbi­lo, úpl­né nad­še­ní ze Sv. Vin­cen­ta. Komu­ko­liv to zazpí­váš, tak ti oka­mži­tě řek­ne, že jsi čis­tý blá­zen. A když by sis to CD posle­chl, tak že si dva­krát blá­zen.

No, a říkals, že jsi sám o sobě dost tem­nej, tak v čem spo­čí­vá ta tem­no­ta?
Mně pořád říkajú vše­ci, že su nega­tiv­ní, čove­če. Moji blíz­cí. Cel­ko­vě v pohle­du na věc to prý hod­no­tím dost nega­tiv­ně. Jako víš co, já su dost nega­tiv­ní i dost pozi­tiv­ní. Jed­no bez dru­hé­ho nejde.

(Rádi bychom doda­li, že Sviš­ťo­vy hard­co­re ces­ty jako prá­vě „Abso­lut­ní vědo­mí“ (10/10+, Bec­kov, video) nebo „Napalm“ (10, Děra­vá ská­la) mají pří­mou sou­vis­lost se Sv. Vin­cen­tem, kdy odka­zu­jí na jeho pís­ně. Díky inspi­ra­ci Sv. Vin­cen­ta Nie­tz­s­chem, resp. Ladi­sla­vem Klí­mou, pak Svišť nava­zo­val dal­ší­mi názvy jako „Appen­dix 3“ (10‑, Sloup) nebo již zmí­ně­ným Ippo­li­tem (10-) a dal­ší­mi, pozn. red.)

5. MOTIVÁTOR

„Proč lezeš tak špat­ně? Kdo je tvůj guru?“

Asu­o­va vzpo­mín­ka ze Slou­pu, kvě­ten 2011:
„Tu se však obje­vu­je Tomas a s laš­kov­ním pozdra­vem: ‘Heil, Hit­ler!’ nazna­ču­je, že bude vese­lo a já nemu­sím mít strach, že nebu­du mít s kým lézt. Navíc tak při­chá­zí vrchol dne a sice kla­sic­ká lin­ka „Jan­zen“ 8/8+. Ke tře­tí­mu je to pěšin­ka, jak by řek Vil­da, ale pak se leze víc noha­ma, a to sme my shy­ba­ři v pjer­du­lej, žes… Tomas radí vskut­ku famóz­ně, někte­ré kro­ky by mě snad ani nena­padlo někdy vymys­let, nohy furt stří­lí, tělo se točí jak had a málo­kdy je mož­nost vůbec vydech­nout.

Fas­ci­nu­je mě prů­po­víd­ka o tom, že se pak mám o nic zved­nout a posta­vit nohy na prej stu­py, to už fakt vzdá­vám a dyby typ nehecl, ať aspoň někam sko­čím, tak tam visím jak pytel ješ­tě teď. Skok do liš­ty sice pro­šel, ale pak málem při­šel pád z madel, kdy mi uje­ly obě nohy a dokon­ce i ruce, nechá­pu jak­to­že sem nespad. Hec mega, radost ješ­tě víc a nako­nec mno­ho kři­ku pro nic. Dole mě Tomas uzem­ňu­je:

„Víš, proč lezeš tak špat­ně?
Pro­to­že TY NEUMÍŠ LÉZT!“

Typ si pak jen tak zku­sí „Muže s dítě­tem v očích“ (10-) a „Jan­ze­no­vu pověst“ (7C+ boul­der) a já už musím zce­la jis­tě valit dál…

Kdy­si mě fas­ci­no­va­lo, jak jsme se potka­li ve Slou­pu a tys měl lezeč­ky „Usá­ma bin Ládi­nov­ky“. Ptal jsem se tě: „Proč tam máš ten nápis?“ A tys říkal něco ve sty­lu: „To musíš mít něco pořád­né­ho říz­né­ho, jinak, kur­va, nic nevy­le­zeš.“ V čem spo­čí­va­jí ty drob­né pod­po­ry, kte­rý­mi to leze­ní dovy­chy­tá­váš?
To jsou tako­vé ty pod­po­ry, co má kaž­dý… Usá­ma bin Ládin, to si vzpo­mí­nám. Víš jak se jme­nu­jou moje boty teď? Vče­ra jsem si je popi­so­val. „Dru­há vlna“.

Já si nazý­vám ty lezeč­ky, pro­to­že mám dvo­je nebo tro­je stej­né páry v bato­hu, tak abych poznal, kte­ré pat­ří k sobě, abych to nemu­sel stu­do­vat dlou­ho. Tak­že to má tako­vý pro­za­ic­ký důvod. Ale ty názvy jsou dob­ré. Jed­nou se mi líbil borec, kte­ré­ho jsme potka­li v Ospu. Měl na autě napsa­né něja­kou kří­dou pře­le­zy. Že se tím tak sna­žil posi­lo­vat, že ve Špa­něl­sku vyle­zl tu, ve Fran­cii zase tu ces­tu. A byl na to hrdý, že to pře­le­zl. Tak jsem si říkal: „Pará­da, že se nesty­dí.“

___________________________

Pro lep­ší ilu­stra­ci vychy­tá­vá­ní, zmí­ní­me ješ­tě něko­lik drob­ných pří­bě­hů

• Jako asi jedi­ný v repub­li­ce pou­ží­val, podob­ně jako jed­nu dobu lez­ci ve Fon­ta­i­ne­bleau, kala­fu­nu. O seká­ní padlo něko­lik vět již výše v tex­tu. K tomu snad jen dodá­me Toma­so­vu poznám­ku o tom, jak jis­tý směr na Lido­mor­ně nase­kal tak dob­ře, že ani Adam, kte­rý dělal prv­ní pře­lez, nepo­znal, že je jeden chyt tes­lý. Na což je Svišť pat­řič­ně hrdý dodnes.
  
• V repub­li­ce byl jed­ním z prv­ních, kte­rý se nebál secvi­čit ces­tu sho­ra na TR, podob­ně jako Fran­cou­zi. Za secvi­če­ní a násled­ný vol­ný pře­lez morá­lo­vé ces­ty „Tes­ta­ment“ 8+ na Vaňou­so­vých dírách dostal dokon­ce oce­ně­ní Výstup roku.
  
• Na stej­ném mís­tě by neby­lo od věci zasta­ve­ní u ces­ty „Curio“ 10-. Pro výhod­něj­ší pozi­ci v závě­ru klí­čo­vé­ho boul­d­ru si na men­ší polič­ku při­pra­vil žulo­vou kost­ku, kte­rá mu měla pomoct v náta­hu do spoďá­ku. „V horách ti taky leží šut­ry růz­ně na poli­cích,“ argu­men­to­val teh­dy. Sho­dou okol­nos­tí, při pře­le­zu nechtě­ně kost­ku sho­dil a nako­nec tak, i přes původ­ní sna­hu o uleh­če­ní, ces­tu vyle­zl čis­tě.
  
• Kre­a­tiv­ní řeše­ní Tomas před­ve­dl v ces­tě „50. den“ 9/9+, kde je v napros­to hlad­ké plot­ně koroz­ní čin­nos­tí vody vyka­pa­ných pou­ze něko­lik dírek. Aby v nich doká­zal lépe stát, ustřih­nul si na jed­né lezeč­ce díru pro palec. Netře­ba dodá­vat, že při pří­pad­ném pádu z boul­d­ru hro­zí lez­ci nepří­jem­ný pád na poli­ci a nej­ná­chyl­něj­ší v té situ­a­ci bude prá­vě onen obna­že­ný palec.
  
• Co by člo­věk neu­dě­lal pro pře­lez, že? Někdy sta­či­lo odstřih­nout kus lezeč­ky, jin­dy lep­ší rov­nou lezeč­ku nebrat. To byl i pří­pad „Epi­ty“ 9 (zko­mo­le­ni­na fran­couz­ské­ho „Eh Puti­an!“ – nadáv­ka, kte­rou Fran­cou­zi pou­ží­va­li nejen při selhá­ní v ces­tě, pozn. red.). Pro lep­ší mož­nost zahák­nu­tí prs­ty u nohou pou­žil Svišť na pře­lez pou­ze jed­nu botu.

6. PRÁCE

„Leze­ní je srov­na­tel­né s peně­zi v tom, že je obo­je úpl­ně pomí­je­jí­cí.“

Jak to máš se vzta­hem k prá­ci?
Čas­to říkám jed­nu větu: „Co by člo­věk neu­dě­lal pro to, aby nemu­sel nic dělat?” Ty vlast­ně pod zámin­kou toho, že „teď vydě­láš pení­ze a pak už budeš zajiš­tě­ný“ se vlast­ně furt nechá­váš nachy­tá­vat na ty pení­ze a jdeš po tom, že je vydě­lá­váš. Ale vlast­ně to nej­cen­něj­ší, co máš, je ten čas, kte­rý během toho zane­dbá­váš. Prá­ce je zlo, kte­ré je tře­ba odstra­ňo­vat ane­bo ale­spoň zmír­ňo­vat. Zkra­cu­je život zhru­ba o osm hodin den­ně…

Ale tak tebe baví tvo­je prá­ce, ne? Děláš stě­ny.
Baví. Vydě­lá­vat pení­ze je taky zába­va, pro­to­že ti dělá straš­ně dob­ře, když ti dojdou na účet. Před­stav si, člo­věk je tak zou­fa­le ubo­hý tvor, že mu dělá radost, přes­to­že si uvě­do­mu­je všech­ny sou­vis­los­ti, že se to čís­lo na účtu zvý­ší. A není šan­ce, snad jen pro někte­ré vyvo­le­né, aby ses toho­to poci­tu zba­vil.

„Prá­ce je zlo, kte­ré je tře­ba odstra­ňo­vat ane­bo ale­spoň zmír­ňo­vat. Zkra­cu­je život zhru­ba o osm hodin den­ně…“

Asu­o­va vzpo­mín­ka ze zimy 2012:
„Tomas pohl­cen pra­cí, málo­kdy po šichtě pomys­lil na cos jiné­ho než leze­ní. A tak aby se Ver­ti­go v Bla­vě pro­jed­nou pro­mě­ni­lo v ino­a­ký počin, pozval jsem ho na dru­hou stra­nu Duna­je do diva­dla Aré­na. Kva­li­tou nabi­tá před­sta­ve­ní mne tou dobou při­nu­ti­la občas si sem udě­lat výlet a Svišť vlast­ně ani nena­mí­tal. Po skon­če­ní a ova­cích, kdy jsem si nemohl odpus­tit super­la­ti­vy, mne opět pro jed­nou uzem­nil:
„No, jako dob­rý prů­měr.“
Neda­lo mi to a ptám se: „A cos viděl lep­ší­ho?“
Jen se pou­smál a kon­sta­to­val: „Nic, já su v diva­dle popr­vé!”

7. CESTY

„Nee­xis­tu­jí zlo­mo­vé body. Tak­že nee­xis­tu­jí ani zlo­mo­vé ces­ty.“

Pří­běh jed­no­ho nástu­pu:
Ona kre­a­tiv­ní moti­va­ce je esen­ci­ál­ní i pro samot­né pře­le­zy. Pří­kla­dem může být prvo­vý­stup highballem „Men­tál­ní­ho výto­ku“ (7C+), kde při pádu v cru­xu ve výle­zu může dojít k nepěk­né­mu pocu­chá­ní v men­ší sou­těs­ce. Aby Tomas vše zvlá­dl, požá­dal jis­tou žen­ši­nu před pře­le­zem, aby mu uká­za­la svá ňad­ra. Dal­ší moti­va­ce snad byla jas­ná a boul­der se tak dočkal prv­ní­ho a za pat­náct let exis­ten­ce dosud také asi jedi­né­ho pře­le­zu.

• „Čaro­dě­jův učeň“ (11- dle Ada­ma, pův. 10+, Vaňou­so­vy díry)
• „Kud­lan­ka nábož­ná“ (10+, pův. 11‑, Lido­mor­na)
• „Abso­lut­ní vědo­mí“ (10/10+, pův. 10+, Bec­kov)
• „Napalm“ (10, Děra­vá ská­la)
• A dal­ší – seznam prvo­vý­stu­pů v ČR

Kte­ré ces­ty byly pro tebe prů­lo­mo­vé nebo něčím inspi­ra­tiv­ní?
Chá­pu, že se ptáš, ale ony nee­xis­tu­jí. Nee­xis­tu­jí zlo­mo­vé body. Tak­že nee­xis­tu­jí ani zlo­mo­vé ces­ty. Pro mě je kaž­dá ces­ta stej­ná a kla­sic­ky ta posled­ní je nej­dů­le­ži­těj­ší.

To je v poho­dě. Ale na poza­dí jde cítit něco jiné­ho. Tře­ba „Čaro­dě­jův učeň“ (viz Pří­běh ces­ty, pozn. red.), ten mi při­jde, že tě vysti­hu­je. Nevím, co tě moti­vo­va­lo, že jsi zvo­lil tenhle název.
Moti­vo­va­lo mě to, že jsem viděl pohád­ku „Čaro­dě­jův učeň“. To je mega pří­běh, je straš­ně půso­bi­vý. A v tom je i ta tem­no­ta. Kur­va ty makáš, děláš všec­ko, co máš, a teď to kolo osu­du a času tě vál­cu­je. A ty si pořád jedeš to, co máš, ale nic s tím neu­dě­láš. Buď ti něco pomo­že a vyhra­ješ to, a nebo ti nic nepo­mo­že, a to tě pře­vál­cu­je. (Text Ros­ti Toman­ce z Mon­ta­ny 6/1996, pozn. red.)

Pře­ce jenom bych se ale­spoň u jedi­né ces­ty zasta­vil – „Sanj­ski par“ (8c v Ospu, tou dobou nej­těž­ší ces­ta východ­ní čás­ti Alp, pozn. red.).
Ty si pama­tu­ješ „Sanj­ski par“? Já si ho taky pama­tu­ju. Zkou­šel jsem ho, když byl ješ­tě pro­jekt.

A proč jsi ho teda nedo­le­zl?
Buď jsem na to neměl. Nebo tam hrá­lo roli i zdra­ví. Měl jsem ten­krát něja­ké žalu­deč­ní vře­dy a zkou­šel jsem to pak v létě, to byla úpl­ně na piču pod­mín­ka, a na pod­zim jsem se k tomu nedo­stal. Už jsem byl na tom zdra­vot­ně ble­dě. Pak to šlo do kytek.

Mimo­cho­dem, co strach při leze­ní?
S tím pra­cu­ju pokaž­dé, když lezu na pís­ku. Víc než bych chtěl. Je to jenom čis­tý strach a nic jiné­ho. Je to stej­né, jako když jsem lezl popr­vé na prv­ním. Bylo mi dva­náct roků, lezl jsem nějakú troj­ku. Všech­no bylo polo­že­né a kou­sek byl kol­mý. V mojí před­sta­vě bylo všech­no kol­mé a pak tam byl obrov­ský pře­vis. Vyle­zl jsem ruka­ma nad ten pře­vis, ote­vře­ly se mně ruce a spa­dl jsem. Když jsem padal, tak jsem si říkal, že to je konec. Hoto­vo. Konec svě­ta. Že to nepře­ži­ju, to je jis­té. Pode mnou byla ta Pála­va a jeze­ra a já jsem padal. Tepe, můj spo­lu­le­zec, mě jis­til přes rame­no a byl stej­né kon­sti­tu­ce jak já. Měl čty­ři­cet kilo. Ale nor­mál­ně mě zachy­til. Zůstal jsem viset v tom laně na hruďá­ku v dra­čí smyč­ce. A visel jsem. „Piča, zázrak! Já jsem pře­žil!“

Máš něja­ké ces­ty v Ádru, Labá­ku, Ráji nebo tak?
Vůbec nikde kro­mě Ádru, kde jsem se při­ple­tl. Mám ale slav­né ces­ty! Já se, kur­va, umím při­plést. Tak­že: když dělal Aleš Morá­vek s Petrem Mockem ces­tu „Čára fixem“ (IXb), tak jsem se k tomu při­ple­tl, že jsem tam jako spo­lu­au­tor napsa­ný. Pak Čadis (Tomáš Čada, pozn. red.) když dělal „Bílou vál­ku“ (RP IXb), tak jsem se k tomu taky při­ple­tl, tak jsem tam taky jako autor napsa­ný, a pak s Márou Žákem jsme udě­la­li – to jsme oprav­du byli prvo­vý­stup­ci, aji on, aji já – a to se jme­nu­je „Morav­ské lega­to“ (RP Xa), ješ­tě to nemá pře­lez. Nikdo to nešel zatím lézt. Ale není divu. Je to ces­ta, kerú roz­dě­lal Igor Koller s Ciká­nem (Stan­da Lukav­ský, pozn. red.) někdy v osm­de­sá­tých letech. A skon­či­li v tako­vé hlad­ké stě­ně a my jsme to dolez­li. A je to fakt pěk­né, ako­rát že… Nechut­né je, že je to na Har­fu, kde je ten spo­dek tako­vý soli­vý. Jinak je to hroz­ně pěk­né leze­ní. No, jako vět­ši­na cest na pís­ku. Je to dob­ro­druž­né, sice si úžas­ně zale­zeš, ale když se tomu vyhneš, tak se taky nic nesta­ne.

„Písek? Je to dob­ro­druž­né, sice si úžas­ně zale­zeš, ale když se tomu vyhneš, tak se taky nic nesta­ne.“

Vní­máš u někte­rých cest, že v tobě zane­cha­ly něja­ký dojem? Nemu­sí být nej­těž­ší, ale že byla něčím nato­lik zají­ma­vá, aby sis ji zapa­ma­to­val.
Tobě bych to zrov­na při­rov­nal k žen­ským. Kte­rá žen­ská v tobě zane­cha­la jaký dojem, co? (smě­je se) To já tak naschvál, abys mně nedá­val tak těž­ké otáz­ky.

Ne, k těm cestám. Samo­zřej­mě vní­máš, že někte­ré ces­ty ve tvé his­to­rii byly zlo­mo­vé, ty si spo­leč­nost zapa­ma­tu­je a ty jiné zapad­nou. Ale ty dyž lezeš, tak to neře­šíš. Řešíš kaž­dou ces­tu jako ori­gi­nál. Neře­šíš, jest­li bude zlo­mo­vá. A nevíš, jest­li bude, nebo nebu­de. A navíc s věkem se to mění. Někte­ré ces­ty po dese­ti letech nabe­rou obtíž­nost, jiné ztra­tí obtíž­nost. Spíš je to o tom poci­tu… Já su nála­do­vý člo­věk, tak­že já to mám pod­le nála­dy. O tu ces­tu nejde, jde o tu nála­du. Co tam bylo za lidi, jaká to byla situ­a­ce…

Jaké ces­ty vyhle­dá­váš?
Mě čas­to neza­jí­ma­jí ty ever­gre­e­ny, ces­ty, kte­ré zaujmou všech­ny. Čím su star­ší, tím víc se mi líbí tako­vé ces­ty, na keré se podí­váš a vlast­ně logic­ky nedá­va­jí žád­ný smy­sl, nedá se to ani nijak kon­kre­ti­zo­vat. Čas­to vyle­zu bou­ler, kde si na kon­ci řek­nu, že jsem si pěk­ně zale­zl. A to je celé. Ty boul­d­ry ani nemů­žeš nikam zare­gis­tro­vat.

Tak jsem lezl celou dobu ve Chři­bech – ty boul­d­ry mně při­padly, že nejsou hod­ny toho, aby je člo­věk někde regis­tro­val. Trá­víš tam čas, což to je ta čin­nost. Ne to, že boul­der zapí­šeš a dáš mu čís­lo. A pro­to­že to mám doma, tak jsem tam trá­vil hod­ně času. Pro­to jsem ani nikdy nechtěl vydá­vat prů­vod­ce na Chři­by. A teď když vidím, že je ten prů­vod­ce vyda­ný, tak přes­ně vidím, proč jsem to nechtěl.

To vůbec není pod­sta­ta toho, co tam člo­věk pro­vá­dí. Ve Chři­bech jsou leh­ké pro­blémy. A ty si tam hra­ješ s tou ská­lou. Ve chví­li, kdy tomu dáš čís­la, názvy, udě­láš prů­vod­ce, tak tam všich­ni začnou jez­dit a začnou tam lézt. Ale oni si tam neje­dou „hrát“. Jedou tam pře­lézt ten pro­blém, a při­tom je ten pro­blém úpl­ně nepod­stat­ný, jenom dru­hot­ný pro­dukt. A na dru­hou stra­nu obdi­vu­ju, že někdo doká­že vyme­zit boul­der a dát mu obtíž­nost. To je obdi­vu­hod­né. Šak to děla­jí jenom ti nej­vět­ší bor­ci.

Já tře­ba lezu boul­d­ry po Ště­pá­no­vi (Strá­ní­ko­vi, pozn. red.) nebo po Ros­ťo­vi (Šte­fán­ko­vi, pozn. red.) a říkám si, že je per­fekt­ní, že to udě­la­li. Já jsem tam byl tře­ba před nima nebo po nich na tom stej­ném mís­tě, ale nedo­ká­zal jsem to nijak zhmot­nit. Oni dojdou a zkon­kre­ti­zu­jou to.

Tak­že vní­máš, že v tomhle ohle­du nejsi dosta­teč­ně kre­a­tiv­ní?
To je něco jiné­ho. Dyž lezu, tak mě čas­to zachvá­tí jenom ten pohyb nebo jenom to, abych dělal to, co si před­sta­vu­ju. A vlast­ně nevní­mám linii, kte­rá by se měla dodr­žet. Já si to dělám, jak chcu já. Jak to chce moje tělo.

Těch pro­blé­mů na šut­ru může být neko­neč­ně, ale my si defi­nu­je­me tři a tím pádem se obí­rá­me o dal­ší mož­nos­ti…
Přes­ně. Já dojdu k bal­va­nu a teď už to vidím. Už tam vidím něco, co tam ani není. Vidím, jak se to všec­ko pro­lí­ná. No blá­zen. Zpra­va dole­va, zle­va dopra­va. Teď jsem si uvě­do­mil, že už jsem koneč­ně dospěl do stá­dia jak Zde­nál (Zde­něk Koneč­ný z Kra­su, pozn. red.). Na těch boul­d­rech je supr, že to nikdo nevi­dí. Není tam žád­ný nýt, déšť to smy­je a mech zaros­te. A je to vyře­še­né.

Co je pro tebe gró leze­ní?
Dneska jsem sly­šel něja­ké­ho bor­ca, kte­rý si vyrá­bí vlast­ní leta­dla. Říkal, že na nich nepo­tře­bu­je dělat žád­né rekor­dy. Že mu sta­čí na nich deset minut letět. On to má úpl­ně stej­ně jako já v leze­ní. Sám si to vymys­lí, pak si to vyro­bí a letí. Vůbec nepo­tře­bu­je dělat rekor­dy, jenom potře­bu­je ten pocit. To by byl dob­rý lezec… Co ses to ptal?

Jo a tohle! Ten pilot s nad­sáz­kou říkal: „Někdo to dělat musí.“ A já jsem si to v pat­nác­ti vybral, že buď spáchám sebe­vraž­du, nebo budu nej­lep­ší na svě­tě v leze­ní. A věděl jsem, že se to nemu­sí stát, že budu nej­lep­ší na svě­tě. A co potom? A potom se nedá nic dělat a musím teda lézt. A tak jsem lezl a lezu doteď­ka.

Co tě na leze­ní vlast­ně sere?
K leze­ní je nut­né ces­to­vat. Ale já nerad ces­tu­ju, já nej­su ces­to­va­tel. Co jsem byl po svě­tě, tak jenom kvů­li leze­ní. Ne kvů­li tomu, že je tam jiná kul­tu­ra nebo jiní lidi. Je to vždyc­ky inspi­ra­tiv­ní, když už tam jsi, tak to tak je. Ale já si to doká­žu před­sta­vit. Když si doma sed­nu a dám se do kli­du, tak přes­ně vím, že na dru­hé stra­ně svě­ta je člo­věk jako já, a že to je úpl­ně stej­ný kokot. A nepo­tře­bu­ju to pozná­vat. To je všu­de stej­né.

8. MYSTIK

„Proč se o to, kur­va, sna­žíš? My víme, že jsi jedi­neč­ný.”

Co duchov­ní rovi­na leze­ní?
Jeden duchov­ní záži­tek si pama­tu­ju z Fon­ta­i­ne­bleau. Samo­zřej­mě ty zážit­ky máš vždyc­ky v tom, co děláš. Když budeš tan­co­vat, tak ho budeš mět u tan­co­vá­ní… Já jsem chtěl vylézt jeden boul­der – „Car­nage“ 7C. Byd­le­li jsme ve sta­nu, při­je­li jsme tam sto­pem a byli jsme tam asi na čtr­náct dní. Ten boul­der jsem měl na spa­de­ní a jinak všech­no v oko­lí už jsem vyle­zl. Pořád to bylo vlh­ké, nebo jsem byl sla­bý nebo něco. A posled­ní týden jsem věno­val čis­tě tomu boul­de­ru. Nic jiné­ho. Tak­že jsem to šel asi tři­krát zkou­šet a nemohl jsem to vylézt.

Jed­no ráno jsem tam zas došel, teď jsem tam seděl, zase jsem věděl, že to bude úpl­ně bez­na­děj­né jako ty poku­sy před­tím. Zase to bude na hra­ně – téměř jo, ale nako­nec ne. A teď jsem tam tak seděl na kame­ni a měl jsem krás­ný duchov­ní záži­tek, že jsem pocho­pil. Něco ke mně pro­mlu­vi­lo: „Proč se o to, kur­va, sna­žíš? To je zby­teč­né chtět to za kaž­dú cenu vylézt. My víme, že jsi jedi­neč­ný, že jsi ori­gi­nál­ní, a nikdy se to nezmě­ní tím, jest­li to vyle­zeš, nebo nevy­le­zeš. Pros­tě tak to je.“ No a pak jsem šel a vyle­zl to – víš, aby ta pohád­ka byla dokon­če­na… (smě­je se) Ale je to v zása­dě jed­no. Tohle jsem tam pocho­pil. Že se o něco hlu­bo­ce sna­žíš, ale vlast­ně se sna­žíš pro­to, že si chceš něco doká­zat. Chceš to doká­zat sobě a chceš to doká­zat ostat­ním. Ale to děláš úpl­ně zby­teč­ně, pro­to­že ty už ori­gi­nál­ní jsi a už ses tak naro­dil.

Co říci závě­rem?
Nej­víc se mně ule­vi­lo, když se pak obje­vil Adam. Pro­to­že jsem viděl: „Ten­to člo­věk vyle­ze všech­ny moje nevy­le­ze­né pro­jek­ty a budu mět koneč­ně klid.“
A to se taky sta­lo.

__________