TOMÁŠ ČADA

Brzy si uvědomil, že pokud má výkonnostní cíle, a ty měl, klábosení u piva ho nikam neposune. Díky svým vizím, tréninku a pískařskému oku zanechal nejen krásné, logické linky, ale i vzkaz pro další generaci: „I u nás mohou vznikat směry srovnatelné s těmi na vápně.“

TEXT: SIMONA ULMONOVÁ, FOTO: ARCHIV TOMÁŠE ČADY, KAREL VLČEK
| PROSINEC 2019

TOMÁŠOVY NOVOTY

Posledních 20 let se sice prohání skalami většinou už jen na kole, přesto se jeho cesty těší pozornosti i dnes. Byl u nás jeden z prvních, který po vzoru Kurta Alberta a dalších zahraničních lezců přelézal cesty v RP stylu. Nový, svěží a sportovnější styl, na který už poctivě trénoval, přenesl i do vlastních cest na domácím hřišti v Teplických skalách, Křížovém vrchu a Adršpachu. Vytvořil tak nespočet krásných, těžkých, logických linek až do desátého stupně.

Je jasné, že tyto novoty, mezi které patřilo i magnézium za pasem nebo rozumná vzdálenost mezi kruhy, přinesly i řadu negativních ohlasů… Ale který průkopník to měl lehké? Lezci jako Tomáš Čada ukázali další generaci, že i u nás mohou vznikat směry světového formátu, srovnatelné s těmi na vápně, a nemusíme ani dělat nějakou zásadní revoluci v pískařských pravidlech. To by stejně žádný pravověrný pískař nechtěl.

„Myslím si, že na písku je dost prostoru pro klasické i modernější cesty. Hlavní je zdravý přístup k lezení. Byl jsem vždycky zastáncem tolerance a vzájemného respektu mezi lidmi,“ říká Tom.

Tome, už je to více než 20 let, co jsi zmizel z lezecké scény. Dá se vůbec písku zarytého hluboko pod kůží zbavit?
Fakt je, že ve skalách moc vidět nejsem, ale dění stále sleduji, občas zajdu na Ostaš nebo Bor na bouldry a výjimečně jdu lézt i s lanem. Písek pod nehty mám tedy asi stále. Bydlím nedaleko skal, nyní v Polici nad Metují, a navíc máme v Teplicích lezecko-bikový krámek Redpoint. Bouldrování je časově míň náročné a docela mě to baví. Nejde ale dělat všechno, a když už něco dělám, tak to chci dělat pořádně.

Co děláš nejraději teď?
Momentálně má přednost horské kolo v létě a běh na lyžích v zimě, ale i to šidím, protože se snažím být víc se svým malým synkem a vůbec toho nelituji. Vzpomínám si, že když jsem byl kdysi v Americe a ptal jsem se Tonyho Yanira (vynikající americký lezec 70. let, pozn. red.), jestli ještě leze, řekl: „Ne, už jezdím jen na horském kole.“ Můj příběh je tak nějak podobný… Protože jsem měl různá zranění a často mi chyběl parťák na lezení, tak jsem prostě začal dělat něco jiného – jezdit a později i závodit na horském kole.

GURU JMÉNEM MÍRA ŠMÍD

Vyrůstal jsi v Náchodě, do skal tedy nedaleko. Kdo ti ukázal první krásy pískovcového lezení?
Taťka mě od mala učil vztahu k přírodě a protože jsme měli chalupu nedaleko Bišíku, vyráželi jsme do přírody hodně často. Bez lana jsme zdolávali nějaké ty dvojky, trojky. Obdivoval jsem ho, že se o mě nebál. Spíš mamka dostala strach, a tak mě radši přihlásila do horolezecké školy, kterou vedl Vašek Bruckner, abych se něco naučil. Tehdy jsem také vylezl na první seriózní adršpašskou věž – na Krále. Krátce po tom jsem vstoupil do náchodského horolezeckého oddílu, kde jsem byl nejmladší a mými učiteli a spolulezci byli Joska Balcar, Joska Habr, Zdeněk Hejcman a Míra Burian.

Pamatuji si jako malá Skalní hotel, kde jsem měla respekt před všemi Mocany, Šmídy, Cikány a taky velkým medvědem. (směje se) Přišel jsi mezi tuhle partu hodně mladý, to musela být škola se vším všudy…
Začal jsem lézt, když tolik mladých ve skalách nebylo. Mezi touhle partou jsem byl opravdu nejmladší, bylo mi 13 let a od 15 let jsem byl ve skalách každý víkend. V hospodě jsem seděl s partou, popíjel limču nebo jedno pivo a učil jsem se od nich dobré i špatné. Od každého jsem si vzal něco. Takový můj guru byl později určitě Míra Šmíd. Společně jsme toho sice moc nepolezli, ale byl to pro mě kámoš, kterého jsem často navštěvoval. Učil mě takové té orientaci v životě. Byl mediálně známá osoba a měl dar vyjít s kýmkoliv. Dokázal se, jako jeden z mála, lezením živit: psal, fotil, točil filmy, dělal přednášky a v tehdejším komunistickém systému prostě uměl fungovat.

– „V TOM SYSTÉMU UMĚL FUNGOVAT.“ (Tomáš Čada vlevo a Míra Šmíd, Šumperk 1983) –

80. léta se pro tebe stala zlomová. Do Teplických skal a Adršpachu přibyli další mlaďáci, se kterými jste zopakovali nejednu legendární cestu. Mezi nimi i nádhernou, vzdušnou „Kalamárku“ nebo vyhlášený „Bojogénes“ na Chrámové stěny. Jak na tu dobu vzpomínáš?
Naše parta mladých se tenkrát scházela na Cedulárně na Bišíku. Tahle setkávání nebyla jen o lezení, ale i o klábosení u piva, což se někdy zvrtlo a kalili jsme až do rána. Brzy jsem si uvědomil, že tudy cesta nevede, pokud mám nějaké výkonnostní cíle… A ty jsem měl! V té době jsme se snažili opakovat vyhlášené klasické cesty. Lezl jsem s Milanem Baldrychem, Lubošem Benešem nebo s bratry Walzlovými. Postupně jsem se zaměřoval víc na prvovýstupy, kterých jsem nejvíc udělal s Bohoušem Machem. Ten nejen, že vyráběl kruhy, ale měl i dobré tipy na nové směry.

NATLOUCT, VYTLOUCT

Jenom v roce 1982 jsi udělal 63 prvovýstupů! Řídili jste se heslem: „Kde se udrží sníh, udrží se i horolezec?“ Snažili jste se cíleně o linky, které se zdály nedostupné?
Vedl jsem si pečlivou evidenci, bavilo mě vědět o každé věži a o cestě na ni. Na tom rčení o sněhu určitě něco pravdy je – v zimě byl navíc čas na procházku po skalách a na hledání nových možností. Nehledal jsem ale asi úmyslně na pohled nedostupné směry, spíš mě zajímaly logické nevylezené linie.

V roce 1982 jsi s Lubkou Benešem, Radkem Myškou a Jirkou Malíkem udělal cestu „Gravitační komplexy“ IXc, RP Xa na Papriku, za kterou jste získali ocenění Výstup roku. Krásný směr a na tu dobu i hodně průlomový…
To byla super stěna, ale stejně tak jsem měl radost z cesty „Happy End“ IXc na Věž Jardy Berana, kterou nám někdo z vrcholové komise vytloukl a pak to Alberto zase natloukl zpátky, nebo „Crazy Project“ IXc na Čapku v Ádru. Pro mě bylo vždycky hlavní, aby se naše cesty lezly. Snažili jsme se je zajistit tak, aby byly bezpečné. Lidé by si měli lezení především užít a ne se při tom zabít.

Tomášovo schéma „Gravitačních komplexů“ IXc, RP Xa na Papriku
– TOMÁŠ ČADA VE SVÉ CESTĚ „GRAVITAČNÍ KOMPLEXY“ RP Xa (f: Karel Vlček) –


Vytloukání, natloukání zpět… Bylo to kvůli porušení pravidel?
Nepamatuji si přesně, proč nám „Happy End“ vytloukli, buď kvůli osazení jednoho kruhu ze stavění nebo kvůli vzdálenosti mezi kruhy. Nemyslím, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala, a prakticky všechny naše cesty byly vylezeny podle pravidel. Jedním z důvodů, proč jsem přestal lézt, také bylo, že jsem si chtěl ve skalách odpočinout, a ne se dohadovat, jestli mám bílé ruce, nebo jestli jsem dal kruh tak nebo tak. Tradicionalistická skupina lezců si uzurpovala právo rozhodovat, jak to tady bude, a nechtěla připustit, že někdo jiný by to chtěl dělat jinak. Kolikrát to bylo tak, že cestu sami vytloukli a záhy zase natloukli zpátky podle „pravidel“. Byl to jen boj o autorství, což mi nebylo blízké.

VÍTR ZE ZÁPADU

V roce 1983 ses díky svým přelezům dostal do reprezentačního družstva a taky jsi dostal zelenou pro výjezdy do zahraničí, kde už tou dobou vládlo výkonnostní lezení. Změnilo to nějak tvůj přístup k lezení?
Poprvé vycestovat mi pomohl Mirek Šmíd, protože znal hodně lidí. Otevřel mi cestu, ale pak už bylo jen na mně, jestli se udržím nebo ne. Díky výkonům jsem se dostal do skalkařského výběru a mohl jezdit na Západ dál. Venku jsem zjistil, že se lezení dá dělat i jinak, než jsme byli zvyklí u nás, a snažil jsem se něco z toho přenést k nám na písek.

RP styl, maglajz… To byly věci, které asi u nás nebyly přijímány s otevřenou náručí…
RP styl, se kterým začal ve Frankenjuře Kurt Albert (související film, pozn. red.), mě v Německu hodně oslovil. Říkal jsem si, proč by se takto nemohlo lézt i u nás. Byl jsem jeden z prvních, kdo začal takto přelézat cesty na vápně i na písku. Asi jsem byl i průkopníkem lezení s magnéziem na písku. Přečetl jsem si o tom nejprve několik studií a potom bojoval o jeho legalizaci. Stál jsem si za svým názorem a snažil se ho prosadit z pozice místopředsedy svazu, do které jsem byl zvolen, protože jsem myslel, že něco změním. Ukázalo se, že proti přesile se bojuje těžko, tak jsem s tím skončil. Je to už asi 30 let, ale připadá mi, že jsme stále tam, kde jsme byli tenkrát. Některým lidem magnézium vadí, jiní jsou rádi, že srovnává aktuální podmínky pro všechny. Já v tom mám jasno. Pokud to nevadí přírodě, tak to nevadí ani mně.

„Ve skalách jsem si chtěl odpočinout. Ne se dohadovat, jestli mám bílé ruce, nebo jak jsem dal kruh.“

Nový styl přinesl určitě i nový impuls pro nové cesty…
V té době jsem se už začal připravovat na závodní lezení, a jelikož prvovýstupy zabraly hodně času, tak jsem se více soustředil na přelézání těžkých směrů u nás i v Sasku (1. RP opakování „Fegefeuer“ Xb v Sasku v r. 1984, Výstup roku, 1. RP přelez „Inkvizice“ Xb, opakování „Satisfakce“ Xc, „Klekání“ Xa na flash, pozn. red.). Navíc jsem prvovýstup, dokud jsem ho nepřelezl RP, nebral jako dokončený. Třeba první RP cesty „Bílá válka“ Xb na Eskymačku mi utkvělo v hlavě víc než prvovýstup, který jsme dělali se Svištěm (Tomáš Pilka, pozn. red.). Tenkrát jsem měl odlétat do Ameriky a poslední šance na první RP byla brzy ráno v den odletu. V šest ráno jsem tam vyrazil se svou ženou Ivankou a dopadlo to na první pokus. Dlouho jsem na to vzpomínal. Na sklonku své lezecké kariéry ještě jsem natloukl „Ztracený sen“ Xb na Chrámovkách, ale ten už jsem stihl vylézt jen top rope.

DIKTÁT PRVOVÝSTUPCŮ

Říkáš, že času na prvovýstupy bylo čím dál míň… Proto tenkrát začaly i vznikat cesty shora? Bylo to kvůli urychlení prvovýstupů vzhledem k tehdejším provýstupcovským technikám, kdy se ještě nesedělo ve skyhooku, ale jen v navrtáváku?
Ano, máš pravdu, čas tam hrál určitě také svou roli. Vím, že dělání cest shora je proti pravidlům, ale také vím, že spousta kruhů je osazeno blbě právě díky postupu zespodu. Myslím si, že shora kruhy rozmístíš často líp. Prvovýstup odspodu je především zážitek a dobrodružství pro prvovýstupce. Je to na jednu stranu těžší, ale na druhou stranu si prvovýstupce může kdykoliv odsednout do háčku nebo navrtat. Přelezec tam má sice kruhy už osazené, ale jejich rozmístění ho limituje. Pravda, na rozmístění jištění byla a asi i jsou pravidla – 30 cm od navrtáváku, ale často byl kruh vyhnaný mnohem výš. To znamená, že se pak blbě cvakal, což mohlo mít i fatální následky. Myslím si, že pro přelezce není příběh prvovýstupce to nejdůležitější.

Nicméně cesty odspodu jsou asi i proto, aby se zamezilo nájezdníkům, kteří tlučou cesty hlava nehlava shora?
To byl jeden z argumentů, proč nedělat cesty shora. Podle mě je logické dělat cesty zdola na věže, u masivů bych se tím asi nezatěžoval. Možná se najdou prvovýstupci, kteří sází jištění za jištěním, ale moc jich nebude a pořád si myslím, že na písku úplně přejištěné cesty nevznikají. Myslím si, že na písku je dost prostoru pro klasické i modernější cesty, tak jak tomu je u vás v Labáku. Hlavní je zdravý přístup k lezení. Byl jsem vždycky zastáncem tolerance a vzájemného respektu mezi lidmi.

Přitáhl jsem móresy Západu

Vnímám to tak, že vaše generace netoužila po sportovních cestách, kde člověk jen cvaká a cvaká. S morálem jste problémy rozhodně neměli, což dokazuje i tvé „Klekání“ na flash a mnoho další cest. Nešlo vám spíš o to, ukázat, že i na písku je spousta možností pro těžké směry?
Nevím, po čem toužila naše generace – rozhodně bych to nechtěl zobecňovat. Mně například byly sportovní cesty bližší a to i proto, že jsem myslel na přelezení bez odpočívání v kruzích. Sportovka je podle mě dána charakterem stěny, která neumožňuje jiné jištění než borháky či kruhy. Určitě jsem chtěl dělat na písku cesty srovnatelné s cestami na vápně.

Žádné odpočívání. Čistá síla…

Jednu dobu jsi lezl i hodně sólo…
Nelezl jsem sólo hodně, spíš výjimečně, a občas jen proto, že jsem neměl parťáka. Někdy jsem se jistil, někdy ne. Prožitek při nejištěném sólu je mnohem intenzivnější. Naštěstí toto období netrvalo dlouho a brzy jsem přišel na to, že tenhle hazard za to nestojí. Stejně tak s klasickým lezením mám pořád vnitřní konflikt. Je to neustálé škádlení osudu, což mi není blízké. Jsem pro nějakou rovnováhu.

VOJNA V DUKLE

Na vojně ti přálo štěstí a dostal ses do Dukly Liberec, kde jsi měl v náplni práce místo plazení se v poli lezecký trénink a připravoval ses na první závody…
Do Dukly jsem sice díky Mírovi nastoupil, ale přijímač jsem absolvoval v Trenčíně, kde jsem učil základním vojenským návykům mladé hokejisty. Pak jsem byl asi dva měsíce voják/sportovec, což bylo super, jenže se pro mě nenašlo místo v tabulkách a byl jsem převelen k útvaru do Brna, kde bylo VTJ (Vojenská tělovýchovná jednota).

Výhodou bylo, že po zaměstnání jsem mohl trénovat a občas se dostal ven i na víkend. Díky zkrácení vojenské služby jsem jako absolvent vojákoval jen devět měsíců, což se dalo vydržet. Dokonce jsem díky repre zájezdu do Francie i pár dní přesluhoval.

V Praze na vysoké jsem bydlel na koleji s Bobuláčem (Petrem Čermákem, pozn. aut.), což byl tréninkový maniak… Hodně jsem od něj pochytil. Vedl jsem si deníčky (ukázka tréninkového nahoře a přelezového dole, pozn. red.) a snažil se mít v tréninku systém. Bohužel takovou zátěž později má kloubní pouzdra na prstech nevydržela, což byl další důvod, proč jsem s lezením skončil.

ZÁVODY V OSMDESÁTÝCH

V zahraničí ses setkal s Benem Moonem, Jackie Goodofem a dalšími známými lezci… Kdo tě nejvíc oslovil?
Zase tolik času jsem s těmito lezci nestrávil, ale byli jsme v kempech ve Francii a Anglii, kde jsme společně bydleli i lezli. Určitě to bylo inspirující. Ve skalách jsem se potkal i s legendami, jako byli Patrik Edlinger nebo John Bachar, se kterými jsem si velmi dobře rozuměl i se svou mizernou angličtinou. Snažil jsem se být otevřený a od každého z nich se naučit to nejlepší. Líbil se mi francouzský ladný styl lezení, i když jejich nacvičování s horním lanem mi sympatické nebylo. Na americkém přístupu k lezení mě zase přitahovala taková pohoda, což vyjadřuje motto „Take it easy“, které jsem přijal za své a snažím se ho držet dodnes.

Thomas z Československa

Dříve se závody odehrávaly většinou venku. Pamatuješ si své první?
Do repre jsem se dostal někdy v roce 1984 po ocenění za přelez cesty „Gravitační komplexy“ IXc na Papriku, ale závodit se začalo až později … Tuším, že moje první závody byly boulderové na slovenské Kalamárce, potom 1986 na obtížnost v maďarském Hámoru, lezeno top rope, a ten samý rok na Holštejně, pak v 1988 skálolezecké v Rusku a 1989 v Moravském krasu. Potom přišly první opravdu velké závody v lezení na obtížnost v Norimberku.

Jak se ti na velkých závodech za hranicemi dařilo?
Bral jsem to tak, že pro mě bude úspěch dostat se z kvalifikace. Dvakrát jsem měl štěstí a dostal se až do finále. Později jsem zkoušel závodit i na rychlost, kde mi to šlo trochu líp, ale nejlepší na tom všem bylo, že díky závodům jsme se dostali do zahraničí a na závodech se seznámili s mnoha lezci z celého světa, se kterými jsme se potom potkávali i ve skalách.

Výsledkovka legend, kde chceš být. Svěťák v Norimberku 1989

Myslím, že tvé provýstupářské žezlo převzal v Teplických skalách Alberto (Pavel Hrubý, pozn. aut.). Jak se díváš na současný vývoj ve skalách a vůbec na lezení, které se stalo olympijským sportem?
Přede mnou to byl Miloš Nosek, kterému se říkalo „Oči Teplic“, po mně to je Alberto a jsem rád, že právě on posunul lezení v Teplických skalách zase o kousek dál. Je to typický lokální matador, který dělá spoustu práce ve skalách i pod skalami a pořád ho to baví. Lezení pro mě nikdy nebyl typický sport, to je podle mě pouze závodní lezení. Že je olympijským sportem je fajn, přitáhne to k lezení spoustu lidi i peněz, což má ale samozřejmě i svou negativní stránku – boj o ty peníze. Co se týká závodních disciplín, tak se formát stále hledá. Rychlolezení ve své současné podobě je podle mě mrtvá disciplína a zájem o obtížnost bych řekl taky trochu upadá. O to větší zájem je o bouldering, který se svou dynamikou začíná podobat vertikálnímu parkouru.

– TOMÁŠ ČADA PŘI PRVOVÝSTUPU „LUFTWAFFE“ VIIIc, 1983 (f: Karel Vlček) –

BIKER TOM

Lezecký cajk šel v polovině devadesátých let do komory. Začal jsi hojně jezdit na kole, závodit… V čem je jízda na kole a lezení podobné?
Řekl bych, že jistou podobu to má. První bikeři u nás byli často i horolezci. Na horském kole se jezdí v přírodě, mezi skalami, v horách, takže k lezení to je jenom kousek. Příkladem jsou bajkové Rychlebské stezky, za jejichž objevením stojí také horolezec, který objížděl bouldry na kole. Na biku se nadřeš do kopce a užiješ si zábavu při jízdě z kopce. Nepotřebuješ k tomu nutně parťáka, i když ve dvou je to vždy lepší. Projíždění technických sekcí (bike trial) je vlastně takový bouldering na kole. Najíždění ideální stopy na bajku je stejné jako hledání ideálního programu při lezení. Nevýhoda lezení je, že tam je spousta ztrátového času. Na kole si vyjedeš na dvě hodiny a máš splněno. U běhání stačí hodina…

Za dvě hodiny je splněno. Tomáš na Mistrovství Evropy v MTB, kde ve své kategorii obsadil čtvrté místo. Červenec 2019.


Nicméně cyklistických závodů se stále zúčastňuješ a stále šlapeš parádně do pedálů, organizuješ závody… Trénuješ pravidelně? A jaké závody organizuješ?
Závodím pořád, baví mě to porovnávání se s ostatními a snad jsem i trochu vzorem mladším v chování a přístupu ke sportu. Za rok stihnu na padesát závodů na kole, v běhu i na lyžích. Navíc jsou pro mě závody dobrou motivací k tréninku. Poslední dobou sice moc netrénuji, rozhodně ne systematicky, ale pořád se snažím něco dělat. Baví mě dělat i něco pro druhé, závodů jsme za ty roky uspořádali už víc než dvě stovky a ten nejznámější – MTB Marathon Rallye Sudety – oslavil letos 25. výročí.

Byl jsi i hlavní organizátor Mezinárodního horolezeckého festivalu v Teplicích nad Metují. Co říkáš na současnou podobu festivalu, která se asi dost změnila od dob zakladatele Míry Šmída?
Festival jsme oživili rok po Mírově smrti a já jsem byl pár let jeho ředitelem. Někdo to dělat musel a nikdo jiný nebyl. Záhy jsem ale zjistil, že to nejde dělat po večerech a na úkor práce, která mě živí. Byla to činnost na plný úvazek, tak se musel najít někdo, kdo na to bude mít schopnosti a koho to bude bavit. Pár lidí se ve funkci ředitele vystřídalo a každý přinesl něco málo nového. Hlavní Mírova idea festivalu ale stále žije! Je to nejen přehlídka filmů, ale hlavně příležitost k setkání horolezců, doplněná v posledních letech o možnost si výhodně nakoupit, což naše, bohužel konzumní společnost, vítá.

Vrátíš se se svým malým synem k lezení?
Svého prvního potomka jsem se dočkal až po padesátce, takže si to užívám naplno a věřím, že se s ním do skal vrátím. Vedu ho k tomu nenápadně, abych ho neodradil a rozhodnutí nechávám na něm. Geny má po mně i po mamince, zatím jezdí na kole i na lyžích, běhá a i na stěně ho to baví. Byli jsme spolu už i na bouldrech, tak uvidíme…

ETALONY KLASY DLE T. ČADY

VI
VIIa
VIIb
VIIc
VIIIa
VIIIb
VIIIc
IXa
IXb
IXc
Xa
Xb

(Tabulku ohledně Broumovska sestavil Tomáš Čada společně s Lubošem Benešem a Vaškem Hornychem v roce 1987. Klasifikace v hlavičce karty vyjadřuje názor, u cest se objevuje jejich původní hodnocení, pozn. red.)

STĚNY

Adršpach: Himálajská, “Písecká” VI
Teplice: Sfinga, “Oblíbená varianta” VI
Křížák: Ústecká, “Stará cesta” V

SPÁRY

A: Král, “Stará cesta” V
T: Kanec, “Stará cesta” V
K: Maják, “Stará cesta” V

STĚNY

A: Starosta, “Stará cesta” VII
T: Slunečná, “Pod slaněním” VI
K: Eskymák, “Údolní” VII

SPÁRY

A: Milenci, “Stará cesta” VI
T: Sokolík, “JZ spára” VI
K: Posvícenecká, “Spára” VI

STĚNY

A: Jeti, “Kokšova” VIIa
T: Paprika, “Komáří” VII
K: Křížový král, “Stará cesta” VII

SPÁRY

A: Malá gilotina, “Stará cesta” VII
T: Žíznivá, “Saská” VII
K: Květnová, “Z jeskyně” VII

STĚNY

A: Zámek, “Zámecké schody” VIIa (čistě)
T: Kanec, “Bratrská” VIIb (čistě)
K: Křížový král, “Údolní” VIIb

SPÁRY

A: Tři obři, “Údolní” VIIb (na pozadí pod textem, pozn. red.)
T: Věž J. Berana, “Bič” VIIa
K: Křížový král, “Náhorní” VIIb

STĚNY

A: Štěpánská koruna, “Údolní” VIIb (čistě)
T: Kanec, “Nucený výsek” VIIa (čistě)
K: Kužel, “Direttissima” VIIa

SPÁRY

A: Mravenčí hora, “Sokolík” VIIa
T: Věž přátelství, “Převislá” VIIb (čistě)
K: První, “Údolní” VIIb

STĚNY

A: Král, “Decháč” VIIb (čistě)
T: Koráb, “Bojogénes” VIIc
K: Kužel, “Hrana snů” VIIb

SPÁRY

A: Starosta, “Slunovrat” VIIc
T: Hláska, “Údolní” VIIb
K: Podkopec, “Kultura 82” VIIb

STĚNY

A: Čarostřelec, “Kaskadérská” VIIc
T: Chrámové stěny, “Luftwaffe” VIIc
K: Rokoko, “Taekwondo” VIIb

SPÁRY

A: Pegas, “Spára bílých myšek” VIIb
T: Lahvičky, “Muší” VIIc
K:

STĚNY

A: Maugli, “Napříč Saharou” VIIb
T: Větrná, “Sedm lepidel” VIIc
K: Beranovy věže, “Arnoldka” VIIc

SPÁRY

A: Koberce, “Bílá růže” VIIc (čistě)
T: Holoubek, “Vyjasnění” VIIc
K:

STĚNY

A: Bradavice, “Kompromis” VIIc
T: Koráb, “Diogenes” VIIc
K: Křížový král, “Dábelská varianta” VIIc

SPÁRY

A: Milenci, “Něžnost” VIIc
T:
K:

STĚNY

A: Čapka, “Crazy projekt” VIIc
T: Paprika, “Gravitační komplexy” VIIc
K: Leopoldova věž, “Aerobic” VIIc

SPÁRY

A:
T: Kurtizána, “Neštěstí” VIIc (čistě)
K:

STĚNY

A: Milenci, “Stěna Honzy Šimona” VIIc
T: Tlacháček, “Hrana slunce” VIIc
K: Rokoko, “Salto mortale” VIIc

SPÁRY

A:
T:
K:

STĚNY

A:
T: Chrámové stěny, “Klekání” VIIc
K: Leopoldova věž, “Videodisco” VIIc

SPÁRY

A:
T:
K:

Tomáš „Čadis“ Čada

Narodil se v Náchodě 9. července roku 1964. V současnosti žije v Polici nad Metují.

Vystudoval Fakultu strojní ČVUT. Díky lezení měl individuální plán rozložený z pěti na sedm let.

Reprezentoval Československo na závodech Světového poháru od roku 1984 do devadesátých let.

Na pískovcových skalách prostoupil v 70. až 90. letech okolo 300 prvovýstupů, mezi nimi i směry jako „Gravitační komplexy“ Xa (Paprika – Teplické skály, spolulezec L. Beneš, R. Myška, J. Malík, 1982), „Crazy Project“ IXc (Čapka – Adršpach, + B. Mach, 1982), „Happy End“ Xa (Věž Jardy Berana – Teplické skály, + J. a V. Walzelovi 1982, vytlučena a zase natlučena zpět Pavlem Hrubým), „Zázrak“ IXc (Myška – Adršpach, + B. Mach, 1982)

V 80. a 90. letech kraloval na Křížovém vrchu, kde otevřel a RP přelezl množství těžkých a jasných linií jako např. „Salto Mortale“ Xa (Rokoko, + B. Mach, 1985), „Dr. Max“ IXc (Rokoko, + B. Mach, 1985), „Boží hod“ Xa (Rokoko, + B. Mach, 1990), „Bílá válka“ Xb (Eskymačka, + T Pilka, 1987), „Gotická linie“ Xa (Rokoko, + P. Hrubý, 1993).

Opakování cest: 1. RP opakování „Fegefeuer“ Xb v Sasku v roce 1984 (Výstup roku), 1. RP přelez „Inkvizice“ Xb v Teplických skalách nebo „Klekání“ Xa stylem flash tamtéž.

Na vápně má vylezené 8b.

Tomášova definice dobrodružství: „Znamená pro mě hledání vlastních limitů a také situace, kdy člověk naráží na své hranice. Často to souvisí s tím, že už je to trochu nebezpečné.“

Tomáš Čada

Simča Ulmonová

Autorka

Lezkyně a příležitostná redaktorka. Nálada se jí zlepší s nastoupanými metry, kdy zahodí stereotypy všedních dní a uteče od reality. Nutnost, závislost, životní potřeba. „Lezení je barevné, má mnoho pohledů a na to se ráda ptám.“

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší datum – v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Pokud se ti líbí naše rozhovory, zvaž prosím podporu dražší variantou kalendáře.