TOMÁŠ ČADA

TOMÁŠOVY NOVOTY

Posled­ních 20 let se sice pro­há­ní ska­la­mi vět­ši­nou už jen na kole, přes­to se jeho ces­ty těší pozor­nos­ti i dnes. Byl u nás jeden z prv­ních, kte­rý po vzo­ru Kur­ta Alber­ta a dal­ších zahra­nič­ních lez­ců pře­lé­zal ces­ty v RP sty­lu. Nový, svě­ží a spor­tov­něj­ší styl, na kte­rý už pocti­vě tré­no­val, pře­ne­sl i do vlast­ních cest na domá­cím hřiš­ti v Tep­lic­kých ska­lách, Kří­žo­vém vrchu a Adr­špa­chu. Vytvo­řil tak nespo­čet krás­ných, těž­kých, logic­kých linek až do desá­té­ho stup­ně.

Je jas­né, že tyto novo­ty, mezi kte­ré pat­ři­lo i mag­né­zi­um za pasem nebo rozum­ná vzdá­le­nost mezi kru­hy, při­nes­ly i řadu nega­tiv­ních ohla­sů… Ale kte­rý prů­kop­ník to měl leh­ké? Lez­ci jako Tomáš Čada uká­za­li dal­ší gene­ra­ci, že i u nás mohou vzni­kat smě­ry svě­to­vé­ho for­má­tu, srov­na­tel­né s těmi na váp­ně, a nemu­sí­me ani dělat něja­kou zásad­ní revo­lu­ci v pís­kař­ských pra­vi­dlech. To by stej­ně žád­ný pra­vo­věr­ný pís­kař nechtěl.

„Mys­lím si, že na pís­ku je dost pro­sto­ru pro kla­sic­ké i moder­něj­ší ces­ty. Hlav­ní je zdra­vý pří­stup k leze­ní. Byl jsem vždyc­ky zastán­cem tole­ran­ce a vzá­jem­né­ho respek­tu mezi lid­mi,“ říká Tom.

Tome, už je to více než 20 let, co jsi zmi­zel z lezec­ké scé­ny. Dá se vůbec pís­ku zary­té­ho hlu­bo­ko pod kůží zba­vit?
Fakt je, že ve ska­lách moc vidět nejsem, ale dění stá­le sle­du­ji, občas zajdu na Ostaš nebo Bor na boul­d­ry a výji­meč­ně jdu lézt i s lanem. Písek pod neh­ty mám tedy asi stá­le. Byd­lím neda­le­ko skal, nyní v Poli­ci nad Metu­jí, a navíc máme v Tep­li­cích lezec­ko-biko­vý krá­mek Red­point. Boul­dro­vá­ní je časo­vě míň nároč­né a doce­la mě to baví. Nejde ale dělat všech­no, a když už něco dělám, tak to chci dělat pořád­ně.

Co děláš nej­ra­dě­ji teď?
Momen­tál­ně má před­nost hor­ské kolo v létě a běh na lyžích v zimě, ale i to šidím, pro­to­že se sna­žím být víc se svým malým syn­kem a vůbec toho neli­tu­ji. Vzpo­mí­nám si, že když jsem byl kdy­si v Ame­ri­ce a ptal jsem se Tony­ho Yani­ra (vyni­ka­jí­cí ame­ric­ký lezec 70. let, pozn. red.), jest­li ješ­tě leze, řekl: „Ne, už jez­dím jen na hor­ském kole.“ Můj pří­běh je tak nějak podob­ný… Pro­to­že jsem měl různá zra­ně­ní a čas­to mi chy­běl par­ťák na leze­ní, tak jsem pros­tě začal dělat něco jiné­ho – jez­dit a poz­dě­ji i závo­dit na hor­ském kole.

GURU JMÉNEM MÍRA ŠMÍD

Vyrůs­tal jsi v Nácho­dě, do skal tedy neda­le­ko. Kdo ti uká­zal prv­ní krá­sy pís­kov­co­vé­ho leze­ní?
Tať­ka mě od mala učil vzta­hu k pří­ro­dě a pro­to­že jsme měli cha­lu­pu neda­le­ko Biší­ku, vyrá­že­li jsme do pří­ro­dy hod­ně čas­to. Bez lana jsme zdo­lá­va­li něja­ké ty dvoj­ky, troj­ky. Obdi­vo­val jsem ho, že se o mě nebál. Spíš mam­ka dosta­la strach, a tak mě rad­ši při­hlá­si­la do horo­le­zec­ké ško­ly, kte­rou vedl Vašek Bruckner, abych se něco nau­čil. Teh­dy jsem také vyle­zl na prv­ní seri­óz­ní adr­špaš­skou věž – na Krá­le. Krát­ce po tom jsem vstou­pil do náchod­ské­ho horo­le­zec­ké­ho oddí­lu, kde jsem byl nejmlad­ší a mými uči­te­li a spo­lu­lez­ci byli Joska Bal­car, Joska Habr, Zde­něk Hej­c­man a Míra Buri­an.

Pama­tu­ji si jako malá Skal­ní hotel, kde jsem měla respekt před vše­mi Moca­ny, Šmí­dy, Ciká­ny a taky vel­kým med­vě­dem. (smě­je se) Při­šel jsi mezi tuhle par­tu hod­ně mla­dý, to muse­la být ško­la se vším všu­dy…
Začal jsem lézt, když tolik mla­dých ve ska­lách neby­lo. Mezi touhle par­tou jsem byl oprav­du nejmlad­ší, bylo mi 13 let a od 15 let jsem byl ve ska­lách kaž­dý víkend. V hos­po­dě jsem seděl s par­tou, popí­jel lim­ču nebo jed­no pivo a učil jsem se od nich dob­ré i špat­né. Od kaž­dé­ho jsem si vzal něco. Tako­vý můj guru byl poz­dě­ji urči­tě Míra Šmíd. Spo­leč­ně jsme toho sice moc nepo­lez­li, ale byl to pro mě kámoš, kte­ré­ho jsem čas­to navště­vo­val. Učil mě tako­vé té ori­en­ta­ci v živo­tě. Byl medi­ál­ně zná­má oso­ba a měl dar vyjít s kým­ko­liv. Doká­zal se, jako jeden z mála, leze­ním živit: psal, fotil, točil fil­my, dělal před­náš­ky a v teh­dej­ším komu­nis­tic­kém sys­té­mu pros­tě uměl fun­go­vat.

80. léta se pro tebe sta­la zlo­mo­vá. Do Tep­lic­kých skal a Adr­špa­chu při­by­li dal­ší mla­ďá­ci, se kte­rý­mi jste zopa­ko­va­li nejed­nu legen­dár­ní ces­tu. Mezi nimi i nád­her­nou, vzduš­nou „Kala­már­ku“ nebo vyhlá­še­ný „Bojo­gé­nes“ na Chrá­mo­vé stě­ny. Jak na tu dobu vzpo­mí­náš?
Naše par­ta mla­dých se ten­krát schá­ze­la na Cedu­lár­ně na Biší­ku. Tahle setká­vá­ní neby­la jen o leze­ní, ale i o klá­bo­se­ní u piva, což se někdy zvrt­lo a kali­li jsme až do rána. Brzy jsem si uvě­do­mil, že tudy ces­ta neve­de, pokud mám něja­ké výkon­nost­ní cíle… A ty jsem měl! V té době jsme se sna­ži­li opa­ko­vat vyhlá­še­né kla­sic­ké ces­ty. Lezl jsem s Mila­nem Bal­dry­ch­em, Lubo­šem Bene­šem nebo s bra­t­ry Walzlo­vý­mi. Postup­ně jsem se zamě­řo­val víc na prvo­vý­stu­py, kte­rých jsem nej­víc udě­lal s Bohou­šem Machem. Ten nejen, že vyrá­běl kru­hy, ale měl i dob­ré tipy na nové smě­ry.

NATLOUCT, VYTLOUCT

Jenom v roce 1982 jsi udě­lal 63 prvo­vý­stu­pů! Řídi­li jste se hes­lem: „Kde se udr­ží sníh, udr­ží se i horo­le­zec?“ Sna­ži­li jste se cíle­ně o lin­ky, kte­ré se zdá­ly nedo­stup­né?
Vedl jsem si peč­li­vou evi­den­ci, bavi­lo mě vědět o kaž­dé věži a o ces­tě na ni. Na tom rče­ní o sně­hu urči­tě něco prav­dy je – v zimě byl navíc čas na pro­cház­ku po ska­lách a na hle­dá­ní nových mož­nos­tí. Nehle­dal jsem ale asi úmy­sl­ně na pohled nedo­stup­né smě­ry, spíš mě zají­ma­ly logic­ké nevy­le­ze­né linie.

V roce 1982 jsi s Lub­kou Bene­šem, Rad­kem Myš­kou a Jir­kou Malí­kem udě­lal ces­tu „Gra­vi­tač­ní kom­plexy“ IXc, RP Xa na Papri­ku, za kte­rou jste zís­ka­li oce­ně­ní Výstup roku. Krás­ný směr a na tu dobu i hod­ně prů­lo­mo­vý…
To byla super stě­na, ale stej­ně tak jsem měl radost z ces­ty „Hap­py End“ IXc na Věž Jar­dy Bera­na, kte­rou nám někdo z vrcho­lo­vé komi­se vytlou­kl a pak to Alber­to zase natlou­kl zpát­ky, nebo „Cra­zy Pro­ject“ IXc na Čap­ku v Ádru. Pro mě bylo vždyc­ky hlav­ní, aby se naše ces­ty lez­ly. Sna­ži­li jsme se je zajis­tit tak, aby byly bez­peč­né. Lidé by si měli leze­ní pře­de­vším užít a ne se při tom zabít.

Vytlou­ká­ní, natlou­ká­ní zpět… Bylo to kvů­li poru­še­ní pra­vi­del?
Nepa­ma­tu­ji si přes­ně, proč nám „Hap­py End“ vytlouk­li, buď kvů­li osa­ze­ní jed­no­ho kru­hu ze sta­vě­ní nebo kvů­li vzdá­le­nos­ti mezi kru­hy. Nemys­lím, že pra­vi­dla jsou od toho, aby se poru­šo­va­la, a prak­tic­ky všech­ny naše ces­ty byly vyle­ze­ny pod­le pra­vi­del. Jed­ním z důvo­dů, proč jsem pře­stal lézt, také bylo, že jsem si chtěl ve ska­lách odpo­či­nout, a ne se doha­do­vat, jest­li mám bílé ruce, nebo jest­li jsem dal kruh tak nebo tak. Tra­di­ci­o­na­lis­tic­ká sku­pi­na lez­ců si uzur­po­va­la prá­vo roz­ho­do­vat, jak to tady bude, a nechtě­la při­pus­tit, že někdo jiný by to chtěl dělat jinak. Koli­krát to bylo tak, že ces­tu sami vytlouk­li a záhy zase natlouk­li zpát­ky pod­le „pra­vi­del“. Byl to jen boj o autor­ství, což mi neby­lo blíz­ké.

VÍTR ZE ZÁPADU

V roce 1983 ses díky svým pře­le­zům dostal do repre­zen­tač­ní­ho druž­stva a taky jsi dostal zele­nou pro výjezdy do zahra­ni­čí, kde už tou dobou vládlo výkon­nost­ní leze­ní. Změ­ni­lo to nějak tvůj pří­stup k leze­ní?
Popr­vé vyces­to­vat mi pomohl Mirek Šmíd, pro­to­že znal hod­ně lidí. Ote­vřel mi ces­tu, ale pak už bylo jen na mně, jest­li se udr­žím nebo ne. Díky výko­nům jsem se dostal do skal­kař­ské­ho výbě­ru a mohl jez­dit na Západ dál. Ven­ku jsem zjis­til, že se leze­ní dá dělat i jinak, než jsme byli zvyklí u nás, a sna­žil jsem se něco z toho pře­nést k nám na písek.

RP styl, maglajz… To byly věci, kte­ré asi u nás neby­ly při­jí­má­ny s ote­vře­nou náru­čí…
RP styl, se kte­rým začal ve Fran­ke­n­ju­ře Kurt Albert (sou­vi­se­jí­cí film, pozn. red.), mě v Němec­ku hod­ně oslo­vil. Říkal jsem si, proč by se tak­to nemoh­lo lézt i u nás. Byl jsem jeden z prv­ních, kdo začal tak­to pře­lé­zat ces­ty na váp­ně i na pís­ku. Asi jsem byl i prů­kop­ní­kem leze­ní s mag­né­zi­em na pís­ku. Pře­če­tl jsem si o tom nej­pr­ve něko­lik stu­dií a potom bojo­val o jeho lega­li­za­ci. Stál jsem si za svým názo­rem a sna­žil se ho pro­sa­dit z pozi­ce mís­to­před­se­dy sva­zu, do kte­ré jsem byl zvo­len, pro­to­že jsem mys­lel, že něco změ­ním. Uká­za­lo se, že pro­ti pře­si­le se boju­je těž­ko, tak jsem s tím skon­čil. Je to už asi 30 let, ale při­pa­dá mi, že jsme stá­le tam, kde jsme byli ten­krát. Někte­rým lidem mag­né­zi­um vadí, jiní jsou rádi, že srov­ná­vá aktu­ál­ní pod­mín­ky pro všech­ny. Já v tom mám jas­no. Pokud to neva­dí pří­ro­dě, tak to neva­dí ani mně.

Nový styl při­ne­sl urči­tě i nový impuls pro nové ces­ty…
V té době jsem se už začal při­pra­vo­vat na závod­ní leze­ní, a jeli­kož prvo­vý­stu­py zabra­ly hod­ně času, tak jsem se více sou­stře­dil na pře­lé­zá­ní těž­kých smě­rů u nás i v Sas­ku (1. RP opa­ko­vá­ní „Fege­feuer“ Xb v Sas­ku v r. 1984, Výstup roku, 1. RP pře­lez „Inkvi­zi­ce“ Xb, opa­ko­vá­ní „Satis­fak­ce“ Xc, „Kle­ká­ní“ Xa na fla­sh, pozn. red.). Navíc jsem prvo­vý­stup, dokud jsem ho nepře­le­zl RP, nebral jako dokon­če­ný. Tře­ba prv­ní RP ces­ty „Bílá vál­ka“ Xb na Esky­mač­ku mi utkvě­lo v hla­vě víc než prvo­vý­stup, kte­rý jsme děla­li se Sviš­těm (Tomáš Pil­ka, pozn. red.). Ten­krát jsem měl odlé­tat do Ame­ri­ky a posled­ní šan­ce na prv­ní RP byla brzy ráno v den odle­tu. V šest ráno jsem tam vyra­zil se svou ženou Ivan­kou a dopadlo to na prv­ní pokus. Dlou­ho jsem na to vzpo­mí­nal. Na sklon­ku své lezec­ké kari­é­ry ješ­tě jsem natlou­kl „Ztra­ce­ný sen“ Xb na Chrá­mov­kách, ale ten už jsem sti­hl vylézt jen top rope.

DIKTÁT PRVOVÝSTUPCŮ

Říkáš, že času na prvo­vý­stu­py bylo čím dál míň… Pro­to ten­krát zača­ly i vzni­kat ces­ty sho­ra? Bylo to kvů­li urych­le­ní prvo­vý­stu­pů vzhle­dem k teh­dej­ším pro­vý­stup­cov­ským tech­ni­kám, kdy se ješ­tě nese­dě­lo ve sky­ho­o­ku, ale jen v navr­tá­vá­ku?
Ano, máš prav­du, čas tam hrál urči­tě také svou roli. Vím, že dělá­ní cest sho­ra je pro­ti pra­vi­dlům, ale také vím, že spous­ta kru­hů je osa­ze­no blbě prá­vě díky postu­pu zespo­du. Mys­lím si, že sho­ra kru­hy roz­mís­tíš čas­to líp. Prvo­vý­stup odspo­du je pře­de­vším záži­tek a dob­ro­druž­ství pro prvo­vý­stup­ce. Je to na jed­nu stra­nu těž­ší, ale na dru­hou stra­nu si prvo­vý­stup­ce může kdy­ko­liv odsed­nout do háč­ku nebo navr­tat. Pře­le­zec tam má sice kru­hy už osa­ze­né, ale jejich roz­mís­tě­ní ho limi­tu­je. Prav­da, na roz­mís­tě­ní jiš­tě­ní byla a asi i jsou pra­vi­dla – 30 cm od navr­tá­vá­ku, ale čas­to byl kruh vyhna­ný mno­hem výš. To zna­me­ná, že se pak blbě cvakal, což moh­lo mít i fatál­ní násled­ky. Mys­lím si, že pro pře­lez­ce není pří­běh prvo­vý­stup­ce to nej­dů­le­ži­těj­ší.

Nicmé­ně ces­ty odspo­du jsou asi i pro­to, aby se zame­zi­lo nájezd­ní­kům, kte­ří tlu­čou ces­ty hla­va nehla­va sho­ra?
To byl jeden z argu­men­tů, proč nedě­lat ces­ty sho­ra. Pod­le mě je logic­ké dělat ces­ty zdo­la na věže, u masi­vů bych se tím asi neza­tě­žo­val. Mož­ná se najdou prvo­vý­stup­ci, kte­ří sází jiš­tě­ní za jiš­tě­ním, ale moc jich nebu­de a pořád si mys­lím, že na pís­ku úpl­ně pře­jiš­tě­né ces­ty nevzni­ka­jí. Mys­lím si, že na pís­ku je dost pro­sto­ru pro kla­sic­ké i moder­něj­ší ces­ty, tak jak tomu je u vás v Labá­ku. Hlav­ní je zdra­vý pří­stup k leze­ní. Byl jsem vždyc­ky zastán­cem tole­ran­ce a vzá­jem­né­ho respek­tu mezi lid­mi.

Vní­mám to tak, že vaše gene­ra­ce netou­ži­la po spor­tov­ních cestách, kde člo­věk jen cva­ká a cva­ká. S morá­lem jste pro­blémy roz­hod­ně nemě­li, což doka­zu­je i tvé „Kle­ká­ní“ na fla­sh a mno­ho dal­ší cest. Nešlo vám spíš o to, uká­zat, že i na pís­ku je spous­ta mož­nos­tí pro těž­ké smě­ry?
Nevím, po čem tou­ži­la naše gene­ra­ce – roz­hod­ně bych to nechtěl zobec­ňo­vat. Mně napří­klad byly spor­tov­ní ces­ty bliž­ší a to i pro­to, že jsem mys­lel na pře­le­ze­ní bez odpo­čí­vá­ní v kru­zích. Spor­tov­ka je pod­le mě dána cha­rak­te­rem stě­ny, kte­rá neu­mož­ňu­je jiné jiš­tě­ní než bor­há­ky či kru­hy. Urči­tě jsem chtěl dělat na pís­ku ces­ty srov­na­tel­né s cesta­mi na váp­ně.

Jed­nu dobu jsi lezl i hod­ně sólo…
Nele­zl jsem sólo hod­ně, spíš výji­meč­ně, a občas jen pro­to, že jsem neměl par­ťá­ka. Někdy jsem se jis­til, někdy ne. Pro­ži­tek při nejiš­tě­ném sólu je mno­hem inten­ziv­něj­ší. Naštěs­tí toto obdo­bí netr­va­lo dlou­ho a brzy jsem při­šel na to, že tenhle hazard za to nesto­jí. Stej­ně tak s kla­sic­kým leze­ním mám pořád vnitř­ní kon­flikt. Je to neu­stá­lé škádle­ní osu­du, což mi není blíz­ké. Jsem pro něja­kou rov­no­váhu.

VOJNA V DUKLE

Na voj­ně ti přá­lo štěs­tí a dostal ses do Duk­ly Libe­rec, kde jsi měl v nápl­ni prá­ce mís­to pla­ze­ní se v poli lezec­ký tré­nink a při­pra­vo­val ses na prv­ní závo­dy…
Do Duk­ly jsem sice díky Míro­vi nastou­pil, ale při­jí­mač jsem absol­vo­val v Tren­čí­ně, kde jsem učil základ­ním vojen­ským návy­kům mla­dé hoke­jis­ty. Pak jsem byl asi dva měsí­ce voják/sportovec, což bylo super, jen­že se pro mě nena­šlo mís­to v tabul­kách a byl jsem pře­ve­len k útva­ru do Brna, kde bylo VTJ (Vojen­ská tělo­vý­chov­ná jed­no­ta).

Výho­dou bylo, že po zaměst­ná­ní jsem mohl tré­no­vat a občas se dostal ven i na víkend. Díky zkrá­ce­ní vojen­ské služ­by jsem jako absol­vent vojá­ko­val jen devět měsí­ců, což se dalo vydr­žet. Dokon­ce jsem díky repre zájez­du do Fran­cie i pár dní přeslu­ho­val.

V Pra­ze na vyso­ké jsem byd­lel na kole­ji s Bobu­lá­čem (Petrem Čer­má­kem, pozn. aut.), což byl tré­nin­ko­vý mani­ak… Hod­ně jsem od něj pochy­til. Vedl jsem si deníč­ky (ukáz­ka tré­nin­ko­vé­ho naho­ře a pře­le­zo­vé­ho dole, pozn. red.) a sna­žil se mít v tré­nin­ku sys­tém. Bohu­žel tako­vou zátěž poz­dě­ji má kloub­ní pouz­d­ra na prs­tech nevy­dr­že­la, což byl dal­ší důvod, proč jsem s leze­ním skon­čil.

ZÁVODY V OSMDESÁTÝCH

V zahra­ni­čí ses setkal s Benem Moo­nem, Jackie Goo­do­fem a dal­ší­mi zná­mý­mi lez­ci… Kdo tě nej­víc oslo­vil?
Zase tolik času jsem s těmi­to lez­ci nestrá­vil, ale byli jsme v kem­pech ve Fran­cii a Ang­lii, kde jsme spo­leč­ně byd­le­li i lez­li. Urči­tě to bylo inspi­ru­jí­cí. Ve ska­lách jsem se potkal i s legen­da­mi, jako byli Patrik Edlin­ger nebo John Bachar, se kte­rý­mi jsem si vel­mi dob­ře rozu­měl i se svou mizer­nou ang­lič­ti­nou. Sna­žil jsem se být ote­vře­ný a od kaž­dé­ho z nich se nau­čit to nej­lep­ší. Líbil se mi fran­couz­ský lad­ný styl leze­ní, i když jejich nacvi­čo­vá­ní s hor­ním lanem mi sym­pa­tic­ké neby­lo. Na ame­ric­kém pří­stu­pu k leze­ní mě zase při­ta­ho­va­la tako­vá poho­da, což vyja­dřu­je mot­to „Take it easy“, kte­ré jsem při­jal za své a sna­žím se ho držet dodnes.

Dří­ve se závo­dy ode­hrá­va­ly vět­ši­nou ven­ku. Pama­tu­ješ si své prv­ní?
Do repre jsem se dostal někdy v roce 1984 po oce­ně­ní za pře­lez ces­ty „Gra­vi­tač­ní kom­plexy“ IXc na Papri­ku, ale závo­dit se zača­lo až poz­dě­ji … Tuším, že moje prv­ní závo­dy byly boul­de­ro­vé na slo­ven­ské Kala­már­ce, potom 1986 na obtíž­nost v maďar­ském Hámo­ru, leze­no top rope, a ten samý rok na Hol­štej­ně, pak v 1988 ská­lo­le­zec­ké v Rus­ku a 1989 v Morav­ském kra­su. Potom při­šly prv­ní oprav­du vel­ké závo­dy v leze­ní na obtíž­nost v Norim­ber­ku.

Jak se ti na vel­kých závo­dech za hra­ni­ce­mi daři­lo?
Bral jsem to tak, že pro mě bude úspěch dostat se z kva­li­fi­ka­ce. Dva­krát jsem měl štěs­tí a dostal se až do finá­le. Poz­dě­ji jsem zkou­šel závo­dit i na rych­lost, kde mi to šlo tro­chu líp, ale nej­lep­ší na tom všem bylo, že díky závo­dům jsme se dosta­li do zahra­ni­čí a na závo­dech se sezná­mi­li s mno­ha lez­ci z celé­ho svě­ta, se kte­rý­mi jsme se potom potká­va­li i ve ska­lách.

Mys­lím, že tvé pro­vý­stu­pář­ské žezlo pře­vzal v Tep­lic­kých ska­lách Alber­to (Pavel Hrubý, pozn. aut.). Jak se díváš na sou­čas­ný vývoj ve ska­lách a vůbec na leze­ní, kte­ré se sta­lo olym­pij­ským spor­tem?
Pře­de mnou to byl Miloš Nosek, kte­ré­mu se říka­lo „Oči Tep­lic“, po mně to je Alber­to a jsem rád, že prá­vě on posu­nul leze­ní v Tep­lic­kých ska­lách zase o kou­sek dál. Je to typic­ký lokál­ní mata­dor, kte­rý dělá spous­tu prá­ce ve ska­lách i pod ska­la­mi a pořád ho to baví. Leze­ní pro mě nikdy nebyl typic­ký sport, to je pod­le mě pou­ze závod­ní leze­ní. Že je olym­pij­ským spor­tem je fajn, při­táh­ne to k leze­ní spous­tu lidi i peněz, což má ale samo­zřej­mě i svou nega­tiv­ní strán­ku – boj o ty pení­ze. Co se týká závod­ních dis­ci­plín, tak se for­mát stá­le hle­dá. Rych­lo­le­ze­ní ve své sou­čas­né podo­bě je pod­le mě mrt­vá dis­ci­plí­na a zájem o obtíž­nost bych řekl taky tro­chu upa­dá. O to vět­ší zájem je o boul­de­ring, kte­rý se svou dyna­mi­kou začí­ná podo­bat ver­ti­kál­ní­mu par­kou­ru.

BIKER TOM

Lezec­ký cajk šel v polo­vi­ně deva­de­sá­tých let do komo­ry. Začal jsi hoj­ně jez­dit na kole, závo­dit… V čem je jíz­da na kole a leze­ní podob­né?
Řekl bych, že jis­tou podo­bu to má. Prv­ní bike­ři u nás byli čas­to i horo­lez­ci. Na hor­ském kole se jez­dí v pří­ro­dě, mezi ska­la­mi, v horách, tak­že k leze­ní to je jenom kou­sek. Pří­kla­dem jsou baj­ko­vé Rych­leb­ské stez­ky, za jejichž obje­ve­ním sto­jí také horo­le­zec, kte­rý objíž­děl boul­d­ry na kole. Na biku se nadřeš do kop­ce a uži­ješ si zába­vu při jízdě z kop­ce. Nepo­tře­bu­ješ k tomu nut­ně par­ťá­ka, i když ve dvou je to vždy lep­ší. Pro­jíž­dě­ní tech­nic­kých sek­cí (bike trial) je vlast­ně tako­vý boul­de­ring na kole. Najíž­dě­ní ide­ál­ní sto­py na baj­ku je stej­né jako hle­dá­ní ide­ál­ní­ho pro­gra­mu při leze­ní. Nevý­ho­da leze­ní je, že tam je spous­ta ztrá­to­vé­ho času. Na kole si vyje­deš na dvě hodi­ny a máš spl­ně­no. U běhá­ní sta­čí hodi­na…

Nicmé­ně cyk­lis­tic­kých závo­dů se stá­le zúčast­ňu­ješ a stá­le šla­peš parád­ně do pedá­lů, orga­ni­zu­ješ závo­dy… Tré­nu­ješ pra­vi­del­ně? A jaké závo­dy orga­ni­zu­ješ?
Závo­dím pořád, baví mě to porov­ná­vá­ní se s ostat­ní­mi a snad jsem i tro­chu vzo­rem mlad­ším v cho­vá­ní a pří­stu­pu ke spor­tu. Za rok stih­nu na pade­sát závo­dů na kole, v běhu i na lyžích. Navíc jsou pro mě závo­dy dobrou moti­va­cí k tré­nin­ku. Posled­ní dobou sice moc netré­nu­ji, roz­hod­ně ne sys­te­ma­tic­ky, ale pořád se sna­žím něco dělat. Baví mě dělat i něco pro dru­hé, závo­dů jsme za ty roky uspo­řá­da­li už víc než dvě stov­ky a ten nej­zná­měj­ší – MTB Marathon Rallye Sude­ty – osla­vil letos 25. výro­čí.

Byl jsi i hlav­ní orga­ni­zá­tor Mezi­ná­rod­ní­ho horo­le­zec­ké­ho fes­ti­va­lu v Tep­li­cích nad Metu­jí. Co říkáš na sou­čas­nou podo­bu fes­ti­va­lu, kte­rá se asi dost změ­ni­la od dob zakla­da­te­le Míry Šmí­da?
Fes­ti­val jsme oži­vi­li rok po Míro­vě smr­ti a já jsem byl pár let jeho ředi­te­lem. Někdo to dělat musel a nikdo jiný nebyl. Záhy jsem ale zjis­til, že to nejde dělat po veče­rech a na úkor prá­ce, kte­rá mě živí. Byla to čin­nost na plný úva­zek, tak se musel najít někdo, kdo na to bude mít schop­nos­ti a koho to bude bavit. Pár lidí se ve funk­ci ředi­te­le vystří­da­lo a kaž­dý při­ne­sl něco málo nové­ho. Hlav­ní Míro­va idea fes­ti­va­lu ale stá­le žije! Je to nejen pře­hlíd­ka fil­mů, ale hlav­ně pří­le­ži­tost k setká­ní horo­lez­ců, dopl­ně­ná v posled­ních letech o mož­nost si výhod­ně nakou­pit, což naše, bohu­žel kon­zum­ní spo­leč­nost, vítá.

Vrá­tíš se se svým malým synem k leze­ní?
Své­ho prv­ní­ho potom­ka jsem se dočkal až po pade­sát­ce, tak­že si to uží­vám napl­no a věřím, že se s ním do skal vrá­tím. Vedu ho k tomu nená­pad­ně, abych ho neod­ra­dil a roz­hod­nu­tí nechá­vám na něm. Geny má po mně i po mamin­ce, zatím jez­dí na kole i na lyžích, běhá a i na stě­ně ho to baví. Byli jsme spo­lu už i na boul­d­rech, tak uvi­dí­me…