„200 slov“

Rozříznutá rána, která se nebude chtít zahojit. Rýpání v Nose

05. 01. 2021, Mikuláš Heger

Vždy bylo pro mě nejdůležitější posouvání vlastních limitů. Nejde jenom o čísla, dělá mi to prostě radost. Proto se mi poměrně často stává, že nalezu do cesty, která je na mé hranici. Letos mi bylo 30 a za ty roky už jsem toho zapytlil hafo. Když se dostanu do náročné situace, zvažuji všechna rizika. Hlavně v horách či na písku je to nejvíce markantní. Nevíš, jak ti půjdou jištění, jestli z toho půjde vybruslit v případě nezdaru a čím více se zlepšuješ, tím lépe poznáš momenty, kdy nesmíš zaváhat. Jseš si potom sám sebou jistý, že víš, že neuděláš chybu.

Když lezeš VIIIc a je tam dlouhý odlez, většinou je v lehčím a zrovna tam nemusí jít smyce, jsi ok, protože víš, že tohle zvládneš. Máš vypěstované vnímání vlastního těla, vlastních schopností, nejen fyzických. Při posouvání vlastních hranic se často dostáváš do stavů, kdy tvé tělo vyplavuje velké množství hormonů. Klepeš se nervozitou, potíš se, třeseš se, srdce buší na poplach. Moje krédo je, chci žít a ne vždy do toho jdu. A teprve čas vždy ukáže, jestli dané rozhodnutí bylo správné či nikoliv. Jeden z mých největších nezdarů, je ten z cesty The Nose na El Capitan.

Je to již dva roky od tohoto výjezdu. Šest kamarádů, dvě výpovědi v práci, čtyři neplacená volna. Jen my a dva měsíce lezení. Pro tento výjezd jsme zvolili termín od půlky září do poloviny listopadu. Jako trénink jsme jako mnoho jiných před námi zvolili Adršpach a snažili se tam být každý volný víkend. S Vaškem, mým parťákem, jsme toho na písku již hodně prožili a věděli jsme, že se na sebe můžeme spolehnout. Věděli? Víme to i teď?

První týdny jsme se rozlézali na náhorních planinách Tuolumne Meadows v High Sierra. Při jedné vícedélce po vlastním, „Lucky Streaks“ 5.10c na Fairview Dome, jsem si sáhl na dno. Zatměli jsme a o dost jsme protáhli plánovaný čas výstupu. Když jsme se doškrábali na vršek, myslím, že nám spadl velký kámen ze srdce. Je to prostě jiné, stavět si vlastní štandy, vše po vlastním, cestou vidíš všechny možné „zbastlené“ štandy, jak kolikrát lidi utíkali ze stěny. Návrat není tak jednoduchý, jako slanit z druhého borháku někde na Rovišti. Někdo se adaptuje rychleji, jiný pomaleji, myslím, že já patřím spíše do té druhé skupiny.

Lezení po vlastním mi přijde jako lezení na písku. Stejně jako na písku jištění nedáš všude a čím jsou cesty náročnější, tím více jsou definovaná místa na založení jištění. Nyní mluvím hlavně o žule, jiné je to např. v legendární spárové oblasti Indian Creek, kde vládne červený pískovec a sourodé spáry odspoda nahoru, jako když nožem řízneš.

Autor článku v Indian Creeku (f: archiv MH)

Někdy v půlce října si již přijdeme rozlezení a sjíždíme z náhorních planin Toulomne (kolem 3000 m n. m.), kde již v noci mrzne, o nějakých tisíc výškových metrů dolů do Údolí. Tam jsou stále tropické hyce.

Zkoušíme slavné bouldry v Camp 4, „Midnight Lightening“, „Bachars Cracker“, „Cocaine corner“. Žábovat ve stropě v „Separate Reality“. Nacvičujeme bigwallové techniky! Tohle bude mým prokletím. Tohle mě připraví o to nejcennější, pro co jsem přijel a i o mnoho více…

Jsme tři dvojice. Jedna jde na „Triple direct“ (kombinace „Freeridera“/„Salathe“, „Muir Wallu“ a „Nosu“) a ostatní dvě, mezi nima i my, na „The Nose“.

Připravujeme se, hrozně se těším, bude to velké dobrodružství. Nevnímám to ani tak jako lezecký projekt, jako spíše lanový park. Nejde nám o čistý přelez, jdeme to hákovat. Kombinací všech možných i nemožných technik se dostat k vrcholu toho nej lezeckého masivu na světě.

Nespěcháme, první den máme za úkol přelézt první čtyři délky, dostat se na Sickle Ledge a vyhaulovat (vytáhnout) „svini“ – batoh s vodou, jídlem a dalším zminimalizovaným vybavením. V poklidu večeříme a nadšeni se ukládáme ke spánku. Vašek má nohy na mých ramenou a ty moje visí přes okraj police do údolí. Občas spacák po karimatce sklouzne a člověk se budí s úděsem, že padáme. Pozoruji hvězdy, je to jeden z mých nejkrásnějších večerů. Police je poměrně dlouhá, ale též úzká a nesourodá. Je zde navíc mnoho vybavení dalších skupin, které tráví noc na zemi a pak plánují návrat po jumarech (stoupací blokanty) rovnou do páté délky. Naše strategie je vstávání za tmy a být ve stěně jako první.

Brzy nás však dohánějí dvě družstva sprinterů usilující o NIAD (Nose in one day). To druhé družstvo je ale špatně sehrané a zejména pak druholezec má problémy, jak manipulovat s materiálem a jak řešit techniku traverzů jakožto druholezec. Ztrácíme spoustu času čekáním na štandu, atmosféra houstne.

V žulovém moři El Capa (f: archiv MH)

Pak přichází délka zvaná Dolt hole. Obsahuje hodně dlouhý traverz. Vychází na mě pozice druholezce a já zjišťuji, že nevím, co dělat. Snažím se vzpomenout si, jak se spustit pod další vratný bod v traverzu, ale něco nesedí, jumary se mi nějak divně lámou v laně. Navíc začíná sílit termika, ve stěně při jasném počasí kolem druhé hodiny odpolední začíná foukat silný stoupavý vítr a zklidňuje se až se soumrakem. Vašek mě neslyší, trvá mi to moc dlouho (tipuju dvě hodiny), cítím obrovskou nejistotu. Lano do traverzu zatěžuje zámek jumaru v chybném úhlu do strany a mně je jasné, že blokant může povolit. Nedaří se mi vymyslet něco lepšího a tak horko těžko pokračuji dále. Pot ze mě leje, v krku sucho, jsem v hajzlu, ale musím se nějak dostat do štandu za Vaškem. Příliš zatěžuji ruce a dostávám křeče. Něco, co se mi nikdy nestalo při sebevětší zátěži na sportovkách. Jakmile ohnu loket, stisknu lano, přestávám kontrolovat horní končetiny. Samy se svírají v nekontrolované křeči.

Dostávám se pod úroveň štandu a již bych měl jen snadno vyjumarovat ke štandu k Vaškovi. Každý shyb je ale peklo. Jsme v nějaké sedmé nebo osmé délce a jistě to není jediná traverzová délka v cestě. Hlavu mi plní nejistota, nemohu se najednou spolehnout na své tělo, něco, co jsem nikdy nepoznal se stává skutečností. Vnímám vážnost situace s každým výdechem, myšlenky se stále více stáčí k selhání. Přestávám být schopen myslet na něco jiného. Jsem zoufalý. Prosím Vaška, jestli by nemohl natáhnout ještě jednu délku. Bojím se to vyslovit, ale na dalším štandu již nejsem schopen nalhávat si, že to zvládnu. Vyslovuji to: „Jsem v prdeli.“ Vracíme se. Uvnitř se celý chvěju, jsem na pokraji zhroucení, při každé volné chvíli přesvědčuji svou hlavu, že to zvládnu. Nesmím dopustit ohrožení skupiny. Přesto chybně stahuji lana a zasekávám je někde nad námi. Vašek je v tuhle chvíli hlavní tahoun skupiny a díky němu se pomalu blížíme délku za délkou k zemi. Slanění jsou protkaná množstvím štandů a tak ne vždy využíváme plnou délku lan.

Když stojím na zemi, chce se mi vydechnout úlevou, ale vidím, co to udělalo s Vaškem. Když ten večer usínám opět v Campu ve stanu, vnímám houstnoucí atmosféru ve vzduchu. Atmosféru, která již bude provázet celý zbytek zájezdu. Zájezd, který měl být dovolenou, se mění ve zklamání a rozporuplné pocity.

Druhý den ráno mě vidí kamarádi z Německa vycházet ze stanu a diví se, že už jsme zpět. Ptají se, co se stalo. Nejsem schopen to ani vyslovit. Snad nikdy jsem necítil větší hanbu. Bude to jako rozříznutá rána nožem, která se nebude chtít zhojit ještě dlouhé měsíce. Dodnes vlastně nechápu, proč to tak mělo být…


Článek se umístil na 9. místě v naší letní soutěži „Můj největší pytel“.
Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu