Kámen diamant je v mineralogii považován za nejtvrdší nerost na této planetě a zmíněná vědecká disciplína mu přisuzuje nerozbitelnost. Leč mineralogie není alpinismus. Slavný coloradský štít the Diamond, jehož 270 metrů dlouhá jižní stěna s ikonickou cestou „Casual Route“ 6a, nacházející se ve výšce 4000 metrů nad mořem, není pokaždé onen nepoddajný krystal (jde o vrchol Longs Peak, jehož jižní stěna je známá jako the Diamond, pozn. red.).

Do amerického národního parku Rocky Mountains jsme přijeli noc předem a zabivakovali jsme na místním parkáči. Budík zazvonil ve tři ráno. S ospalým, leč nadšeným výkřikem „ALPINE CLIMBING!“ jsme rozsvítili čelovky, narychlo uvařili kafe, spolkli ovesnou kaši, hodili bágly s matrošem na záda a vyrazili směrem k drahocennému kameni.

Kužel světla osvětloval pouze cestičku, zbytek okolí obklopovala těžká, neproniknutelná tma. Rychlé tempo postupně zahřívalo naše třesoucí se těla, ale s přibývajícími výškovými metry silný vítr ochlazoval stékající pot. Majestátní Diamond, tyčící se hrdě nad nočním údolím se jevil jako strašidelný démon. „Do jakýho dobrodružství jsem se to zase dostala?!“ naříkala jsem si do kapuce péřovky a hledala odpovědi v okolní tmě. „Proč se vlastně lidé vydávají do takovýchto akcí, když můžou v klidu a v teple skalkařit a pak se jít vyklusat do hospody na pivo?!“ Mí spolulezci však preferovali lezení v horách nad skalkami (ne nad pivem) a já, abych zapadla do své nové colorádské bandičky, jsem radši ani nedutala a bez řečí, tak jak mě to učili doma v Čechách, jsem kluky následovala.

Veškeré pochyby však byly brzy odehnány ranními paprsky, které naznačovaly, že bude krásný horský den. Slunce hladilo alpskou tundru, barvy pozdní letní přírody pulzovaly do všech stran a svět se zdál opět krásný a dokonce snad i bezpečný. I ta hrůzu nahánějící obrovská stěna byla v ranním světle najednou přívětivější.

V sedm hodin ráno jsme se navázali na lano, zakroužili rukama pro jejich prokrvení a nastoupili do stěny. Vyšly na mě první lehké délky. Veškerou zimu, zalezlou za nehty, zahnalo vzrušení z prvního konce.

Když nakonec adrenalin přebyl strach z předního konce a já si začala užívat ten prchavý vertikální pohyb, tu lezeckou nirvánu, kdy mysl je prázdná, nevnímáš okolí, jsi součástí skály a skála je součásti tebe, zaslechnu výkřik mého spolulezce: „ICE!“ Rychle se podívám nad sebe a z vrcholu Diamondu se řítí krusta ledu velikosti ledničky průměrné americké rodiny.

„FUCK!“ zakřičím a přikrčím se. Krusta ledu se mezitím roztříštila o stěnu na desítky malých zrcadýlek, jenž střídavě dopadaly na nás, či pokračovaly dál do údolí. „Dnes se asi bude lézt v krupobití,“ vyhodnotila jsem situaci na dalším štandu. Během další délky se situace opakovala. Uplynulý týden v horách hustě pršelo a veškerá voda zmrzla na povrchu skály. Toho dne ale Slunce pražilo do stěny a ta se s radostí zbavovala své křišťálové peřiny. Ledová deka však nedělala radost nám. To nepoddajné drahé kamení se nám rozpadalo nad hlavami a lezení v tu chvíli připomínalo spíše bitevní pole.

Po další délce jsme dorazili na velkou polici s převisem, kde další dvojice lezců našla ukrýt před ledovými náboji. Do dosažení vrcholu zbývalo sedm délek kroupové palby. My všichni jsme přemýšleli, zda pokračovat, ale rozhodnuti za nás udělala další padající krusta. Bylo težké otočit se ke stěně zády a připravit slaňák, leč toho dne to bylo nejbezpečnější řešení.

Z hlediska mineralogie možná diamant pozbyl své nepoddajnosti, ale z hlediska šperkařského si the Diamond ponechal svoji vzácnost.

A co víc?! Z alpinistické perspektivy v sobě tato noblesní stěna nese nejen dobrodružství, ale i jeden můj děravý pytel, který jsem si letos, o pět let později, úspěšně odnesla a uklidila si jej do své lezecké šperkovnice.

Článek se umístil na 13. místě v naší letní soutěži „Můj největší pytel“.
Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.