Koukám na majestát Teplických skal a zhluboka se nadechuji. Přemýšlím nad tím, jak chutná v plicích vzduch. Každé roční období má jinou chuť a vůni, jaro čerstvou a lehkou, léto těžkou, nasládlou a omamnou. Teď je podzim a vzduch, který mi proudí do těla, mi něco připomíná, nejspíš všechny minulé podzimy a minulé víkendy ve skalách. Cítím z něj nostalgii, zemitost, vlhko.

Atmosféra podzimu je pro mě přirozeně trochu smutná a úzkostná. Nechce se mi ještě loučit se s létem plným svobody. Ty vnitřní pocity zajímavě korelují s vnějšími vjemy, jak moje oči přejíždí po okolní přírodě. Listy břízek začínají žloutnout, nebe se barví do azurova a Slunce visí trochu níž nad obzorem pískovcového cimbuří. Je v tom svého druhu krása.

Pohledem sjedu ke svým rukám a magnézium na prolezených bříškách prstů mi připomíná, o čem tady mám psát… Ale stejně, lidi (a lezci zvlášť) toho namluví o počasí tolik, že by si to snad i zasloužilo článek… Tak tedy alespoň začnu počasím.

Ten zářijový víkend už byl sice podzimní, ale teplota se ještě naposledy vzedmula a chtělo se mi skoro víc na koupák než do skal. Snad jako náhrada za to, jak náhle letos léto skončilo. Stoupal jsem po známém chodníku z parkoviště v Teplicích s jasnou vizí: vylézt ten den teplickou trilogii hran. Tři cesty, které zdobí tři hrany – třech velkých věží. Klasika XIa na Hlásku, Perla Xc na Egona a Dobří holubi se vracejí Xb na Holoubka. „Víme vlastně, jak tahle trilogie vznikla? Kdo s tím přišel?“ ptal se šéfredaktor. „Tak nějak přirozeně, prostě tam ty hrany stojí v jednom koutu skal a koukaj jedna na druhou přes třetí,“ odpověděl jsem. Vylézt je za den se nabízí. Člověk se alespoň nemusí nikam přesouvat, což se s miminem na zádech zrovna hodí. Rychlé přelezy Vysokého napětí XIb/c a Život, to je Adršpach XIa/b mi dodaly pocit, že forma na takový počin by ve mně mohla dřímat. Takže jdeme na to. Přeskočíme sobotní přípravnou session, kdy jsem si prolezl Klasiku a Perlu, a projedeme spolu nedělní jízdu takzvaně „na hraně“. 

Klasika. Původ názvu je možná v tom procesu: prolézt, zkrokovat, zapamatovat, vizualizovat, pokusovat… Zkrátka: „klasika sportovních pískařů“. Mám za sebou dnešní rozehřívací průlez. Zkoušel jsem měkčí boty, ale nepomohly. Spadl jsem hned v první těžší pasáži, což mě rozhodilo. Zase jsem musel měnit betu. Je tam tolik kroků nohama i rukama, že si nejsem schopný přesně zapamatovat všechny, a to mě znervózňuje. Vím, že musím provést všechno správně, a pokud možno s co největší lehkostí, abych se doplácal až na vrchol. Jestli mám dnes vylézt celou trilogii, měl bych Klasiku poslat tímhle pokusem. „Navázanej kvalitně, ty mě máš, tak já jdu,“ říkám Ratlíkovi a zapouštím ruce do úvodní spáry.

První polovina cesty je lehká a můj mozek má kapacitu vnímat a poslouchat rozhovor kamarádů pode mnou, trochu mě to ruší. Skoro bych se chtěl přidat svojí poznámkou, ale raději si hledím svých chytů. Povídají si a já jsem nervózní. „Jsem s tebou, pojeď,“ podporuje Ratlík. Poslední nádech a výdech v odpočinku a vplouvám do tunelu kroků, který mě vyplivne až pod vrcholem. Jako mávnutím proutku moje tělo přebírá kontrolu a můj mozek má plnou hlavu práce s násilným zklidňováním bušícího srdce, vířících emocí a hořících lýtek i předloktí. Stoupám a vnímám jak někde pode mnou ustal hovor a všichni soustředěně fandí mému postupu. Je to kolektivní zážitek.

„Teď vysoká noha na dobrej stup a najdi tam tu pozici na odpočinek! To je ono, Franto!“ slyším radit Mikyho. Odpočinek na ruce dobrej, ale čím dál víc mi odchází cit v palcích u nohou a lýtkách. Dlouho nevydržím a za chvíli už se natahuji do finálního boulderu. Na sluníčku ty nepatrné vlnky místo chytů moc nedrží, ale teď je mi to jedno, jdu si pro vrchol a už mě nic nezastaví. Konečně stojím na dobrých stupech a vísknu si radostí. Při zápisu do knížky se pousměju nad svým nedávným zápisem Údolní spáry na RP, „To bylo taky dobrý, jazda může začít.“

Perla se leskne vedle dalších na Ratlíkově krku, holky mu našly náhrdelník. Nejsou sice pravé, ale slušivé ano. Nálada je dobrá. Koukám, jak kluci zkoušejí Perlu. Je tam takový nepříjemný odlez, kde člověk drží hranu oběma rukama a nohama stojí na tření proti nim. Nejisté kroky, u kterých hrozí, že noha smekne, a když smekne, otočíš se hlavou dolů a padáš na hranu. Pár lidí už se tam blbě potlouklo.

Včera jsem tam dolezl na onsight a v této části jsem při každém dalším kroku víc nevěřil, že nesmeknu, takže když byla další preska na dosah, radši jsem ji chytil. Sice docela škoda onsightu, ale zas lepší, než se zrakvit. Dneska ale už vím, co mě čeká a těším se.

Věřím si a leze se mi s lehkostí a jistotou. Na vrcholu Egona jsem spokojený. Ke kompletaci trilogie zbývá už jen hrana na Holoubka, která má být nejlehčí a pošetřil jsem si ji na OS. Jak se ovšem říká: „Neříkej hop, dokud nepřeskočíš…“

Dobří holubi se vracejí, ale já doufám, že už se vracet nebudu muset, protože to dneska vylezu. Ten název se mi každopádně líbí, hned se mi při něm vybaví Tomajda (spoluautor cesty pozn. red.) a jeho instagramové básnictví. Slyším v tom symbol toho, že to dobré na lezení je, že můžeme do skal chodit znovu a znovu a ti nejlepší holubi/lezci se do skal vrací nejradši.

Před nálezem opět cítím svoji nervozitu. Onsight se ode mě trochu očekává a s očekáváním roste tlak. Ale to je v pořádku. Tlak už k takovým výzvám patří. Nastupuju nadějně, jenže v klíčovém odlezu se nechám navést na špatnou stranu hrany a začíná celkem dlouhá bitka, která nakonec končí pádem. Čím větší očekávání a tlak, tím větší frustrace při selhání, to všichni známe. (V září cestu onsajtnul Kuba Šenkýř, pozn. red.)

„Alespoň to bude nějaký drama a ne jen: přišel, vylezl, odešel,“ glosují kluci. Do hry vstupuje únava a taky dotěrné Slunce, kterému jsem doteď úspěšně utíkal. Najednou si vůbec nejsem jistý, že to vylezu na druhý pokus. Nalézám zničený a svítí mi do očí tak nešťastně, že vůbec nevidím chyty ani stupy na pravé straně hrany. Připomíná mi to moment v hranové délce Histoire Sans Fin z tohoto léta. Klíčovou sekvenci naštěstí vylezu perfektně poslepu, ale drama nekončí.

Dolez je nejistý až na úplný vrchol a pokaždé ho lezu trochu jinak. „Teď vůbec nevím, co mám dělat,“ volám dolů. ‚Zklidni to, Franto, to už nepokazíš,‘ říkám sobě a modlím se, aby to tak bylo. Málem spadnu u posledního kruhu, když pravou rukou zaboha nemůžu najít chyty, protože fakt nic nevidím, ale duch skal mě zas jednou podržel a pustil mě i na ten třetí vrchol. „JOOOO!“ Ty vole, je to tam!“ 

Euforie se rozlévá unaveným tělem a roztřesenou rukou zapisuji:

21. 9. 25
„DOBŘÍ HOLUBI SE VRACEJÍ“
Malej Primán PP 
1. KOMPLETACE TRILOGIE HRAN ZA DEN! JAZDA!

Cítím, jak mi spadl jeden hranatý kámen ze srdce, a konečně se můžu uvolnit. Ještě chvíli sedím na vrcholu a užívám si to Slunce, které mě před chviličkou tak překáželo. Koukám na majestát Teplických skal a zhluboka se nadechuji…