„Tak dopře­du to nepů­jde, tam je strom. A doza­du, to bych se bál – sta­čí se do něj jen tro­chu opřít a je na stře­še. Musí­me to vzít za před­ní a zad­ní kolo a tahat bokem. To je teda horo­le­zec­ký lano, jo? Tak to snad vydr­ží.“

Kyse­lá chuť kafe na pat­ře mísí­cí se se supr miso polív­kou, co uva­ři­la Luc­ka, mě ráno tro­chu posta­vi­la na nohy, i tak ale pra­cov­ní mee­ting v devět ráno moc pro­duk­tiv­ní nebyl – mys­lel jsem hlav­ně na to, jak to auto vypro­s­tí­me. A taky, že zatím­co já jsem ležel doma polo­mrt­vý v poste­li potom, co mě ve dvě ráno dove­zl sou­sed, na mís­to už něja­ký uvě­do­mě­lý spo­lu­ob­čan zavo­lal hasi­če.

____________________


„Tak cepín mys­líš do ruky jen jeden, jo? A to někde vyjdem na cha­tu a přespí­me?“
„No, jako jde to i rov­nou od auta, ale asi by to bylo vost­rý.“
„Jas­ný. Tak­že ude­ří­me až v nedě­li, co? Já jsem si původ­ně říkal, že bychom moh­li jít ten hře­ben Sušek, ale s tím Glockne­rem jsi mě nor­mál­ně úpl­ně nadchnul.“
„Počkej, já psal Ger­lach.“
„Cože?“

____________________


Melo­die budí­ku, kte­rá se po letech pou­ží­vá­ní změ­ni­la z pří­jem­né na kru­tě iri­tu­jí­cí, zna­čí čty­ři hodi­ny ráno na turis­tic­ké izbe na Sliez­skom dome a čas začít se hra­bat z poste­le. Jas­ně, moh­li jsme být kru­to­ři a spát expe­dič­ně někde ven­ku. Ale když už to tu sto­jí…

Sobot­ní výš­lap a leze­ní v masi­vu Bra­da­vi­ce, zakon­če­ný v sedýl­ku někde v hor­ní tře­ti­ně stě­ny, je stá­le cítit v nohách. Dneska to ale bude vět­ší. Sní­da­ňo­vý balí­ček v podo­bě bage­ty je o hod­ně chut­něj­ší než vče­rej­ší oves­ná kaše a v kom­bi­na­ci s kafíč­kem tvo­ří pří­jem­ný začá­tek dne. Dál to asi bude hor­ší.

Rázu­je­me si to smě­rem k Dlhé­mu ple­su. Zafou­ka­ný chod­ník občas ztrá­cí­me, ale směr a tem­po cel­kem drží­me. Ve stou­pá­ní za ple­sem odbo­ču­je­me dole­va, pře­chá­zí­me sutí pokry­tou doli­nu až k úpa­tí zachu­me­le­né­ho srá­zu. Kame­ny jsou nepří­jem­ně namrz­lé a pokry­té vrst­vou pra­ša­nu. Nasa­zu­je­me mač­ky. Sně­hu je tady víc a jen občas je dost utlu­če­ný na to, aby se v něm člo­věk nebo­řil do půli lýtek. (Klu­ci byli v půl­ce lis­to­pa­du, pozn. red.)

S jazy­ky na bun­dě stou­pá­me sně­ho­vý­mi poli s více nebo méně hus­tě roz­trou­še­ný­mi kame­ny. Mar­ťas mě pra­vi­del­ně před­bí­há a pak čeká a vydý­chá­vá – je to holt kluk zdat­ná.

Blí­ží­me se k Litvo­ro­vé­mu sedlu. Chce­me lézt zná­mou „Mar­tin­kou“ (troj­ko­vá hře­be­nov­ka, pojme­no­va­ná po Alfre­du Mar­ti­no­vi, kte­rý ji pře­le­zl 15. srp­na 1905, pozn. red.), ale v sou­čas­ných pod­mín­kách v kom­bi­na­ci s naší neroz­le­ze­nos­tí tuší­me, že plnou ver­zi z Pol­ské­ho hre­be­ne nedá­me. Posled­ní výšvih do sed­la je prud­ký žlab, kde se pří­jem­ně leze ve větrem utlu­če­ném sně­hu. Hlav­ně, ať s námi něja­ká deska neu­je­de…

Je chvil­ku po půl osmé. V sed­le bru­tál­ně fučí, což je feno­mén, kte­rý nás má pro­vá­zet celou ces­tu. Vidi­tel­nost je naštěs­tí dob­rá – údo­lí je v inver­zi a mra­ky vyso­ko nad námi se poma­lu roz­pouš­tí.

Nava­zu­je­me se. Jde­me na sou­běh, mezi námi asi 20 met­rů lana. Čty­ři fren­dy, čoky a hro­ma­da smy­ček sta­čí asi na půl hodi­ny postu­pu, než je čas si vystří­dat ost­rý konec lana. V někte­rých pasá­žích heká­me a bojí­me se víc, než bychom v troj­ko­vém teré­nu čeka­li, za což jis­tě z čás­ti může blou­dě­ní a z čás­ti oba­vy stát „na tře­ní“ na uklo­ně­né ská­le pokry­té tenouč­kou gla­zur­kou. Cepín se uka­zu­je jako šikov­ný pomoc­ník a taky se zdá, že žáby dob­ře drží i ve zle­do­va­tě­lých spá­rách. Do jed­no­ho sedýl­ka sla­ňu­je­me krát­kou, ale těž­ko sle­zi­tel­nou plot­nu.

I když se zdá, že se neflá­ká­me, jsme oprav­du poma­lí – mís­to tří a půl hodin psa­ných v prů­vod­ci sto­jí­me ve 12 hodin tepr­ve na Zad­ném Ger­la­chu.

Mar­ťa­so­vi není dob­ře a nedo­ká­že nic sníst, i když by se už posil­nit potře­bo­val. Uva­žu­je­me, že v Tetma­je­ro­vě sed­le ute­če­me dolů, ale nako­nec se roz­ho­du­je­me jít na vrchol. Leze­ní hře­bín­kem ze sed­la je oprav­du nád­her­né, i když nám už pode­sá­té pře­mr­za­jí prs­ty a sil­ný vítr nás občas málem sme­te do doli­ny. Ve 13:30 sto­jí­me na vrcho­lu. Dává­me vrcho­lo­vé foto, já si dávám vrcho­lo­vou klo­bá­su a chudák Mar­ťas jen smut­ně kou­ká.

Sestup Bati­zov­skou pró­bou je naštěs­tí vyšla­pa­ný, tak­že nemu­sí­me řešit hle­dá­ní ces­ty. Uží­vám si sví­tí­cí slu­níč­ko a mini­mál­ní vět­řík, zatím­co Mar­ťas trpí kaž­dým kro­kem. Asi po hodi­ně a půl jsme dole na sně­ho­vis­ku a začí­ná neko­neč­ná šla­pač­ka na Sliez­ský dom. S pada­jí­cí tmou už oba sotva ple­te­me noha­ma. V pět hodin koneč­ně sedá­me ke sto­lu v prázd­né restau­ra­ci, dává­me si polév­ku, pře­ba­lu­je­me věci a posil­ně­ní zaha­ju­je­me sestup k autu, kam dochá­zí­me v 19:30.

____________________

Asi o půl­no­ci jsme koneč­ně v Brně, nase­dám do vymrz­lé Oktáv­ky a jedu na Kři­žán­ky. Mlha za Tiš­no­vem a všu­dypří­tom­ná námra­za ve mně bur­cu­je posled­ní zbyt­ky kon­cen­t­ra­ce. Od Mar­šo­vic je celá sil­ni­ce pokry­tá sně­hem. V kop­ci ze Stud­nic na Kuklík jedu 40 km/h. Sil­ni­ce se lesk­ne. Pod­řa­zu­ju před zatáč­kou. Sly­ším smý­ká­ní kol…