„200 slov“

Úvod tatranské sezóny: „Prsty přemrzají a vítr nás tlačí do doliny.“ „Martinka“ na Gerlach

12. 12. 2022, Jan Rosecký

Tak dopředu to nepůjde, tam je strom. A dozadu, to bych se bál – stačí se do něj jen trochu opřít a je na střeše. Musíme to vzít za přední a zadní kolo a tahat bokem. To je teda horolezecký lano, jo? Tak to snad vydrží.“

Kyselá chuť kafe na patře mísící se se supr miso polívkou, co uvařila Lucka, mě ráno trochu postavila na nohy, i tak ale pracovní meeting v devět ráno moc produktivní nebyl – myslel jsem hlavně na to, jak to auto vyprostíme. A taky, že zatímco já jsem ležel doma polomrtvý v posteli potom, co mě ve dvě ráno dovezl soused, na místo už nějaký uvědomělý spoluobčan zavolal hasiče.

____________________


„Tak cepín myslíš do ruky jen jeden, jo? A to někde vyjdem na chatu a přespíme?“
„No, jako jde to i rovnou od auta, ale asi by to bylo vostrý.“
„Jasný. Takže udeříme až v neděli, co? Já jsem si původně říkal, že bychom mohli jít ten hřeben Sušek, ale s tím Glocknerem jsi mě normálně úplně nadchnul.“
„Počkej, já psal Gerlach.“
„Cože?“

____________________


Melodie budíku, která se po letech používání změnila z příjemné na krutě iritující, značí čtyři hodiny ráno na turistické izbe na Sliezskom dome a čas začít se hrabat z postele. Jasně, mohli jsme být krutoři a spát expedičně někde venku. Ale když už to tu stojí…

Sobotní výšlap a lezení v masivu Bradavice, zakončený v sedýlku někde v horní třetině stěny, je stále cítit v nohách. Dneska to ale bude větší. Snídaňový balíček v podobě bagety je o hodně chutnější než včerejší ovesná kaše a v kombinaci s kafíčkem tvoří příjemný začátek dne. Dál to asi bude horší.

Rázujeme si to směrem k Dlhému plesu. Zafoukaný chodník občas ztrácíme, ale směr a tempo celkem držíme. Ve stoupání za plesem odbočujeme doleva, přecházíme sutí pokrytou dolinu až k úpatí zachumeleného srázu. Kameny jsou nepříjemně namrzlé a pokryté vrstvou prašanu. Nasazujeme mačky. Sněhu je tady víc a jen občas je dost utlučený na to, aby se v něm člověk nebořil do půli lýtek. (Kluci byli v půlce listopadu, pozn. red.)

S jazyky na bundě stoupáme sněhovými poli s více nebo méně hustě roztroušenými kameny. Marťas mě pravidelně předbíhá a pak čeká a vydýchává – je to holt kluk zdatná.

Blížíme se k Litvorovému sedlu. Chceme lézt známou „Martinkou“ (trojková hřebenovka, pojmenovaná po Alfredu Martinovi, který ji přelezl 15. srpna 1905, pozn. red.), ale v současných podmínkách v kombinaci s naší nerozlezeností tušíme, že plnou verzi z Polského hrebene nedáme. Poslední výšvih do sedla je prudký žlab, kde se příjemně leze ve větrem utlučeném sněhu. Hlavně, ať s námi nějaká deska neujede…

Je chvilku po půl osmé. V sedle brutálně fučí, což je fenomén, který nás má provázet celou cestu. Viditelnost je naštěstí dobrá – údolí je v inverzi a mraky vysoko nad námi se pomalu rozpouští.

Lezení v „Martince“ III, Gerlachovský štít 2 654 m n. m. (foto: archiv JR)


Navazujeme se. Jdeme na souběh, mezi námi asi 20 metrů lana. Čtyři frendy, čoky a hromada smyček stačí asi na půl hodiny postupu, než je čas si vystřídat ostrý konec lana. V některých pasážích hekáme a bojíme se víc, než bychom v trojkovém terénu čekali, za což jistě z části může bloudění a z části obavy stát „na tření“ na ukloněné skále pokryté tenoučkou glazurkou. Cepín se ukazuje jako šikovný pomocník a taky se zdá, že žáby dobře drží i ve zledovatělých spárách. Do jednoho sedýlka slaňujeme krátkou, ale těžko slezitelnou plotnu.

I když se zdá, že se neflákáme, jsme opravdu pomalí – místo tří a půl hodin psaných v průvodci stojíme ve 12 hodin teprve na Zadném Gerlachu.

Marťasovi není dobře a nedokáže nic sníst, i když by se už posilnit potřeboval. Uvažujeme, že v Tetmajerově sedle utečeme dolů, ale nakonec se rozhodujeme jít na vrchol. Lezení hřebínkem ze sedla je opravdu nádherné, i když nám už podesáté přemrzají prsty a silný vítr nás občas málem smete do doliny. Ve 13:30 stojíme na vrcholu. Dáváme vrcholové foto, já si dávám vrcholovou klobásu a chudák Marťas jen smutně kouká.

Marťas a Honza v Litvorovém sedle (foto: archiv JR)

Sestup Batizovskou próbou je naštěstí vyšlapaný, takže nemusíme řešit hledání cesty. Užívám si svítící sluníčko a minimální větřík, zatímco Marťas trpí každým krokem. Asi po hodině a půl jsme dole na sněhovisku a začíná nekonečná šlapačka na Sliezský dom. S padající tmou už oba sotva pleteme nohama. V pět hodin konečně sedáme ke stolu v prázdné restauraci, dáváme si polévku, přebalujeme věci a posilnění zahajujeme sestup k autu, kam docházíme v 19:30.

____________________

Asi o půlnoci jsme konečně v Brně, nasedám do vymrzlé Oktávky a jedu na Křižánky. Mlha za Tišnovem a všudypřítomná námraza ve mně burcuje poslední zbytky koncentrace. Od Maršovic je celá silnice pokrytá sněhem. V kopci ze Studnic na Kuklík jedu 40 km/h. Silnice se leskne. Podřazuju před zatáčkou. Slyším smýkání kol…



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu