Červenec je prodojenej jako blázen. Chčije a chčije. Na hruboskalském semaforu už snad dva týdny svítí otravná červená a letošní skalácká sezóna vypadá zoufale. Posledních pár dní už se to zlepšuje, přestalo pršet a občas i zasvítí. Sleduju každý den lezecký semafor a telepaticky posílám Magnuskovi myšlenku: ‚Pusť to na žlutou, pusť to na žlutou.‘

Šestého srpna na mě při kontrole funkčnosti telepatie vyskočí zpráva od Vorla: „7. srpna 100 let Taktovky. V 16.00 soudek pod vězí, zapijeme mokro.“ Paráda. Reaguji na zprávu. A připomínám správci semaforu jeho morální povinnost. „Pusť to na žlutou.“ Možnost lezení Staré cesty (VIIb) od Rudolfa Hankeho přesně na sto let od jejího vzniku je dost rajcovní představa. Těším se, že by to mohlo klapnout.

Bohužel. Ráno je na semaforu stále oranžová. Třeba se to ještě změní a odpoledne bude líp. Naděje umírá poslední. Sejdeme se ve čtyři pod věží s mým lezeckým parťákem Márou. S ním začala moje novodobá historie lezení ve Skaláku a před pár lety koupil dům na Hrubici. Beru celou rodinku a dalšího kamaráda Máru. Mám na Marky štěstí. Parťák mi jde v 16:15 naproti od Taktovky. „No ty vole, tam nikdo není!“

Já na to: „To není možný, psal, že tady bude. V Ádru dělají historický výstupy dokonce v kostýmech (viz video, pozn. red.) a my se nesejdeme pod Taktovkou? Přijdou!“ Předjíždí nás na kole týpek s vlasy do culíku a s tričkem Taktovka 100 let. Tak to vypadá nadějně, říkám si. Pod věží zjistíme, že je to Martin Dědek, co tiskne výroční trika. Diví se stejně jako my, a hned žhaví telefon…

Za chvíli si to písčitou cestou hasí, i s kolečkem, štěnětem piva, a pytli ledu, Vorel (Honza Obročník) v letním slaměném kloboučku a s úsměvem ve tváři. No, a potom už je za chvilku pod věží veselo. Přijde pár skaláčnických usměvavých tváří a dál už je to, jak to všichni známe. Řeší se výstupy, znějí dotazy, kde kdo byl a co lezl, řeší se topo, vysolená madla a klíčové žáby.

Vyptávám se na Sochora, když slyším, že se o Vláďovi baví. Zajímá mě jeho Super cesta (VIIc z května 1972, pozn. red.) na Taktovku. Až se bude slavit 100 let výročí vylezení téhle cesty, bude mi skoro 100 let. Doufám, že bude konečně sucho a že si to vylezu.

A taky nemůžu nemyslet na svoji historii ve Skaláku. Jak se věci a život točí v cyklech nebo spíš ve spirále. Co se v mládí naučíš… Vzpomínám na svého prvního parťáka Honzu Kareše, na naše shybovací seance na větvi na bříze pod panelákem v Pavlovicích. Jak někdy v 11 letech vylezl Údolku (VIII) na Kápla, vzpomínám na Mirka (Kareše), na Bojsu (Míra Dědek), jak mě v sedmi letech v Tatrách nesl na ramenou, když moje puchýře na patách zaskočily i doktora výpravy.

U toho mi dochází, že každý den je vlastně takové stoleté výročí čehokoliv. A nemyslím tím, že se musí každý den slavit/kalit. Možná by stálo zato žít jenom s takovým vědomím, že každý moment má svoji důležitost. Protože když lezu, tak cítím, že žiju, že slavím.

Vidíme se ve skalách.

______________________

(Když se píše o Taktovce, měli bychom vzpomenout také na Bogana Svatoše. Tuhle věž miloval. Když mu bylo 50 let, vylezl na ni svůj výstup číslo 100. V čem mu přišla tak unikátní, že na ní strávil část života? Bogan popisuje tady, pozn. red.)