„200 slov“

„Don’t be an idiot.“ Přemohlo nás nutkání tahat vlastní highline

01. 02. 2021, Kuba Kácha

Jsou různé způsoby, jak začít chodit po highline. Na konci našeho oblíbeného youtubového kanálu „HowNOTtoHIGHLINE“ se vždy říká: „But don’t be an idiot. Go rig your first highline with someone who knows what he’s doing.“ A skutečně, v dnešní době se většina lidí napřed všechno naučí od někoho, kdo ví, co dělá. Jsou i lidé, co chodí po highline dlouho a dobře, ale svou vlastní lajnu nikdy nenatáhli. No a pak jsme my, idioti, co prostě chtěli tahat sami. (O lajnách jsme vloni publikovali velký článek, včetně „rychlokurzu tahání“, pozn. red.)

 – na slackline jsem začal chodit loni na jaře. Na zahradě jsem si po zhlédnutí několika výše zmíněných videí natáhl midline mezi stromy, 32 dlouhou/8 m vysokou. Lajna byla ale stará a s malou nosností. Jištění proto vedlo za horolezecké lano asi tři metry nad lajnou, pád jsem nezkoušel.

Matěj – byl na highline třikrát a přitom se naučil stejpovat lajnu s back-upem (záložním lanem, pozn. red.). Čtvrtou lajnu natáhl se sousedem v Rudolfovském lomu, 25/15m. Vydržela tam několik týdnů, nikdo se nezabil, back-up nevyzkoušel.

Tom – šel sice natáhnout svoje první dvě midline, 23/12 a 35/12 m s někým, kdo věděl, co dělá. Za to ale s doma vyrobeným kotvítkem. Back-up vyzkoušel, lajna vyskočila z kotvítka a Tom se houpal s nohama v kopřivách. Pro upřesnění, pád zachytil uzel na hlavní lajně na větvi za kotvítkem.

„Hele, a nenatáhnem si Shangrilu?“ řekl myslím Tom, když jsme se na jaře poprvé všichni tři potkali. Natáhnout si nějakou epickou lajnu už nás tou dobou všechny lákalo, a tak jsme dlouho neváhali. Odvahu nám dodalo i ujištění Lukáše Černého: „Jsou tam betonový borháky.“ Klidně to prej můžem dát za jeden. Tuhle nadsázku jsme úplně nepochopili.

Co tím asi Lukáš Černý (vpravo) myslel? (f: Eliška Jagošová)

Na Hrubou skálu přijíždím trochu později. Je sobota večer, tma, kluci stojí každý na jedné věži a lajna visí smutně zasekaná mezi borovicemi. Vedle si nějací lajneři, kteří nepochybně vědí, co dělají, natáhli jinou lajnu, po které celý den chodí a upřímně nechápou, co děláme my. My se ale nevzdáváme a plánujeme brzký ranní budíček.

V deset hodin stojím pod lajnou (zatím sám) a snažím se ji přehodit bambulákem navázaným na lano, abychom ji mohli vysvobodit. Po několika neúspěšných pokusech přichází Matěj a druhým hodem obmotá vrcholek menší borovice. Dobrá trefa, bambulák se ani nehne. Matěj pomalu vzlíná po nepříliš tlustém stromku. Ten se pomalu ohýbá, až nakonec s bambulákem a křičícím Matějem spadne do písku.

O hodinu později už ale lajna visí a dáváme první pokusy. K přechodu máme daleko. Matěj i Tom ujdou cca dvacet kroků, já s vypětím všech sil tři, ale chodíme po Shangrile! Je to nádhera. Později dorazí i Lukáš, který nám dal spoustu cenných rad. Při pohledu na kotvení za jediný borhák (navíc liščí smyčkou) zkoprní. Uvědomí si vážnost svých slov o kvalitě borháků a zřejmě trochu zalituje, že vůbec dorazil. „Vážně už jste do té odsedky spadli?“ několikrát se ujistí, než se odváží na lajnu. „Jo, testovali jsme to důkladně.“ Pak lajnu za vydatného nadávání přejde.


V září vyrážíme na lezecký výlet do Val di Mello a rovnou googlíme: „Highline Val di Mello.“ S nadšením zjišťujeme, že tu v roce 2016 Danny Menšík s Lukášem Černým natáhli „Prodotti Tipici“ – čti: „ty piči“. (znamená to něco jako „lokální produkty“, pozn. red.) – 55 m dlouhou lajnu ve výšce 2700 m n. m. Podle Matěje je to skoro stejné jako Shangrila, akorát si vezmem bundy.

Tom je na kurzu paraglidu, vyrážíme tedy sami. Lukáš nám poradil vše důležité a půjčil nám i plakety. Jedna strana je prý navrtaná, na druhé to budeme kotvit za frendy (!). Frendům moc nevěříme ani při lezení, tak snad půjde ta hora obhodit. Do batohu dáváme nepříjemně moc věcí a vyrážíme směr Cima del Cavalcorto.

S výbavou na pár dní v horách – Matěj (dole) a Kuba (f: Ondra Mrklovský)

Ještě ani nevyjdeme z parkoviště a začínáme pochybovat, jestli jsme si neměli k plaketám půjčit i matky. Pochybnosti narůstají s nadmořskou výškou. „Matky tam určitě budou,“ slepě věří Matěj. Já zatím vymýšlím zběsilé způsoby, jak případně nahradit matku smyčkou. To je přece nesmysl, ne? Proč by sundali plakety a nechali tam matky? Nevíme. Každopádně víme, že vracet se do města a hledat železářství nemá cenu, počasí se má zítra pokazit.

Po velmi nepříjemném stoupání po kluzké mokré trávě dorážíme na místo. Nejraději bych si uvařil kafe a až do večera ležel. To ale nejde. Musíme začít hledat dva nýty, na kterých snad budou i ony matky. Na první pohled vidíme polici, kam bychom lajnu logicky tahali. Dokonce se nám to zdá i kratší než 55 m, to bude hračka! Slaňujeme z vrcholu, ale na polici žádné nýty nejsou. Přesunujeme obří balvany v domnění, že se třeba na nýty zřítily, ale nic. Že by je někdo ukradl? Slaňujeme do všech stran, ale pořád nic. Nakonec v zoufalství slaním do posledního možného směru a volám na Matěje: „To jsou kreténi! Jako by to bylo málo exponovaný!“ (fotka plné epozice) Nýty i s matkami nacházím na samé hraně Cimy. Při chození nás tak čeká výhled asi dva kilometry do údolí.

Napnutí už nám jde celkem rychle. Na straně s frendy nacházím ještě horolezecký štand, za který vše pojistíme. Obhazování celé hory se tak nekoná a my ještě stíháme první pokusy se západem Slunce. Ráno už Matěj ujde asi dvacet kroků, já asi pět. Mraky, které se zprvu válely v údolí, se postupně zvedají a někdy tak chodíme přímo v nich. Ale hlavně… Chodíme po vlastní lajně! Zvládli jsme to celé sami. Tenhle pocit už se asi nikdy nezopakuje. Naše první horská lajna a bez nikoho, kdo by věděl, co dělá!

Pomalu se přestáváme bát a oběma se nám nakonec podaří jít svých pár kroků s lehkostí. Postavit se zkusí i Ondra, náš lezecký parťák, který nás na cestě doprovází a táhne s sebou foťák. Přitom si všimne, že je oplet lana back-upu trochu přepálený. A má pravdu. Chvíli váháme, nakonec ale ještě chodíme a večer se vracíme živí a zdraví do údolí.

Později jsem na našem oblíbeném youtubovém kanálu našel video, ve kterém radí: „Záložní lano by se nemělo dávat moc volně, jinak se může při posunu po lajně přepálit.“ Ještě jsme těch videí asi neviděli dost.

Přežili jsme naši první horskou lajnu – bez nikoho, kdo by věděl, jak se to dělá!
(f: Ondra Mrklovský)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu