S POLÁRKOU DO POHÁDKY

POLÁRKA ZE ŠUMAVY

„Haló, haló, slyšíme se?“ ozvalo se v půlce prosince na druhé straně telefonu. „Zrovna se plavím Drakovým průlivem u Antarktidy, tak to možná bude trochu vypadávat.“ Satelitní internet však nezklamal a přes drobné výpadky jsme mohli navázat první spojení.

Sváťa Spěváčková v polárních oblastech tráví velkou část roku, tak mě tahle informace vlastně ani moc nepřekvapila. „Na jakém kontinentu jsi tentokrát?“ zeptal jsem se v úvodu našeho dalšího hovoru, který jsme naplánovali o necelé dva měsíce později na začátek února. „Zrovna jsem na chvíli v Čechách, ale za pár dnů odlétám do Norska,“ zasmála se.

V okolí Antarktidy strávila skoro dva měsíce. Už druhý rok tam pracuje pro holandskou společnost jako průvodkyně. Kromě toho ale průvodcuje na lyžích i v Norsku, kde se také podílí na školení polárních zdravotníků a na Špicberkách. Tam zároveň zajišťuje i chod české výzkumné stanice.

Sváťa vyrůstala na Šumavě, miluje běžky a k zimě měla vždycky blízko. Možná právě proto se jejím hlavním pracovním působištěm staly právě polární oblasti. „Když si hledám práci a někde se mi líbí, tak se prostě zeptám: ‚Potřebujete někoho do týmu?‘ Prostě to zkusím a věřím svému úsudku. A nějakým způsobem mi to zatím prochází,“ vysvětluje mi svoji taktiku, jak si hledá nová zaměstnání. Dva měsíce na Antarktidě, pět v Arktidě. Zhruba takové je posledních pár let její pracovní působiště. A i když nedávno oslavila teprve 29. narozeniny, doma už jí kvůli tomu začali říkat přezdívkou Polárka.

Vždycky měla blízko i k lezení. Její rodiče se ve skalách seznámili a dodneška v nich tráví spoustu času. Lezla také její babička Eva Novotná, jejíž manžel Zdeněk zůstal v roce 1970 pod lavinou na úpatí Huascaránu. (Velký článek najdeš tady, pozn. red.) „Kamarádství je strašné důležité. V horách, na skalách, na lyžích, prostě kdekoli je dobré mít kolem sebe lidi, na které je spoleh,“ odnesla si Sváťa z četných rozhovorů s babičkou.

I TMA MÁ NĚCO DO SEBE

Předpokládám, že máš radši zimu než léto?
Jo, nějak se to vykrystalizovalo, od mládí až po teď. Když jsem byla malá, tak mě rodiče dali na běžky. Takže jsem ve sněhu byla během zimy pořád. Mám další tři sourozence a všechny nás odmala pořád tahali ven, a proto jsme si asi zimu všichni zamilovali. Léto mám taky ráda, ale když se teď mám rozhodnout, jestli pojedu ve svém volném čase někam do zimy, do hor s báglem nebo někam na pláž, tak si rozhodně nikdy nevyberu pláž. 

S tím, co zažíváš poslední roky, kdy se pohybuješ většinu roku v polárních oblastech, se šumavská zima asi nedá srovnat…
Moc ne, protože ta zima v polárních oblastech je samozřejmě o dost drsnější. Je tam mnohem větší mráz, ale i celkově ten život tam plyne úplně jinak. Posledních šest let se pohybuji nad polárním kruhem, kde v zimních měsících máš prakticky jenom tmu.

Jaký vliv to na tebe má?
Mě to zase tolik neovlivňuje, protože se v polárních oblastech zatím nepohybuji během nejdelší a nejtmavší zimy. To jsem zažila, jenom když jsem dvě zimy po sobě pracovala jako musher ve Švédsku a v Norsku. Na druhou stranu i tma má něco do sebe. Místo Slunce svítí Měsíc, při velkých mrazech jsou stromy obalené sněhem a všude se něco třpytí. Taky často vídáš polární záři, takže tam nějaké světlo většinu času je, jen trochu jiné, než jsme zvyklí. Někdo to snáší blbě, ale mně to vždycky spíš připomínalo pohádku. Vidíš a zažíváš věci, které jako Středoevropan běžně nemáš šanci vidět.

„Někdo polární zimu snáší blbě, ale mně to vždycky spíš připomínalo pohádku – všude se něco třpytí.“

Takže Slunce prostě vyměníš za Měsíc a polární záři?
Přesně tak. (směje se) Samozřejmě, když je zataženo, hnusně, mlha a tma, tak to moc příjemné není. Ale když se hýbeš, tak endorfiny z pohybu tě hodně zachraňují. Je to asi jiné, když musíš být zavřený někde uvnitř, ale když pracuješ venku s lidmi nebo se psy, tak tě nenechají spadnout do nějakého splínu.

Spoustu holek by asi zajímalo, jestli ti nebývá zima?
Jsem jenom člověk, takže mi je samozřejmě taky zima. (směje se) To je úplně normální, že ti je zima. Je ale pravda, že netrpím na studené nohy a ruce, takže asi jsem trochu divná holka. (směje se)

Máš proti zimě nějaký fígl?
Je víceméně jedno, jestli jdeš na skialpy tady v Čechách nebo někde na severu. Pořád se pohybuješ v nějakém tempu a vezmeš si maximálně o jednu vrstvu víc. Musíš se ale pořádně a dobře naučit používat termoizolační vrstvy. Ze všechno nejvíc používám vlněné a péřové oblečení, syntetika moc nemá šanci. Taky se rychle naučíš, že i během pětiminutové zastávky má cenu si na sebe navlíknout tlustou péřovku. I když si myslíš, že nevychladneš, tak vždycky vychladneš. Pak ji zase rychle shodíš a jdeš dál. V podstatě nemáš šanci klepat kosu, protože od chvíle, kdy ráno vylezeš ze spacáku, se pořád nonstop hýbeš.

PRÁCE NA LYŽÍCH

Co tě na polárních oblastech tak přitahuje?
Úplně první větší výpravu jsem podnikla s kamarády v roce 2021. Naplánovali jsme si tehdy výpravu do švédského národního parku Sarek, kterému se přezdívá „poslední divočina Evropy“. Nemáš tam žádné turisticky značené trasy, vlastně tam nejsou skoro vůbec žádné trasy. Najdeš tam maximálně pěšinky od sobů a losů. Brodíš řeky, lezeš na kopce a je to fakt hodně divoké. Taky tam nemáš žádný signál. Byla jsem tu, už když mi bylo patnáct a chtěla jsem se sem vrátit v zimě. Takže jsem to naplánovala a naštěstí se ke mně přidali skvělí lidi, i když jsme se před tím vlastně vůbec neznali.

Jelikož jsme byli rychlí a zůstalo nám na konci pár dnů času, spojili jsme se s Čechem Zbyňkem Hruškou, který v oblasti bydlí a pracuje se psy. Sehnali jsme na něj kontakt a prostě mu zavolali. „Zdar, neznáme tě, ale máme na tebe číslo a víme, že tady někde seš. Měl bys čas se nás na pár dnů ujmout a trochu nám to tu ukázat?“ „Jasně, přijeďte, budu rád,“ odvětil tehdy. Tak jsem se dostala k práci se psími spřeženími, která mě totálně uchvátila. (Víc o práci mushera si můžeš přečíst v článku Matěje Strouhala, který už druhou zimu tráví v Laponsku, pozn. red.)

Hned jsem začala zjišťovat, jestli bych tu někde mohla příští rok pracovat. Neměla jsem sice žádné zkušenosti, ale byla ochotná do toho skočit po hlavě a všechno se naučit. Další dvě zimní sezony jsem tu pak doopravdy pracovala se psy. Když s nimi pracuješ, nemáš čas na nic jiného. A mě to vždycky táhlo spíš k lyžím, takže jsem se potom rozhodla najít si práci, při které budu moct jezdit na lyžích. V roce 2024 jsem se v Norsku účastnila kurzu polární medicíny, protože jsem původní profesí záchranářka, a dostala jsem se úplnou náhodou k malé rodinné firmě, pro kterou od té doby v zimě pracuji jako průvodkyně při lyžařských výpravách.

Pracuješ i na Antarktidě. Tam ses dostala jak?
Na Antarktidě jsem teď byla podruhé. Tam jsem se zase dostala přes kamarádku Steffi, se kterou jsem v Klatovech skákala padákem. Ona na Antarktidě už dřív pracovala a jednou mi říká: „Hele, ty by ses tam fakt hodila. Nechceš si poslat přihlášku?“ Já už po téhle práci pár let pokukovala, ale pořád jsem si myslela, že na to nemám. Nakonec jsem to ale zkusila, oni mě fakt vzali a v listopadu 2024 jsem tam na poslední chvíli odletěla. Když si hledám práci a někde se mi líbí, tak se prostě zeptám. „Potřebujete někoho do týmu?“ Prostě to zkusím a věřím svému úsudku. A nějakým způsobem mi to zatím prochází. (směje se)

Kolem Antarktidy se plavíš na lodi. Co si pod tím mám představit?
Pracuji pro holandskou společnost Oceanwide Expeditions a moje pozice se jmenuje „expedition guide“. Ve městě Ushuaia na jihu Argentiny nastoupím na loď plnou klientů a plavíme se přes Drakův průliv směrem k Antarktidě. Během plavby máme přednášky na různá témata. Využívá se tak čas, kdy se nedá dělat nic jiného. Můžou být o čemkoli. O historii Antarktidy, o velrybách, oceánech, tučňácích, ptácích… Podle toho, čemu se nejvíc věnuješ a co tě zajímá. Já nejvíc přednáším o záchranářině a o psech. Psi na Antarktidě v minulosti byli nedílnou součástí všech polárních expedic, dneska už tam ale nejsou.

Proč?
V roce 1994 vstoupil v planost protokol týkající se ochrany antarktického životního prostředí a v jeho důsledku musely být všechny nepůvodní druhy zvířat z Antarktidy odvezeny. Takže psi byli vlastně deportováni. To je trochu paradox, protože my lidé taky patříme mezi nepůvodní druhy a na Antarktidě, ve své podstatě, nemáme co dělat… Primárně šlo o to, aby se tuleni nebo tučňáci nenakazili od psů nějakými nemocemi. Tihle psi tam ale byli spoustu generací, na Antarktidě se narodili, takže s klasickými psími nemocemi se proto nikdy nesetkali.

Přistáváte i přímo na Antarktidě?
S malými čluny, takzvanými zodiaky, jezdíme i přímo na Antarktidu, ale jenom tam, kde to přistávací pravidla povolují. Takový camping bez stanů. Spíme pod širákem, jenom ve spacáku a žďáráku. Každý si vyhrabe svůj sněžný záhrab a do něj se plácne jako tuleň. Zní to možná jako fraška, ale je to nádherný. Jenom tam ležíš a koukáš. Kolem tebe úplné ticho, bez lodních motorů. I když úplné ticho tam vlastně nikdy není. Slyšíš praskání ledovců, velryby, tuleně nebo tučňáky, kteří kolem tebe začnou pochodovat a přijdou tě zkontrolovat.

Zmínila jsi přistávací pravidla na Antarktidě. Kdo tyhle pravidla určuje?
Antarktida nikomu nepatří. Existuje takzvaná Antarctic Treaty, což je soubor mezinárodních dohod, které regulují vztahy mezi státy v Antarktidě. Zajišťují, aby byl tento kontinent využíván jen pro mírové a vědecké účely. Podle této dohody, podepsalo ji tuším už 58 států, je Antarktida demilitarizovanou zónou a všechny územní nároky jsou „zmraženy“. Zakázána je i těžba nerostných surovin a rybolov je hodně omezený.

Antarktida má sloužit primárně jako vědecké prostředí. Pro fungování naší planety, její oteplování nebo ochlazování, hraje velmi důležitou roli. Jde o obrovský kontinent pokrytý ledem a všechny studené mořské proudy, které kolem Antarktidy protékají, poté ovlivňují podnebí v jiných částech světa. Je to taková lednice naší planety. A když to řeknu hodně laicky, pokud bychom Antarktidu zbytečně ničili, rychle by se nám to vrátilo jinde.

Jak velká je loď, na které pracuješ?
Kolem Antarktidy operují různé společnosti. Ta, pro kterou pracuji, má tři lodě s kapacitou 100–170 pasažérů. K tomu připočítej ještě dalších zhruba 50 členů posádky, od kapitána až po člověka, který se stará o motory a moc ho ani nevidíš.

To mi přijde docela dost…
Je to hodně, ale když to porovnáš s ostatními společnostmi, které se kolem Antarktidy plaví, jde o menší lodě. Najdeš tu i lodě pro víc než 500 pasažérů. Tyhle velké cruise ships se nesmí ani přiblížit k pevnině do nějaké určité vzdálenosti a nemůžou na Antarktidě samozřejmě ani přistát.

Jak dlouho taková plavba trvá?
Jako průvodce mám kontrakt zhruba na dva měsíce a v tom mám několik různých plaveb. Ty většinou trvají zhruba 20 dnů. Liší se to nejen podle aktivit, ale i podle trasy, kterou plujeme. Nejde jenom o výlety na Antarktidu, plavíme se třeba i kolem Falklandů nebo ostrovů Jižní Georgie. To jsou nádherná místa, kam se jezdí hlavně za pozorováním zvířat. Žijí tu lachtani, tuleni, tučňáci a obrovské kolonie různých ptáků, od kormoránů až po albatrosy. Na Antarktidě tolik zvířat nežije, kvůli náročnějším podmínkám pro přežití. I pro mě je to strašně zajímavá práce. Když jsem na Antarktidu odjela poprvé, spoustu věci jsem nevěděla a pořád se něco učím za pochodu. Od kolegů, ale i od klientů, kteří jsou často velmi vzdělaní a mají toho spoustu načteného.

Jaká sorta lidí na podobné plavby vlastně vyráží?
Říká se: „V každý skupině najdeš blbce.“ To platí i tady, ale většinou jsou to naštěstí lidé, kteří mají o Antarktidu velký zájem a všechny přednášky nasávají jako houby. Samozřejmě ale občas přijedou i lidi, kteří tu jsou na dovolené a chodí pořád s proseccem v ruce. Ty občas musíš usadit a vysvětlit jim, že boty jim zavazovat nebudeš, že to určitě zvládnou sami.

BÁJNÉ ŠPICBERKY

Nejvíc času ale trávíš v Arktidě na Špicberkách. Co tam děláš?
Minulou sezónu jsem tu měla tři práce, jinak to většinou bývají dvě. Průvodcuji na lyžařských expedicích a pracuji na České arktické výzkumné stanici. Vloni jsem si k tomu navíc přibrala práci na lodi. Je to takový mix hodně odlišných věcí.

Předpokládám, že ses někoho zeptala, jestli bys pro něj mohla pracovat?
Dá se to tak říct. (směje se) Kamarádce ornitoložce v roce 2023 vypadl parťák, tak mi zavolala. „Potřebuju někoho, kdo mi pomůže s výzkumem. Budeš mi pomáhat v terénu sbírat data. Je to na měsíc a půl na Špicberkách.“ Já se tou dobou už poohlížela, jak bych se mohla do Arktidy dostat. Špicberky jsou pořád takové trochu bájné místo. Tak jsem řekla „jo“ a odjela s ní. Hned se mi tam zalíbilo. To místo i celkově parta lidí, které jsem na České arktické výzkumné stanici (CARS) potkala. A na konci jsem se klasicky zeptala: „Hele, nepotřebujete někoho do týmu?“

Souhlasili?
Jo. Viděla jsem se ale spíš na pozici logisty, který se stará o zázemí. To mi bylo vždycky bližší. 

Jak taková práce vypadá?
Výzkumná stanice spadá pod Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích. Máme mateřský dům v Longyearbyenu. Kdokoli z vědců přijede, má tu zázemí. Některým lidem k výzkumu stačí být jen ve městě, odkud vyráží po okolí sbírat data ke svým projektům. Pak jsou tu ale jiní, kteří potřebují pracovat na terénní stanici dál od města. Ta se nachází v zálivu Petuniabukta v Billefjordenu. Stanice se jmenuje Nostoc, všichni jí ale říkáme Petunie. (Nachází se tady, pozn. red.) Sezónně se otvírá ve chvíli, kdy přijde požadavek od vědců, kteří na ni chtějí jet. Dostáváme se na ni lodí, takže jsme limitovaní hlavně ledem, který dlouho blokuje přístupovou trasu. Většinou proto stanici otvíráme začátkem června a musíme s sebou přivézt všechny zásoby, čluny a spoustu dalšího vybavení. Na stanici nejezdí jenom Češi, ale účastníme se i spousty mezinárodních projektů.

Kolik vás na stanici je?
Vždycky tam musíme být dva logisti, kteří se starají o chod stanice, plus zvládneme ubytovat dalších 14 vědců. V podstatě jsou to čtyři kontejnery. V prvních dvou může bydlet v každém šest lidí, ve třetím spíme dva logisti, zároveň je to kuchyně a sklad nejrůznějších věcí. A v posledním je terénní laboratoř a obývák v jednom. To je zároveň jediné místo, kde topíme a kde se společně scházíme. Máme tam i kytary a malou knihovničku. Kromě různých botanických atlasů tam máme třeba i knížku Raději zešílet v divočině. (směje se)

Máš nějaký recept, jak v divočině nezešílet?
Hlavně musíš být v klidu. Ze své podstaty bych nejradši pořád někam zdrhala a chodila po okolních kopcích, ale vím, že nemůžu a je to tak v pořádku. Jsem tu pracovně, reprezentuju instituci a starám se o vědce, aby mohli provádět své výzkumy a všechno fungovalo tak, jak má. A proč dva logisti? Ve dvou se to lépe táhne. Zároveň musíme dodržovat spoustu různých bezpečnostních pravidel, protože na stanici máme i zbraně na ochranu proti ledním medvědům.

Jaká platí pravidla pro setkání s ledním medvědem?
Když vidíš medvěda, který by se blížil k naší stanici, tak mu to nesmíš dovolit. Když ho necháš navyknout, že je v pohodě přijít blíž k lidským příbytkům, tak to může být nebezpečné jak pro lidi, tak hlavně pro medvěda samotného. Člověk má právo zastřelit medvěda, který je tu přísně chráněný, jen aby si zachránil svůj život. Obecné pravidlo zní, že ale nesmíš vystřelit na víc než 50 metrů. Při odstrašování ledního medvěda můžeš křičet, pískat a máme signální pistole, kterými můžeme střílet do vzduchu. Nebo si můžeš vzít hrnce a dělat co největší rámus. Prostě jakýkoli hluk, který ho odradí od toho, aby přišel blíž. Pořád jsou to divoká zvířata, která když potkají něco neznámého a leknou se, tak z principu utečou. Problémy můžou dělat medvědi, kteří už jsou na lidi z nějakého důvodu zvyklí.

Jaké bylo tvé nejbližší setkání s medvědem?
Z mé zkušenosti se v téhle oblasti medvědi víc objevují až ve druhé půlce léta. První dva roky jsem žádného živého medvěda neviděla, jen mumifikované mládě, které jsme našli, když odtál sníh. Vloni jsem jich pár viděla při práci na lodi. Severně nad Špicberky, kolem 82° severní šířky, jsme narazili na mrtvou velrybu, která se vznášela mezi ledovými krami a na ní se krmili dva medvědi. To bylo nádherný.

My Češi máme polární stanici jak na Antarktidě, tak i v Arktidě. Takových zemí asi moc není, že?
Přesně tak, takových zemí moc není. Přijde mi skvělé, že tak malá země jako Česká republika něco takového dokáže vytvořit. Moc Čechů o tom ani neví, že tyhle stanice máme, protože ten výzkum je samozřejmě často omezený jenom na polární oblasti a na věci, které tam můžeš najít. Na Špicberkách není moc zvířat, která by se dala zkoumat. Zkoumá se proto permafrost, mikroorganismy, mořský život, pohyby ledovců nebo třeba geologie. Špicberky jsou zároveň místem, které se hodně mění, i co se týče změn klimatu a oteplování naší planety.

V polárních oblastech se zatím pohybuješ relativně krátce. Vnímáš už nějaké změny?
Jediné, co je opravdu vidět, jsou úbytky ledovců. Několik jich vidíme přímo z naší terénní stanice. I za tři roky, což je hrozně krátká doba, vidím, jak minimálně jeden z nich ustupuje. Vloni jsem se fyzicky procházela po místech, která byla o rok dřív ještě pokrytá ledem. To je svým způsobem dost strašidelné. Na Špicberkách operují vědci, kteří se pohyby ledovců a glaciologii věnují řadu let. Jejich data a výzkumy reálně dokazují, jak moc a jak rychle se tu příroda mění. Otázka, na kterou neznám odpověď, každopádně zní: „Jak moc k tomu přispívá člověk?“

OTEVŘÍT SE OKOLÍ

Zmínila jsi i lyžařské expedice. Kam vyrážíte?
Na Špicberky jezdíme na jaře, koncem března nebo začátkem dubna a vyrážíme nejčastěji na desetidenní přechody. Oproti zimě už tu je víc světla, zároveň je pořád dostatek sněhu a mořského ledu. Operujeme hlavně v oblasti Isfjordenu. Necháme se vysadit lodí ťapeme po mořském ledu, který je dost tlustý, ale občas vidíš nějaké praskliny nebo cítíš, jak se pohupuje na vlnách. Občas samozřejmě jdeme i přes zasněžené údolí nebo obecně pevninu, ale naprostou většinu času se pohybujeme po ledovcích, na lyžích a se sedáky.

Na jakých lyžích chodíte?
Na backcountry běžkách. Tvarově jsou podobné jako běžky, jenom jsou trochu širší a mají kované hrany. Když jdeš přes nějakou muldu nebo trhlinu, tak se ti lyže nezlomí. Zároveň za sebou táhneš pulky a celková váha se ti líp rozloží. Šířka lyže má význam, i když jdeš čerstvým sněhem, tolik se neboříš. Taky se do nich dá navrtat vázání, které je pevnější a které se dobře chová ve velkých mrazech.

Berete s sebou i psy?
Snažíme se s sebou jednoho vždycky brát, ale záleží, jestli nám ho někdo půjčí. (směje se) Vlastního přivézt nezvládneme, tak si ho půjčujeme z jedné spřátelené psí stanice. Většinou mají grónské psy, kteří jsou do těchto podmínek skvělí. Mají velké packy, které se moc neboří do sněhu a zároveň jsou zvyklí spát venku. Taky rádi tahají, takže nám pomáhají. Lyžařské výpravy fakt milují. Často taky jde o psy, kteří se už setkali s medvědem a víš, jak zareagují. A v neposlední řadě je pes skvělý parťák. Morálka všech je úplně jiná, když máme psa nebo když ho nemáme.

Velká část tvých aktivit se točí kolem práce s lidmi. Není to občas trochu vyčerpávající?
Vždycky záleží, jak si lidi připravíš a jak moc ví, do čeho jdou. Jezdí s námi jak úplní začátečníci, tak zkušenější. Už trochu vytušíš, jak s kým pracovat, na koho si dát větší pozor nebo kdo třeba může být tvůj parťák, když se něco pokazí. Taky se hodně hýbeme a to ti něco dělá s hlavou. Někdy je to dlouhé a ne vždycky můžeš jít vedle někoho a neustále si s ním povídat. Kvůli bezpečnosti, počasí nebo sněhovým podmínkám.

Takže můžeš jít klidně i několik hodin víceméně sám. Seš zabalený v kapuci, máš lyžařské brýle a jsi totálně zachumlaný. Když s tím neumíš pracovat, tak si dřív nebo později vytvoříš svůj vnitřní svět. Začneš se hrbit, víc koukáš do země pod nohy a chytneš splín. Mám na to ale krásnou pomůcku. Je jedno, jestli fouká vichřice a je strašná zima, prostě všechny zastavím a řeknu: „Teď si sundejte čepice, brýle, kapuce a rozepněte si bundy do půl těla.“ Tím se otevřeš okolnímu světu. Narovnáš se, několikrát se zhluboka nadechneš a vážně ti to pomůže. Většinou mi nevěří a tváří se na mě kysele, protože nechtějí, aby jim byla zima. Pak se ale začnou smát a všechno je zase dobrý. (směje se)

Máš někdy lidí plné zuby?
Miluju lidi. (směje se) Někdy jsou na pěst, ale věřím, že i já jsem někdy na pěst. Takhle extrémní místa ti zároveň dost vyselektují lidi, kteří je chtějí navštívit. Já nikoho nenutím, ať tam jezdí. Chtějí sem jet sami od sebe, takže to zase tak těžké nemám a většinou je radost s nimi trávit čas. Polární oblasti přitahují podobně naladěné lidi.

„Miluju lidi. (směje se) Někdy jsou na pěst, ale věřím, že i já jsem někdy na pěst.“

Už jsi párkrát zmínila, že jsi kromě jiného i záchranářka. Specializuješ se taky na polární oblasti?
Přesně tak. Pomáhám školit záchranáře pro World Extreme Medicine. Nepracuji pro ně oficiálně, i když by mě to asi bavilo, ale pomáhám jim v rámci kurzu polární medicíny v Norsku, kde pracuji na pozici logisty. Tím, že jsem na expedicích už zažila nejrůznější situace, tak k tomu mám trochu co říct i po profesní stránce. Na ten kurz jezdí lidi, kteří mají jako záchranáři většinou mnohem víc zkušeností než já, ale přijíždí se učit, jak poskytovat nezbytnou pomoc v odlehlých oblastech.

V čem je to jiné?
Máš omezené možnosti, co v daných situacích můžeš dělat, stejně jako množství materiálu, který můžeš použít. V polárních oblastech automaticky počítáš s podchlazením, to je velký faktor každého případu, který může jakékoli zranění rychle zhoršit. Učíme lidi myslet mimo rámec, který znají, a použít jakékoli vybavení, které mají po ruce. Vždycky musíš znát případné únikové trasy a počítat s tím, že nejbližší pomoc může být několik dní daleko. Z jednoduchých případů se tak můžou stát náročné záchrany.

Jaké nejnáročnější záchrany ses účastnila?
Na jedné výpravě na Špicberkách mi umřel člověk pod rukama na srdeční zástavu. Hodinu a půl jsme ho resuscitovali. Pak ale víš, že ten člověk už nežije, a musíš i sám pro sebe jako zachránce udělat maximum, aby tě to nedohnalo. Pořád máš na starosti skupinu dalších lidí a musíš přemýšlet do budoucna. Nemůžeš si říkat, ‚mohla jsem udělat tohle a tohle.‘ Je to jiné než dělat záchranáře v uniformě, protože pak tu uniformu sundáš a můžeš jít domů. Na expedici to ale není pacient, spíš kámoš, se kterým jsi už strávil nějaký čas. V tomhle prostředí ti lidi strašně rychle přirůstají k srdci a vlastně je často znáš líp než lidi v jejich okolí, protože máš čas si s nimi povídat a vidíš je v nejrůznějších situacích. Tohle pro mě zatím bylo nejextrémnější, jinak se naštěstí většinou nic nestane. Snažíme se zaměřovat na prevenci a dáváme si na všechno daleko větší pozor, než jsi zvyklý v běžném životě.

ŽÍT BABIČČIN SEN

Ještě ti zbývá zhruba pět měsíců v roce, kdy máš volno. Čím bys je ráda vyplnila?
Ještě mám spoustu plánů. V Antarktidě bych se ráda přesunula z lodi na pevninu. Ideálně zase v oblasti logistiky. Lodě jsou super, přece jenom jsem ale víc pozemní člověk než námořník. (směje se) Jinak mám ale taky ráda svůj volný čas, kdy nemusím nic dělat a můžu prostě jenom být se svým přítelem nebo s rodinou. To je ta svoboda, když jinde jedeš na plné obrátky. V Čechách třeba pomáhám tátovi, lezeme po stromech, děláme arboristiku nebo šindelové střechy. Lezu a pracuji se dřevem, to je super a aspoň se trochu udržuji v kondici.

Jak zvládáš návraty do civilizace? Jak se třeba cítíš v metru v Praze?
Musím říct, že nejsem úplně městský člověk. (směje se) Nevydržím tam nikdy moc dlouho. Je to pro mě dost depresivní prostředí, kterým raději jenom rychle projedu. Když vidíš, jak se ti lidi tváří, úplně odpojené výrazy, tak mi všichni přijdou dost podobní. Ať už stylem oblékání nebo stylem života. Někomu to asi vyhovuje, já takhle ale určitě žít nechci. Jinak mám ale návraty ráda, protože se svým způsobem pořád vracím domů. Snažím se vytvářet si takový svůj malý domov kdekoli na světě, když ale říkám, že se vracím domů, tak se vracím sem do Čech.

Takže se neplánuješ usadit někde v polárních oblastech?
Ne, neplánuju se usadit v zahraničí. Jsem ráda, že jsem Češka a že tu možnost vrátit se do Čech mám. Ať už se podíváš na zdravotnictví nebo cokoli jiného, tak si myslím, že se tu máme dobře.

Jak tvoje rodina vnímá, že jsi takhle často pryč? Prý ti doma začali říkat přezdívkou Polárka…
Naštěstí mi občas říkají i mým vlastním jménem. (směje se) Myslím, že rodiče jsou rádi, že dělám něco, co mě baví a naplňuje. Myslím, že to snáší celkem dobře, protože si jsou dobře vědomi, že nás nějakým způsobem vychovali a teď si nemůžou úplně protiřečit. Taky doufám, že jsou na mě hrdí. Samozřejmě se asi někdy bojí, ale teď už jsme všichni sourozenci dospělí, tak nás nechávají žít si život, jak sami chceme.

A tvůj přítel?
Podporuje mě a přeje mi to. Sám ze své práce dobře ví, jaké to je někam vyjet za prací, takže to dokáže pochopit. Nevím, jestli bych chtěla být s někým, kdo by nechápal rozměr nějakého delšího kontraktu, protože je to náročné a určitě to není pro každého. I na téhle rovině si ale rozumíme a nestává se nám, že bychom se za dobu, kdy nejsem doma, nějak odcizili. Cítím se jako šťastný člověk a jsem za svůj vztah vděčná, protože vím, že to není samozřejmé. Taky se na sebe aspoň pořád těšíme a vlastně tě partner ani nestihne nas*at, což je taky docela dobrý. (směje se)

Když jsme u tvé rodiny… Tvůj dědeček zahynul pod lavinou na úpatí Huascaránu. Slýchala jsi o něm jako malá hodně? Myslíš, že to nějak podnítilo tvoji dobrodružnou povahu?
Určitě. O dědečkovi i expedici do Peru jsem slýchala hodně. Zůstala mi babička, Eva Novotná, která je celý život pořád takový samorost a je hodně sportovně založená. I když za komunismu nebyly takové možnosti a všechno bylo těžce omezené, byla tělem i duší dobrodruh. Pořád někde lezla po skalách a myslím, že mamka to po nich dvou dost zdědila. S tátou se potkali na skalách a dodneška lezou. Zároveň vždycky hodně jezdili na běžkách a chodili někam s báglem. Oba dva pořád žijí život naplno, takže myslím, že to mám hodně po nich. A všichni taky máme rádi lidi, stejně jako máme rádi přírodu.

Nemyslíš, že si lidi a příroda v některých ohledech dost odporují?
Je to zvláštní kombinace, ale v obou – v lidech i v přírodě – najdeš nádherné věci. Samozřejmě někdy i naopak, každopádně ale myslím, že je potřeba hledat v lidech dobro. V přírodě často narazíš na lidi, kteří ti pomůžou a chovají se lidsky. Tohle jsem si odnesla i z legend o dědečkovi a celé expedici, že kamarádství je strašně důležité. V horách, na skalách, na lyžích, prostě kdekoli je dobré mít kolem sebe lidi, na které je spoleh.

Co ti babička o expedici vyprávěla?
Babička o expedici hodně mluvila. Už je to sice 55 let, ale jelikož jí tam zůstal milovaný manžel, se kterým už v té době měla dvě děti, tak to na ní muselo zanechat stopu. Muselo to být strašné, ale mám pocit, že se to u ní asi vyvinulo v docela dobrou stopu. Já jí taky hodně vyprávím o svých cestách. Ona měla ve svém životě v plánu podívat se na Antarktidu, jenom jí to prostě nevyšlo. A teď, když si o tom s ní povídám, se často úplně rozsvítí a brouzdáme společně po polárních oblastech.

Takže vlastně žiješ sen svojí babičky…
Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela, ale asi trochu jo. Poslední dobou se mě hodně lidí ptá, co mě ovlivnilo a jestli jsem to zdědila v rodině. Takže asi z velké části jo. A tím, že mám ty možnosti, tak to prostě dělám. Když jsem teď byla u rodičů a vrátila se do svého starého pokoje, všimla jsem si, že můj první plyšák, kterého jsem kdysi od babičky dostala, byl tuleň. Jako dítě tyhle věci asi moc nechápeš a nemyslíš si, že tě dokážou ovlivnit. Nevím, jestli mě to nějak ovlivnilo, ale každopádně bacha na výchovu a bacha na plyšáky, které se dávají dětem. (směje se)

__________