Labák Jižní Ameriky. Kolumbijskou pískovcovou oblast Suesca už možná znáš díky článku, který jsme publikovali v úterý tady. Jeho autoři v rámci pobláznění tímto místem zanechali v Suesce také dva prvovýstupy. Troufají si říct, že obě cesty mají právo brzy se zařadit k místním výrazným linkám. Poprosili jsme je, ať své novinky trochu představí, pozn. red.


________________________

DRAČÍ HNÍZDO

El Nido del Dragon 5.10 (6b, 80 m), vícedélková, mix (tradičně-sportovní), sektor La Nariz, Manuel Andreyg Osorio Guerrero x Jaroslav Málik, Anna Šmejcová. (V Labáku by šlo o staré klasické VIIc, kde můžeš zažít ledacos. Topo.)

Dosud neobjevený klenot jednoho z hlavních sektorů. První délka sleduje slabiny pilíře, kterým se dostaneš na poličku. Od vrtaného štandu pokračuješ kombinací spárovo-stěnového lezení a od nýtu se technickým úkrokem doleva dostaneš pod střechu. Dále traverzuješ asi deset metrů nad převisem až po finální výšvih, kde se střecha ztrácí.

Název je poctou speciálnímu místu, ke kterému celá linie směřuje. Hnízdo, kde pouze stojíš, ničeho se nedržíš a o tvář se ti otírají šlahouny lišejníku.

Hlavní roli v celém procesu hrál Manuel – náš nejlepší kamarád ze Suescy. Architekt, který si plně uvědomuje posvátnost skal a čas od času jim něco obětuje. Lezli jsme s ním skoro každý den. Pro Manu je typické, že než se v poledne došouráš do skal, on už má za sebou čtyři vícedélky freesolo. U kafe se pak řeší, na co se dneska vyrazí a on tě nenápadně vmanipuluje do vedlejší cesty, kterou jsi ani lézt nechtěl. Večer u piva se ukáže, že jeho taktizace spočívá buď v chuti dát si cestu, kterou ten den zrovna ještě nelezl bez lana, nebo že nás chce uvrtat do nějakého prvního nebo druhého opakování úplné ulítlosti.

Tenhle kamarád pro nás byl velká záhada – považovali jsme ho za součást místního magického realismu. Některé jazyky tvrdí: „Ráno spolu se skalními psy vystupuje z masivu, aby se zde večer opět uložil ke spánku.“ Minimálně ze začátku jsme tomu věřili. Vždy, ať jsme se do skal doškrábali v jakoukoliv hodinu, Manuel už na nás čekal.

Během jedné dlouhé chvíle, než se ztracená Anička vymotá z druhé délky cesty s příznačným názvem Zapastěni (Atrapados), si Jarda krátil čas na štandu různými činnostmi. Při rozhlížení po kraji mu padla do oka stěna se střechou, tyčící se naproti. Když jsme se později vyptávali místních a koukali do průvodce, podivili jsme se, že ještě není prostoupená. Nachází se totiž v dost populárním a frekventovaném sektoru. Tahle naše vize se jednoho dne propojila s Manuelovým nápadem: „Měli bychom tady společně udělat nějaký prváč!“ Jarda mu ukázal tuhle linii a hned se mu to zalíbilo. Navrhovali jsme lézt přes střechu a on měl nápad na zážitkový traverz pod ní. V něm jsme také nakonec našli to dračí doupě.

Předcházelo tomu však velmi dlouhé čekání na vrtačku. Z netrpělivosti a ze zvědavosti jsme to zkusili po vlastním, jestli to náhodu nepůjde čistě. Jarda do toho naburácel a po 40 metrech se dostal k vytouženému místu pod střechou. Bez nýtu ho tam ale hlava nepustila. Dolezl tedy lokrovištěmi a buší na vrchol a dohodli jsme se, že počkáme na nářadí. Cesta v téhle podobě nebyla moc pěkná a ani bezpečná.

O pár dnů později jsme se sešli s Ivanem, laskavým zapůjčitelem kovárny. Po úvodním představení a pozdějších akademických diskuzích ohledně otevírání cest odspodu nebo seshora jsme se přesunuli pod cestu. Naneštěstí se ukázalo, že vrták, který byl součástí jeho výbavy, nebyl úplně kompatibilní s tlustými nýty, které jsme si koupili. První navrtané jištění je štand po první délce. Je tam polička, z níž se vrtalo poměrně snadno a díra se dala trochu rozšířit.

Několik metrů nad štandem Jarda vrtal nýt už z pozice v nátahu z malého frendu a zasekl se na půli cesty, s hekáním to však nějak probil a už zdárně pod střechu navrtal druhý nýt. Anička jistila a Manuel mezitím se smetákem čistil první délku. Všichni jsme se za chvíli setkali u dalšího štandu složeného z prapodivných obhozů a ještě prapodivnějších frendů. Zbytek cesty je pak poměrně zábavné prodírání se zelení, kterou na vršek za hřmotu bouře jako první doběhl Manuel.

Drak začal posléze své doupě nečekaně přísně střežit. Vždy, když jsme se chystali na čistý přelez této cesty, stalo se něco, co náš záměr rychle zmařilo.

V den, kdy jsme se konečně odhodlali k odjezdu ze Suescy za dalším dobrodružstvím do hor, jsme se museli po chvíli vrátit. Přecenili jsme totiž naše síly ohledně hmotnosti, kterou jsme schopni uvézt či utlačit na kolech v místních strmých kopcích.

Naskytla se nám tak další nečekaná příležitost uskutečnit přelez. Další den ráno jsme se sešli s Manuelem, kterému jsme odevzdali asi třicet přebytečných kilo váhy a vyrazili jsme do skal. Na Jardu opět padl los, a tak se tedy navázal na čelbu. Po asi deseti minutách lezení a třech založených frendech se najednou začalo ozývat hlasité dýchání a hýkání. Napadly ho včely. Od jedné dostal bodanec přímo do hlavy. Hýkání se zanedlouho změnilo ve sprostá slova. Manuel se začal modlit a Anička jen tiše špitala: „Hlavně v klidu, hlavně v klidu.“ Všechno naštěstí dopadlo dobře. Jarda zvládl slézt. Pouze se z něj na pár dní stal nosorožec.

Později se nám povedlo přidat ještě jeden sportovněji laděný prváč:

JIZVA

La Cicatriz, 5.12c (7b+, 15 m) v sektoru Mañana Gris. (V labské klase kolem IXc, topo)

Nedávný skalní výlom (o velikosti několika metrů) rozšířil puklinu, a prodloužil tak přirozenou linii. La Cicatriz se odděluje od originální cesty, která řešila nepřítomnost chytů zoufalým dynamem vlevo do obliny a pak pokračovala stropem. Křidýlkem se za přebírání tenkých lupenů a precizní práce nohou na tření dostaneš až k ninja kicku, kterým se opřeš do vedlejšího odtrhu a už po madlech dolezeš k řetězu. Z původní cesty se cvakají tři nýty, takže se prváč obešel bez vrtání. Při svých patnácti metrech koncentrovaného lezení jde však o cestu v pískovcovém duchu.

Obě cesty, které jsme zde objevili, jsou prostoupeny ve snaze zůstat v souladu s místním dobrodružným duchem, jak jsme ho pochopili. To se propisuje jak do jištění, tak do udané obtížnosti.

První cesta čeká na volný přelez. Ačkoliv neskýtá žádné astronomické obtíže, tak našim početným pokusům odolala. Druhá cesta čeká na opakování.