„200 slov“

Český „Strach zo smrti“

08. 11. 2016, Jirka Švácha

Ondra Tůma s Jirkou Šváchou přelezli v září těžkou tatranskou vícedélku „Strach zo smrti“ 9+ na Galerii Ostrvy (video z prvního volného přelezu Mira Peťa, pozn. red.) Na zřejmě první český volný přelez zavzpomínal pro eMontanu Jirka Švácha.

„Projíždím jako vždy předpověď a koukám, kde bude nejlépe. Ještě před rokem by seznam čítal klasické bouldrové destinace. Priority se za tu dobu změnily a mě to zase táhne na lano a hlavně do hor. Tatry vypadají jako jasná volba. Horší je sehnat parťáka do stěny – hned od zítřka. Náhoda přihrává Ondru Tůmu. Výběr cesty necháváme do nočního vlaku. Ondra, jako mladší a zkušenější, dává pár tipů dopředu. Jedna věc mě zaujala hned. „Strach zo života a smrti“ na Ostrvu za 9+. První volný přelez se povedl až Miro Peťovi v roce 2012. Českým přelezem se nikdo veřejně nepochlubil. Cesta má čtyři délky. První dvě jsou lehké, třetí je nejištěná osma, poslední devětpluska přes tři stropy a stejný počet nýtů. Pro boulderistu jasná volba.

V úzkokolejce směr Popradské pleso si maluju, jak v devět ráno nastoupíme do cesty. Od nádraží k plesu je to sice kus, ale slovenský traktorista a Ondrova nelíná huba zachraňují moji pověst plánovače a my přesně v 9:01 nastupujeme do první délky Strachu. Zorientovat se je trochu problém, ale potkávám pár nýtů a vypadá to dobře. Druhou délku už tahá Ondra. Místy nám cestou teče, což dělá ze sedmy zajímavou morálovku, ale dá se. Konečně jsme na štandu na začátku třetí délky, kde konečně začíná „Strach zo smrti“.

Má to být, jak Miro ve videu říká, takový yosemitský sokolíček. Lezení asi za osm. K němu má vést žlábek, sice lehký, ovšem hodně rozchrastaný. Jako bonus v délce není jediné fixní jištění. Ondra do toho odvážně nalézá, ze žlábku trochu uhne a zabloudí. Musím ho spustit kousek zpátky, aby zkusil spodnější variantu žlabu, a tím už to jde. Je to ale opravdu o hubu. Občas by šel založit slušný friend, ty ale budou potřeba hlavně na ten těžší sokolíček. Takže po asi dvacetimetrovém odlezu Ondra konečně něco cvaká a nalézá do sokola. Vcelku rychle a hlavně bez pádu ho přelézá, a tak je řada na mě s báglem. Odspodu vypadá sokolíček menší a lehčí. Ve skutečnosti je to docela těžké, hlavně na nohy. Úplně hladká žulová stěna a převislý sokolíček umí potrápit.

Konečně jsme pod poslední a klíčovou délkou cesty. Tři střechovité převisy oddělené víceméně hladkýma plotnama. Tři nýty. První hned u nástupu je vlastně starý štand. Druhý nýt až za druhou střechou a třetí naopak ještě pod tou poslední. Do prvního a třetího člověk padat nechce. Mezi tím vidíme pár skob, které tu nechal Miro. Jelikož Ondra je mladší a nadějnější, vysílám ho na průzkum a nacvakání. Ten kluk se toho nebojí a přelézá postupně jednu střechu za druhou. Někde sedne, ladí a čistí, ale celé to vypadá moc dobře. Skoby vypadaj skvěle (akorát jedna sama vypadává při zatížení lana ve stropu). Ondra nakonec dává i třetí převis, kde si vymyslí trochu jiný program než Miro Peťo. Při spouštění ještě vše pročistí a přichází řada na mě. Úkol zní jasně: „Zkus to flashnout!“

Ještě z nástupové police cvakám první nýt pod prvním převisem. V případě pádu z převisu by šel člověk trochu nešikovně (pěkně blbě) na hranu stěny, kterou dělá převislý sokolík ve třetí délce. V převise jsou ještě asi tři skoby, ale kdo tomu má věřit. Nakonec, ač jsem si myslel, že na tom jsem psychicky slušně, mě takový malý strach zo smrti posílá zpět. Možná i proto, že na jaře budu poprvé táta. Přenechávám tak další působení mladší generaci. Ondra mě naštěstí chápe a jde si cestu ještě jednou prolézt. No, a jak pořád nepadá ani nesedá, najednou je na vršku Galerie Ostrvy a nahoře i dole u mě panuje velká radost. Už nic neřeším, balím všechen matroš a s několika kily na zádech si dávám na druhým s pár odsedy parádní děvětplusku. Cestou mimochodem vytahuju rukou skobu, do které Ondra při nacvičování spadl.

Euforii přerušuje Ondra, když poznamenává, že třetí délku vlastně nemáme volně přelezenou. Domlouváme se, že ji přelezu já, aby bylo týmovosti učiněno zadost. Zpátky ve štandu pod třetí délkou stahujeme lana, ty se však po pár metrech totálně zaseknou. V téhle situaci hodnotím Ondru jako vhodnějšího pro přelez a sám si dávám šedesátimetrovou fušku prusíkování na volně visících lanech. Úplně hotový slaňuju zpět k Ondrovi a ten dává volně i třetí délku. Dole jsme ještě za světla.

Máme ohromnou radost. Je to možná první volný český přelez a možná i jeden z mála volných vůbec. Každopádně to byl skvělý zážitek a parádní den ve stěně. Druhý den ještě narovnáváme diretku na Žltou stěnu do superdiretky týmovým onsajtem. V nejištěné (a to včetně štandů) osmě prožívám určitě větší strach ze smrti, ale to už je jiný příběh. Naše další působení v Tatrách pro tentokrát zastavuje přezrálý guláš na Térynce. Těším se na další rychlovýjezd.“

Jirka Švácha a Ondra Tůma (vpravo)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu