Úsměv, hoši a mávat!

Člověk by si mohl myslet, že pokud se bude řídit tímto heslem, půjde všechno skoro samo. Tedy alespoň v případě autostopu. Opak je ale pravdou. Když dva zarostlí drbani s obrovskými batohy stojí u silnice a mávají na auta, usmívat se mohou až jim sanice tuhnou a stejně jim nikdo nezastaví. Po této smutné zkušenosti volí v budoucnu jistější způsob dopravy a jezdí autobusem.

My holky to máme v životě obecně těžké, ale autostop je jedna z mála věcí, kde máme nespornou výhodu. A vždycky jsme měly.

Poprvé jsem si stoupla na kraj silnice se zvednutým palcem ve druháku na gymplu. Byl začátek osmdesátek, cestovat se chtělo a peněz nebylo nazbyt. Byla ve mně malá dušička, protože film Smrt stopařek mi ještě rezonoval v hlavě. Ale jak už to tak bývá, propadla jsem tomuto způsobu dopravy celou svou sedmnáctiletou duší. Od toho dne jsem odmítala používat vlaky a autobusy a začala jezdit stopem úplně všude, kde to jen šlo. 

Tenhle můj road trip trval 10 let. Za tu dobu jsem najezdila stopem asi 100 000 km, viděla hodně míst, kam bych se jinak nedostala, poznala spoustu lidí a zažila hromadu humorných a pár nebezpečných situací. Stopla jsem si, kromě letadla, snad všechny myslitelné dopravní prostředky. Auta, autobusy, motorky, náklaďáky, tahače, plachetnici a dokonce i vlak.

Cestou za kamarády, kdesi v křivoklátských lesích, mi ujel poslední noční vlak, na dnes už zrušené trati Mladotice-Rakovník. Trávit noc na nádraží se mi nechtělo, tak jsem vyrazila po kolejích s tím, že těch 25 km do rána nějak dojdu. Asi po hodině jsem konečně přestala zakopávat a srovnala krok na mezeru mezi pražci. Šla jsem v klidu, protože jsem věděla že mi nic nehrozí a první vlak jede až v šest ráno.

Ten zvuk blížícího se vlaku jsem nejdřív považovala za akustickou halucinaci. Brzy mi došlo, že halucinace nesvítí. Vlak opravdu jel. Byl naštěstí ještě daleko, takže jsem stihla opustit kolejiště. A jak jsem byla zvyklá, mávnout si na všechno, co jede, postavila jsem se na násep čelem k přijíždějícímu vlaku a natáhla ruku se vztyčeným palcem. Jen tak z legrace. Vlak se přiblížil, dopadlo na mě světlo reflektorů, minul mě a pak se ozvalo skřípění kovu o kov. Vlak brzdil. Pelášila jsem tmou po kolejích pěkných pár desítek metrů, než jsem doběhla zastavený, funící motoráček. Z otevřených dveří visel šedivý, rozježený strejc, průvodčí a strojvůdce v jedné osobě a nevěřícně na mě zíral. Taky si myslel, že jsem halucinace. Zbytek cesty jsem se nejen svezla v kabině strojvedoucího, ale vlak jsem směla i sama řídit. Na železničním mostě přes údolí mi zastavil a houkal tak dlouho, až se dole ve starém mlýně otevřely dveře a záchranná výprava mi vyrazila naproti s baterkou, abych si cestou dolů nesrazila vaz.

Na škole v přírodě jsme s kolegyní vzaly děti do campu Donovaly pod stan. S 22 čtvrťáky jsme se vyvezli lanovkou na vrch Nová hoľa s tím, že dolů sejdeme po svých. Sešli jsme jen do vedlejšího údolí. Blížil se večer. Děti byly unavené a jeden chlapeček měl úžeh. Cesta zpátky nahoru k lanovce 12 kilometrů nepřipadala v úvahu. Po silnici 25 km. První mobil někdo vynalezne až za 10 let. Péťu, kterému bylo špatně, jsem si naložila na záda a vyrazili jsme. Za pár minut bylo jasné, že takhle to nepůjde. Posadila jsem všechny do trávy v příkopu a s klukem na zádech jsem začala stopovat. Zanedlouho zastavila skříňová Avie, jakou se vozí báby na pole. Chlapík v montérkách nejdřív odvezl jednu půlku dětí s druhou učitelkou a pro náš zbytek se za půl hodiny vrátil. Péťa se v noci 3x poblinkal, ale ráno už mu bylo dobře.

Skoro každý víkend se jezdilo do Německa. Kluci přes den lezli a večer jsme pekli buřty a békali s kytarou. Každý se tam dopravil po své ose. Kluci z Lysé nad Labem na motorce, kterou vždycky řídil Michal, přestože řidičák ještě neměl a já z Prahy, jak jinak než stopem. Sraz jsme měli každý pátek v sedm večer v Hřensku u hraničního přechodu. Všechno běželo podle plánu několik týdnů. Celníci mě znali a ani už po mně nechtěli ukázat pas.

A pak jednou nepřijeli. Seděla jsem na batohu už hodinu, když začalo pršet. Zalezla jsem si pod stříšku u celnice a čekala. „Dneska vám ňák nejedou, slečno,“ povídá mi celník, co zrovna přišel na noční službu. Táhlo už na jedenáctou a já přestávala věřit, že se dočkám. „Koukám, že vybavení máte, rozbalte si to tamhle vzadu v kumbálu. Je tam teplo a kdyby se objevili, řeknu jim, že jste tady a probudím vás.“ Rozhodila jsem si karimatku pod stůl a spala jsem během chvilky. Kluci dorazili hluboko v noci. Zdržela je bouřka a čekali i s motorkou zalezlí v autobusové zastávce, až se počasí umoudří. Než se pro mě Michal stačil vrátit na hranice, poté co vyložil bráchu s bagáží na parkovišti u skal, stihla jsem si ještě stopnout Němce, který mě za nimi odvezl.

Někdy prostě stačil úsměv a mávat.

____________________________

Text skončil na čtvrtém místě v naší letní soutěži „To nevymyslíš“. Vybrané příspěvky postupně publikujeme tady.