Hned na začátek musím podotknout, že se nepovažuju za žádného zdatného lezce, natož člověka, který by dokázal identifikovat všechna pískařská „moudra“ od opravdových rad. Třeba už věta „z komínu se nepadá“ zní jako fakt, který se po bližším autorském přezkoumání mění jen v další špatný doslova odřený vtípek z písku.

Po krátké rozcvičce, která z vlaku vedla rovnou do Království: „Dáme si nějakou klasiku na rozlez.“ Jenže, brzy pociťujeme blížící se lezecký Fesťák. Čekat někde fronty na cesty, když jedeš do Ádru pět hodin vlakem, není zrovinka snově strávený čas, takže vybíráme menší kvak na protažení a měníme plány.

Věřím úsudku starších a zkušenějších lezců, kteří tvrdí že i nelezci jako já se na Starostovou dostanou. Když přelezeme zábradlí turistické cesty, na vrcholek stejně nevidím, a tak mi ani nic jiného, než důvěřovat, nezbývá. Jako třetí v pořadí nazouvám lezky a jdu. Hned v prvních metrech zjišťuju, že jsem si možná ty dlouhé kalhoty přece jenom vzít měla. Nevadí, trocha škrábanců ještě nikoho nezabila. Až ale dolezu za klukama, co tuhle cestu vybrali, tak se to možná změní. Těsně před první kruhem zírám na „díru“ ve skále. Spára. Spára je prý „jeden velkej chyt“… Já žádný chyt nevidím.

Naštěstí dostávám pomocnou ruku a za chvíli už s úlevou sedám do odsedky. Na konci druhé délky lituju volby kraťasů o něco více, ale už skoro umím lézt lopatkama, což za to stojí. Slaňování odhalí další nevýhodu mnou zvoleného úboru. Z komfortu mě v tuhle chvíli nevyvádí pouze výška nebo chladné počasí ale i to, že oběma spolulezcům dole ukazuju kvůli vyhrnutým kraťasům celý zadek. Vypadají, že je moje slaňování baví o něco víc než mě. Až když jsme všichni dole, zjišťuju, že to nebyla zrovna klasa pro nás nelezce („Stará cesta“ VIIa, pozn. red.). Nezeptat se, co to vlastně lezeme, byla chyba, kterou příště neudělám.

Pomstu naplánuju až na druhý den, kdy míříme do Tepliček. Cíl je „Průkopnická cesta“ na Sfingu („Oblíbená varianta“ VI, pozn. red.). Aby to kluci se mnou neměli moc lehké, tak se pro jistotu rozbrečím už u nástupu. Ačkoli jsem včera trénovala, s dalším komínem znovu zápasím. Konejším samu sebe, že je vlastně dobře, že se vegani v Teplicích nenajedí, protože jinak bych se sem nevešla. (Doporučená hudba k videu zde, pozn. red.)

Po vylezení komínu první délky mám všeho plné zuby. Jak se dostat dolů? „Odtud se ještě slanit nedá,“ dozvídám se s velkou lítostí. To už vzdávám veškeré projevy nesouhlasu, nadávky si nechávám pro sebe a jen odevzdaně přijímám svůj osud se slzami v očích. Druhá délka nabízí odměnu v těchto krajích nečekanou. Sem tam se objevují chyty nebo stupy, takže se s překvapením dostávám až na vrchol. Vítězoslavný pocit je mi hned vzápětí odepřen při pohledu na protější stěnu. Ta je o něco málo vyšší, oproti našemu rajbásku má opačný sklon, a přesto si to po ní štráduje člověk s nohou ve fáči.

Na závěr bych ještě chtěla zmínit dvě věci. Ono místo, ze kterého se nedalo, dle slov mých spolulezců, po úvodním komínu slanit, byla police u slaňáku. Přála bych všem vidět ten kolotoč, když jsem k němu přistála… Po šťastném návratu na pevnou zem mi bylo vysvětleno, jak úžasnou linku, a ještě užasnější sympaťáky v ní, jsem mohla z vrcholu vidět. Prý to byla nějaká „Kalamárka“, o kterou se pokoušelo jedno pirátské duo. Na ostrém konci byl kapitán Hook (Zdeněk „Háček“ Hák, pozn. red.) a hned za ním si to štrádoval Mára Holeček se svojí „dřevěnou“ nohou.